Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024 sp. zn. 61 To 788/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. října 2024 sp. zn. 1 Nt 6005/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 1 T 124/2019 vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel a příslušný státní zástupce. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. 8 To 202/2021 rozsudek obvodního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu znovu stěžovatele uznal vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2022 sp. zn. 6 Tdo 105/2022 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Následnou ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne 21. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1586/22 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
3. Obvodní soud napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu za použití § 286 odst. 1 trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo výše uvedenými rozsudky, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle § 278 trestního řádu.
4. Městský soud poté napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení o povolení obnovy navrhoval vyslechnutí svědků B. Š. a O. H., kteří v původním řízení odmítli vypovídat, přičemž svědek H. nyní již výpovědí neriskuje podání návrhu na obnovu řízení v jeho neprospěch, a dále svědka M. S., který se svědkem H. jako jeho blízký známý opakovaně hovořil. Stěžovatel k návrhu na povolení obnovy řízení přiložil lékařské zprávy a posudek potvrzující, že v době veřejného zasedání byl v pracovní neschopnosti a měl sníženou pracovní schopnost o 35 %, a to výlučně kvůli psychickým problémům.
6. Stěžovatel novými důkazy hodlal poukázat na nevěrohodnost H. výpovědi ze dne 18. 10. 2018, na jejímž základě byl městským soudem uznán vinným. Obvodní soud k H. výpovědi nepřihlédl, protože jej považoval za osobu zcela nevěrohodnou. Stěžovatel v původním řízení nenamítal, že byla čtena H. výpověd bez splnění podmínek § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, protože spoléhal, že soudy samy dospějí k závěru, že svědek je nevěrohodný. Tento předpoklad se potvrdil, protože obvodní soud svědka H. označil za nevěrohodného. Stěžovatel z důvodu zdravotní nezpůsobilosti u veřejného zasedání nemohl namítat procesní vady a nepředpokládal, že městský soud využije situaci k tomu, aby ho uznal vinným.
7. Podle stěžovatele obecné soudy v řízení o povolení obnovy zcela rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu. Upozorňuje, že požadoval veřejné projednání stížnosti, kde chtěl předložit jako důkaz trestní spis Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") v části týkající se veřejného zasedání k žádosti odsouzeného H. o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Toto veřejné zasedání bylo časově spojeno s H. svědeckou výpovědí, a proto by důkaz mohl podpořit závěr, že jmenovaný je jako svědek zcela nevěrohodný, protože veřejně přiznal, že páchal trestnou činnost z osobních důvodů, nikoliv kvůli snaze "ohýbat" zákon, jak později tvrdil. Stěžovatel trvá na tom, že městský soud ho uznal vinným pouze na základě H. výpovědi, podle níž tento svědek stěžovateli předal zalepenou obálku s penězi, kterou obdržel od svědka Š. Svědek Š. však vysvětlil, z jakých důvodů v původním řízení odmítl vypovídat a proč své svědectví podal až nyní veřejně, opakovaně potvrzuje, že H. stěžovateli žádné peníze nepředal, ani je neobdržel od K. Svědek S. rovněž vypověděl, že svědek H. otevřeně hovořil o řadě trestných činů, ale nikdy neoznačil stěžovatele za pachatele. Soudy ve svých rozhodnutích pouze uvedly, že H. k tomu odmítl vypovídat, aniž by uvážily souvislost tohoto přístupu s nepravdivostí jeho výpovědi ze dne 18. 10. 2018.
8. Obecné soudy podle stěžovatele v původním řízení nerozeznaly manipulaci s důkazy obdobnou té, jaké se podle kárného senátu Nejvyššího správního soudu dopustil soudce JUDr. Alexandr Sotolář v kauze Opencard, která měla poškodit obžalované. Soudy ignorovaly námitky stěžovatele, že záznam o telekomunikačním hovoru ze dne 30. 1. 2013 mezi ním a svědkem H. neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z nesouladu délky hovoru a pohybu vozidla.
9. Nelze přijmout ani argument, že absence obhájce u veřejného zasedání městského soudu v původním řízení a zdravotní indispozice neměly vliv. Měl-li by stěžovatel možnost se řádně hájit, namítal by podjatost člena senátu JUDr. Petráska, státního zástupce JUDr. Potužníka a předsedkyně senátu JUDr. Woratschové. Na tuto podjatost poukazuje i v souvislosti s jejím usnesením z 19. 11. 2020, kde polemizovala se zásadou "in dubio pro reo". Výsledek svědčí o tom, jak by dopadlo "stížnostní řízení o podjatosti".
10. Stěžovatel dále upozorňuje, že městský soud rozhodl o jeho stížnosti bez přítomnosti účastníků, tedy bez obhajoby a obžaloby, přestože navrhoval veřejné jednání s plnou možností obhajoby doplnit argumentaci a reagovat na důkazy a jejich hodnocení obvodním soudem. Tím došlo k porušení práva na veřejné projednání věci a zásady ústnosti podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudky pléna ze dne 26. 5. 1988 ve věci Ekbatani v. Švédsko, stížnost č. 10563/83, § 31 a ze dne 29. 10. 1991 ve věci Helmers v. Švédsko, stížnost č. 11826/85, § 38, dále rozsudky ze dne 25. 10. 2011 ve věci Almanera Alvarez v. Španělsko, stížnost č. 16096/08, § 38 až 50, a ze dne 22. 5. 2007 ve věci Muttilainen v. Finsko, stížnost č. 18358/02, § 26.
11. Závěrem stěžovatel vytýká, že městský soud rozhodl o jeho stížnosti příliš rychle a unáhleně a pouze formalisticky převzal odůvodnění prvostupňového soudu, aniž by věnoval potřebnou pozornost jeho argumentům, což porušilo jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy, a zejména právo na přiměřený čas k obhajobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle stěžovatele rychlost řízení by neměla být upřednostněna na úkor jeho kvality a spravedlnosti.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl prostředek k ochraně svého práva k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Je notorietou, že obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
15. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)] ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08
(N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)]. Ústavní soud tak může posoudit pouze existenci důvodů pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, je stěžejní zejména, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ].
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, že v návrhu na obnovu řízení se domáhal výslechu svědků Š., H. a S. V řízení o povolení obnovy svědek H. využil práva odepřít výpověď, podklad ve prospěch stěžovatelem požadovaného rozhodnutí v řízení o obnově tedy neposkytl. Svědci Š. a S. v řízení o povolení obnovy vypovídali, nicméně podle závěrů obecných soudů jejich svědectví nebyla dostatečně konkrétní (přinášela spíše osobní přesvědčení a zprostředkované, resp. nevýznamné informace), aby mohla zpochybnit udržitelnost posouzení věci v původním řízení.
17. Ústavní soud nepovažuje za excesivní konstatování obecných soudů, že stěžovatelova argumentace nevěrohodností svědka H. je polemikou s hodnocením důkazů v původním řízení, a proto nepředstavuje důvod pro jeho obnovu. Není důvod upírat validitu ani závěru obecných soudů, podle kterých stěžovatel námitku týkající se omezené možnosti se obhajovat v důsledku zdravotního stavu uplatnil již v původním řízení (v dovolání), proto nemůže jít o důvod obnovy řízení. K námitkám, že v původním řízení došlo k porušení § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu a rozhodující soudci byli podjatí, na což stěžovatel z důvodu své zdravotní indispozice nemohl včas reagovat, obecné soudy dovodily, že z téhož důvodu je namístě tuto procesní situaci hodnotit shodně.
18. Obecné soudy se zabývaly též tvrzením stěžovatele o manipulaci se záznamem telefonického hovoru. Výpovědi a posudky policejního orgánu (Útvar zvláštních činností) podle nich ukázaly, že originální záznamy mohly být smazány, nicméně do soudního spisu byly předány relevantní kopie, které byly v původním řízení použity. Navíc komunikace mezi jednotlivými aktéry případu byla jimi samými potvrzena. Stěžovatelův odkaz na analogii s tzv. kauzou Opencard je situován do obecné roviny a nedokládá pochybení soudů v jeho trestní věci.
19. Posléze stěžovatel vytýká, že městský soud porušil jeho práva tím, že o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to žádné další důkazy, může rozhodnout v neveřejném zasedání [srov. v souvislosti s návrhem na povolení obnovy řízení stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633; 238/2018 Sb.), odchylující se podle § 23 zákona o Ústavním soudu od nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16
(N 175/82 SbNU 705)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů soudu prvního stupně (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nevyhnutelně ve veřejném zasedání [srov. nálezy ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10
(N 90/61 SbNU 405) a ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 400/24 ].
20. Ve stěžovatelově věci městský soud přisvědčil závěrům obvodního soudu, které pouze v některých aspektech doplnil či upřesnil. Stěžovatelův návrh na provedení dokazování spisem okresního soudu měl městský soud k dispozici, což se podává z bodu 6. odůvodnění jeho usnesení. Projednáním stížnosti v neveřejném zasedání tedy městský soud nepochybil a nezpronevěřil se ani stěžovatelem odkazované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
21. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že městský soud postupoval nepřiměřeně rychle (unáhleně) a formalisticky. Je namístě konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval, jaké skutkové a právní argumenty v důsledku tohoto údajného postupu městského soudu nemohl uplatnit.
22. Ústavní soud není povolán, aby proces dokazování sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/13 , nález ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11
(N 125/70 SbNU 141) a další]. Nutno dodat, že trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle § 278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
23. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v napadených usneseních považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy nejsou nepřiměřenými. V závěrech obecných soudů neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup ani porušení principu kontradiktornosti.
24. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu