Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Berana, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, sídlem Václavské nám. 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 20 Cdo 747/2024-307, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023 č. j. 9 Co 267/2023-256 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2023 č. j. 90 EXE 12664/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a spisu soudního exekutora vedeného pod sp. zn. 67 EX 17436/22 se podává, že okresní soud pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., vedením exekuce k vymožení pohledávky stěžovatele ve výši 150 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Šlo přitom o třetí exekuční návrh stěžovatele, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. Rsp 636/14 (dále jen "rozhodčí nález"). Na návrh vedlejšího účastníka okresní soud zastavil napadeným usnesením exekuci, a to z důvodu promlčení nároku stěžovatele. Stěžovatel mohl své právo na vydání bezdůvodného obohacení poprvé uplatnit dne 26. 5. 2010, běh desetileté promlčecí lhůty podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, skončil dne 26. 5. 2020. Stěžovatel však podal exekuční návrh v nyní posuzované věci až 22. 12. 2022. Na běh lhůty neměl vliv odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, k němuž došlo z důvodu podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Odklad vykonatelnosti nebrání nařízení exekuce. Okresní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník v rozhodčím řízení i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podnikal řadu kroků směřujících k prodloužení řízení, a že mu proto nelze přičítat k tíži, že nový exekuční návrh podal až poté, co Nejvyšší soud vyřešil otázky, o něž vedlejší účastník opíral své důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, nepředstavuje dostatečný podklad pro závěr, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Jako neopodstatněnou okresní soud vyhodnotil i argumentaci stěžovatele, že vyčkával na ukončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu z obavy před případnou úhradou nákladů exekučního řízení. To navíc za situace, že stěžovatel zahájil druhým exekučním návrhem exekuční řízení ohledně nákladů rozhodčího řízení. K marnému uplynutí promlčecí lhůty došlo v důsledku pasivity stěžovatele. Stěžovatelův výklad běhu promlčecí lhůty vyhodnotil okresní soud jako nedostatečně obezřetný.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že odklad vykonatelnosti exekučního titulu nemá vliv na běh promlčecí lhůty. Odložení vykonatelnosti neznamená zánik vykonatelnosti. Odklad vykonatelnosti nevede ani k stěžovatelem tvrzené aplikaci § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. Krajský soud shodně jako okresní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem nebyla v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud upozornil na to, že § 408 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, stanovuje výjimku ze zákonem stanovené desetileté promlčecí lhůty pouze pro případ, že právo bylo pravomocně přiznáno později než tři měsíce před uplynutím promlčecí lhůty nebo po jejím uplynutí, což se však v projednávané věci nestalo. Promlčecí lhůta začala běžet dne 26. 5. 2010 a exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 9. 9. 2015. Hypotéza v § 408 odst. 2 obchodního zákoníku tedy nebyla v projednávané věci splněna. Na uvedeném nic nemění ani odklad vykonatelnosti exekučního titulu rozhodnutím z 19. 11. 2015. Odklad vykonatelnosti nebrání tomu, aby exekuce byla na základě tohoto titulu nařízena. Soud exekuci v takovém případě nařídí, avšak současně odloží její provedení do pravomocného skončení příslušného řízení. Tyto závěry vyplývají z jeho ustálené judikatury (usnesení ze dne 5. 4. 2011 sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, usnesení ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2528/2016). Důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani argumentaci stěžovatele ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Promlčecí lhůta uplynula v důsledku pasivity stěžovatele. Stěžovateli ve včasném zahájení exekučního řízení nebránila závažná skutečnost, respektive za závažnou skutečnost nelze považovat obavy z případného uložení povinnosti hradit náklady exekučního řízení. K poslední námitce stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že posoudil-li rozhodčí soud právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán. Namístě je tedy posoudit podle obchodního zákoníku i promlčení nároku přiznaného rozhodčím nálezem.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnul dosavadní procesní vývoj. Uvedl, že exekuční návrh podal u okresního soudu poprvé již dne 9. 9. 2015. Okresní soud však vydal pokyn soudnímu exekutorovi k zamítnutí jeho exekučního návrhu (pro tvrzenou absenci pravomoci rozhodců). Stěžovatel vzal proto exekuční návrh zpět. Pokud by totiž krajský soud potvrdil zamítnutí exekučního návrhu, vznikla by překážka věci pravomocně rozsouzené.
6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že na základě žaloby o zrušení rozhodčího nálezu podané vedlejším účastníkem došlo k odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodčí nález zrušil [poté, co bylo první zrušující rozhodnutí městského soudu zrušeno Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud")]. Vrchní soud následně rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu a městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že městský soud zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu a vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil.
7. Stěžovatel tak byl v bezvýchodné situaci. Protože byl zřejmý názor okresního soudu k otázce pravomoci rozhodců, zamítnutí exekučního návrhu by v případě jeho potvrzení krajským soudem vedlo ke vzniku překážky věci rozsouzené. Současně by s podáním nového exekučního návrhu hrozilo neúměrné riziko vzniku nákladů řízení. Vykonatelnost rozhodčího nálezu byla nejprve suspendována a samotný rozhodčí nález byl soudy opakovaně rušen.
8. K napadeným rozhodnutím stěžovatel uvádí, že výklad § 408 obchodního zákoníku neobstojí. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3363/21 vyslovil zásadní pochybnosti o ústavní konformitě tohoto ustanovení. Ačkoli Ústavní soud neshledal protiústavnost tohoto ustanovení, konstatoval, že tak činí proto, že ve většině případů bude možné jeho použití bez zásahu do ústavně zaručených práv. V některých případech však může být jeho aplikace neudržitelná. Stěžovatel se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byly prokázány zvláštní okolnosti, které je nutné zohlednit za účelem ústavně konformní aplikace tohoto ustanovení. Ty spatřuje v neúměrné délce řízení o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu a soudním ping-pongu. Obecné soudy podle něj opomíjí skutečnost, že neexistoval procesní postup, kterým by byl výkon rozhodčího nálezu umožněn. V důsledku rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu by bylo totiž případně zahájené exekuční řízení zastaveno a stěžovateli by byla uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Upozorňuje i na nezvyklou aktivitu vedlejšího účastníka v exekučním řízení zahájeném prvním exekučním návrhem, který ve svém vyjádření navrhl, aby okresní soud udělil soudnímu exekutorovi pokyn k zamítnutí exekučního návrhu. Okresní soud tak učinil, a proto vzal stěžovatel svůj návrh zpět. V případě podání dalšího exekučního návrhu by navíc hrozilo jeho zamítnutí a v případě potvrzení tohoto rozhodnutí odvolacím soudem i vznik překážky věci pravomocně rozhodnuté a vysokých nákladů řízení.
9. Stěžovatel se domnívá, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem je v rozporu s dobrými mravy.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. K ústavní stížnosti se i bez výzvy Ústavního soudu vyjádřil vedlejší účastník (vyjádření ze dne 31. 10. 2024). Shrnul procesní stav před zahájením exekučního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Upozornil na to, že první exekuční řízení na uspokojení pohledávky stěžovatele sestávající z částky 1 690 000 000 Kč s úrokem z prodlení a náhrady nákladů rozhodčího řízení bylo v důsledku zpětvzetí exekučního návrhu stěžovatelem zastaveno. Dále upozorňuje na druhý exekuční návrh stěžovatele, kterým se domáhal již jen uspokojení pohledávky náhrady nákladů rozhodčího řízení. Tato exekuce byla odložena do doby pravomocného ukončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Třetím exekučním návrhem se stěžovatel domáhal uspokojení pohledávky ve výši 150 000 000 Kč s úroky z prodlení. I tato exekuce byla odložena do doby pravomocného ukončení řízení o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu. Na základě návrhu vedlejšího účastníka bylo toto exekuční řízení zastaveno z důvodu promlčení nároku. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Právě tato rozhodnutí byla stěžovatelem napadena ústavní stížností. Stěžovatel dále popisuje průběh řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud rozhodnutí obecných soudů o zrušení rozhodčího nálezu zrušil. Městský soud žalobu o zrušení rozhodčího nálezu následně zamítl a Vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil.
12. Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že zahájení exekučního řízení bylo vyloučeno, není toto tvrzení pravdivé. Sám stěžovatel podal druhý exekuční návrh k vymožení nákladů rozhodčího řízení. Stěžovatel se navíc sám zpětvzetím prvního exekučního návrhu připravil o možnost podání opravných prostředků proti potencionálnímu usnesení exekutora o zamítnutí exekučního návrhu. Otázka vlivu odkladu vykonatelnosti na nařízení exekuce je vyřešena ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatel musel být srozuměn s tím, že na projednávanou věc se vztahuje právní úprava obchodního zákoníku, a to včetně právní úpravy promlčení. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3363/21 není případný, neboť se vztahuje pouze k § 408 odst. 2 obchodního zákoníku a jde o situaci zcela odlišnou. Ústavní soud navíc nevyslovil pochybnosti o ústavní konformitě daného ustanovení. Stejně tak není použitelný ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08 , na který stěžovatel odkazuje. Vedlejší účastník upozorňuje v souvislosti s posuzováním námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy na judikaturu, podle níž je stěžejní to, kdo zavinil či nezavinil marné uplynutí promlčecí lhůty. Uplynutí promlčecí lhůty zavinil sám stěžovatel svou pasivitou.
13. Stěžovatel následně podáním ze dne 16. 12. 2024 doplnil svou ústavní stížnost. Opětovně rekapituluje procesní vývoj. Nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, podle nichž to byl stěžovatel, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty. Upozornil, že případně včas zahájené exekuční řízení by bylo po vydání rozhodnutí vrchního soudu, kterým potvrdil rozhodnutí městského soudu o zrušení rozhodčího nálezu, zastaveno. Na tom by nic nezměnilo ani později vydané zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel by musel podat další exekuční návrh až po zrušení rozhodnutí vrchního soudu, a to až po uplynutí promlčecí lhůty. Závěr, že uplynutí promlčecí lhůty zavinil stěžovatel je tedy nesprávný. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž je nutné pro dosažení spravedlivého řešení v každém případě posuzovat veškeré skutkové okolnosti a specifika a nelze tolerovat formalistický postup obecných soudů vedoucí k prosazení zřejmé nespravedlnosti.
14. Vedlejší účastník k tomu ve vyjádření ze dne 31. 1. 2025 uvedl, že je věcí stěžovatele, že nepodal řádný exekuční návrh a nevyužil soudní ochrany. Znovu upozorňuje na to, že institut promlčení přispívá k právní jistotě v právních vztazích. Pokud stěžovatel upozorňuje na nestandardní chování vedlejšího účastníka v prvním exekučním řízení, vedlejší účastník k tomu doplňuje, že právní obranou vedlejšího účastníka vůči prvnímu exekučnímu návrhu se zabýval krajský soud i Ústavní soud (usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1248/20
) a oba soudy neshledaly v postupu vedlejšího účastníka rozpor s procesními předpisy. Vedlejší účastník dále upozorňuje na to, že stěžovatel podal druhý exekuční návrh na základě stejného rozhodčího nálezu k vymožení nákladů rozhodčího řízení. To ukazuje, že stěžovateli nic nebránilo ve včasném podání exekučního návrhu i na jistinu a úroky z prodlení. K tvrzení stěžovatele, že pokud by nevzal první exekuční návrh zpět, tak by bylo exekuční řízení po pravomocném zrušení rozhodčího nálezu zastaveno, upozorňuje na situaci, která nastala v případě druhého exekučního návrhu. Toto exekuční řízení totiž zastaveno nebylo. Dále uvádí, že i kdyby došlo k zastavení exekučního řízení po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl stěžovatel využít žalobu na obnovu řízení. Stěžovatelem předestřený výklad § 408 odst. 1 obchodního zákoníku není možný, nešlo by o výklad právní normy, ale změnu právní normy.
15. Stěžovatel ve svých vyjádřeních ze dne 5. 2. 2025 a 24. 2. 2025 znovu upozornil na nestandardní chování vedlejšího účastníka v řízení o prvním exekučním návrhu. Podání druhého exekučního návrhu odůvodnil stěžovatel tím, že i v tomto případě byl ve stavu nejistoty. Upozornil na to, jaký by byl procesní vývoj v případě podání včasného třetího exekučního návrhu. Exekuční řízení by muselo být v důsledku zrušení rozhodčího nálezu zastaveno. Po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu by musel stěžovatel podat exekuční návrh další, to však již po uplynutí promlčecí lhůty. Opět odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3363/21 a I. ÚS 1737/08 . Stěžovatel nově uvedl, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku, zda mohou soudy přezkoumávat správnost aplikace právní úpravy rozhodčími soudy. Soudy měly posoudit právní vztah mezi účastníky podle občanského zákoníku, neboť rozhodčí nález není soudním rozhodnutím, u kterého dosavadní judikatura konstatovala závaznost hodnocení právního režimu. Ve vztahu k § 408 odst. 2 obchodního zákoníku a jeho možné aplikaci argumentuje rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 87/2019 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3363/21 . K tvrzení vedlejšího účastníka, že by stěžovatel mohl podat po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu proti usnesení o zastavení exekučního řízení žalobu na obnovu řízení, uvádí, že vedlejší účastník opomíjí § 254 odst. 2 zákona č. 99/2012 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a § 35 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, které podání žaloby na obnovu řízení neumožňují. Odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4299/2018 a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 562/19 . V souvislosti s aplikací § 408 odst. 2 obchodního zákoníku upozorňuje na to, že se soudy mohou za určitých podmínek odchýlit od doslovného znění právní normy.
16. Na vyjádření stěžovatele opětovně reagoval vedlejší účastník (vyjádření ze dne 25. 4. 2025). Ve vyjádření opakuje skutečnosti a námitky již dříve uvedené. Dále se vyjadřuje k stěžovatelem nově vznesené námitce, že obecné soudy měly posuzovat počátek a běh promlčecí lhůty nikoliv podle obchodního zákoníku, ale občanského zákoníku. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, na které mj. odkázaly i obecné soudy.
17. Stěžovatel v replice ze dne 23. 5. 2025 opakuje argumenty již vznesené a zdůrazňuje, že pokud v případě podaného druhého exekučního návrhu nedošlo po zrušení rozhodčího nálezu vrchním soudem k zastavení řízení, bylo to způsobeno nesprávným procesním postupem exekučního soudu. Tento nesprávný postup však nemohl předpokládat v případě exekučního návrhu na vymožení jistiny. K možné aplikaci občanského zákoníku na promlčení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 , který aproboval širší možnost věcného přezkumu exekučním soudem. I kdyby došlo k aplikaci obchodního zákoníku, platí, že nárok stěžovatele přiznaný rozhodčím nálezem nemůže být promlčen dříve, než stěžovatel získá formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul. Tříměsíční lhůta podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku je vázána právě na formální a materiální vykonatelnost exekučního titulu.
18. Opětovné vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 23. 6. 2025 již neobsahuje žádné nové argumenty, Ústavní soud jej přesto poslal stěžovateli na vědomí.
19. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
20. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, jejím doplnění a v jeho dalších vyjádřeních lze rozdělit do tří okruhů. První námitka, kterou stěžovatel uplatnil před Ústavním soudem poprvé až v replice na vyjádření vedlejšího účastníka, směřuje proti postupu obecných soudů, jež podle něj nesprávně aplikovaly na promlčení a běh promlčecí lhůty ustanovení § 408 obchodního zákoníku namísto příslušné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. V druhé namítá stěžovatel neústavnost výkladu § 408 obchodního zákoníku. Třetí námitka pak směřuje proti závěru o souladu námitky promlčení s dobrými mravy. V. a) Určení právního předpisu, podle něhož má soud v exekučním řízení o návrhu na zastavení exekuce posuzovat promlčecí lhůtu k vymožení práva
21. Ústavní soud se soustředil na otázku, zda došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jestliže exekuční soudy při zkoumání promlčení vyšly stejně jako rozhodčí soud z úpravy v obchodním zákoníku.
22. Obecné soudy se zabývaly otázkou, do jaké míry se může exekuční soud odchýlit při hodnocení hmotněprávního vztahu od závěrů v nalézacím řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že možnost samostatného právního posouzení má exekuční soud jen tehdy, pokud není zřejmé, z jakého právního předpisu byl vztah v nalézacím řízení hodnocen. V ostatních případech musí exekuční soud vycházet z právního posouzení učiněného nalézacími soudy (popř. rozhodci). Posoudil-li proto rozhodčí soud v rozhodčím nálezu právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán a je tak namístě posoudit podle obchodního zákoníku i promlčení práva přiznaného rozhodčím nálezem.
23. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 , z něhož podle jeho názoru vyplývá možná vyšší míra ingerence exekučních soudů do exekučních titulů (konkrétně rozhodčích nálezů), přehlíží, že v posuzovaném případě je situace jiná. Ústavní soud v tomto nálezu došel k závěru, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech (vedle případů posuzování pravomoci rozhodců věc rozhodnout), v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V stěžovatelově případě však zcela jistě nebylo jeho cílem zastavení exekučního řízení pro nedostatek pravomoci rozhodců nebo z důvodu zjevné nespravedlnosti v řízení před rozhodčím soudem. I pokud by však Ústavní soud odhlédl od toho, že v citovaném nálezu šlo o posouzení věcné stránky exekučního titulu z důvodu zastavení exekuce, nelze z něj paušálně dovodit pravomoc exekučních soudů zasahovat do exekučních titulů a přezkoumávat posouzení právních vztahů mezi účastníky provedené v rozhodčím řízení. Na to ostatně stěžovatele upozornil i Nejvyšší soud.
24. Ústavní soud nemá důvod považovat závěry exekučních soudů nebo Nejvyššího soudu týkající se aplikace ustanovení obchodního zákoníku i na promlčení, za neústavní. Tyto závěry jsou plně v souladu s dosavadní judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž nelze připustit, aby byl vztah mezi účastníky hodnocen jako obchodněprávní v řízení před rozhodčím soudem a zároveň jako občanskoprávní ve věci promlčení v řízení exekučním. Rovněž nelze akceptovat odlišný právní režim v případě, že exekučním titulem je rozhodčí nález. Ve světle těchto závěrů se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelovými argumenty, proč měl být v rozhodčím řízení na právní poměr mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem aplikován občanský zákoník. V. b) Výklad § 408 obchodního zákoníku
25. Druhá námitka stěžovatele se týká nesprávné aplikace § 408 obchodního zákoníku na promlčení. Výklad § 408 obchodního zákoníku učiněný soudy podle něj neobstojí, a to i ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3363/21 . Stěžovatel upozorňuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 20 Cdo 87/2019.
26. Stěžovatel argumentuje, že soudy měly aplikovat § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť pro běh speciální tříměsíční lhůty je rozhodný okamžik možnosti zahájení exekučního řízení, tedy den, kdy oprávněný mohl poprvé podat návrh na nařízení exekuce se všemi nezbytnými náležitostmi. Mezi ně patří i existence formálně a materiálně vykonatelného exekučního titulu, tedy i právní moc a vykonatelnost tohoto titulu.
27. Obecné soudy ve svých rozhodnutích stěžovateli vysvětlily, proč není aplikace § 408 odst. 2 obchodního zákoníku v jeho případě možná. Exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti přibližně v polovině běhu promlčecí lhůty. Hypotéza stanovená v § 408 odst. 2 obchodního zákoníku nebyla splněna. Na tom nic nemění ani odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odklad vykonatelnosti exekučního titulu nebrání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byla nařízena exekuce. Soud v takovém případě pouze odloží její provedení do pravomocného skončení příslušného řízení. Na tomto závěru není nic neústavního. Právnímu zástupci stěžovatele měla být tato judikatura známá.
28. Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 87/2019 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3363/21 , přehlíží, že rozhodčí nález byl, na rozdíl od případů řešených v citovaných rozhodnutích, formálně i materiálně vykonatelný, a řízení o jeho výkonu mohlo být zahájeno (a dokonce dne 9. 9. 2015 bylo zahájeno). Ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, jehož výklad řešil nález sp. zn. IV. ÚS 3363/21 , se zde nepoužilo. Závěr obecných soudů, že následný odklad vykonatelnosti rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015 neměl vliv na jeho formální ani materiální vykonatelnost, v rozporu s ústavním pořádkem není. Stěžovatel měl možnost dosáhnout stavění běhu promlčecí lhůty. Ke zrušení pravomocného rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu došlo navíc již rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1307/2022-521. K novému zahájení exekuce došlo však až 22. 12. 2022, v době kdy ještě probíhalo řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
29. Nejsou přitom z pohledu ústavněprávního nijak relevantní skutečnosti, na které poukazuje stěžovatel (neúměrná délka řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, soudní ping-pong). Stejně tak nemohl soud při rozhodování o návrhu na zastavení exekučního řízení z důvodu uplatněné námitky promlčení posuzovat ani to, zda existoval procesní postup, kterým by byl výkon rozhodčího nálezu umožněn, neboť šlo pouze o hypotetický vývoj událostí nastíněných stěžovatelem. Stěžovateli nelze poskytnout výjimečnou tříměsíční lhůtu podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku pouze na základě tvrzení, že vedlejší účastník v řízení o prvním exekučním návrhu vyvíjel nezvyklou aktivitu a to, že ke zpětvzetí návrhu došlo z obavy před náklady exekučního řízení a obavami před vznikem překážky věci rozhodnuté.
30. Závěry obecných soudů, že § 408 odst. 2 obchodního zákoníku není na stěžovatelův případ aplikovatelný a je nutné jej posuzovat na základě § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, neshledal Ústavní soud v rozporu s ústavním pořádkem. V. c) Námitka promlčení a její rozpor s dobrými mravy
31. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že námitka promlčení učiněná vedlejším účastníkem byla v rozporu s dobrými mravy. Předně je nutno říci, že vznesení námitky promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, jelikož promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Jakkoli je oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy v zásadě vyhrazeno soudům obecným, jde-li o porušení práva na spravedlivý proces, je Ústavní soud povinen zasáhnout [nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369)] (nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18 ).
32. Obecné soudy vyšly z toho, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Soudy upozornily na to, že to byl stěžovatel, kdo vzal první, včas podaný návrh, zpět a s vymáháním rozhodčím nálezem přiznané pohledávky vyčkával na skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Promlčecí lhůta tak uplynula v důsledku pasivity stěžovatele. Soudy upozornily i na to, že závažnou skutečností, ospravedlňující posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, nemůže být ani to, že stěžovatel vyčkával na ukončení nalézacího řízení o zrušení rozhodčího nálezu z obavy před případnými náklady exekučního řízení. Zdůraznily, že bez ohledu na tuto skutečnost stěžovatel zahájil exekuční řízení ohledně nákladů nalézacího řízení. Závěrům o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nesvědčí ani stěžovatelem uváděné aktivity vedlejšího účastníka. V stěžovatelem předložené věci marné uplynutí promlčecí lhůty vedlejší účastník nijak neovlivnil ani nezavinil.
33. Stěžovatel se svého práva nedomohl z důvodu předchozího nedůsledného postupu při uplatňování svých práv. První exekuční návrh stěžovatele byl podán včas, stěžovatel jej však vlivem skutečností, které popisuje, vzal zpět. Obava z případné povinnosti nahradit náklady řízení nemůže odůvodnit závěr, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel měl možnost se v případě zamítnutí prvního exekučního návrhu proti tomu bránit příslušnými opravnými prostředky. Jeho zdůvodnění, že se obával vzniku překážky věci rozsouzené, také není schopné tyto závěry nijak ovlivnit. Závěry o potvrzení rozhodnutí o zamítnutí exekučního návrhu odvolacím soudem jsou pouze hypotetické. Stejně tak měl stěžovatel možnost napadnout případně rozhodnutí vydaná v jeho neprospěch dovoláním. Nic mu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nebránilo podat návrh na nařízení exekuce později v průběhu promlčecí lhůty, když k pravomocnému zrušení titulu došlo až po jejím uplynutí. Opomenout nelze ani to, že stěžovatel exekuční návrh alespoň k vymožení nákladů řízení dokonce podal. Ústavní soud tedy neshledal žádné okolnosti, které by zpochybňovaly ústavnost závěru obecných soudů o tom, že námitka promlčení uplatněná vedlejším účastníkem není v rozporu s dobrými mravy.
34. Ústavní soud si je vědom vývoje celého případu, jak jej popisuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jak plyne z vyžádaného spisu. Byť se může stěžovateli výsledek soudních sporů zdát jako nespravedlivý a lze pochopit jeho frustraci z vleklých sporů, nelze pominout, že nevyužil zákonných procesních možností a postupů k tomu, aby se svého práva domohl. Veškeré argumenty stěžovatele týkající se dalšího případného procesního vývoje ohledně včas podaného exekučního návrhu jsou čistě hypotetické a nelze na nich stavět závěry, že nedošlo k promlčení, resp. že námitka promlčení učiněná vedlejším účastníkem, je v rozporu s dobrými mravy. Uvádí-li stěžovatel opakovaně to, že i kdyby exekuční návrh podal před tvrzeným promlčením, exekuční řízení by bylo stejně po zrušení rozhodčího nálezu zastaveno, lze stejně tak hypoteticky namítnout, že v případě jeho obrany proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, by Nejvyšší soud mohl odložit vykonatelnost, resp. právní moc tohoto rozhodnutí až do vydání svého rozhodnutí, jehož výsledek nelze předjímat, a případně i vyčkat výsledků dovolacího řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Veškeré tyto úvahy jsou však bezpředmětné, nevyužil-li stěžovatel svého práva podat včasný exekuční návrh. I z jeho procesní obrany (dovolání) je zřejmé, že stěžovatel svůj závěr o tom, že v pořadí třetí exekuční návrh podává včas, vystavěl na neopodstatněném závěru, že ve věci má být na promlčení aplikována právní úprava obsažená v občanském zákoníku. Tvrzení, že po zrušení rozhodčího nálezu odvolacím soudem neměl exekuční titul, není nijak relevantní, neboť k tomu došlo také až po uplynutí promlčecí lhůty. Důvod pro svůj zásah proto Ústavní soud neshledal.
35. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 7. ledna 2026
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu