Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2446/2024-772 ze dne 21. května 2025 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 68/2020-696 ze dne 9. listopadu 2023, ve znění opravných usnesení č. j. 18 Co 68/2020-704 ze dne 9. listopadu 2023 a č. j. 18 Co 68/2020-720 ze dne 21. února 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Davida Paula Stapletona, 2) Eugénie Nicole Karen, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michaela Paula Kohna, 5) statutárního města Brna, 6) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 7) Ferona, a.s., obchodní korporace, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, 8) OHLA ŽS, a.s., obchodní korporace, sídlem Tuřanka 1554/115b, Brno, a 9) Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Vedlejší účastníci 1) až 4) se žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu domáhali znovuprojednání restitučních nároků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, kterým bylo určeno, že oni (tj. čtyři žalobci) a stěžovatel nejsou vlastníky tam uvedených nemovitostí. Přestože byly restituční nároky prokázány, konkrétní pozemky nebylo možné vydat a restituentům byla přiznána pouze náhrada (viz rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj č. j. SPU 224382/2017, sp. zn. 3239/92/94-RNP ze dne 16. 5. 2017).
3. Městský soud v Brně ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 112 C 132/2017-537 ze dne 14. 10. 2019 určil, že vedlejší účastníci 1) a 2) a stěžovatel jsou každý vlastníky blíže specifikovaných pozemků v rozsahu 1/4, zatímco vedlejší účastníci 3) a 4) jsou vlastníky těchto pozemků v rozsahu 1/8; odpovídajícím způsobem částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výroky I. a III.). Ve vztahu k dalším pozemkům byla žaloba zamítnuta, neboť ty nebyly vydány podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) [výrok II.].
4. Nalézací soud ohledně aktivní legitimace stěžovatele dospěl k závěru, že v případě žaloby podle části páté občanského soudního řádu, která byla podána čtyřmi žalobci, na jejichž straně stěžovatel v řízení stál, jsou jeho nároky fakticky hájeny prostřednictvím těchto žalobců. Účastníkem soudního řízení je každý, kdo jím byl v řízení správním, tedy i stěžovatel. V soudním řízení jde přitom o znovuprojednání restitučního návrhu, který byl předmětem řízení před správním orgánem, nalézací soud proto musel projednat celý návrh podaný u Státního pozemkového úřadu, tj. i ve vztahu k stěžovateli.
5. Čtyři žalobci [vedlejší účastníci 1) až 4)] proti části prvostupňového rozhodnutí brojili odvoláním. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek nalézacího soudu částečně změnil a určil, že vedlejší účastníci 1) a 2) jsou každý vlastníky blíže specifikovaných pozemků v rozsahu 1/4 a vedlejší účastníci 3) a 4) jsou vlastníky těchto pozemků v rozsahu 1/8; jinak rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Dále část výroku I. a výrok II. rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že se žaloba odmítá v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhali určení vlastnického práva stěžovatele; ve výroku II. ohledně blíže specifikovaných pozemků a ve výrocích IV. a V. odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (ústavní stížností napadený výrok II).
6. Ohledně stěžovatele odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněné osoby mají v soudním řízení postavení samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu. Z povahy řízení tedy vyplývá, že je vyloučeno, aby se žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem u soudu ve lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud žalobu ve vztahu k určení vlastnického práva stěžovatele odmítl.
7. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby odvolacím soudem bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
8. Odvolací soud podle stěžovatele odmítl žalobu ve vztahu k jeho osobě překvapivě a formalisticky, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; soudy tak porušily jeho základní právo na soudní ochranu a v důsledku i základní právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina")].
9. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že žaloba nebude ve vztahu k němu odmítnuta, protože v řadě dalších restitučních řízeních, které se týkaly jiných pozemků, civilní soudy rozhodly odlišně. Tentýž senát odvolacího soudu minimálně čtyřikrát obdobnou žalobu podle části páté občanského soudního řádu vůči stěžovateli neodmítl, přestože stěžovatel - stejně jako v posuzované věci - sám žalobu nepodal a v řízení vystupoval pouze jako osoba zúčastněná na straně dalších restituentů. Další žalobci vymezili předmět žaloby po předchozí vzájemné dohodě i ve prospěch stěžovatele a soudy měly rozhodnout o všech právních vztazích vymezených rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. Odklon od dosavadní rozhodovací praxe odvolací soud v rozporu s § 13 občanského zákoníku vůbec neodůvodnil. Odmítnutí bylo pro stěžovatele překvapivé rovněž proto, že nalézací soud částečný nedostatek aktivní legitimace žalobců neřešil a nenamítali jej ani odvolatelé; odvolací soud jiné právní posouzení iniciované z jeho strany neavizoval a účastníky o něm nepoučil.
10. Civilní soudy vyložily procesní pravidla týkající se aktivní legitimace k podání žaloby příliš formalisticky, což je v restitučním řízení ústavně nepřípustné. Podle § 246 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že k podání žaloby je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Stěžovatel tuto skutečnost v řízení před soudem jednoznačně tvrdil, doložil a formuloval návrh rozsudku, který měl rozhodnutí správního orgánu nahradit. Konkrétně v podání stěžovatele ze dne 24. 8. 2017 bylo výslovně uvedeno následující: "[...] vyjadřuji souhlas s žalobou, když [stěžovatel] se s odůvodněním žaloby zcela ztotožňuje, a navrhuji, aby nadepsaný soud vydal rozsudek, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu[...] tak, jak je specifikováno v žalobě, se zrušuje a nahrazuje novým výrokem [...]".
11. Odvolací soud odmítl žalobu žalobců o určení vlastnictví stěžovatele podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož soud žalobu odmítne, byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn. Žalobci ale byli oprávněni podat žalobu proti napadenému rozhodnutí správního orgánu, protože jím byli dotčeni na svých právech, což zároveň tvrdili. Pokud návrh žalobců odpovídal hmotnému právu, není žádným právním předpisem vyloučeno, aby se domáhali určení vlastnického práva ve prospěch další osoby zúčastněné na tomtéž řízení.
12. Podle § 250a odst. 2 občanského soudního řádu ostatně platí, že dospěje-li soud k závěru, že v řízení není přítomen některý z účastníků, jehož účast je nezbytná, přibere jej do řízení; ustanovení tím vyjadřuje, že je na soudu, aby v řízení zohlednil hmotněprávní stav věci a procesně jej uspořádal tak, aby řízení bylo vedeno se všemi nezbytnými účastníky, bylo efektivní, hospodárné a vedlo ke spravedlivému výsledku. V případě nutnosti podávání oddělených žalob každým účastníkem správního řízení by nadto následně musela být řízení spojena do jednoho řízení, což je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Snaze vyhnutí se "tříštění" řízení ostatně odpovídala i vzájemná dohoda žalobců a stěžovatele ke zvolenému postupu, tzn., že stěžovatel jako menšinový restituent nebude podávat žalobu samostatně a žalobu čtyř žalobců pouze plně podpoří.
13. Civilní soudy napadenými rozhodnutími porušily rovněž právo stěžovatele na ochranu vlastnictví, protože mu nedůvodně - oproti ostatní restituentům - restituční nárok nepřiznaly.
14. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny totiž zaručuje "každému", že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (čl. 36 odst. 4 Listiny).
15. Právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27].
16. Procesní předpisy provádějící Listinu musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno naplnění práva na soudní ochranu (nález ze dne 16. 6. 2020
sp. zn. IV. ÚS 410/20
, bod 27). Přepjatý formalismus je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50-51).
17. Stěžovatel se v nyní posuzované ústavní stížnosti snaží rozporovat výklad § 244 a násl. občanského soudního řádu. Jádrem jeho argumentace je, že v restitučním řízení postačovalo podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu pouze některými z restituentů, a to i ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud - který je primárně povolán k výkladu civilních procesních předpisů, jakož i sjednocování rozhodovací činnosti v této oblasti - stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, proč odvolací soud žalobu v části týkající se osoby stěžovatele odmítl v souladu s § 250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Zvolený výklad procesních pravidel ze strany civilních soudů přitom nelze považovat za přepjatě formalistický či nepřiměřený ve výše uvedeném smyslu.
18. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na vlastní judikaturu, podle které platí, že žalobci v řízení podle části páté občanského soudního řádu mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (bod 16 napadeného usnesení; viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 ze dne 12. 7. 2005, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 ze dne 24. 9. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 685/2015 ze dne 7. 1. 2016; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5922/2016 ze dne 27. 2. 2018).
19. Takový závěr přitom odráží i východisko, že v původním restitučním řízení u Státního pozemkového úřadu podle zákona o půdě stěžovatel a vedlejší účastníci 1) až 4) vystupovali jako samostatní účastníci správního řízení (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 ze dne 12. 7. 2005). K tomu lze podpůrně odkázat rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že "i spoluvlastníci nemovitosti jsou samostatnými účastníky správního řízení. Účastenství v řízení jim nezakládá skutečnost, že se jejich práva upínají k totožné věci, nýbrž to, že v řízení může být dotčeno právo každého ze spoluvlastníků. Před soukromoprávní podstatou spoluvlastnictví je třeba upřednostnit zmíněný veřejnoprávní akcent. Procesní samostatnost ve správním řízení se odráží i do samostatnosti účastenství v soudním řízení správním." (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 50/2012-27 ze dne 6. 6. 2012; či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 43/2010-50 ze dne 9. 12. 2010).
20. V uvedeném rámci tedy nešlo v případě stěžovatele a žalobců [vedlejších účastníků 1) až 4)] uvažovat o nerozlučném společenství účastníků ve smyslu § 91 odst. 2 občanského soudního řádu. Jak odvolací soud v napadeném rozsudku osvětlil, nelze připustit, že by se jeden restituent mohl bez dalšího chopit žalobní aktivity za restituenty další, neboť "není vyloučeno, že [další restituenti] mohou být s vydaným rozhodnutím správního orgánu ztotožněni a realizovat podle něj své právo na poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky" (bod 20 napadeného rozsudku).
21. Uzavřely-li tedy na základě uvedených východisek civilní soudy, že žalobci nemohli být ve vztahu k restitučnímu nároku stěžovatele dotčeni na své právní sféře a že nemohli být oprávněni k podání žaloby v jeho prospěch, nelze jim z ústavního hlediska co vytknout. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, který uvedl, že bylo na stěžovateli, aby v souladu s dispoziční zásadou zavčasu vznesl svůj restituční nárok u soudu, neboť i pro něj platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (viz bod 11 napadeného usnesení). Zásada in favorem restitutionis je pouze výkladovou zásadou, která se projevuje v rámci teleologické interpretace restitučních předpisů a uplatní se v případě pochybností (např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2662/21
ze dne 16. 11. 2021, bod 21). Jejím prostřednictvím nelze obcházet příslušná procesní pravidla, podle kterých se lze restitučních nároků domáhat.
22. Zjevně neopodstatněná je pak námitka stěžovatele, že přípisem ze dne 24. 8. 2017 "podporujícím" žalobu dalších restituentů dotčení své právní sféry tvrdil. Jak uvedl Nejvyšší soud, jestliže stěžovatel netvrdí, že uvedený přípis byl samostatnou žalobou (což netvrdí, patrně vzhledem k tomu, že by takový návrh musel být hodnocen jako opožděný ve smyslu § 247 odst. 1 o. s. ř.), je takové podání nerelevantní z hlediska stanovení rozsahu žaloby vedlejších účastníků 1) až 4), kteří žalobu ve prospěch stěžovatele podat nemohli (viz bod 15 napadeného usnesení).
23. Tvrdí-li stěžovatel konečně, že závěr odvolacího soudu ohledně částečného nedostatku aktivní legitimace žalobců byl pro něj nepřípustně překvapivý a že porušil jeho legitimní očekávání, nelze mu ani zde přisvědčit. Odvolací soud částečné odmítnutí žaloby přesvědčivě vysvětlil (body 14-21 napadeného rozsudku). Byť stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na jiná rozhodnutí téhož senátu odvolacího soudu, který v obdobných věcech stěžovatele rozhodl odlišně, nedokládá tam uplatněné substantivní argumenty, vůči kterým by se pozdější odůvodnění odvolacího soudu mělo přesvědčivě vymezovat (viz str. 5 ústavní stížnosti). Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí pádný, alternativní výklad procesních pravidel, který měl odvolací či Nejvyšší soud opomenout a při "změně" judikatury se s ním nevypořádat.
24. V tomto ohledu nezbývá než dodat, že byť není odlišné rozhodování v obdobných věcech jednoho stěžovatele z jeho subjektivního pohledu ani obecně žádoucí, právo na absolutně konzistentní judikaturu nižších soudů z čl. 36 odst. 1 Listiny ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2016 ve věci Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní proti Rumunsku, stížnost č. 76943/11, § 116). Znovu je zde třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že "žalobcem citovaná rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána v březnu 2018, tedy tři čtvrtě roku poté, co mu uplynula lhůta k podání žaloby na znovuprojednání jeho nároku v této věci soudem. Postup Krajského soudu v Brně v jím citovaných řízeních tedy již z tohoto důvodu nemohl mít žádný vliv na [stěžovatelovo] rozhodování, zda žalobu podle § 244 o. s. ř. v nyní přezkoumávané kauze podat, či nikoli, a v rozhodný okamžik tu proto ani nemohlo být žádné legitimní očekávání" (bod 19 napadeného usnesení).
25. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu