Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti: a) Anne Elizabeth Hewel, b) Eva Maria Malakhoff, c) Joe Wilhelm, zastoupených JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 4182/2017-359, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2017, č. j. 13 Co 474/2013-290, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a města Staňkov se sídlem ve Staňkově, nám. T. G. Masaryka 35, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky v žalobě uvedených nemovitostí, které nabyli v rámci doprojednání dědictví po Arnoštu Wilhelmovi (prohlášen za mrtvého ke dni 31. 7. 1945) v řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 10 D 462/2007. Před doprojednáním dědictví byli v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni Arnošt Wilhelm s podílem ve výši 1/3 a vedlejší účastník s podílem ve výši 1/3. Dědici po zůstaviteli byli jeho sourozenci JUDr.
Otto Wilhelm [otec stěžovatele c)], Helena Schneiderová [matka stěžovatelek a) a b)] a Aloisie Oesterreicherová (bezdětná). Původní dědické řízení nebylo skončeno, neboť uvedení sourozenci se v době vydání odevzdací listiny z roku 1951 již nezdržovali na území Československé socialistické republiky. Stěžovatelé jsou potomky a dědici těchto sourozenců (v době doprojednání dědického řízení po bratru Arnoštovi již také zesnulých). V dědickém řízení byla s účinností k 14. 1. 2008 vydána odevzdací listina, na jejímž základě zapsal katastrální úřad k dotčeným nemovitostem spoluvlastnické podíly ve výši 1/4 pro stěžovatelky a) a b) a ve výši 1/2 pro stěžovatele c); podle zápisu v katastru nemovitostí však další spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 svědčil také vedlejšímu účastníku.
Ke sporným nemovitostem zapsaným na LV X, vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice, pro katastrální území Staňkov-město, tak byly uvedeny (a jsou dosud) spoluvlastnické podíly v celkové (nesmyslné) výši 1/3. Sporný spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 pro vedlejšího účastníka je odvozován od osoby JUDr. Otto Wilhelma, který v republice zůstal jako poslední sourozenec o něco déle a který vycestoval až po vydání renunciačního prohlášení, jímž se v roce 1949 vzdal svého nemovitého majetku, aby mohl vycestovat do ciziny.
Stěžovatelé v reakci na výzvu katastrálního úřadu, aby byla odstraněna duplicita zápisu vlastnictví, podali žalobu na určení jejich spoluvlastnického práva. Předchozí žaloba stěžovatelů o určení, že vedlejší účastník není vlastníkem 1/3 dotčených nemovitostí, vedená u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 256/2008, byla zamítnuta pro neosvědčení naléhavého právního zájmu na negativním určení vlastnictví. Okresní soud v Domažlicích žalobě rozsudkem ze dne 22. 7. 2013, č. j. 5 C 19/2011-148, vyhověl s tím, že přechod vlastnického práva na stát hospodářskou smlouvou z roku 1988 byl neplatný, jelikož předmětné nemovitosti nebyly součástí renunciačního prohlášení (tehdy nebylo dědické řízení po zůstaviteli Arnoštu Wilhelmovi skončeno a přechod vlastnického práva na dědice nebyl dokončen).
Stát tedy převzal nemovitosti bez právního důvodu a okresní soud shledal žalobu důvodnou. Krajský soud v Plzni prvním rozsudkem ve věci ze dne 14. 8. 2014, č. j. 13 Co 474/2013-172, prvostupňový rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud uvedený rozsudek odvolacího soudu k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 28 Cdo 1211/2015-214, zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Odvolací soud podle Nejvyššího soudu rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, jelikož se nezabýval otázkou, zda stěžovatelé určovací žalobou neobcházejí restituční předpisy. V tomto duchu zavázal odvolací soud doplnit dokazování a nalézt přesvědčivou odpověď na uvedenou otázku. Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím č. j. 13 Co 474/2013-290 následně vyhověl stěžovatelům pouze v marginální části uplatněného nároku a v převážné části žalobu zamítl, jelikož z doplněného dokazování vyplynulo, že JUDr.
Otto Wilhelm se vydání sporné 1/3 nemovitostí jako restitučního nároku soudně domáhal, avšak neuspěl. Nejvyšší soud se s právním hodnocením odvolacího soudu ztotožnil; dovolání podané stěžovateli proto napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelé v napadených rozhodnutích spatřují porušení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - včetně záruky dědění. Dovolávají se ochrany práv nabytých v souladu se zákonem a v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci.
Jejich vlastnické právo k nemovitostem vzniklo na základě pravomocných rozhodnutí dědického soudu. Obecné soudy podle stěžovatelů nezohlednily dostatečně individuální rozměr předložené věci [nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11
(N 165/67 SbNU 27)] a v rozporu se skutečností se zabývaly konkurencí obecných a restitučních předpisů, přestože dědická řízení skončila až po uplynutí lhůt stanovených v restitučních předpisech a duplicita v katastru nemovitostí vznikla až následkem těchto dědických řízení. Vlastnictví ke sporné 1/3 dotčených nemovitostí podle stěžovatelů na vedlejšího účastníka platně nepřešlo, proto také byly nemovitosti v dědických řízeních projednány jako celek, a proto také byly stěžovatelům coby následným dědicům původního zůstavitele odevzdací listinou po doprojednání dědictví přiznány. Stěžovatelé se odkazují i na nálezy Ústavního soudu, v nichž je zdůrazněno, že nelze tolerovat formalistický přístup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti [nález ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 894/10
(N 137/62 SbNU 157); nález ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 89/07
(N 150/53 SbNU 825); nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07
(N 176/54 SbNU 209)]. Ani po sedm let trvajícím soudním sporu nemohou nyní stěžovatelé ani vedlejší účastník svůj majetek řádně užívat a volně s ním disponovat, neboť na základě napadených rozhodnutí duplicitní zápis vlastnictví odstranit nelze, přestože (hlavně) o to v soudním řízení shodně usilovali stěžovatelé i vedlejší účastník. Uvedeným postupem obecných soudů je porušeno právo stěžovatelů zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je rovněž přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. I s přihlédnutím k historickému pozadí a citlivé rovině věci však Ústavní soud nemohl dospět k jinému závěru, než že je předložená ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Přes kontext nápravy majetkových křivd způsobených minulým totalitním (zločinným) režimem nemohl Ústavní soud dát námitkám stěžovatelů zapravdu. Obecné soudy se jejich nárokem pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí podrobně zdůvodnily; aplikovanou právní úpravu vyložily ústavně konformním způsobem a v jejich postupu nelze shledat pochybení. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet restituční předpisy [viz zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.
21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. Krajský soud, vázán pokynem dovolacího soudu, doplnil dokazování v tom smyslu, zda zůstavitel stěžovatele c) JUDr. Otto Wilhelm mohl a měl uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů, a co bylo příčinou případného neuplatnění nároku (jeho neúspěšného uplatnění). Krajský soud zjistil, že zůstavitel JUDr. Otto Wilhelm o vrácení předmětných nemovitostí v 90. letech usiloval, avšak s výjimkou pozemků podléhajících úpravě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ohledně kterých krajský soud určovací žalobě vyhověl), neúspěšně, neboť neprokázal splnění podmínky stanovené § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") a jeho nárok tak v zákonné lhůtě prekludoval.
Nebylo proto možné přitakat tvrzení stěžovatelů, že se o předmětné nemovitosti mohli ucházet nejdříve po skončení dědických řízení, kdy již lhůty podle restitučních předpisů marně uplynuly. Zůstavitel JUDr. Otto Wilhelm se jako oprávněná osoba v 90. letech sporného podílu nemovitostí v rámci restitucí domáhal, leč bezúspěšně. Nejvyšší soud, přestože dovolání stěžovatelů odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, se jejich podáním také zabýval v nadstandardním a z pohledu Ústavního soudu odpovídajícím rozsahu.
Vypořádal mimo jiné odkazy stěžovatelů na citované nálezy Ústavního soudu, které však na případ stěžovatelů pro skutkové odlišnosti nedopadají. Ke vztahu obecných a restitučních předpisů, zákazu jejich obcházení a připuštění výjimek odůvodněných individuálními rozměry projednávané věci, existuje četná judikatura Nejvyššího soudu, v jeho napadeném rozhodnutí citovaná, kterou Ústavní soud shledává ústavně konformní. Ústavní soud připojil soudní spis a prostudoval i relevantní soudní rozhodnutí z 90.
let (zejména meritorní rozhodnutí vydaná v restitučním řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 149/94, u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 453/95 a sp. zn. 12 Co 425/96, a konečně u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 2 Cdon 1783/96). Z rozhodnutí plyne závěr, že JUDr. Otto Wilhelm se předmětných nemovitostí v restitučním řízení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhal žalobou doručenou soudu dne 14. 9. 1994; předtím zaslal vedlejšímu účastníku v souladu s § 5 odst. 2 téhož zákona výzvu k vydání nemovitostí, ve které však předmětné nemovitosti nebyly zahrnuty.
Existenci další výzvy se v řízení prokázat nepodařilo. JUDr. Wilhelm podal žalobu v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. Pl.
ÚS 3/94 , neboť až na jeho základě se stal osobou oprávněnou domáhat se restitučních nároků podle uvedeného zákona s ohledem na místo jeho trvalého pobytu v zahraničí. Tento nález však nabyl účinnosti až k 1. 11. 1994, z čehož plynulo, že prekluzivní lhůty stanovené § 5 odst. 2 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se pro dotčené oprávněné osoby obnovují ke dni účinnosti nálezu, tj. 1. 11. 1994. Okresní soud proto v citovaném rozsudku č. j. 6 C 149/94-80 dospěl k závěru, že výzvu vedlejšímu účastníku podle § 5 odst. 2 zákona zaslal JUDr.
Wilhelm předčasně a ke dni vydání rozsudku, tj. k datu 21. 5. 1996, již prekluzivní lhůta uběhla marně a žalobu proto zamítl. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k tomu v rozsudku sp. zn. 12 Co 425/96 ze dne 14. 10. 1996 doplnil: "Dne 30. 8. 1994 zaslal zástupce žalobce [JUDr. Otto Wilhelma] pouze výzvu bez data, která došla žalovanému [město Staňkov] 1. 9. 1994, ta však neobsahovala výzvu k vydání nemovitostí uvedených ve vložkách X1 a X2 pozemkové knihy [dnešní LV X pro k. ú. Staňkov, jak plyne ze srovnávacího sestavení parcel - viz s.
10 napadeného rozsudku krajského soudu], které zůstaly předmětem sporu. Za tohoto stavu žalobce neprokázal, že žalovaného před zahájením řízení vyzval k vydání [předmětných nemovitostí]. K tomuto nedopatření došlo zřejmě z toho důvodu, že sám žalobce se domníval, že všechny nemovitosti, které byly původně jeho majetkem, přešly na stát pouze renunciačním prohlášením ze dne 12. 7. 1949 a na ty se také zástupce žalobce při formulaci výzvy došlé žalovanému 1. 9. 1994 soustředil. Teprve v průběhu řízení bylo prokázáno, že dům č. p.
X3 a X1 a parcela X4, X5 a X6 získal žalobce až po vycestování do ciziny po skončení dědictví po bratru Arnoštovi odevzdací listinou, vydanou v době pobytu žalobce ve Velké Británii. Za tohoto stavu, kdy v zákonné lhůtě k uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle [zákona o mimosoudních rehabilitacích], ve znění pozdějších předpisů, nedoložil žalobce, že písemně vyzval žalovaného k vydání výše uvedených nemovitostí, jeho nárok na jejich vydání zanikl."
Z uvedeného vyplývá, že stěžovateli vnímaná nespravedlnost má původ právě v řízení, v němž byl JUDr. Otto Wilhelm patrně neúspěšný v důsledku souhry nešťastných okolností (nedokončené dědické řízení po Arnoštu Wilhelmovi, přijetí protiústavního ustanovení § 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, zásah Ústavního soudu prostřednictvím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 s uvedenými temporálními účinky, marné uplynutí prekluzivní lhůty podle § 5 odst. 2 téhož zákona v rámci restitučního soudního řízení, kdy se až v jeho průběhu se vyjasnily okolnosti přechodu vlastnictví k dědictví po Arnoštu Wilhelmovi).
I kdyby však měl Ústavní soud pochybnosti o správnosti postupu soudů v rekapitulovaném restitučním řízení, je podstatné, že předmětné řízení nebylo v minulosti a není ani dnes předmětem jeho přezkumu. Ústavní soud proto není v postavení, v němž by restituční řízení mohl přehodnocovat, a nezbývá než závěry obecných soudů přijmout jako definitivní; z hlediska principu právní jistoty by ani nebylo namístě je po 25 letech zpochybňovat.
Princip právní jistoty je také jedním z legitimních důvodů, pro které zákonodárce do právního řádu zařazuje institut prekluze. Soukromé právo je právě pro zachování potřebné míry právní jistoty ovládáno zásadou, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura skripta sunt). Za tímto účelem zákonodárce omezuje vymahatelnost soukromoprávních nároků stanovením lhůt, s jejichž uplynutím spojuje různé právní následky. Určení charakteru příslušné zákonné lhůty (promlčecí, prekluzivní) je přitom věcí zákonodárce.
Přestože využití institutu prekluze, majícího svůj původ již v římském právu, v soukromoprávních vztazích bylo spíše doménou minulého režimu, zaměřeného na ochranu socialistického vlastnictví namísto respektu ke klasickým soukromoprávním zásadám jako je autonomie vůle a ochrana práv jednotlivce, ani současný občanský zákoník od prekluze zcela neupustil. Lhůta s prekluzivními účinky přitom aplikujícím orgánům, zejména soudům, neposkytuje prostor pro výklad či uvážení (na rozdíl od promlčení, kde se může v odůvodněných případech uplatnit korektiv dobrých mravů).
Uvedené dopadá i na ustanovení § 5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Striktní ohraničení okamžiku možného uplatnění restitučních nároků šestiměsíční prekluzivní lhůtou bylo výrazem vůle zákonodárce, jehož cílem bylo uspořádat a vypořádat vlastnické vztahy a křivdy minulého režimu definitivně a nastolit stav právní jistoty do budoucna. Jakkoli se lhůta šesti měsíců s prekluzivními účinky může zdát zejména pro občany žijící v zahraničí nepřiměřeně krátká, Ústavní soud její protiústavnost v obecné rovině bez návaznosti na konkrétní okolnosti případu neshledal (viz usnesení sp. zn. Pl.
ÚS 30/10 ze dne 7. 9. 2010). Na tomto místě Ústavní soud opakuje, že individuální okolnosti případu by bylo možné posoudit pouze při přezkumu řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 149/94 - takovou příležitost však Ústavní soud nedostal a nyní jsou již podobné úvahy o případné protiústavnosti tehdy vydaných rozhodnutí bezpředmětné. Stěžovatelé před Ústavním soudem opakují argumentaci, s níž byli před obecnými soudy úspěšní v případě prvních dvou ve věci vydaných rozsudků.
K této argumentační linii již však není možné se vrátit s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud jako soud dovolací zavázal krajský soud doplnit rozhodování o chybějící úvahy směrem k možnému obcházení restitučního zákonodárství, aby bylo učiněno zadost ustálené rozhodovací praxi. Obecné soudy nezpochybnily tvrzení stěžovatelů, že stát (vedlejší účastník) držel nemovitosti bez právního důvodu. Právě tato skutečnost je však podřaditelná pod ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Domoci se navrácení příslušného podílu k nemovitostem bylo proto možné pouze prostřednictvím restitučního zákonodárství, které bylo právě za tímto účelem přijato, ledaže by pro takový postup na straně oprávněné osoby existovaly objektivní překážky, což ovšem nebyl případ stěžovatelů, neboť zůstavitel JUDr. Otto Wilhelm prokazatelně svůj nárok podle restitučních předpisů uplatnil.
Tuto skutečnost stěžovatelé přehlížejí a nadále svůj nárok opírají o rozhodnutí v dědických řízeních, což nelze, jak vysvětlil Nejvyšší soud včetně odkazů na relevantní soudní judikaturu (z rozhodnutí Ústavního soudu viz usnesení ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 693/11 ; dále i usnesení ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1154/15 , kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 28 Cdo 3908/2014-271; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz).
Dědický soud neměl jinou možnost než projednat dědictví ke dni úmrtí zůstavitele Arnošta Wilhelma, tj. k 31. 7. 1945. Z této skutečnosti nicméně nelze dovozovat závěr, že by vlastnictví k předmětným nemovitostem jako celku bylo projednáno proto, že vlastnické právo vedlejšího účastníka k jejich 1/3 nikdy platně nevzniklo. Rozhodnutí soudu v dědickém řízení je subjektivně závazné. Závěr, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazný pro třetí osoby, které nebyly účastníky tohoto řízení a které se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 802/2008). Vlastnické právo stěžovatelů ke sporné 1/3 předmětných nemovitostí proto nelze dovozovat od rozhodnutí dědického soudu. Uvedený závěr je konformní i s ústavně zakotvenou zárukou dědění ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť zároveň platí zásada, že nikdo nemůže na jiného převést víc práv, než sám má. Obecné soudy nezpochybnily, že JUDr. Otto Wilhelm byl ke dni úředně stanoveného úmrtí bratra Arnošta (31.
7. 1945) vlastníkem sporné 1/3 předmětných nemovitostí z titulu dědictví po něm; své vlastnictví však v důsledku nesprávného uplatnění svého restitučního nároku v 90. letech definitivně pozbyl. Doprojednání dědictví a vydání nové odevzdací listiny na tom již nemůže nic změnit, a to ani přesto, že katastr nemovitostí vlastnictví stěžovatele c) po zůstaviteli JUDr. Otto Wilhelmovi ke sporné 1/3 předmětných nemovitostí zapsal. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že ani po sedmi letech soudní pře není na základě napadených rozhodnutí možné duplicitní zápis v katastru nemovitostí odstranit.
Výsledkem projednávaného řízení je pravomocný závěr soudu, že stěžovatelům nesvědčí vlastnický titul ke sporné 1/3 nemovitostí, zápis vlastnického práva k této třetině ve prospěch vedlejšího účastníka je souladný s faktickým stavem. Jestliže tedy stěžovatelé podle vlastních slov usilovali vedením soudního sporu primárně o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, je nyní na nich, aby se za tímto účelem dohodli jako spoluvlastníci zbylých 1/3 nemovitostí o vzájemném uspořádání vztahů.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu