28 Cdo 5922/2016-246
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) AGROCHEMA, družstvo, se sídlem ve Studenci 187, IČ 001
40 368, zastoupeného JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v
Třebíči, L. Pokorného 37, a b) P. J., Z., jako právního nástupce M. J.,
zemřelého dne 21. 7. 2016, za účasti 1) M. S., G., 2) G. W.-S., D., 3) I. P.,
P., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova
50, 4) obce O., se sídlem K., 5) Lesů České republiky, s. p., se sídlem v
Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, 6) Státního statku Jeneč,
státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6-Řepích, Třanovského 622/11,
IČ 000 16 918, zastoupeného JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze,
Na Příkopě 583/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 160/2013, o dovolání účastníka 3) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2016, č. j. 18 Co
370/2014-193, takto:
I. Dovolání účastníka 3) se odmítá.
II. Účastník 3) je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr.
Boženy Kristiánové, advokátky se sídlem v Třebíči, L. Pokorného 37.
III. Účastník 3) je povinen zaplatit účastníkovi 6) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení na účet JUDr. Jana Rudolfa, advokáta se sídlem v Praze, Na Příkopě
583/15.
IV. Ve vztahu mezi účastníkem 3) na straně jedné a žalobcem b) a
účastníky 1), 2), 4) a 5) na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina
(dále jen „správní orgán“) rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013, č. j. SPU
200646/2013, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 1. 7. 2013, č. j. SPU
273200/2013, rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak, že oprávněná osoba M. J., v rozsahu
id. ?, oprávněná osoba M. S. v rozsahu id. 1/8, oprávněná osoba G. W.-S. v
rozsahu id. 1/8 a oprávněná osoba I. P., v rozsahu id. ?, se stávají vlastníky
ve výroku tohoto rozhodnutí specifikovaných pozemků v kat. území O., mimo jiné
i pozemku parc. č. st. o výměře 48 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku
parc. o výměře 25 m2 (ostatní plocha). V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní
úřad mimo jiné uvedl, že „v daném případě byl naplněn restituční titul k vydání
nemovitostí na podkladě ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě -
odnětím bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první
pozemkové reformy“ (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), a že M. J., M. S. a G. W.-S. jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě I. P.,
podle § 4 odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Žalobce a) jakožto osoba povinná podle zákona o půdě se žalobou
podanou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu domáhal, aby soud nahradil
rozhodnutí správního orgánu tak, že osoby oprávněné se nestávají (každá ve
vztahu k ideální části) vlastníky pozemků parc. Žalobu odůvodnil zejména tím,
že citovaným rozhodnutím správního orgánu se cítí být dotčen na svých právech,
neboť tyto dva pozemky jsou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
zastavěny stavbami bránícími jejich zemědělskému využití a nejedná se o stavby
movité, dočasné, jednoduché, drobné nebo umístěné pod povrchem země, že s
jejich výstavbou bylo započato před 24. 6. 1991, že tyto pozemky jsou součástí
areálu posklizňové linky obilí a že zbývající části obou pozemků se stavbou
bezprostředně souvisí, neboť jsou nezbytné k provozu stavby a slouží coby
manipulační plochy k posklizňové lince; tyto dva pozemky tudíž nelze oprávněným
osobám vydat. Žalobu podle § 244 a násl. občanského soudního řádu podal dále
původní žalobce b), neboť i on se rozhodnutím správního orgánu cítil být dotčen
na svých právech, jelikož správní orgán považoval za oprávněné osoby i
účastnice 1) a 2) a účastníka 3), a kromě toho došlo tímto rozhodnutím k
procesnímu pochybení; navrhl, aby toto rozhodnutí bylo nahrazeno tak, že
oprávněnou osobou je jen žalobce b), aby soud rozhodl, že oprávněná osoba,
kterou je na podkladě § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě M. J., se stává
vlastníkem pozemků uvedených v rozhodnutí správního orgánu a aby byly po právní
moci rozsudku provedeny zápisy do příslušného listu vlastnictví pro kat. území
O., T. a H. na jméno M. J. Okresní soud v Třebíči - poté, co usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 8 C 160/2013-23, spojil obě žaloby ke společnému projednání - rozsudkem ze
dne 9. 7. 2014, č. j.
8 C 160/2013-108, „změnil“ rozhodnutí správního orgánu
jen tak, že žalobce b) a účastníci 1), 2) a 3) se v rozsahu ideálních podílů
specifikovaných tímto rozhodnutím nestávají spoluvlastníky pozemků parc. v kat. území O. a že tímto rozsudkem se toliko v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí
správního orgánu; dále zamítl žalobu, jíž se původní žalobce b) domáhal, aby
bylo rozhodnuto, že oprávněná osoba, kterou je na podkladě § 4 odst. 2 písm. e)
zákona o půdě M. J., se stává vlastníkem pozemků uvedených v rozhodnutí
správního orgánu a aby byly po právní moci rozsudku provedeny zápisy do
příslušného listu vlastnictví pro katastrální území O., T. a H. na jméno M. J.
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - VII.). Soud
prvního stupně převzal skutková zjištění správního orgánu a dále zjistil, že
stát, resp. jiné právnické osoby se v rozhodném období vymezeném v § 4 odst. 1
zákona o půdě (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) chopily držby předmětných
nemovitostí (viz zápis o převzetí ze dne 31. 8. 1949, výměry Okresního
národního výboru ve Velké Bíteši ze dne 1. 3. 1950 a ze dne 3. 4. 1950,
protokol o převzetí hospodářství O. ze dne 7. 9. 1950 a zápis Státního
notářství pro Prahu 7 ze dne 5. 5. 1951), že se na nich nachází část areálu
posklizňové linky obilí ve vlastnictví žalobce a) - konkrétně na pozemku parc. se nachází část dvou ocelových sil LIPP a pozemek parc. je zastavěn příjezdovou
(obslužnou) komunikací k objektu sil a bezprostředně s ním souvisí (je součástí
posklizňové linky), že celý objekt byl stavěn ve dvou etapách na základě dvou
stavebních povolení vydaných MěNV Náměšť nad Oslavou dne 23. 12. 1985 pod č. j. Výst. 2594/85-M a dne 23. 12. 1986 pod č. j. Výst. 2880/86-M a byl zkolaudován
rozhodnutím ze dne 4. 12. 1990. Dospěl proto k závěru, že je dána překážka
vydání těchto pozemků oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě, a pokud i je správní orgán oprávněným osobám vydal (resp. rozhodl, že
jsou jejich vlastníky), není jeho rozhodnutí správné; proto rozhodnutí
správního orgánu v tomto rozsahu nahradil tak, že se oprávněné osoby jejich
spoluvlastníky nestávají. Tento závěr učinil soud prvního stupně po uvážení
smyslu a cíle zákona o půdě, přičemž zohlednil i rozhodnutí Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu vydaná ve skutkově obdobných věcech (nálezy Ústavního soudu ze
dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2518/2006), a dovodil, že v daném případě převažuje zájem žalobce a)
spočívající v udržení vlastnické jednoty k celému areálu posklizňové linky nad
zájmem oprávněných osob na vydání těchto pozemků in natura. Ohledně námitky
účastníka 3) v jeho vyjádření k žalobám - opírající se o názor, že soud není
rozsahem těchto žalob vázán, jde-li o taková společná oprávnění nebo
povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou
jejich nositeli - že vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozhodné době
na stát nepřešlo, neboť pro jeho přechod bylo třeba zápisu (intabulace) do
pozemkových knih, soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001, dovodil, že pokud podle tehdy
účinné právní úpravy nebyl proces přechodu vlastnického práva na stát dovršen
do 31. 12. 1950 zápisem (intabulací) do pozemkových knih, pak k jeho přechodu
po 1. 1. 1951 (tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.) již
nebylo třeba zápisu vlastnického práva do pozemkových knih (intabulace) a ani
„výroku správního úřadu“ podle tehdy účinného § 33 písm. d) zákona č. 95/1871
ř. z., obecného knihovního zákona.
Uzavřel, že absence zápisu vlastnického
práva pro stát v příslušných pozemkových knihách není relevantní, je však
rozhodné, že v pozemkových knihách byla učiněna poznámka, že „Zbytkový statek
O.“ byl předmětem revize první pozemkové reformy, že ministerstvo zemědělství
zamýšlelo tyto nemovitosti převzít a následně je také převzalo, jak vyplývá z
provedených listinných důkazů. Navíc, i kdyby nebylo možné dovodit restituční
důvod podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, „jistě by byl naplněn
restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) téhož zákona, neboť by se ze strany
státu jednalo o převzetí dotčených nemovitostí bez právního důvodu“. Žalobu
žalobce b) považoval soud prvního stupně za zcela nedůvodnou a proto ji zamítl. K odvolání žalobce b) a účastníka 3) Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 21. 4. 2016, č. j. 18 Co 370/2014-193, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a k námitkám účastníka 3) mimo jiné
konstatoval, že pro soud jsou závazné meze, ve kterých se žalobce domáhá
znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto ve správním řízení (§ 250f
občanského soudního řádu), že v dané věci žalobci a) a b) v žalobě netvrdili,
že by ve vztahu k předmětným nemovitostem nebyl dán restituční důvod podle § 6
zákona o půdě. Jestliže účastník 3) žalobu na znovuprojednání věci nepodal, pak
jeho vyjádření k žalobám k projednání věci z hlediska existence restitučního
důvodu nestačí. Navíc, i při projednání věci v rozsahu namítaném tímto
odvolatelem, by nebylo možné učinit jiný závěr, než učinil správní orgán i soud
prvního stupně, že byl naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. b)
zákona o půdě, a kdyby jeho nebylo, pak restituční důvod podle § 6 odst. 1
písm. p) tohoto zákona (převzetí nemovitostí bez právního důvodu). Odvolací
soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na poměr
mezi pozemky vydanými oprávněným osobám a dvěma pozemky parc. na straně jedné a
zájmem žalobce a) na udržení vlastnické jednoty celého areálu posklizňové linky
na straně druhé, převažuje zájem žalobce a). Pozemek parc. je zastavěný částmi
dvou ocelových sil, které jsou [stejně jako další dvě sila na pozemku parc.] ve
vlastnictví žalobce a), a pozemek parc. je příjezdovou komunikací k objektu
sil; jedná se tedy o pozemky zastavěné (resp. bezprostředně přiléhající k
zastavěnému pozemku) stavbou, která není stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou
ani drobnou či umístěnou pod povrchem země, jak je zřejmé zejména z popisu obou
sil ve znaleckém posudku znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. ze dne 21. 5. 2003
a ze stavebních povolení citovaných soudem prvního stupně, přičemž stavba byla
zahájena před 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon o půdě. Za správné
považoval odvolací soud i závěry soudu prvního stupně, k nimž dospěl při
posouzení žaloby žalobce b) ohledně určení osob oprávněných k vydání pozemků.
Proti tomuto rozsudku podal účastník 3) dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť „odvolací soud se při řešení
právní otázky převodu nebo přechodu vlastnictví ve spojení na povinnost
intabulace odchýlil od dosavadní ustálené a neměnné rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu“, a důvodnost z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; dále doplnil, že „podle obsahu spisu nemá
navíc oporu v provedeném dokazování“. S poukazem na to, že správní orgán dospěl
k závěru, že v daném případě byl naplněn restituční důvod k vydání nemovitostí
podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tedy odnětím bez náhrady postupem
podle zákona č. 142/1947 Sb., namítá, že „záměr zamýšleného převzetí majetku“,
výslovně citovaný v pozemkové knize, není následován vkladem práva, a že se
jedná „o jednoznačné obejití principu vkladu vlastnictví“. Dovolávajíc se
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, vyslovuje
názor, že „v řízení nebyly předloženy žádné jiné listiny, resp. žádné důkazy,
osvědčující přechod vlastnictví. Jen samotné konstatování záměru provedení
revize totiž nelze, aniž by se nepřistoupilo k nesprávnému právnímu posouzení
věci, propojovat se samotným převzetím věci.“ Vzhledem k tomu, že odvolací soud
jednostranně vyhodnotil jen určité části důkazů a nedostatečně odůvodnil
napadený rozsudek, došlo k „porušení základního práva občana na spravedlivý
proces“. Dále dovolatel uvedl, že „samotné dovolání s odkazem na jeho důvody
zahrnuje i obranu dovolatele vztahující se k nesprávnému posouzení právních
poměrů ke dvěma pozemkům, a to st. a p., které nevydal oprávněným v obci a k. ú. O.“. Namítá, že stavba umístěná na pozemku parc. nebrání jeho zemědělskému
využití, neboť je k tomuto využití určena, a že v době podání návrhu na vydání
nemovitostí se jednalo o stavbu jednoduchou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě, což dovozuje z § 2 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o
podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu. Pozemek parc. zastavěn
není a z jedné strany přiléhá k pozemku parc. a z druhé strany navazuje na
pozemky, které jsou dotčeny restitučním nárokem účastníků. Dále dovolatel
odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01 a sp. zn. IV. ÚS 176/03,
z nichž vyplývá, že pokud oprávněné osoby žádají o naturální restituci a tento
způsob není v rozporu s § 11 zákona o půdě, pak je třeba zákon vyložit ve
prospěch oprávněných osob i tam, kde je možný alternativní výklad zákona nebo
jsou o správném výkladu pochybnosti. Podle názoru dovolatele pak „nemá oporu v
zákoně ani přiznání náhrady nákladů řízení zástupci státního podniku, byť v
likvidaci“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce a) a účastníci 5) a 6) v písemných vyjádřeních navrhli,
aby dovolání účastníka 3) bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Vzhledem k tomu, že žalobce b) M. J., dne 21. 7. 2016 zemřel, a
jeho dědicem se stal P. J., Z., rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne
21. 11. 2016, č. j.
8 C 160/2013-228, tak, že namísto původního žalobce bude v
dovolacím řízení pokračováno s Pavlem Janíkem. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání účastníka 3)
není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V posuzované věci uplatnil účastník 3) - jehož nároku na
naturální restituci podle zákona o půdě bylo rozhodnutím správního orgánu a
rozsudky soudů obou stupňů v převážné části vyhověno, když bylo určeno, že v
rozsahu id. ? se stává spoluvlastníkem specifikovaných pozemků v kat. území O. (vyjma pozemků parc. a parc.) - v dovolání dvě námitky, jež si vzájemně
odporují, a není tak zcela zřejmé, oč vlastně dovolatel podaným dovoláním
usiluje, pakliže na jedné straně s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, namítá, že „záměr zamýšleného převzetí majetku“,
výslovně citovaný v pozemkové knize, není následován vkladem práva, a že se
jedná „o jednoznačné obejití principu vkladu vlastnictví“, z čehož dokonce
dovozuje „porušení základního práva občana na spravedlivý proces“, a na druhé
straně nesouhlasí s tím, že „oprávněným osobám“ nebyly vydány pozemky parc. a
parc. z důvodu jejich zastavěnosti. Ohledně první z námitek je možno poukázat na to, že již v řízení
před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že „Zbytkový statek O.“ byl
předmětem revize první pozemkové reformy, že ministerstvo zemědělství zamýšlelo
tyto nemovitosti převzít a následně je také převzalo, což plyne z toho, že
stát, resp. jiné právnické osoby se v rozhodném období vymezeném § 4 odst. 1
zákona o půdě (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) chopily držby předmětných
nemovitostí (viz zápis o převzetí ze dne 31. 8. 1949, výměry Okresního
národního výboru ve Velké Bíteši ze dne 1. 3. 1950 a ze dne 3. 4. 1950,
protokol o převzetí hospodářství O. ze dne 7. 9. 1950 a zápis Státního
notářství pro Prahu 7 ze dne 5. 5. 1951) a že na nich hospodařily. Jestliže
tedy k převzetí předmětných pozemků státem na základě zákona č. 142/1947 Sb. došlo v roce 1950, pak v souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl.
ÚS 1/95, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2165/2001, na nějž odkázal soud prvního
stupně, nebylo již po 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb.,
občanský zákoník, zapotřebí zápisu do pozemkových knih. Nelze tedy než
přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1
písm. b) zákona o půdě byl naplněn a že i kdyby jeho nebylo, pak chopil-li se
stát držby předmětných pozemků v rozhodném období a začal-li na nich
prostřednictvím státních organizací hospodařit, byl by naplněn restituční důvod
uvedený v § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Dovolání účastníka 3) ke shora nastíněné otázce proto není podle §
237 o. s. ř. přípustné, a to i s ohledem na to, že bylo-li jeho restitučnímu
nároku v uvedeném rozsahu vyhověno, nebyla mu rozhodnutím odvolacího soudu
způsobena žádná újma na jeho právech. Pokud pak účastník 3) v dovolání uvedl, že „samotné dovolání s
odkazem na jeho důvody zahrnuje i obranu dovolatele vztahující se k nesprávnému
posouzení právních poměrů ke dvěma pozemkům, a to st. a p., které nevydal
oprávněným v obci a k. ú. O.“, pak v souvislosti s touto výtkou Nejvyššímu
soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž
posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v
§ 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2580/2015). Navíc, namítá-li dovolatel v této souvislosti, že v době
podání návrhu na vydání nemovitostí byla stavba na pozemku parc. kategorizována
jako jednoduchá stavba, pak ve skutečnosti touto námitkou polemizuje se
skutkovými závěry odvolacího soudu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tato námitka dovolatele tedy
nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž rovněž nezakládá. Poukaz
dovolatele na to, že „pozemek parc. není zastavěn a že z jedné strany přiléhá k
pozemku parc a z druhé strany navazuje na pozemky, které jsou dotčeny
restitučním nárokem účastníků“, je zcela bezcenný, neboť ani v souvislosti s
ním dovolatel dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního
práva, která by mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Navíc, vznesl-li dovolatel tyto námitky za všechny oprávněné osoby, pak zřejmě
přehlédl, že v daném řízení (§ 9 odst. 6 zákona o půdě, § 246 o. s. ř.) mají
oprávněné osoby postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s.
ř.) a že
úkon podání dovolání se nevztahuje na ostatní z nich (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 685/2015). Taktéž námitka účastníka 3), že došlo k „porušení základního práva
občana na spravedlivý proces z důvodu nelogického a jednostranně zaměřeného
vyhodnocení jen určité části důkazů a v kontrastu s tím nedostatečného
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu“, nepředstavuje uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ní nespojil žádnou
otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nýbrž účastník 3)
těmito námitkami odvolacímu vytýká (údajné) vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3362/2015, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). K případným vadám
řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tvrzení a námitky účastníka
3) k jím nastíněné otázce intabulace nejsou ze shora uvedených důvodů
relevantní, a protože dalšími výtkami ve skutečnosti napadá skutkové závěry
odvolacího soudu, nejedná se o situace řešené Ústavním soudem např. v nálezech
ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, či ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2804/15, nadto za stavu, kdy jeho restitučnímu nároku bylo vyjma pozemků
parc. a parc. vyhověno. Napadá-li účastník 3) rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku
taktéž žádnou dovolací argumentaci, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje, a tedy ani
neotevírá žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být založena
přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku ve smyslu § 237 o. s. ř. Protože dovolání účastníka 3) není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi účastníkem 3)
na straně jedné a žalobcem a) a účastníkem 6) na straně druhé bylo rozhodnuto
podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., neboť účastník 3) s ohledem na výsledek tohoto řízení
na jejich náhradu nemá právo, a žalobci a) a účastníkovi 6) v tomto řízení
vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání účastníka 3), sepsaných
advokáty. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č.
177/1996 Sb., má tedy žalobce a) a účastník 6) právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce
účastníka 6) osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Účastník 3) je proto
povinen zaplatit žalobci a) částku 3.400,- Kč a účastníkovi 6) částku 4.114,-
Kč. Ve vztahu mezi účastníkem 3) na straně jedné a žalobcem b) a
účastníky 1), 2), 4) a 5) na straně druhé se výrok o náhradě nákladů řízení
opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o. s. ř., neboť žalobci b) a účastníkům 1), 2) a 4) v tomto řízení žádné
náklady nevznikly, a náklady účastníka 5) na sepis vyjádření k dovolání nelze
považovat za účelně vynaložené. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.