28 Cdo 685/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. P., M., b)
Ing. J. K., P., c) Ing. J. S., CSc., P., d) PhDr. L. V., P., e) Ing. I. N., P.,
f) V. J., P., g) Ing. P. K., CSc., P., a h) Ing. E. K., P., všech zastoupených
JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí
102, za účasti 1. České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774,
se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, 2. Družstva pro rekreační
bydlení, IČ 000 56 227, se sídlem v Praze 5 – Lahovicích, Lahovská 117,
zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová
569/13, a 3. Thomayerovy nemocnice, IČ 000 64 190, se sídlem v Praze 4 – Krči,
Vídeňská 800, zastoupené JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Svornosti 14, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu
v Benešově pod sp. zn. 6 C 354/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č. j. 28 Co 201/2014-591, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti nákladovým výrokům rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014, č. j. 28 Co 201/2014-591, odmítá; jinak se
dovolání zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit účastnici 3. na náhradě nákladů dovolacího
řízení každý částku 425 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Kašpárka do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1. a 2. nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 C 354/2004-489,
vyslovil, že každý ze žalobců je (spolu)vlastníkem jedné ideální osminy pozemků
ve výroku vyjmenovaných, včetně pozemků parc. č. 1683/9, 1683/15, 1683/43 a
1683/41 v katastrálním území Ž., nově vytvořených s pomocí geometrického plánu,
který je nedílnou součástí rozsudku, ohledně dalších pozemků žalobu na určení
spoluvlastnictví žalobců zamítl, přičemž uvedl, že daný rozsudek nahrazuje
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Benešov ze dne 9. 2. 2004 (výrok I.), zřídil také ve prospěch vlastníka budovy č. ev. 100 v tomtéž
katastrálním území věcná břemena zahrnující mimo jiné právo chůze v rozsahu
upřesněném ve výše zmíněném geometrickém plánu (výrok II.), založil věcné
břemeno chůze a jízdy na pozemek parc. č. 1683/9 přes pozemky parc. č. 1683/40
a 1683/42 (výrok III.), dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a účastnicí 1. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), zatímco
účastníky 2. a 3. zavázal k náhradě nákladů řízení žalobců i státu (výroky V. až VIII.). Žalobci se domáhali nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, jenž
shledal, že se na předmětných pozemcích nachází rekreační areál, který z
účelového hlediska tvoří nedělitelný celek, pročež nemohou být žalobcům
[dědicům oprávněných osob, jimž svědčil restituční titul dle § 6 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)] vydány. Soud
nicméně dovodil, že § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, znemožňující vydání
zastavěných pozemků, představuje výjimku, kterou je nutno aplikovat
restriktivně a vztahovat pouze na pozemky skutečně zastavěné, respektive
nezbytně nutné pro provoz staveb. Bylo přitom prokázáno, že řada ze žalobci
nárokovaných pozemků takto intenzivní vazbu k hlavnímu objektu postrádá a jsou
zastavěny nanejvýše drobnými stavbami, které vydání nepřekážejí. Soud proto
nechal vyhotovit geometrický plán, jímž oddělil části pozemků, na nichž se
nacházejí zařízení a komunikace úzce související s budovou, ve zbývajícím
rozsahu pak rozhodl o vydání požadovaných nemovitostí. Za využití řečeného
geometrického plánu taktéž založil jednak věcné břemeno zachovávající pro
vlastníka hlavní budovy areálu přístup k přilehlé vodní nádrži Slapy, jenž byl
dosud rekreanty využíván, jednak břemeno zajišťující žalobcům přístup na
vydávaný pozemek parc. č. 1683/9. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2014, č. j. 28 Co 201/2014-591,
částečně odmítl odvolání účastníka 2. pro nedostatek subjektivní legitimace k
jeho podání (výrok I.), ve výroku II. rozsudek okresního soudu k odvolání
žalobců změnil tak, že se věcné břemeno práva chůze zřizuje ve prospěch
vlastníka budovy, nacházející se na pozemcích parc. č. st. 569, 570, 571 a 572,
a k tíži pozemku parc. č. 1683/9, ve výroku III. jej změnil tak, že se věcné
břemeno chůze a jízdy k pozemku parc. č. 1683/9 přes pozemek parc. č. 1683/42
nezřizuje (výrok II.), v části výroku I., již byl účastník 2.
oprávněn
napadnout odvoláním, jej potvrdil (výrok III.), České republice nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení proti žalobcům (výrok IV.), nahradit náklady státu
ovšem uložil účastníkům 2. a 3. (výrok V.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok VI.) a že ve
vztahu mezi žalobci a účastnicí 1. nemá nikdo právo ani na náhradu nákladů
řízení odvolacího (výrok VII.), dále žalobcům uložil nahradit náklady
odvolacího řízení účastnici 3. (výrok VIII.), a naopak účastníka 2. zavázal,
aby nahradil náklady řízení před odvolacím soudem žalobcům (výrok IX.). Odvolací soud konstatoval, že jednotlivé žalobci požadované pozemky jsou s
hlavní budovou spojeny spíše volně, a rekreační areál tak netvoří nedělitelný
funkční celek, pročež okresní soud správně připustil vydání těch z předmětných
pozemků (respektive jejich částí oddělených jako nové pozemky), jež nejsou
zastavěny vůbec, popřípadě jsou zastavěny jen drobnými stavbami. K otázce
zřízení věcného břemene chůze ve prospěch vlastníka budovy krajský soud dodal,
že je v souvislosti s převodem vlastnického práva k vydávaným pozemkům na
žalobce nutno zohlednit též oprávněné zájmy jiných vlastníků, a to
konstituováním věcného břemene zajišťujícího pěší přístup z ubytovacího
zařízení ve vlastnictví účastnice 3. ke břehu slapské přehrady, jenž je
nezbytný k tomu, aby daný provoz mohl plnit své rekreační funkce. Část výroku
II. prvoinstančního rozhodnutí, jíž bylo toto věcné břemeno zřízeno, odvolací
soud změnil pouze v tom ohledu, že přikročil k odstranění formálních
nepřesností. Dále zdůraznil, že podle § 9 odst. 5 zákona o půdě není možno
zatížit věcným břemenem pozemek, který není oprávněným osobám vydáván, což se
promítlo do změny výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. O náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neb
dospěl k závěru, že poměr úspěchu žalobců byl ve vztahu k účastníkům 2. a 3. přibližně stejný a účastnici 1. v dané fázi řízení žádné náklady nevznikly. O
náhradě nákladů řízení odvolacího bylo rozhodnuto se zřetelem k tomu, že ani v
něm účastnice 1. nevynaložila žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo,
a žalobci nebyli se svým částečným odvoláním úspěšní, pročež by měli nahradit
náklady účastnici 3., sami však mají právo na náhradu nákladů proti účastníkovi
2., jehož odvolání krajský soud zčásti odmítl a v rozsahu, v němž je shledal
způsobilým věcného projednání, mu nepřitakal. Tento rozsudek napadli žalobci ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene chůze ve
prospěch vlastníka budovy a k tíži pozemku parc. č. 1683/9, jakož i v
nákladových výrocích dovoláním, jež pokládají za přípustné podle § 237 o. s. ř., poněvadž Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda je v pravomoci soudu
změnit rozhodnutí pozemkového úřadu vydané na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě
tak, že na vydávaném pozemku zřídí věcné břemeno. Podle žalobců taková pravomoc
náleží toliko správnímu orgánu, protože ze žádného ustanovení zákona o půdě
nevyplývá, že by o zatížení pozemku věcným břemenem mohl rozhodovat soud. Dovolatelé také upozorňují, že došlo k vytvoření věcného břemene pro rekreanty,
nikoli pro vlastníka objektu, a mají za to, že zatížení vydávaného pozemku
nebylo nezbytné z hlediska důležitých zájmů jiných vlastníků. Provoz ubytovny
totiž nutně nevyžaduje přímý přístup ke břehu vodní nádrže, obzvláště nachází-
li se v blízkosti rekreačního zařízení veřejné tábořiště, skrze něž by se
rekreanti ubytovaní v budově mohli k hladině vodního díla dostat. Lze-li
rekreační potřeby hostů ubytovacího zařízení účastnice 3. zajistit bez omezení
vlastnického práva žalobců, není zřízení věcného břemene na jejich pozemcích
nezbytným. Soudy nižších stupňů se tudíž odchýlily od judikatury Ústavního
soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. IV. ÚS 176/03 či sp. zn. II. ÚS 2896/09), která ukládá při aplikaci restitučních zákonů postupovat v
souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob a se zřetelem ke smyslu těchto
předpisů, spočívajícímu v alespoň částečné kompenzaci majetkové újmy způsobené
totalitním režimem. Možnost zřídit věcné břemeno dle § 9 odst. 5 zákona o půdě
je nutno interpretovat restriktivně a upřednostnit zájem restituentů na
neomezeném vlastnictví vydávaných nemovitostí před zájmy třetích osob. Žalobci rovněž namítají, že odvolací soud postupoval nesprávně, nepřiznal-li
jim na rozdíl od okresního soudu náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně vůči účastnici 3., přestože tato vůbec nepodala odvolání proti
prvoinstančnímu rozhodnutí.
Odvolacímu soudu taktéž nelze přisvědčit, pokud
posoudil úspěch žalobců jako pouze poloviční, poněvadž dovolatelům není patrno,
v jaké části předmětu řízení byli neúspěšní, neb jim byly vydány všechny
pozemky, jejichž převodu se dožadovali. Z těchto důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobců se vyjádřila účastnice 3., jež reagovala na uplatněnou
dovolací argumentaci a navrhla je zamítnout, respektive částečně zamítnout a
částečně odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. však vylučuje přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o
věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř. Ve světle posledně uvedeného ustanovení musel Nejvyšší soud shledat dovolání
žalobců nepřípustným potud, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení. Jelikož žalobci svou argumentací rozporují
skutečnost, že jim krajský soud odepřel právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (zahrnujících též náklady řízení o odvoláních proti
prvnímu rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 C
354/2004-242, jenž byl částečně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
28. 2. 2011, č. j. 28 Co 50/2011-286), muselo se pro posouzení překročení
hranice přípustnosti dovolání stát rozhodujícím, jak vysoká částka tím měla být
žalobcům upřena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 631/2015). Vzhledem k tomu, že žalobci v řízení vystupovali jako
samostatní procesní společníci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo
1649/2014), jimž v zásadě nárok na náhradu nákladů řízení nesvědčí solidárně
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3952/2013), bylo nutno zkoumat, jaký obnos by na nákladech řízení mohl
požadovat každý jednotlivý žalobce, a to zvlášť vůči účastníkům 2. a 3., jimž
rovněž nebylo důvodu ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení rukou společnou
a nerozdílnou. Dovolací soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vycházel při
vyčíslování nákladů řízení z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 7,
§ 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.) bylo namístě určit odměnu
společného právního zástupce žalobců ve výši 6.400 Kč za jeden úkon právní
služby. Za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby,
účast na jednáních soudu prvního stupně konaných dne 31. 5. 2005 a dne 1. 12. 2005 – druhé z těchto jednání překročilo svou délkou 2 hodiny) mohlo žalobcům
po připočtení paušální náhrady hotových výdajů ve výši pětkrát 75 Kč vzniknout
právo na náhradu nákladů této fáze řízení ve výši 32.375 Kč. V souladu s § 9
odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012 (viz čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.) musela být za tarifní hodnotu v
předmětné věci vzata částka 25.000 Kč, odměna zástupce za jeden společný úkon
právní služby pak dle § 7 bodu 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činila
13.440 Kč. Vykonal
-li právní zástupce žalobců v této části řízení maximálně 12 úkonů (sepsání
vyjádření na č. l. 271, účast na místních šetřeních, jež se udála dne 26. 11. 2007 a dne 1. 10. 2008, účast na soudních jednáních konaných dne 9. 11. 2007,
dne 14. 12. 2007, dne 5. 3. 2009, dne 9. 6. 2009 a dne 14. 5. 2010, přičemž
jednání uvedené jako třetí v pořadí bylo delší dvou hodin a páté zmíněné
jednání trvalo přes šest hodin) mohli žalobci při plném úspěchu ve věci
požadovat po započtení paušální náhrady hotových výdajů dvanáctkrát 300 Kč na
nákladech řízení za tyto úkony částku 164.880 Kč. V období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.) ukládal § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu vyčíslovat tarifní hodnotu sporu částkou 50.000 Kč, pročež
bylo třeba jako výši odměny zástupce žalobců za jeden společný úkon právní
služby dle § 7 odst. 5 a § 12 odst. 4 citovaného předpisu stanovit částku
19.840 Kč. Jelikož bylo ze strany jejich advokáta v tomto úseku řízení učiněno
nanejvýše 6 úkonů (účast na místním šetření, jež se odehrálo dne 3. 7. 2013,
účast na jednáních soudu konaných dne 29. 8. 2013, dne 26. 9. 2013 a dne 19. 12. 2013, z nichž dvě naposledy zmíněná trvala déle než 2 hodiny), mohli
žalobci v případě procesního úspěchu (s přičtením paušální náhrady hotových
výdajů šestkrát 300 Kč) požadovat maximálně 120.840 Kč.
Celkem tedy na odměně
za zastupování a náhradě hotových výdajů mohla za řízení před soudem prvního
stupně žalobcům přináležet částka 318.095 Kč, po připočtení cestovních výdajů,
jež podle nezpochybněného závěru okresního soudu činily 1.385 Kč, náhrady za
dvě půlhodiny promeškaného času za každé z místních šetření (dle požadavku
žalobců na č. l. 485–486) v celkové výši 600 Kč (v souladu s § 14 odst. 3
advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % se tudíž
žalobci nemohli domáhat na nákladech řízení před soudem prvního stupně (potažmo
prvního odvolacího řízení) částky vyšší než 387.296,80 Kč. Jelikož na každého
ze žalobců připadala suma 48.412,10 Kč, a dílčí nároky jednotlivých žalobců
vůči účastníkům 2. a 3. (majícím srovnatelný podíl na předmětu řízení) proto
dosáhly pouze 24.206,05 Kč, je evidentní, že k překročení bagatelní hranice
50.000 Kč nedošlo.
Jelikož dovolatelé formálně napadli i další nákladové výroky rozsudku
odvolacího soudu, byť proti nim neuplatnili samostatnou dovolací argumentaci,
pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že shora nastíněný závěr o
nepřípustnosti dovolání proti těmto akcesorickým výrokům by se nikterak
nezměnil, ani pokud by byl objem náhrady nákladů řízení navýšen o (žalobcům
odvolacím soudem nepřiřčenou) odměnu zástupce, náhradu hotových výdajů a
náhradu DPH za další úkon právní služby – odvolání na č. l. 518 (za druhý úkon,
jejž zástupce žalobců v odvolacím řízení učinil, totiž účast při ústním
jednání, byla žalobcům přiznána náhrada proti účastníkovi 2.). Tento úkon
právní služby byl vykonán již po 1. 1. 2014 (dni účinnosti vyhlášky č. 390/2013
Sb.), kdy tarifní hodnota věci dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu
činila 50.000 Kč, z čehož plyne, že by žalobci za daný společný úkon mohli v
případě úspěchu v souladu s § 7 odst. 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu
požadovat odměnu za zastupování ve výši 19.840 Kč, při zohlednění paušální
náhrady výdajů 300 Kč a náhrady za 21 % DPH by se tedy jednalo o souhrnnou
částku 24.369,40 Kč, z níž by na každého ze žalobců připadalo 3.046,18 Kč. Ani
toto navýšení by tudíž neumožnilo usuzovat na přípustnost dovolání podaného
proti nákladovým výrokům odvolacího soudu. Rovněž přihlédnutí ke skutečnosti,
že byli naopak žalobci zavázáni k náhradě nákladů vzniklých v odvolacím řízení
účastnici 3., a to v souhrnné výši 6.800 Kč (na jednotlivé žalobce tak připadá
částka 850 Kč), by z obdobných důvodů nemohlo ovlivnit závěr, že je dovolání
žalobců v této části objektivně nepřípustné, pročež muselo být postupem podle §
243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolacím soudem odmítnuto. Byla-li arci dovoláním napadena též žalobci upřesněná část meritorního výroku
II. rozsudku odvolacího soudu, shledal je Nejvyšší soud v tomto rozsahu
přípustným, jelikož otázka, zda může soud rozhodující v řízení podle části páté
občanského soudního řádu o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu
§ 9 odst. 4 zákona o půdě zřídit za podmínek stanovených v § 9 odst. 5 zákona o
půdě věcné břemeno k tíži vydávaných pozemků, v jeho judikatuře dosud nebyla
výslovně řešena. Při hledání odpovědi na tuto otázku je v první řadě nutno mít na paměti povahu
řízení podle části páté občanského soudního řádu, jež nepředstavuje způsob
přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný
správnímu soudnictví. Podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo
jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v
občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku, který vyčerpal v
řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s
konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku
věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval
nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci,
dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán.
Nové projednání věci soudem
tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky
vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu,
v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně
uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému)
projednání a rozhodnutí (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3911/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2791/2013). Není-li soud v řízení dle § 244 a násl. o. s. ř. oprávněn rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k novému
projednaní, je v pochybnostech nutno preferovat takový výklad relevantních
předpisů, který soudu poskytuje stejné právní prostředky k úpravě soukromých
práv a povinností účastníků, jako má správní orgán, jehož rozhodnutí může být
ve výsledku rozhodnutím soudu nahrazeno. Ačkoli je pravdou, že § 9 odst. 5 zákona o půdě pravomoc zřídit nebo zrušit na
převáděné nemovitosti věcné břemeno výslovně svěřuje toliko pozemkovému úřadu,
Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení tohoto znění obsahuje zákon o půdě od
samého počátku své účinnosti. Na rozdíl od současného právního stavu přitom
mohly soudy podle dřívější úpravy na základě účastníkem podaného opravného
prostředku rozhodnutí pozemkového úřadu vydané dle § 9 odst. 4 zákona o půdě
toliko potvrdit, nebo zrušit a věc správnímu orgánu vrátit k dalšímu řízení
(viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 28 Cdo
2382/99), pročež eventualita, že by měl sám soud rozhodovat o zřízení věcného
břemene, vůbec nepřicházela na mysl. Tím, že bylo soudní rozhodování o žalobách
proti rozhodnutím pozemkových úřadů ve smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě
podřízeno režimu nově koncipované části páté občanského soudního řádu (viz
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3145/2006,
nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 10. 2011, č. j. Konf
77/2011-5), jenž zrušení rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu naopak
neumožňuje, vznikla nezamýšlená mezera v zákoně, spočívající v absenci
explicitního zmocnění soudu ke zřízení věcného břemene na vydávaných
nemovitostech. Slouží-li totiž § 9 odst. 5 zákona o půdě k zajištění
racionálního uspořádání poměrů v okolí převáděných nemovitostí tím, že umožňuje
uspokojit nároky oprávněných osob a zároveň garantovat zachování veřejného
zájmu na ochraně životního prostředí, jakož i důležitých zájmů vlastníků
objektů nacházejících se v blízkosti vydávaného majetku, vedlo by k nesmyslně
rigidním následkům, pakliže by soudy pravomocí zřizovat věcná břemena za
podmínek citovaného ustanovení nadány nebyly. Jelikož aplikace § 9 odst.
5
zákona o půdě soudům usnadňuje varovat se působení nových bezpráví při nápravě
historických majetkových křivd a představuje nástroj k citlivějšímu vyvažování
zájmů oprávněných osob na jedné straně a ostatních vlastníků na straně druhé,
dospívá Nejvyšší soud k závěru, že soudy v předmětné věci rozebíranou normu
interpretovaly přiléhavě, pokud z ní vyvodily své oprávnění zřídit k pozemku
parc. č. 1683/9 věcné břemeno ve prospěch vlastníka hlavní budovy rekreačního
areálu, v němž se vydávané nemovitosti nacházejí. Svou další argumentací dovolatelé namítají, že i kdyby soudy v principu
disponovaly pravomocí ke zřizování věcných břemen dle § 9 odst. 5 zákona o
půdě, v konkrétních okolnostech posuzované kauzy podmínky pro konstituování
věcného břemene na vydávaném pozemku splněny nebyly. Dovolací soud již v
minulosti judikoval, že věcné břemeno lze v souladu s citovaným ustanovením
založit jen k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných
vlastníků (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 28
Cdo 3761/2009). Vytýkají-li ovšem dovolatelé odvolacímu soudu, že fakticky
zřídil věcné břemeno ve prospěch rekreantů ubytovaných v budově č. ev. 100,
nikoli tedy v zájmu vlastníka daného objektu, shledává Nejvyšší soud tuto
námitku zcela nepřípadnou. Soudy se v řešeném sporu musely při určování rozsahu
věcného břemene založeného jejich rozhodnutím s oporou v § 9 odst. 5 zákona o
půdě řídit obvyklou hospodářskou potřebou stavby, k jejímuž užitku bylo dané
věcné právo konstituováno. Jelikož byl soudy nižších stupňů učiněn závěr, že
stavba slouží coby rekreační a ubytovací zařízení, jeví se pochopitelným jejich
navazující úsudek, že by znemožnění přístupu hostů obývajících tuto budovu ke
břehům přilehlé vodní nádrže Slapy podstatně zhoršilo plnění rekreační funkce
vzpomínaného objektu. Věcné břemeno chůze přes pozemek parc. č. 1683/9 tudíž
bezpochyby slouží ochraně zájmu účastnice 3. jakožto vlastníka zmiňované budovy
a za předpokladu, že bylo toto zatížení vydávaného pozemku možno shledat
nezbytným, byl pro jeho zřízení dán podklad v § 9 odst. 5 zákona o půdě. Zhodnocení nezbytnosti naznačeného omezení vlastnického práva restituentů je
přitom značně citlivé na jedinečný skutkový stav každého případu, pročež je
dovolací soud toho názoru, že musí soudům nižších stupňů při uvážení řečeného
aspektu věci přenechat určitý diskreční prostor a z pozice toliko přezkumné
instance by neměl vlastními úsudky nahrazovat jejich úvahy, nelze-li je označit
za excesivní či zjevně nepřiléhavé (ze stejných důvodů Nejvyšší soud projevuje
zdrženlivost kupříkladu také při zkoumání souladu výkonu práva s dobrými mravy,
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004, či posuzování určitosti smlouvy, viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). V projednávané kauze však soudům
natolik intenzivní pochybení vytknout nelze, neboť se otázkou, zda není
myslitelné naplnit zájem účastnice 3.
na plném zachování rekreační funkce
jejího objektu bez omezení vlastnického práva žalobců, zabývaly, přičemž na
základě obeznámení se s poměry v dané lokalitě dovodily, že zřízení sporného
věcného břemene chůze k tíži pozemku parc. č. 1683/9 nepředstavuje nepřiměřený
zásah do právní sféry žalobců. I s přihlédnutím k faktu, že dosavadní
judikatura věcná břemena tohoto druhu nekoncipuje jako bezúplatná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2190/2004),
pokládá Nejvyšší soud úvahy, jimiž byla aplikace § 9 odst. 5 zákona o půdě v
rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu odůvodněna, za akceptovatelné. Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve
světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd
napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů
musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (viz např. dovolateli citované nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS
754/01, ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Nelze se však domnívat, že by z uvedeného principu při
použití § 9 odst. 5 zákona o půdě vyplývala absolutní přednost zájmů
restituentů před právně relevantními zájmy všech ostatních subjektů, neboť
citované ustanovení představuje nástroj hledání rozumné rovnováhy mezi
nezpochybnitelným zájmem na nápravě historických příkoří a legitimními (právní
ochrany hodnými) zájmy ostatních subjektů, jež své poměry uzpůsobily nezřídka
dlouhotrvajícímu právnímu stavu předcházejícímu vydání restituovaného majetku. Se zřetelem k předeslanému Nejvyšší soud v souladu s § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, zamítl, poněvadž dospěl k
závěru, že v mezích uplatněné dovolací argumentace, jíž je při svém přezkumu
vázán, je napadený rozsudek věcně správným. Vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3
o. s. ř. způsobilé ohrozit správnost výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu nezjistil, přičemž dovolatelé existenci
takových procesních nedostatků ani nenamítali. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, § 146 odst. 3
a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastnici 3. v souvislosti
se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb.,
stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4
písm. d) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy účastnice 3.
právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.400 Kč. Proti každému ze žalobců,
již se na předmětu řízení podíleli rovným dílem, jí pak svědčí nárok na
zaplacení 425 Kč. Účastníkům 1. a 2. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.