Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., zastoupeného Mgr. Zuzanou Vrtělkovou, advokátkou, sídlem Lazecká 393/70a, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 347/2024-1237 ze dne 22. května 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 68 To 48/2023-1149 ze dne 7. září 2023 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 1 T 53/2021-1104 ze dne 13. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a stěžovateli byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a povinnost k náhradě škody. V odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých důvodů vypustil dílčí jednání uvedené pod bodem 7) obžaloby.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i státní zástupce odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří let. Pro dílčí jednání uvedené v obžalobě pod bodem 7) byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit poškozené České republice škodu 1 322 398,56 Kč. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako jediný jednatel obchodní společnosti A (dále jen "společnost A") neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v celkem jedenácti daňových přiznáních, ačkoli si byl vědom, že nikdy nedošlo k plnění uvedenému na fakturách přiložených k těmto daňovým přiznáním. Činil tak s úmyslem zkrátit daň a způsobil České republice škodu 1 322 398,56 Kč.
4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo, když mu kladly k tíži, že řádně neprokázal existenci plnění deklarovaných na fakturách. Obecné soudy dospěly k závěru o tom, že tvrzené obchody neproběhly, a to i ve vztahu k přeshraničnímu obchodu s obchodní společností B (dále jen "společnost B"), která tento obchod přiznala v hlášení k DPH, a DPH z něj bylo řádně odvedeno. Tvrdí, že ve vztahu k bodům 2, 3, 7 a 8 napadeného rozsudku krajského soudu nebyl proveden žádný důkaz, který by nade vši pochybnost prokazoval, že obchody neproběhly. Zprávy Finančního úřadu v Olomouci a Daňového úřadu v Trenčíně podle něj vyvracejí závěr obecných soudů, že zboží, které od obchodní společnosti C kupovala společnost A, neexistovalo. V souvislosti s konstatováním okresního soudu, že svědek M. F. byl tzv. "bílý kůň", uvádí, že tato informace nic neprokazuje. Poukazuje na to, že jej krajský soud zprostil obžaloby z dílčího jednání uvedeného v obžalobě pod bodem 7 s odůvodněním, že bez ohledu na fiktivnost faktury vznikl společnosti A nárok na odpočet DPH, zatímco u výše zmíněných bodů napadeného rozsudku postupoval opačně. Domnívá se proto, že se okresní soud měl důsledně a u všech dílčích jednání zabývat tím, zda uvedené společnosti nevznikl nárok na odpočet DPH navzdory soudem tvrzené fiktivnosti zboží.
6. Stěžovatel dále namítá, že stěžejní důkaz, o nějž obecné soudy opřely svůj závěr o vině, spočívající ve výslechu svědka P. M., nebyl proveden zákonným způsobem, a byl proto procesně nepoužitelný. Dovozuje to z toho, že svědek (po zákonném poučení) neprohlásil výslovně, že bude vypovídat, tedy že se nevyjádřil jasným způsobem, zda (ne)využívá svého práva odepřít výpověď. Argumentaci Nejvyššího soudu související s touto námitkou stěžovatel odmítá s tím, že s ohledem na cizí státní příslušnost svědka vznikají pochybnosti o tom, zda poučení správně rozuměl. Má rovněž za to, že obecné soudy nehodnotily důsledně věrohodnost svědka, přičemž v této souvislosti poukazuje na jeho výpadky paměti, léčení se ze závislosti na alkoholu a rozpory jeho výpovědi s některými dalšími důkazy.
7. Za nezákonně provedený považuje stěžovatel též výslech svědka F., což odvozuje z toho, že o konání výslechu (provedeném cestou mezinárodní právní pomoci) nebyl vyrozuměn ani státní zástupce, ani obhajoba. Nesouhlasí s tím, že uvedený nedostatek byl zhojen tím, že souhlasil on i státní zástupce se čtením protokolu o výpovědi tohoto svědka. Poukazuje na význam výpovědi svědka pro skutkové závěry obecných soudů.
8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy při stanovení výše škody nesprávně vycházely z částky uvedené v trestním oznámení poškozené. Opětovně v této souvislosti poukazuje na dílčí jednání uvedená pod body 2, 3, 7 a 8 napadeného rozsudku krajského soudy s tím, že DPH z nich bylo řádně odvedeno, což mělo být zohledněno při určování výše škody.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
11. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
13. Námitkou stěžovatele, týkající se prokázání dílčích jednání uvedených pod body 2, 3, 7 a 8 napadeného rozsudku krajského soudu, se obecné soudy pozorně zabývaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. bod 26 rozsudku okresního soudu, bod 22 rozsudku krajského soudu a bod 36 usnesení Nejvyššího soudu) vyplývá, že obecné soudy nepřehlížely žádné podstatné okolnosti, včetně toho, že společnost B, s níž měla společnost A dané obchody uskutečnit, je uvedla v hlášení k DPH. Je to naopak stěžovatelka, kdo přehlíží další skutečnosti a důkazy, které ve svém spojení vedly obecné soudy k závěru, že se i v těchto případech jednalo pouze o obchody fiktivní, činěné výhradně s cílem neoprávněně uplatnit odpočet DPH. Konkrétně šlo o to, že společnost B byla vymazána ze slovenského obchodního rejstříku relativně brzy poté, co podávala souhrnné hlášení k DPH, primární daňové doklady nebyly dohledány a jednatel uvedené společnosti, svědek F., který zde působil jako tzv. bílý kůň, o společnosti a svém působení v ní nic nevěděl. Na rozdíl od dílčích jednání, pro který byl stěžovatel zproštěn, neexistovaly ani doklady o přepravě zboží, kterou měl stěžovatel podle svého tvrzení zajišťovat vlastním vozidlem.
14. Uvedený závěr, že se ve všech případech jednalo o obchody fiktivní, tak není důsledkem nelogických úvah, resp. není v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, takže Ústavní soud neshledává nutnost jej zpochybňovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k dílčím jednáním uvedeným pod body 2, 3, 7 a 8 napadeného rozsudku krajského soudu byla důkazní situace jiná než u dílčích jednání, pro které byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Ve výsledku pak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že obecné soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo.
15. V souvislosti s námitkou stěžovatele, směřující proti údajně nezákonnému provedení výslechu svědka M., odkazuje Ústavní soud na body 25 a 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Lze totiž souhlasit s tím, že trestní řád (ani jiný právní předpis či princip) nevyžaduje výslovné prohlášení svědka o tom, že nevyužívá svého práva odepřít výpověď. Závěr Nejvyššího soudu, že pokud svědek po zákonném poučení spontánně začne vypovídat (jak tomu bylo v případě svědka M.), dává tím zjevně najevo svou vůli nevyužít práva odmítnout výpověď, je racionální a souladný s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelovy spekulace o tom, že svědek nemusel s ohledem na svou cizí státní příslušnost rozumět poskytnutému poučení, je nutno považovat za nepodložené.
16. Jako neopodstatněné vyhodnotil Ústavní soud též tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nehodnotily důsledně věrohodnost svědka M. Odkazuje zejména na bod 20 napadeného rozsudku krajského soudu, kde byla tato námitka dostatečně vypořádána. Krajský soud hodnotil výpověď tohoto svědka v souvislosti s obhajobou stěžovatele, přičemž je zjevné, že nepřehlížel rozpory ve výpovědi svědka a další faktory ovlivňující jeho věrohodnost. Ústavní soud neshledal v těchto úvahách žádný logický rozpor či jinou podstatnou vadu, a proto nemá důvod do nich zasahovat.
17. Obecné soudy se náležitě zabývaly též stěžovatelovou námitkou směřující proti způsobu, jakým byl proveden výslech svědka F., přičemž nejpodrobněji tak učinil Nejvyšší soud v bodech 28 až 35 napadeného usnesení. Poukázal zejména na to, že podle protokolu o výslechu jmenovaného svědka, jenž byl proveden Policií Slovenské republiky na základě dožádání podle evropského vyšetřovacího příkazu vydaného okresním soudem, byli stěžovatel i jeho obhájkyně o konání výslechu vyrozuměni. Opak začal stěžovatel tvrdit až v rámci podávaných opravných prostředků, když přímo při hlavním líčení souhlasil se čtením protokolu o výslechu uvedeného svědka a nevznášel žádné námitky proti způsobu, jakým byl tento důkaz proveden. Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu, že postupem okresního soudu, spočívajícímu v přečtení protokolu o výslechu svědka F., nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť pokud by se stěžovatel cítil jakkoli zkrácen na svých procesních právech v souvislosti s tímto důkazem, mohl jeho provedení snadno zabránit tím, že neposkytne souhlas se čtením protokolu.
18. Také v souvislosti se stěžovatelovou námitkou směřující proti způsobu, jakým byla určena výše škody způsobená jeho činem, odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně na body 37 až 39. Nejvyšší soud zde podrobně a vyčerpávajícím způsobem na uvedenou námitku reagoval, vypořádal se s ní a přesvědčivě aproboval důsledný výpočet krajského soudu (korigující i výpočet okresního soudu), takže Ústavní soud nepovažuje za účelné k této argumentaci cokoli dalšího dodávat.
19. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu