USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného D. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, proti povinnému J. S., zastoupenému JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9, pro 150 000 000 Kč, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 EXE 12664/2022, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023, č. j. 9 Co 267/2023-256, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63 465 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubora Bernatíka, advokáta se sídlem v Ostravě, Preslova č. 361/9.
Okresní soud v Ostravě pověřením ze dne 4. ledna 2023, č. j. 90 EXE 12664/202-105, pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 150 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 150 000 000 Kč od 21. června 2014 do zaplacení, to vše podle rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 23. července 2015, sp. zn. Rsp 636/14 (dále též jen „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“). Povinný podáním ze dne 16. ledna 2023 navrhl zastavení exekuce z důvodu promlčení nároku oprávněného, protože exekuční návrh byl podán více než dva a půl roku po uplynutí promlčecí lhůty podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“).
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 28. dubna 2023, č. j. 90 EXE 12664/2022-230, zastavil exekuci, uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů exekuce a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Soud uvedl, že v posuzované věci je vymáhána pohledávka z bezdůvodného obohacení, která vznikla na straně povinného úpisem tzv. nových akcií dne 25. května 2010. Oprávněný mohl své právo vykonat poprvé dne 26. května 2010, běh desetileté promlčecí lhůty podle § 408 odst. 1 obch. zák. proto skončil dne 26.
května 2020. Podal-li oprávněný exekuční návrh dne 22. prosince 2022, došlo k promlčení exekvované jistiny včetně úroků z prodlení, neboť povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Vliv na běh promlčecí lhůty neměl ani odklad vykonatelnosti exekučního titulu, k němuž bylo přistoupeno z důvodu podání žaloby na zrušení exekučního titulu, uvedené však nevedlo k prodloužení promlčecí lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák., jelikož odklad vykonatelnosti exekučního titulu nebrání nařízení exekuce.
Soud prvního stupně nepřisvědčil ani tvrzení oprávněného, že vznesení námitky promlčení povinným je v rozporu s dobrými mravy, protože žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by povinný námitku promlčení zneužil v rozporu se zákonným účelem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. září 2023, č. j. 9 Co 267/2023-256, usnesení soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve stručnosti ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že exekuční návrh oprávněného byl podán po uplynutí promlčecí doby, čímž došlo k promlčení zde uplatněného nároku, a že vznesení námitky promlčení povinným není v rozporu s dobrými mravy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný do výroků I. i II. dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, zda odklad vykonatelnosti exekučního titulu prodlužuje desetiletou promlčecí dobu o speciální tříměsíční lhůtu podle § 408 odst. 1 obch. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 87/2019, usnesení ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3184/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 16. června 2022, sp. zn. ÚS 3363/21, ze kterých vyplývá, že nárok přiznaný oprávněnému exekučním titulem nemůže být promlčen dříve, než oprávněný získá zpět formálně a materiálně vykonatelný exekuční titul, což se podle dovolatele vztahuje k projednávané věci, protože exekuční titul byl vydán dne 15. července 2015, ale již dne 19. listopadu 2015 byla jeho vykonatelnost odložena do právní moci rozhodnutí o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu.
V následně vedeném řízení byl rozhodčí nález opakovaně zrušen, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022, č. j. 23 Cdo 1307/2022-521, byla věc vrácena k dalšímu řízení před Městským soudem v Praze, které stále probíhá. Oprávněný podal první návrh na zahájení exekuce dne 9. září 2015, avšak Okresní soud v Ostravě udělil soudnímu exekutorovi pokyn zamítnout exekuční návrh pro údajnou absenci pravomoci rozhodců. Z pohledu oprávněného tak bylo zahájení nového exekučního řízení na jistinu v podstatě vyloučeno a zároveň s tím bylo spojeno neúměrné riziko opětovného uložení povinnosti oprávněnému nahradit povinnému náklady řízení v řádu jednotek milionů korun českých.
Dovolatel je přesvědčen, že neexistoval procesní postup, kterým by byl výkon rozhodčího nálezu umožněn, a proto v daném případě došlo kvůli odložení vykonatelnosti exekučního titulu o prodloužení promlčecí lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák. Dovolatel dále nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že vznesení námitky promlčení povinným není v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele se povinný dopustil nepřiměřené a neodůvodněné ingerence činěné ve zlé víře, když v roce 2015 kontaktoval prostřednictvím dopisů představitele Okresního soudu v Ostravě a snažil se ovlivnit rozhodnutí soudu se záměrem dosáhnout zamítnutí exekučního návrhu oprávněného ze dne 9.
září 2015, přičemž i poté účelově mařil a prodlužoval průběh rozhodčího i soudního řízení, k čemuž dochází i nadále, a proto ani po 8 letech od podání žaloby nebylo ukončeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Dovolatel na základě uvedeného považuje námitku promlčení podanou povinným za rozpornou s dobrými mravy, a tomuto jednání by proto neměla být poskytnuta soudní ochrana, což již dříve dovodil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 13. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, nebo Ústavní soud v nálezech ze dne 25.
října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, či ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17.
Dovolatel zároveň předložil dovolacímu soudu otázku, zda lze připustit u rozhodčích nálezů (exekučních titulů) ze strany soudních instancí verifikaci správné aplikace právní úpravy ze strany rozhodčích soudů. Rozhodčí nález, který je v projednávané věci exekučním titulem, není soudním rozhodnutím, u kterého by dosavadní judikatura vyšších soudních autorit konstatovala závaznost hodnocení právního režimu, což podle dovolatele vyplývá (mimo jiné) z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II.
ÚS 3194/18, který připustil u exekučních titulů (rozhodčích nálezů) věcný přezkum. Dovolatel má za to, že odvolací soud měl posoudit vztah mezi účastníky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a nikoli podle obchodního zákoníku, protože v projednávané věci bylo předmětem nároku oprávněného bezdůvodné obohacení povinného v důsledku úpisu nových akcií, přičemž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022, sp. zn. 23 Cdo 1307/2022, vyplývá, že se jednalo toliko o vztahy v „souvisejících“ záležitostech, na které ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. zásadně nedopadá.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že oprávněnému nic nebránilo v tom, aby po 9. září 2015, kdy rozhodčí nález nabyl právní moci a stal se soudně vykonatelným, podal exekuční návrh a v exekučním řízení řádně pokračoval. Oprávněný však svůj návrh na nařízení exekuce ze dne 9. září 2015 vzal zpět, přičemž na základě exekučního návrhu ze dne 22. března 2019 vede exekuci toliko na náklady rozhodčího řízení; byl to tak sám oprávněný, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí doby.
Tvrzení oprávněného, že podání povinného, jako například návrh na zrušení rozhodčího nálezu, návrh na zamítnutí exekučního návrhu, návrh na odklad vykonatelnosti exekučního titulu či návrh na zastavení exekuce jsou zneužíváním práva na úkor oprávněného, popírá smysl těchto zákonných procesních institutů a jejich upření povinnému by znamenalo porušení jeho práva na spravedlivý proces. Povinný dále uvedl, že aplikace obchodního zákoníku na projednávanou věc rozhodčím soudem byla základním předpokladem pro to, aby žaloba mohla být rozhodčím soudem vůbec projednána a aby mohl být vydán rozhodčí nález.
Byla-li by věc posuzována podle občanského zákoníku, byla by promlčena již při podání žaloby. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl a uložil mu povinnost nahradit povinnému náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) - dále též jen o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 23.
července 2015, sp. zn.
Rsp 636/14, kterým byla povinnému uložena povinnost uhradit oprávněnému 1 690 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a náklady rozhodčího řízení. Oprávněnému zde bylo přiznáno bezdůvodné obohacení, které na straně povinného vzniklo dne 25. května 2010 úpisem tzv. nových akcií společnosti Vítkovice Holding a. s. Exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 9. září 2015 a na jeho základě podal oprávněný tentýž den exekuční návrh, kterým se domáhal nařízení exekuce pro částku 150 000 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 19.
listopadu 2015, č. j. 65 C 152/2015-103, odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu do doby právní moci rozhodnutí o žalobě na jeho zrušení. Oprávněný podáním ze dne 24. listopadu 2015 vzal první návrh na nařízení exekuce zpět. Dne 22. prosince 2022 podal oprávněný opětovně návrh na nařízení exekuce pro částku 150 000 000 Kč na základě téhož exekučního titulu. Dovolací soud již dříve vysvětlil, že řízení o výkon rozhodnutí, vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitém případě v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.) - srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
července 2011, sp. zn. 20 Cdo 3778/2010, usnesení ze dne 29. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 4708/2016, nebo usnesení ze dne 31. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016. Dovolací soud rovněž uzavřel, že podle § 408 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 2012) bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, či rozsudek ze dne 9. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Tyto judikatorní závěry je třeba vztáhnout i na závazky vzniklé z bezdůvodného obohacení v rámci obchodněprávního vztahu, jestliže obchodní zákoník po dobu své účinnosti představoval v obecné rovině lex specialis ve vztahu k zákoníku občanskému (§ 1 odst. 2 obč. zák.), přičemž komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
května 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný pod číslem 105/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel v dovolání namítal, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s otázkou běhu tříměsíční lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák. a odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020, sp. zn. 20 Cdo 87/2019, podle něhož pro běh speciální tříměsíční lhůty, výjimečně prodlužující desetiletou promlčecí lhůtu podle § 408 odst. 1 obch. zák., je rozhodný okamžik možnosti zahájení exekučního řízení (§ 408 odst. 2 obch.
zák.), tedy den, kdy oprávněný
mohl poprvé podat se všemi nezbytnými náležitostmi návrh na nařízení exekuce, patří-li mezi tyto náležitosti návrhu především existence oprávněnému svědčícího – formálně a materiálně vykonatelného – exekučního titulu, přičemž v případě exekučního titulu vydaného soudem je nezbytné opatření tohoto rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti, které oprávněný nemůže dosáhnout dříve, než skončí (jakékoli) odvolací řízení, bylo-li včas proti exekučnímu titulu vyvoláno. Dovolací soud uvedené námitce nemohl přisvědčit, neboť dovolatel přehlíží, že § 408 odst. 2 obch. zák. stanovuje výjimku pro případ, že právo bylo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí lhůty nebo po jejím uplynutí, což se v projednávané věci nestalo, jelikož desetiletá promlčecí lhůta zde začala běžet dne 26.
května 2010, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, a exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 9. září 2015, tedy (přibližně) v polovině běhu promlčecí lhůty, nikoli na jejím konci, tudíž hypotéza stanovená v § 408 odst. 2 obch. zák. v projednávané věci nebyla splněna. Na uvedeném přitom nic nemění ani odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu, neboť dovolací soud již dříve dovodil, že odložení vykonatelnosti exekučního titulu před zahájením exekučního řízení nebo po jeho zahájení nebrání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byla nařízena exekuce.
Je-li vykonatelnost rozhodnutí odložena, soud exekuci nařídí, avšak současně její provedení podle § 266 odst. 2 o. s. ř. odloží do pravomocného skončení příslušného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, a usnesení ze dne 16. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016). Začala-li v posuzované věci desetiletá promlčecí lhůta běžet dne 26. května 2010, skončila dne 26. května 2020, tudíž oprávněný měl možnost podat návrh na nařízení exekuce od 9. září 2015 do 26.
května 2020. Podal-li dovolatel druhý návrh na nařízení exekuce dne 22. prosince 2022, učinil tak po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, z čehož zároveň vyplývá, že důvodnou nemohla být shledána ani argumentace dovolatele ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi (na kterou v dovolání odkazuje i dovolatel) uvedl, že odmítnout soudní ochranu lze tomu, kdo vznese námitku promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy, avšak uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
března 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011).
Uvedené závěry není možné v projednávané věci aplikovat již proto, že to byl právě oprávněný, kdo vzal první (včas) podaný návrh na zahájení exekuce zpět a následně s vymáháním exekučním titulem přiznané pohledávky vyčkával na skončení řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Nelze tak dovodit absenci viny na straně oprávněného, protože promlčecí lhůta marně uplynula v důsledku jeho pasivity. Dovolací soud se v této souvislosti ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že oprávněnému ve včasném zahájení exekučního řízení nebránila závažná skutečnost, respektive za závažnou skutečnost nelze považovat obavy z případného uložení povinnosti uhradit náklady exekučního řízení.
K námitce dovolatele, že odvolací soud měl posoudit vztah mezi účastníky podle občanského zákoníku, dovolací soud konstatuje, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. Možnost samostatného, tedy zcela prvotního právního posouzení má exekuční soud (exekutor) jen tehdy, pokud není zřejmé, podle jakého právního předpisu byl vztah v nalézacím řízení hodnocen (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5803/2017). Odvolací soud i soud prvního stupně proto dospěly ke správnému závěru, že posoudil-li rozhodčí soud v rozhodčím nálezu právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán, a je tak namístě posoudit podle obchodního zákoníku i promlčení práva přiznaného rozhodčím nálezem.
Dovolatelem předkládaný nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se zabýval otázkou povinnosti obecných soudů částečně zastavit exekuční řízení v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení, tedy jednak otázkou zcela nepřiléhavou pro projednávanou věc a jednak oproti mínění dovolatele z uvedeného nálezu nevyplývá, že by Ústavní soud v exekučním řízení připouštěl přezkum posouzení právních vztahů mezi účastníky provedeném v rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že oprávněný podal dovolání i proti výroku II.
napadeného usnesení, kterým odvolací soud uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení, dovolací soud připomíná, že přípustnost
dovolání nemůže založit námitka na nesprávné právní posouzení povinnosti k náhradě nákladů řízení, protože podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož oprávněný neměl ve věci úspěch, má povinný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (vyjádření k dovolání) z hodnoty výše peněžního plnění 150 000 000 Kč, která byla předmětem dovolacího přezkumu, ve výši 52 150 Kč (§ 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. e) a odst. 3, § 7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „advokátní tarif“), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a odst. 4 advokátního tarifu), a 21% daně z přidané hodnoty ve výši 11 014,50 Kč, tedy celkem po zaokrouhlení 63 465 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu