Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. O., a obchodní společnosti T., zastoupených JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 3 Tdo 613/2022-5343, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2022 č. j. 5 To 42/2021-5148 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29.
dubna 2021 č. j. 61 T 6/2019-4970, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, o vyloučení soudce Zdeňka Kühna z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Zdeněk Kühn je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2100/23
.
1. Soudce IV. senátu Ústavního soudu Zdeněk Kühn předložil předsedovi III. senátu dne 14. 10. 2025 návrh k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2100/23
. Uvedl, že z obsahu spisu plyne, že byl členem 10. senátu Nejvyššího správního soudu, který vydal rozsudek dne 16. 5. 2018 č. j. 10 Afs 283/2017-73. V této věci, v níž figuroval i stěžovatel, byla posuzována zákonnost rozhodování daňové správy ohledně vyměření daně stěžovatelce. Z téhož skutkového scénáře pak vyplynulo i trestní řízení proti stěžovatelům, v jehož rámci byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností. Jako soudce Nejvyššího správního soudu byl tedy detailně seznámen se všemi skutkovými okolnostmi, které jsou předmětem nyní posuzované věci Skutečnost, že jde fakticky o rozhodování v téže věci, tj. za stejné zdaňovací období, hodnocení identických důkazů apod. je důvodem pro jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci.
2. O návrhu na vyloučení soudců IV. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 (Org. 01/25) III. senát Ústavního soudu.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní hledisko o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. Vzhledem k okolnostem, které uvedl soudce Zdeněk Kühn, nelze při posuzování z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele plně vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudce, a proto III. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Zdeňka Kühna z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2100/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
11. Ústavní soud nesmí nahrazovat úvahy trestních soudů o právní kvalifikaci skutku. Je úkolem trestních soudů, aby skutek podřadily pod správnou skutkovou podstatu trestného činu. Ani tyto úvahy však nesmí porušit ústavně zaručená práva svobody obviněných. Náležité označení trestního jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku je ústavním požadavkem, který pramení z principu legality trestního práva ve smyslu čl. 39 Listiny. Trestní soudy tak musí věnovat právní kvalifikaci skutku náležitou péči (např. nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , bod 31).
12. Z hlediska naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 240 trestního zákoníku obecné soudy dostatečně odůvodnily, že všechny znaky skutkové podstaty naplněny byly. Skutkově bylo postaveno najisto, že reklamní služby v určitém rozsahu poskytnuty byly. Nicméně tyto služby neodpovídaly obsahu faktur, neboť důvodem vystavení faktur nebyly reklamní služby, nýbrž umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností. Krajský soud popsal, že obchodní společnosti, které měly být zprostředkovateli či dodavateli reklamy, nevyvíjely ekonomickou činnost, a jak na jejich účty byly řádně zaslány finanční prostředky od obžalovaných, ale následně nebyly zjištěny žádné převody finančních prostředků a peněžní prostředky na účtech těchto společností byly obratem v hotovosti vybírány.
Reklamní služby přitom fakticky poskytoval jeden z obžalovaných a obchodní společnosti byly do smluvního řetězce včleněny pouze za účelem krácení daně. Takto skutkový děj popsal již krajský soud a Nejvyšší soud jeho skutkové závěry potvrdil. Stěžovatelům tak bylo bezpochyby známo, co je jim kladeno za vinu.
Odůvodnění obecných soudů přitom nevykazuje ústavněprávně relevantní excesy, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.
13. Námitka stěžovatelů ohledně subjektivního a objektivního pojetí se pak míjí s posuzovanou věcí, neboť v posuzované věci bylo prokázáno, že stěžovatelé se úmyslně dopustili zkrácení daně, a to ať již jde o daň z příjmu právnických osob, tak daň z přidané hodnoty. V tomto ohledu je tedy třeba i zcela odmítnout námitku ohledně povinnosti Nejvyššího soudu zahájit řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie.
14. Námitka stěžovatelů ohledně porušení zásady ne bis in idem je materiálně nepřípustná. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné. Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo (nález ze dne 29.
1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 , bod 36). Stěžovatelé námitku ohledně porušení zásady ne bis in idem v řízení před Nejvyšším soudem nevznesli, ačkoliv jim v tom nic nebránilo. Pokud přípustnost námitky dovozují z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, pomíjí, že Nejvyšší soud se vyjadřoval k námitce jiného dovolatele ohledně subsidiarity trestní represe, nikoliv k porušení zásady ne bis in idem na základě konkretizované námitky stěžovatelů.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelé toliko paušálně sdělili, že došlo k dvojímu postihu bez uvedení konkrétního dopadu této sankce. Vzhledem k výši peněžitého trestu nelze považovat břímě na stěžovatelku uložené postihem ve dvou různých řízeních za neúnosné, nota bene za situace, kdy tuto okolnost stěžovatelé neprokazují, resp. ani netvrdí.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu