Právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení podle tiskového zákona
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 30 Cdo 1870/2017-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 č. j. 22 Co 298/2016-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2016 č. j. 19 C 109/2015-66 a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.
března 2018 č. j. 30 Cdo 2968/2017-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017 č. j. 22 Co 365/2016-116 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. dubna 2016 č. j. 22 C 300/2014-83, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí I. a) Zamítnutí žaloby na zveřejnění dodatečného sdělení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2257/18 , se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 1870/2017-129, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 10. 2016 č. j. 22 Co 298/2016-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 3. 2016 č. j. 19 C 109/2015-66, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily aplikací neústavních ustanovení zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, jeho právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem (viz sub 1) obvodní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla obchodní společnosti BORGIS, a. s., sídlem Slezská 2127/13, Praha 2 - Vinohrady, (dále též jen "žalovaná") uložena povinnost zveřejnit na první straně jí vydávaného periodika internetového zpravodajství Novinky.cz dodatečné sdělení, a to na vlastní náklady a stejným typem písma, jakým byl uveřejněn článek "XXX". Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dodatečné sdělení mělo obsahovat informace o tom, že řízení proti stěžovateli jako obviněnému ze spáchání přestupku proti řádnému vykonávání znalecké činnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. SPR 2342/2014, skončilo jeho zastavením, protože skutek, pro který bylo vedeno, se nestal.
Obvodní soud však dospěl k závěru, že tiskový zákon se vztahuje pouze na periodický tisk (§ 2 odst. 1), kterým však internetový portál není [§ 3 písm. a) tiskového zákona], a tudíž v daném případě postupovat podle § 11 tiskového zákona nelze.
3. K odvolání stěžovatele městský soud shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal sice, že institut dodatečného sdělení je specifický tím, že může být oprávněně požadován i tam, kde původním sdělením nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, a nelze jej tudíž v prostředí internetu nahradit žalobou na ochranu osobnosti; tato skutečnost však nemůže vést k závěru o použitelnosti tiskového zákona, neboť rozšiřující výklad příslušných norem nepřipadá v úvahu s ohledem na jednoznačné znění i záměr zákonodárce.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem, protože se ztotožnil se závěry městského soudu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. I. b) Zamítnutí žaloby na zveřejnění odpovědi
5. Další ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2258/18 , se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 2968/2017-137, rozsudku městského soudu ze dne 19. 1. 2017 č. j. 22 Co 365/2016-116 a rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. 22 C 300/2014-83, a to s tvrzením shodným jako ve shora uvedené první ústavní stížnosti (viz sub 1).
6. Napadeným rozsudkem obvodního soudu č. j. 22 C 300/2014-83 bylo na základě stěžovatelovy žaloby uloženo žalované, aby uveřejnila v deníku "novinky.cz" stěžovatelovu odpověď na výše uvedený článek (sub 2). Obsahem odpovědi bylo, resp. mělo být (ve stručnosti řečeno) sdělení, že stěžovatel nenechal zavřít do ústavu šestačtyřicetiletého muže z P. a že není pravda, že jej ani neviděl, natož aby ho vyšetřil, žádného šlendriánství že se nedopustil, v dané věci vypracoval znalecký posudek na základě opatření policie, a to po vyšetření posuzované osoby dne 12.
5. 2014, doplněk znaleckého posudku provedl na základě žádosti policie dne 17. 7. 2014, přičemž mu nebylo uloženo, aby posuzovanou osobu znovu vyšetřil, k tomu si vyžádal lékařskou zprávu, při jednání Okresního soudu Plzeň-město uvedl, že je třeba opětovně tuto osobu vyšetřit a že setrvává na závěrech znaleckého posudku (výrok I). Dále obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu v části, v níž se domáhal omluvy, že není zahájeno správní řízení u Krajského soudu v Plzni, které může skončit až vyškrtnutím stěžovatele ze seznamu znalců (výrok II), a žalované uložil nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III).
7. K odvolání stěžovatele městský soud výše označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 3 200 Kč (výrok II). Zamítnutí žaloby odůvodnil rovněž tím [viz sub I. a)], že internetové stránky, resp. internetem šířená sdělení nespadají pod režim tiskového zákona, a tudíž žalované povinnost uveřejnit odpověď podle § 10 tohoto zákona uložit nelze. K tomu dodal, že institut odpovědi je dobře zastupitelný omluvou podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vztahujících se k ochraně osobnosti a náhradě nemajetkové újmy.
8. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem pak stěžovatelovo dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu zamítl, proti výroku II odmítl jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Obě ústavní stížnosti stěžovatel spojuje s návrhem na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona, maje za to, že tato ustanovení jsou v rozporu s čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny. I. c) Spojení věcí a další skutkové okolnosti posuzované věci
10. Ústavní soud postupem podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř. tyto ústavní stížnosti usnesením ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2257/18 ,
11. Na doplnění je možno uvést, že stěžovatel se v této souvislosti u obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 171/2015 domáhal omluvy v deníku Právo a na zpravodajském serveru Novinky.cz. Této žalobě bylo rozsudkem uvedeného soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 25 C 171/2015-397 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 8. 2017 č. j. 25 C 171/2015-422 a doplňujícího rozsudku ze dne 28. 2. 2018 č. j. 25 C 171/2015-479 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 58 Co 390/2017-496 (zčásti) vyhověno; žalované bylo uloženo omluvit se za uvedení nepravdivých skutečností a stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 350 000 Kč. II. Stěžovatelova argumentace
12. V první části ústavní stížnosti [viz sub I. a)] stěžovatel oponuje názoru obecných soudů, že internetové zpravodajství není podřazeno ustanovením tiskového zákona. Tvrdí, že je způsobilé zapříčinit škodu stejné povahy a rozsahu jako periodický tisk, a tudíž by pro ně měla platit stejná pravidla. K argumentu obecných soudů, že kdyby zákonodárce zamýšlel zahrnout internetové zpravodajství do tiskového zákona, tak by to udělal, uvádí, že v době jeho vzniku nemohly být zákonodárci známy skutečnosti o dalším směru vývoje technologií a nových médií, a také z důvodové zprávy plyne, že zákonodárce mínil upravit ochranu práv osob pro celé spektrum dostupných médií, nepodařilo se mu však postihnout v té době minoritní oblast internetového zpravodajství.
13. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na statistická data, jež mají dokumentovat zásadní vývoj technologií a nových médií, takže je podle něj alarmující, že internetové zpravodajství nemá podléhat stejným pravidlům jako tištěná média, ačkoliv mají několikanásobně větší dosah. Proto je nutno upřednostnit teleologický výklad, tedy že cílem, který zákonodárce sledoval, byla ochrana práv osob v případě jejich narušení dostupnými médii. V této souvislosti poukazuje na čl. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES ze dne 30. 6. 1997, kterou se mění směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání, v tom smyslu, že byla-li touto směrnicí, popř. tiskovým zákonem v době vzniku zasažena televize, v dnešní době by se měla působnost tohoto zákona rozšířit i na tzv. nová média. Totéž stěžovatel vyvozuje i z komentářové literatury Chaloupková, H. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 28.
14. V posuzované věci nastala dle stěžovatele situace zcela srovnatelná s tou, jaká je upravena tiskovým zákonem. Poškozená osoba ale nemá zákonný prostředek ochrany a nachází se v právním vakuu, na jehož druhé straně se ocitají vydavatelé internetového zpravodajství, které je často jen reprodukcí a rozšířením tištěného periodického tisku, požívajícího u čtenářů značné důvěry. Tito vydavatelé si jsou vědomi "nevázané svobody", jakou jim poskytuje nedostatečnost právní úpravy internetového zpravodajství. Z toho důvodu je dle stěžovatele namístě omezení podle čl. 17 odst. 4 Listiny. Stěžovatel se rovněž odvolává na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ve věci The Observer a Guardian proti Spojenému království, A-216, 1991, s tím, že podmínky takového omezení podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyjma podmínky zakotvení zákonem, mají být naplněny. Argumentuje i rozsudkem ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království, A-24, 1976, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 30 Cdo 861/2005.
15. Stěžovatel se proto domnívá, že dostatečně poukázal na nutnost reflektovat společenské změny a technologický pokrok, aby byla chráněna ústavní práva všech, jimž jsou zaručena, a že sjednocení úpravy by bylo benefitem pro právní jistotu, přičemž ochrana na základě § 81 a násl. občanského zákoníku je jiného rozsahu než ochrana proti útokům v tisku podle § 11 tiskového zákona, odlišný je i proces dokazování, kdy řízení o ochraně osobnosti trvá při dokazování intenzity útoků i několik let, zatímco řízení o povinnosti uveřejnit dodatečné sdělení trvá v řádech měsíců, a je tak schopno poskytnout soudní ochranu rychleji a jejich následky zastavit mnohem účinněji.
16. Ve druhé části ústavní stížnosti [viz sub I. b)] argumentuje stěžovatel obdobně jako v části I. a) ústavní stížnosti s tím rozdílem, že se dovolává namísto § 11 tiskového zákona § 10 téhož zákona. III. Vyjádření účastníků řízení
17. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a obchodní společnosti BORGIS, a. s., které příslušelo postavení vedlejší účastnice řízení.
18. Nejvyšší soud se odvolal na obsah napadených rozhodnutí a dodal, že se nedomnívá, že by jimi byla zasažena stěžovatelova ústavně garantovaná práva.
19. Za městský soud předseda jeho senátu 22 Co JUDr. Tomáš Novosad odkázal na odůvodnění svých rozsudků s tím, že ani v současnosti postoj k dané problematice nezměnil. Odmítl rozšiřující výklad tiskového zákona z toho důvodu, že v prostředí internetu nepůsobí jen vydavatelé podle tiskového zákona, a pokud by bylo vyvozeno, že je zde možnost domáhat se odpovědi či dodatečného sdělení v prostředí internetu, vyvstala by okamžitě zásadní otázka, v jakých případech, resp. vůči jakým subjektům lze toto právo uplatnit. Přitom existuje mnoho zpravodajských portálů, které neprovozují vydavatelé podle tiskového zákona, i mnoho internetových stránek, které nemají zpravodajský charakter, a přesto jejich obsahem může být zasaženo do osobnostních práv fyzických osob či do dobré pověsti a jména osob právnických. Bez pozitivní právní úpravy by bylo možno žádat odpověď apod. vůči komukoliv, kdo prostřednictvím internetu cokoliv sdělil, což ovšem zásadně právu na odpověď či dodatečné sdělení v jeho dosavadním pojetí neodpovídá. V prostředí mimo internet také nemohou žádat postižení odpověď nebo dodatečné sdělení vůči komukoliv, avšak jen vůči jasně danému (registrovanému) okruhu vydavatelů periodického tisku. Současně upozornil, že významnou ochranu pro prostředí internetu poskytuje právo na ochranu osobnosti, kterého využil i sám stěžovatel, když se v téže věci domohl morální satisfakce v podobě omluv v tisku i na internetu a peněžní satisfakce v částce 350 000 Kč (na doložení tohoto závěru městský soud zaslal Ústavnímu soudu rozsudek ze dne 31. 5. 2018 č. j. 58 Co 390/2017-406). Připustil, že dodatečné sdělení nemůže být prostředky ochrany osobnosti ani vzdáleně fakticky nahrazeno již jen z toho důvodu, že dopadá na případy, kdy je pravdivě a přiměřeně referováno o trestním stíhání, a kdy tudíž nároky z porušení práva na ochranu osobnosti vůbec nevznikají (nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv). Z tohoto důvodu je pozitivní zákonná úprava nároků odpovídající nárokům dle tiskového zákona pro prostředí internetu žádoucí.
20. Za obvodní soud předsedkyně jeho senátu 19 C odkázala na své rozhodnutí i na rozhodnutí na něj navazující s tím, že podanou ústavní stížnost neshledává opodstatněnou.
21. Předseda senátu 22 C téhož soudu (ve věci spojené ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 2258/18 ) uvedl, že nerozumí tomu, proč stěžovatel ústavní stížnost podává, když mu bylo vyhověno, a proti dílčímu zamítavému výroku odvolání nepodal. Současně ale vyjádřil souhlas se stěžovatelem, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nikoliv však aplikací protiústavních zákonných ustanovení, ale jejich aplikací v rozporu se smyslem a účelem zákona. Není rozumný důvod, aby se tiskový zákon nevztahoval na elektronická média, neboť tisk má složku materiální (kterou představuje reprodukce, resp. rozmnožování) a formální (kterou se rozumí technika, která se k této reprodukci používá). Smyslem a účelem tiskového zákona není definice tiskařských technik, ale úprava některých práv a povinností vydavatelů a dalších osob v souvislosti s vydáváním periodického tisku. Podstatné tak je sdělení, které bylo zaznamenáno na nějakém nosiči a je reprodukováno. Za absurdní považuje, aby byla poskytována ochrana v případě "papírových novin", které už téměř nikdo nečte, zatímco právům porušeným internetovým zpravodajstvím nikoliv. Tomu lze dle obvodního soudu předejít teleologickým výkladem, s nímž není v rozporu ani výklad systematický. Skutečnost, že provozovatelé nejsou vydavatelé, může být pravdivá, ovšem veřejnoprávní charakter těchto ustanovení nemá z hlediska ochrany soukromých subjektivních práv význam, přičemž § 7 či 9 tiskového zákona reflektuje jen skutečnost, že ne každá tiskovina se může dostat do dispozice příslušného orgánu veřejné moci, a to na rozdíl od internetových novin. Otázkou dle obvodního soudu není, zda jde o problém, na který zákonodárce dosud legislativně nereagoval, ale zda lze tiskový zákon vykládat v souladu se žádoucími způsoby výkladu právních norem, přičemž v případě jím zastávaného výkladu by šlo o výklad sice rozšiřující, ale s ohledem na smysl a účel tiskového zákona jediný možný. Nejde o mezeru v právu, neboť každou situaci lze podřadit pod existující právní normu.
22. Obchodní společnost BORGIS, a. s., se k ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona nevyjádřila. Protože byla soudcem zpravodajem poučena, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se vzdává svého postavení vedlejší účastnice, nebylo s ní již dále jednáno. IV. Stěžovatelova replika
23. Soudce zpravodaj zaslal uvedená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice, který možnost využil a vyjádřil souhlas s názorem obvodního soudu i městského soudu, že současná situace, jde-li o úpravu internetového zpravodajství, není vyhovující, a dále uvedl, že s řešením nastíněným předsedou senátu 22 C obvodního soudu se lze v teoretické rovině ztotožnit, v praxi má však značné překážky, neboť judikatura Nejvyššího soudu takovému výkladu není nakloněna. S poukazem na čl. 10 odst. 1 Listiny upozorňuje, že zásahy ze strany internetového zpravodajství měly formu veřejně a prakticky neomezeně přístupných článků, které uváděly poškozující, nepravdivé a očerňující informace, a vzhledem k tomu, že byl jmenován celým jménem, dotkly se ve velké míře cti, důstojnosti i pověsti jeho i celé rodiny.
Dostal se tak do situace předpokládané (sc. - upravené) § 10 a 11 tiskového zákona, které kopírují rámec zamýšlené ochrany práv podle Listiny a zpřesňují ho pro podmínky médií, bohužel však nezahrnují všechna média. Přitom řešení podle tiskového zákona jsou de facto jediným efektivním prostředkem obrany proti popsané újmě (na ústavně garantovaných právech na ochranu osobnosti). Tuto míru a formu ochrany nelze nahradit ochranou pomocí občanskoprávního řízení na ochranu osobnosti, neboť v případě poškození osobnostních práv není primárním cílem poškozeného vydání rozsudku a případná dodatečná satisfakce v delším časovém horizontu, ale maximálně rychlé, efektivní řešení a možnost se okamžitě a účinně před zásahem do osobnostních práv bránit.
Vzhledem k tomu setrvává na svých tvrzeních obsažených v ústavní stížnosti, tedy že ochrany ústavně garantovaných práv lze dosáhnout zrušením napadených ustanovení a následně zrušením napadených soudních rozhodnutí.
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
25. V případě návrhu na zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu č. j. 22 C 300/2014-83 je ústavní stížnost v této části nepřípustná podle posledně uvedeného ustanovení, neboť nebyly vyčerpány procesní prostředky, které měl stěžovatel k ochraně svých základních práv a svobod k dispozici, nehledě na to, že není zřejmé, o jaké porušení v jeho věci ve skutečnosti mohlo jít (viz sub 60).
61. Domáhá-li se stěžovatel svým návrhem zrušení ustanovení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona jako neústavních, je třeba vzít v úvahu, že uvedená ustanovení upravují (spolu s § 1 téhož zákona) věcnou působnost tiskového zákona, přičemž stěžovatel důvod jejich napadení spatřuje v tom, že dané vymezení je příliš úzké, nedopadá-li na jeho věc, resp. že nedopadá-li i na oblast internetového zpravodajství. Ovšem tato skutečnost (sama o sobě) založit protiústavnost nemůže, neboť případné pochybení zákonodárce nespočívá v tom, že určitou oblast lidské činnosti podrobil příslušné právní regulaci, ale že pro jinou oblast žádnou právní úpravu nepřijal.
Nelze dospět k závěru, že by šlo o nezamýšlenou nedostatečnost (nezamýšlenou či neplánovanou mezeru v právu), neboť práva a povinnosti vydavatele jsou stanovena právě s ohledem na činnost spočívající ve vydávání periodického tisku a jeho odlišnosti, takže bez dalšího tuto právní regulaci na oblast internetu použít nelze (k tomu viz výše). Požadovaná derogace by vedla k tomu, že by nebylo možné tiskový zákon aplikovat vůbec, nikoliv k tomu, že by jej bylo možné aplikovat na stěžovatelovu věc, takže nelze přisvědčit jeho tvrzení v replice, že by tím bylo dosaženo nápravy v posuzované věci.
Úkolem obecných soudů, stejně jako úkolem Ústavního soudu, je proto právo dotvářet, nikoli stanovit nová pravidla a právní instituty; není-li určitá otázka dosud právně upravena, ačkoli by podle ústavního pořádku upravena být měla, nelze to řešit zrušením ustanovení zákona, který vzhledem k jednoznačně, srozumitelně, určitě a jasně vyjádřené vůli zákonodárce k její úpravě není určen.
62. Ve vztahu k zákonodárci by to navíc mohlo být nepřiléhavě chápáno jako signál, že by měl rozšířit věcnou působnost tiskového zákona na oblast, která již z institucionálního hlediska tiskovým právem ani perspektivně pokryta být nemůže. Sice zde došlo ke vzniku určité mezery v právu, je však v kompetenci zákonodárce, zda ji vyplní zejména zvláštním právním předpisem, který se bude vztahovat na oblast internetu, nebo zda tak učiní v tiskovém zákoně, podstatné je, aby pro srovnatelné situace (zvláště z hlediska dopadů na důstojnost a čest jednotlivce) právní řád poskytoval adekvátní právní instrumenty bez ohledu na to, zda jsou z hlediska správního práva zaevidovány, mají své redakční orgány atd.
Z ústavního pořádku totiž nelze (na rozdíl od požadavků na prováděcí právní předpisy podle čl. 79 odst. 3 Ústavy) dovodit povinnost zákonodárce vydat pouze určitý zákon s pouze určitým obsahem oproti povinnosti obecně upravit určité otázky v jednom či více zákonech; takový požadavek na tzv. koncentrované (opak roztroušeného) zákonodárství ústavní pořádek neobsahuje.
63. Na doplnění je možno uvést, že na rozdíl od České republiky ve Spolkové republice Německo právo na odpověď i pro oblast internetu výslovně zakotveno je (od 1. 3. 2007), a to ve Státní smlouvě uzavřené mezi spolkovými zeměmi (§ 56 Staatsvertrag für Rundfunk und Telemedien. Rundfunkstaatsvertrag z 31. 8. 1991 ve znění pozdějších státních smluv o rozhlasovém a televizním vysílání, stav k 1. 5. 2019 - dostupné na: https://www.die-medienanstalten.de/fileadmin/user_upload/Rechtsgrundlagen/Gesetze_Staatsvertraege/Rundfunkstaatsvertrag_RStV.pdf).
Z hlediska posuzované věci ovšem tuto povinnost má jen provozovatel telekomunikačního média s "novinářsko-redakčně" vytvářenou nabídkou, v níž se reprodukuje celý nebo částečný obsah periodických tiskovin textem nebo obrazem (Anbieter von Telemedien mit journalistisch-redaktionell gestalteten Angeboten, in denen insbesondere vollständig oder teilweise Inhalte periodischer Druckerzeugnisse in Text oder Bild wiedergegeben werden). Pojem telekomunikační média zahrnuje zvláště "e-papírová" a online vydání novin a časopisů (viz k tomu nejnověji Hoeren, T., Sieber, U., Holznagel, B.
Handbuch des Multimedia-Recht. Rechtsfragen des elektronischen Geschäftverkehrs. Teil 8: Zivilrechtlicher Persönlichkeitsschutz gegenüber Äußerungen im Internet, zejména marg. č. 78 až 90. München: C. H. Beck, stav říjen 2019). S ohledem na to, že v nynější věci vystupuje jako povinná osoba rovněž vydavatel, je možno se touto úpravou inspirovat.
64. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud stěžovatelův návrh na zrušení § 2 odst. 1 a § 3 písm. a) tiskového zákona podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.