IV.ÚS 2400/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Povodí Vltavy, státní podnik, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou, sídlem Jeremenkova 763/88, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2025 č. j. 28 Cdo 1223/2025-870 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 103 Co 17/2023-805, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2025 č. j. 103 Co 17/2023-858, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Jany Bártové, 2. Pavly Imrichovičové a 3. Lesů České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu Praha-západ vyplývá, že okresní soud rozsudkem ze dne 22. 12. 2022 nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 11. 6. 2018 tak, že 1. a 2. vedlejší účastnice jsou, každá v rozsahu ideální jedné poloviny, spoluvlastnicemi části původního pozemku parc. č. X1 v k. ú. P. - nyní části pozemku parc. č. X2 v k. ú. P., vymezený geometrickým plánem ze dne 3. 4. 2018 jako pozemek parc.
č. X3 - lesní pozemek, o výměře 539 m2 (výrok I). Dále okresní soud rozhodl, že 1. a 2. vedlejší účastnice, každá v rozsahu ideální jedné poloviny, nejsou spoluvlastnicemi části původního pozemku parc. č. X1 v k. ú. P. - nyní vymezených geometrickým plánem ze dne 3. 4. 2018 jako části pozemku parc. č. X4 v k. ú. P., ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 800 m2 a parc. č. X5 - ostatní plocha, ostatní komunikace, o výměře 101 m2 (výrok II). 1. a 2. vedlejší účastnice nejsou spoluvlastnicemi části původního pozemku parc.
č. X1 v k. ú. P. - nyní části pozemku parc. č. X6 v katastrálním území P., vymezené geometrickým plánem ze dne 3. 4. 2018 jako pozemky parc. č. X7 - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 1 734 m2 a parc. č. X6 - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 3 573 m2 (výrok III); s tím, že za tyto nevydané pozemky náleží 1. a 2. vedlejší účastnici náhrada podle § 11 odst. 2, § 11a, případně podle § 14 a 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), (výrok IV).
3. Okresní soud nesouhlasil s rozhodnutím pozemkového úřadu o tom, že 1. a 2. vedlejší účastnice neuplatnily svůj restituční nárok včas. Podle okresního soudu nebyl správní spis restitučních nároků 1. a 2.
vedlejší účastnice řádně veden, přičemž s odstupem řady let tento nepořádek v činnosti správního úřadu nelze klást k tíži 1. a 2. vedlejší účastnici z hlediska závěru o včasnosti jejich restitučního nároku. Okresní soud konstatoval, že v posuzované věci byl naplněn restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy že kupní smlouva z prosince 1949 byla manžely Adámkovými (právní předchůdci 1. a 2. vedlejší účastnice) jako převodci, uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ohledně pozemků parc. č. X7 a č. X6 podle geometrického plánu (dále také "břehové pozemky") uzavřel, že leží pod výkupovou čárou vodního díla Slapy. Pozemky tak byly dotčeny výstavbou Slapské přehrady, což mělo za následek trvalou změnu možností jejich využití, bránící jejich dalšímu zemědělskému nebo lesnímu využívání. Soud zohlednil geologický proces abraze, který u břehových pozemků probíhá, a také vyjádření vodoprávního úřadu, podle kterého jsou břehové pozemky součástí vodního díla. Pro vydání břehových pozemků je tak dána překážka jejich vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2023 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku VI, co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I), v ostatních výrocích je potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2024 rozsudek krajského soudu ve výroku II v části, jíž byl potvrzen výrok III a dále výroky IV a V, ve vztahu k pozemkům parc. č. X7 a X6 v k. ú. P., jakož i výroky VI-VIII rozsudku okresního soudu ze dne 22. 12. 2022, a ve výroku III zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že přestože se obecné soudy zabývaly podobou břehových pozemků, v konkluzích odvolacího soudu zcela absentuje úvaha ohledně vodního díla Slapy jako samostatného předmětu právních vztahů, případně stavby v občanskoprávním slova smyslu a režimu pozemků, na nichž se nachází vzdutá vodní plocha.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu není překážkou podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě funkční souvislost pozemku s pozemky zastavěnými. Je nutné posoudit, zda břehové pozemky tvoří funkční provázaný soubor nemovitostí a je opravdu stavbou v občanskoprávním slova smyslu zastavěn. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že není dostačující posouzení věci jakožto stavby podle veřejnoprávních předpisů.
6. Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 3. 2025, změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích III, IV a V tak, že ohledně břehových pozemků rozhodl, že 1. a 2. vedlejší účastnice jsou jejich spoluvlastnicemi, každá v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2, a v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 6. 2018. Krajský soud uzavřel, že břehové pozemky netvoří funkční celek se stavbou vodního díla Slapy v občanskoprávním slova smyslu, a nelze je tak považovat za zastavěné podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Akcentoval přitom, že 1. a 2. vedlejší účastnice nenabydou holé vlastnictví, neboť pozemky jsou pro ně hospodářsky využitelné.
Konstatoval také, že jde o závěr souladný s obdobnými rozhodnutími v podobných věcech 1. a 2. vedlejší účastnice vedených u krajského soudu pod sp. zn. 28 Co 5/2014 a sp. zn. 28 Co 183/2014. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí vedla k absurdní situaci, kdy část pozemků nacházejících se pod úrovní maximálního vzdutí Slapské přehrady byla vydána soukromým osobám, přestože tyto pozemky jsou nedílnou součástí vodního díla, bezprostředně souvisí se stavbou přehradní hráze a tvoří s ní jeden funkční celek. Břehové pozemky jsou nutné k provozu a obsluze vodního díla. V řízení bylo prokázáno, že předmětné pozemky byly vykoupeny ve veřejném zájmu k přesně stanovenému účelu a k tomuto účelu jsou dodnes využívány.
9. Stěžovatel považuje za nezpochybnitelné, že vodní dílo Slapy tvoří hráz a upravené koryto vodního toku. Voda v něm vzdouvaná může dosáhnout až na kótu 271 m n. m., jak vyplývá ze stavebního povolení, a až po tuto hranici pozemky funkčně a bezprostředně souvisí se stavbou vodního díla a jsou nutné k jeho provozu a obsluze. K tomuto účelu bylo vodní dílo postaveno a hráz a upravené koryto vodního toku tak spolu funkčně souvisí. Vzhledem k tomu, že rozsah vodní hladiny se mění (voda se rozšiřuje, byť stále pod hranicí 271 m n. m.), dává smysl trvalý názor stěžovatele, že vodní dílo je ohraničeno "výkupovou čarou", v tomto rozsahu je stavebně i vodohospodářsky povoleno (veřejnoprávní pojem stavby). Stěžovatel také dodává, že vydáním pozemků mu bude zcela ztížen postup při plnění povinností uložených mu zejména v zákoně o vodách.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva, jehož ochrana je ústavně garantována čl. 11 odst. 1 Listiny, je podle jeho ustálené judikatury takto chráněno pouze již konstituované vlastnické právo a nelze jej vztahovat na posuzování restitučních nároků. Jsou to právě řízení o restitučních nárocích, v nichž se osvědčuje, zda oprávněným osobám skutečně svědčí nárok na vydání věci, a teprve konečným rozhodnutím v těchto řízeních se opětovně konstituuje vlastnické právo.
12. V souladu s judikaturou Ústavního soudu posouzení restitučních nároků oprávněných musí vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci a být založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Některé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (viz nález ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II.
ÚS 1697/21 , bod 17). Konkrétně ve vztahu k možnosti aplikace výjimky z povinnosti naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě Ústavní soud již v rozhodnutích uvedl, že je do značné míry kazuistická a založena na posouzení skutkových okolností každého individuálního případu. Jakákoliv snaha o (širší) generalizaci těchto unikátních skutkových okolností případu a právních závěrů na nich založených je proto problematická (viz nález ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14 , bod 20).
Jinými slovy, samotná skutečnost, že určitý typ plochy nebyl v jednom případě považován za nezbytnou součást funkčního celku budov, sama o sobě neznamená, že za ní nebude a nesmí být považován nikdy, a vice versa. Překážkou vydání pozemku je nejen jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek.
13. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Námitky stěžovatele většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva obecnými soudy. Zásadní námitkou stěžovatele týkající se výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se obecné soudy řádně zabývaly (především napadený rozsudek krajského soudu body 34 až 43) a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
14. Krajský soud v souladu s pokynem Nejvyššího soudu řádně přezkoumal možnost aplikace výjimky z naturální restituce na břehové pozemky podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Obecné soudy v průběhu řízení prokázaly, že břehové pozemky jsou zatopeny jen z části, přičemž se nacházejí nad zátopovou čarou projektovanou při výstavbě vodního díla Slapy. Část se nachází pod výškovou hranicí 271 m n. m., což je výšková hranice maximálního vzdutí vodní nádrže (a proto zčásti mohou být a jsou zatopeny).
Krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5587/2017) dovodil, že břehové pozemky netvoří funkční celek se stavbou vodního díla Slapy v občanskoprávním smyslu, neboť ta je tvořena betonovou hrází a pozemky funkčně s ní souvisejícími, tj. pozemky nutnými k provozu a obsluze, nacházející se pod zátopovou čárou. Ústavní soud neshledává řádně odůvodněný závěr obecných soudů o tom, že břehové pozemky nejsou součástí vodního díla Slapy, za protiústavní.
Prosazení veřejného zájmu, kterým především argumentuje stěžovatel, je ve vztahu k břehovým pozemkům zajištěno veřejnoprávními předpisy omezujícími případně vlastnické právo 1. a 2. vedlejší účastnice (viz např. vodní zákon). 15.
Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu