Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. N., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2016 č. j. 1 To 19/2015-5057, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a 3) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Uvedeného trestného činu se měl obžalovaný podle obžaloby dopustit stručně řečeno tím, že v P., v přesně nezjištěnou dobu, od večerních hodin 7. listopadu do večerních hodin 8. listopadu 2009, vnikl do rodinného domu, kde v jeho přízemí, spolu se svou matkou, v úmyslu je usmrtit, razantně fyzicky napadl, za použití blíže nezjištěného nástroje, svého otce a jeho tehdejší manželku a způsobil jim tak masivní krvácivá smrtelná zranění, že těmto na místě podlehli, a následně společně se svou matkou jejich těla naložili do osobního motorového vozidla patřícího otci obžalovaného, odvezli je a ukryli na dosud neznámém místě, a poté částečně na místě činu uklidili krevní stopy, což se jim však v plném rozsahu nepodařilo.
Proti (v pořadí již třetímu) zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu, podali státní zástupkyně, obžalovaný a poškození odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dále podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu a podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítl odvolání poškozených.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na (jím tvrzené) vady a protizákonný postup obecných soudů, namítaje mimo jiné, že odvolací soud opakovaně nařizuje nalézacímu soudu, jakým způsobem má hodnotit jednotlivé důkazy. Odvolací soud prý porušuje princip presumpce neviny tím, že dovozuje dřívější agresivní jednání stěžovatele vůči jeho otci, ačkoliv věc skončila "zastavením trestního šetření". Dále stěžovatel vytýká obecným soudům délku řízení v projednávané věci a konečně uvádí, že soudy se nezabývaly jeho žádostí o změnu obhájce, resp., že stěžovateli "nikdy nebylo vyhověno opatřením bez možnosti stížnosti".
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a o projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel namítá, že mu byl postupem dle § 262 trestního řádu nepřípustně odňat jeho zákonný soudce, čímž v jeho případě mělo dojít k porušení článku 38 odst. 1 Listiny. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožnil.
Podle ustanovení § 262 věty prvé trestního řádu "rozhodne-li soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12
).
Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je sice nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený. Aplikace ustanovení § 262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.
Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález Ústavního soud ze dne 11.
listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13
).
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Tak by tomu bylo zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09
, či ze dne 15. května 2008
sp. zn. III. ÚS 963/08
). Ústavní soud má za to, že k takovým pochybením v projednávaném případě nedošlo.
Jak plyne z napadeného usnesení odvolacího soudu, v předmětné věci bylo opakovaně rozhodováno jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. července 2012 č. j. 29 T 1/2011-3598 byl obžalovaný zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. ledna 2011 sp. zn. 2 KZV 55/2009, neboť nebylo prokázáno, že skutek, který byl obžalovanému kladen za vinu, tento spáchal [§ 226 písm. c) trestního řádu]. Usnesením ze dne 7. března 2013 č. j. 1 To 5/2013-3896, Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek nalézacího soudu z 13. července 2012 s odkazem na § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a v souladu s § 259 odst. 1 trestního řádu věc ve zrušené části vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 29. července 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13
odmítl jako nepřípustnou. Rozsudkem ze dne 24. května 2013 č. j. 29 T 1/2011-4127 Okresní soud v Ostravě - pobočka v Olomouci znovu obžalovaného zprostil obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že skutek, který mu byl kladen za vinu, spáchal obžalovaný, přičemž toto rozhodnutí bylo s odkazem na § 258 odst. 1 písm. b) a § 259 odst. 1 trestního řádu zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2014 č. j. 1 To 55/2013-4442 a věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 17. září 2014 sp. zn. III. ÚS 2442/14
taktéž odmítl jako nepřípustnou. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. září 2014 č. j. 29 T 1/2011-4819 byl stěžovatel opětovně podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby. V pořadí již třetí (zprošťující) rozhodnutí nalézacího soudu zrušil odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením.
V napadeném usnesení odvolací soud uvedl, že nutnost zrušení rozhodnutí nalézacího soudu byla způsobena také (zčásti opakovaným) vadným postupem nalézacího soudu, pokud tento s ohledem na obtížnost důkazní situace (resp. neschopnost vymezit ta skutková zjištění, jež by mohla tvořit základ pro učinění závěru o dostatečném podkladu pro rozhodnutí o vině konkrétní osoby), neshledává dostatečnou oporu pro závěr, kdo je pachatelem projednávaného skutku. "Lze přitom také oprávněně předpokládat, že v případě nového projednání věci ve stejném složení senátu by došlo k postupu obdobnému, když hodnocení důkazní situace ve věci je záležitostí výjimečně citlivou na posouzení dílčích skutečností. S takovým postupem se mohl jen obtížně vypořádat, když k řadě těchto ‚dílčích skutečností' se nalézací soud již v minulosti (...) vyjádřil, a to způsobem, jenž byl odvolacím soudem označen za nepatřičný (...)".
Odvolací soud také poukázal na postoj nalézacího soudu k procesní použitelnosti důkazů vyplynuvších z protokolu o ohledání místa činu a o ohledání motorového vozidla a dalších důkazů, k čemuž uvedl, že "až ‚destrukční' přístup nalézacího soudu k důkazní situaci" odůvodňuje oprávněnost obavy, že další rozhodování nalézacího soudu bude zatíženo jeho dříve zaujatými postoji. Z tohoto důvodu odvolací soud konstatoval, že nalézací soud svým předchozím přístupem ve věci zavdal více než oprávněnou domněnku o jeho zatíženosti závěry, jež dosud učinil, přičemž postup podle § 262 trestního řádu by v této situaci mohl být pro spravedlivé rozhodnutí ve věci přínosem. Proto odvolací soud vedle zrušení napadeného rozhodnutí nalézacího soudu nařídil, aby věc byla nově projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vady, které by mohly být důvodem pro jeho kasaci. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud náležitě vysvětlil, proč považoval za nutné rozhodnout podle § 262 trestního řádu, přičemž uvedl zcela konkrétní výhrady k důkaznímu postupu nalézacího soudu (srov. str. 7-9 napadeného rozhodnutí), a dále zdůraznil, že postup podle § 262 trestního řádu zvolil až poté, co dospěl k závěru, že nalézací soud ani v případě nového projednání a rozhodnutí věci ve stejném složení senátu nebude s to rozhodnout nestranně, bez zatížení svými předchozími postoji ve věci a tedy ani hodnotit důkazy tak, jak předvídá § 2 odst. 6 trestního řádu. Takový závěr odvolacího soudu Ústavní soud nepovažuje za svévolný či nedostatečně odůvodněný (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. prosince 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95
, a ze dne 5. března 2013
sp. zn. II. ÚS 3564/12
, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. července 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98
, ze dne 22. května 2009
sp. zn. III. ÚS 642/08
, ze dne 17. prosince 2009
sp. zn. III. ÚS 2028/08
, ze dne 21. května 2009
sp. zn. III. ÚS 207/09
, ze dne 23. června 2016
sp. zn. III. ÚS 3663/15
či ze dne 16. srpna 2016
sp. zn. I. ÚS 1258/16
).
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovozuje-li stěžovatel, že následným postupem obecných soudů může případně dojít k přikázání věci jinému soudu téhož druhu a téhož stupně v obvodu Vrchního soudu v Olomouci, jde toliko o jeho domněnku stran dalšího průběhu řízení před nalézacím soudem. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost ve zbývajícím rozsahu shledal jako zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti pak jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu pak Ústavní soud již výslovně nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl. Protože předmětnou ústavní stížnost odmítl, neshledal Ústavní soud důvod k tomu, aby vyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu