Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 5 Tdo 768/2024-28124, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. b) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. 2 T 2/2022 uznal stěžovatele a druhého obviněného, J. J., vinnými jednak zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku a jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) téhož zákona [v případě druhého obviněného jen podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku], jichž se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy jim oběma krajský soud uložil shodné úhrnné tresty, a to podle § 212 odst. 6, § 58 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 5 000 Kč, celkově tedy ve výši 500 000 Kč, a konečně podle § 73 odst. 1 a 3 téhož zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), krajský soud uložil oběma obviněným společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozené České republice jednající Ministerstvem financí částku ve výši 29 877 554,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 18. 1. 2023 do zaplacení, dále České republice jednající Ministerstvem pro místní rozvoj částku ve výši 2 636 254,81 Kč, poškozenému Ústeckému kraji částku ve výši 1 757 503,19 Kč a poškozenému Karlovarskému kraji částku ve výši 883 167,51 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce v jejich neprospěch odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2024 sp. zn. 3 To 52/2023 tak, že z podnětu uvedených odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) a odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o uložených trestech a ve všech výrocích o náhradě škody. Vrchní soud zároveň podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil při nezměněném výroku o vině podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 5 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 a 3 téhož zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli všichni poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek krajského soudu beze změn.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud výrokem II svého usnesení odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné (pozn. Ústavního soudu: Nejvyšší soud částečně ve výroku I vyhověl dovolání druhého obviněného, což však není s ohledem na nyní posuzovanou ústavní stížnost relevantní).
5. Stěžovatel namítá, že byť jeho obhajoba směřovala k (ne)naplnění subjektivní stránky jednání, soudy všechny jeho argumenty, které podrobně uvádí i v ústavní stížnosti, pominuly. Má za to, že obecné soudy nedostály požadavku adekvátního popisu důkazního postupu a logického a věcně přesvědčivého soudního rozhodnutí a jsou nedostatečně odůvodněny. Nejvyššímu soudu vytýká, že pominul jeho námitky a argumenty, jimiž se vymezoval proti rozhodnutí nižších soudů a o něž opíral dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, a restriktivně posoudil důvody přípustnosti jeho dovolání, které neústavně odmítl. Stěžovatel dále uvádí, že ve věci rozhodující přísedící krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli neskýtají záruku nezávislosti a objektivní nestrannosti, neboť byli zvoleni Ústeckým krajem, který v trestním řízení vystupoval jako procesní strana v pozici poškozeného
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok II je napadán ústavní stížností. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní soud nejprve s ohledem na charakter námitek připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň lze připustit ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla nepřehodnocování důkazů Ústavním soudem výjimky v situacích, v nichž skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 ), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což však není případ stěžovatele.
8. Argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, na něž navazuje nesprávné právní posouzení jeho jednání, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se ovšem s námitkami stěžovatele řádně (a opakovaně) vypořádaly.
9. Obdobnými námitkami nesprávného zjištění skutkového stavu a ve spojitosti s tím nesprávného právního posouzení skutku kladené stěžovateli za vinu, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se Nejvyšší soud zabýval v dovolacím řízení. Nejvyšší soud při zhodnocení této argumentace uvedl (bod 55), že "byla zevrubně vypořádána soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění obsažená v jejich písemně vyhotovených rozsudcích lze plně odkázat. Obvinění byli uznáni vinnými, že v řízení před dotačním orgánem záměrně předkládali nepravdivé informace obsažené v dokumentech předkládaných ve snaze zvítězit v soutěži o dotaci před ostatními uchazeči.
Cíleně vytvořili obchodní společnost bez zázemí, finančních prostředků, personálu, křivě potom deklarovali, že tato obchodní společnost splňuje vysoké nároky kladené na žadatele o dotaci, jak bylo opakovaně konstatováno v rozsudcích soudů nižších stupňů". Podstatu stěžovatelovy trestné činnosti Nejvyšší soud rekapituloval podle vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (srov. tamtéž, bod 27). Odkázat lze rovněž na hodnocení vrchního soudu, který označil skutková zjištění krajského soudu za jednoznačná a který se zcela ztotožnil rovněž s užitou právní kvalifikací jednání obou obžalovaných (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 48, jakož i body 235 až 245 rozsudku krajského soudu).
V napadeném rozhodnutí, navazujícím na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud neshledal cokoliv, co by mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Na tato rozhodnutí odkazuje, neboť opakovat, co bylo přesvědčivě vysvětleno již v předchozím řízení, by považoval za neúčelné.
10. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, stěžovatel se snaží od počátku řízení uplatnit svoji obhajobu a předestřít existenci pochybností způsobilých zvrátit vyslovené závěry. Činí tak i v ústavní stížnosti přesto, že se obecné soudy jeho námitkami opakovaně zabývaly a vyslovily závěry svědčící o jeho vině. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Jak je patrné z napadeného rozhodnutí, soudy se věcí dostatečně a řádně zabývaly, a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat shora uvedených trestných činů.
11. Ve vztahu k námitce tvrzené podjatosti ve věci rozhodujících přísedících krajského soudu Ústavní soud předně uvádí, že ji stěžovatel vznáší poprvé až v řízení o ústavní stížnosti, což ověřil z obsahu přiložených rozhodnutí i stěžovatelem podaného odvolání a dovolání. V takovém případě ovšem platí, že argumenty, které stěžovatel včas a řádně neuplatní již před obecnými soudy, ačkoli tak učinit mohl, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - standardně považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (srov. např. usnesení ze dne 15.
10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1482/19 , bod 10). Nad rámec uvedeného Ústavního soud dodává, že za podjatost orgánu činného v trestním řízení pro poměr k věci (srov. § 30 odst. 1 trestního řádu) nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, existují-li skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že daná osoba (zde přísedící) není schopna spravedlivě a nestranně rozhodovat.
Takové skutečnosti či okolnosti, které by byly něčím jiným než pouhými spekulacemi vyvozenými z toho, že přísedící byli zvoleni zastupitelstvem Ústeckého kraje, jenž měl v řízení postavení poškozené osoby, ovšem stěžovatel nepředkládá.
12. Ústavní soud nezjistil, že by výrokem II rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu