USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. B. a b) P. I., zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, za účasti 1) Povodí Vltavy, státního podniku, IČO 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, a 2) Lesů České republiky, s.p., IČO 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 280/2018, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 2024, č. j. 103 Co 17/2023-805, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2025, č. j. 103 Co 17/2023-858, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Účastník 1) je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.766 Kč k rukám advokátky Mgr. Markéty Rylkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a účastníkem 2) i ve vztahu mezi oběma účastníky navzájem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 22. 12. 2022, č. j. 18 C 280/2018-515, určil, že jsou žalobkyně každá v rozsahu ideální ? spoluvlastnicemi specifikovaného pozemku (výrok I), dále že žalobkyně nejsou v rozsahu ideální ? spoluvlastnicemi čtyř specifikovaných pozemků (výroky II a III), že jim náleží za nevydané pozemky náhrada podle příslušného předpisu (výrok IV), v řečeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 6. 2018, č. j. SPU 271454/2018 (výrok V), a rozhodl o nákladech řízení i o soudním poplatku (výroky VI–VIII).
Žalobkyně se domáhaly nahrazení výše uvedeného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto o pěti pozemcích tak, že žalobkyně nejsou jejich spoluvlastnicemi, neboť neuplatnily včas svůj restituční nárok z důvodu, že listina ze dne 15. 1. 1993, jíž měl být nárok uplatněn, nebyla pozemkovému úřadu doručena ve lhůtě. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně nárok uplatnily včas, a dále dovodil, že původní pozemek byl na stát převeden v rozhodném období za účelem vybudování vodního díla Slapy, přičemž jeho tehdejším vlastníkům nebyla vyplacena odpovídající náhrada.
Ohledně možných překážek vydání pozemků restituentům ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), soud naznal, že dva z pěti žádaných pozemků (parc. č. XY a XY v k. ú. XY dle geometrického plánu, dále jen „pozemek A“ a „pozemek B“) jsou součástí vodního díla, je tedy namístě je považovat za zastavěné dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Další dva pozemky jsou poté dotčeny veřejným užíváním, jsou zastavěny asfaltovou komunikací a účelovou komunikací, druhý jmenovaný je navíc veřejným prostranstvím.
U posledního žádaného pozemku soud neshledal žádnou překážku jeho vydání; rozhodl tedy výše popsaným způsobem.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2024, č. j. 103 Co 17/2023-805, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2025, č. j. 103 Co 17/2023-858, k odvolání žalobkyň i obou účastníků rozhodnutí soudu prvého stupně změnil ve výrocích III, IV a V tak, že žalobkyně jsou každá v rozsahu jedné ideální ? spoluvlastnicemi pozemků parc. č. XY, XY a nově vzniklého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a v témže rozsahu nahradil předmětné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I), rozhodl též o nákladech řízení mezi účastníky i státu před soudy obou stupňů (výroky II, III, IV, V a VI).
Odvolací soud ve věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 10. 2023, č. j. 103 Co 17/2023-635, jímž rozhodnutí soudu prvého stupně až na výši náhrady nákladů řízení potvrdil, byl v části týkající se shora jmenovaných pozemků zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024. V něm bylo odvolacímu soudu vytknuto, že závěr o nemožnosti vydání pozemků A a B pro jejich funkční souvislost se stavbou vodního díla Slapy nepodpořil úvahou ohledně vodního díla Slapy jakožto samostatného předmětu právních vztahů, či popřípadě ohledně hráze vodního díla jakožto stavby v občanskoprávním slova smyslu a režimu pozemků, na nichž se nachází vzdutá vodní plocha.
Současně ani jeden z nalézacích soudů nevysvětlil odchylnou konkluzi vyslovenou v řízeních vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 5/2014 a 28 Co 183/2014, v nichž bylo rozhodnuto o vydání obdobných břehových pozemků žalobkyním. Odvolací soud tudíž v dalším řízení doplnil dokazování a vycházeje ze závěrů zrušujícího rozsudku dovolacího soudu konstatoval, že vydání pozemků nebrání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ani žádná jiná. Zjistil, že předmětné pozemky nejsou se stavbou vodního díla Slapy natolik spjaty, že by s ní tvořily funkční celek, dále že jsou pro žalobkyně hospodářsky využitelné, tudíž jejich vydáním by žalobkyně nenabyly toliko tzv. holé vlastnictví.
Přiléhají k pozemkům ve spoluvlastnictví žalobkyň, jsou porostlé lesní vegetací. Vydání pak nebrání ani jejich dotčenost veřejnoprávními omezeními, jichž si jsou žalobkyně vědomy. Odvolací soud vysvětlil, že uvedené závěry odpovídají i rozhodnutím o jiných břehových pozemcích, neodporují poté ani judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, zřejmě co do výroku I, podal účastník 1) dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 959/2007, případně by vznesená otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Ačkoliv se zmíněné usnesení dovolacího soudu týká pozemku, jenž je korytem vodního toku upraveným v souvislosti s výstavbou Slapské přehrady a který není možné zemědělsky využívat, dovolatel tvrdí, že se pozemek zcela fyzicky shoduje s pozemky nynějšími. Odvolacímu soudu kromě odchylky od závěrů zmíněného usnesení vytýká též skutečnost, že je nevzal v úvahu v tom směru, že za pozemky zastavěné je nutné považovat pozemky tvořící koryto vodního toku, jimiž jsou pozemky pod hranicí maximálního vzdutí, což dopadá i na pozemky A a B. Namítá, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal se závěry zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, rozhodl toliko opačně než ve svém předchozím rozhodnutí, vyčítá mu nakonec i opomenutí ustálené judikatury, dle níž jsou pozemky pod hranicí maximálního vzdutí vodního díla vždy funkčně související se stavbou vodního díla a nezbytně nutné k jeho provozu.
4. Účastník 1) tudíž proponuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku s odůvodněním, že v případě uskutečnění vkladu vlastnického práva žalobkyň k pozemkům do katastru nemovitostí budou závažně ohrožena jeho práva k daným nemovitostem.
5. K dovolání účastníka 1) se vyjádřily žalobkyně, jež považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné (s výjimkou zjevné nesprávnosti, již posléze odvolací soud napravil shora specifikovaným opravným usnesením) a navrhují odmítnutí daného mimořádného opravného prostředku. Upozorňují, že dovolatel prezentuje dotčené pozemky jako trvale zatopené vodou, ačkoliv skutková zjištění odvolacího soudu jsou odlišná. Akcentují, že obdobné břehové pozemky jim byly již v minulosti vydány.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání účastníka 1) není přípustné.
10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení tohoto soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), které nemohou založit přípustnost dovolání. Je též vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017).
11. Námitce dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 959/2007, nelze přiznat relevanci, neboť v odkazovaném sporu bylo rozhodováno o vydání pozemku tvořícího koryto vodního díla Slapy, jenž byl v katastru nemovitostí veden jako druh pozemku vodní plocha, a nalézací soudy zjistily, že jej nelze zemědělsky obhospodařovat (jak ostatně shrnul i odvolací soud v současném řízení v bodě 43 svého pozdějšího rozsudku). Tvrzení účastníka 1), že jde o pozemky „fyzicky naprosto totožné“, pak zjevně vychází z jiných skutkových zjištění, než jaká učinil odvolací soud v nynější věci. Dle jeho závěrů, dosažených mimo jiné na základě doplnění dokazování, jsou pozemky A a B zatopeny toliko z části, nacházejí se nad zátopovou čarou vodního díla Slapy, jsou do nich zapuštěna neveřejná vývaziště lodí, žalobkyně spoluvlastní pozemky navazující na posuzované pozemky ze severní strany, všechny zmíněné pozemky jsou porostlé lesní vegetací (body 30 a 31 rozsudku odvolacího soudu). Přes specifičnost podoby pozemků odvolací soud uzavřel, že pozemky A a B netvoří natolik funkční celek se stavbou vodního díla Slapy v občanskoprávním slova smyslu, že by je bylo lze považovat za zastavěné dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Akcentoval přitom, že žalobkyně nenabydou holé vlastnictví, neboť pozemky jsou pro ně hospodářsky využitelné. Konstatoval též, že jde o závěr souladný s obdobnými rozhodnutími v podobných věcech žalobkyň, jež byly u něj vedeny pod sp. zn. 28 Co 5/2014 a 28 Co 183/2014.
12. Nelze se poté ztotožnit ani s tvrzením dovolatele, že pozemky tvořící koryto vodního toku je nutno vždy považovat za zastavěné a nevhodné k vydání, neboť jak správně uvedl sám odvolací soud v bodě 42 svého rozsudku, v judikatuře dovolacího soudu se s ohledem na individuální poměry konkrétní věci vyskytují i rozhodnutí vydávající pozemky jsoucí korytem vodního toku (viz především rozsudek ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018). Nadto ve věci nynější ani nebyl odvolacím soudem učiněn skutkový závěr, že by posuzované pozemky tvořily koryto vodního díla Slapy.
13. Argumenty dovolatele, že v předchozím bodě citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se týká restitucí církevních a závěr o hospodářském využití vydávaných pozemků je v přímém rozporu se smyslem a účelem zákona o půdě, není možno považovat za opodstatněné. Jak plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, je účelem restitučních předpisů částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Zákon o půdě sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být právě podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd (viz též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3384/2024, bod 12).
14. Z výše uvedeného plyne, že se odvolací soud závěrem o vydání pozemků nezpronevěřil rozhodnutí dovolacího soudu citovanému dovolatelem (neboť v něm šlo mimo jiné o rozdílnou skutkovou situaci, odlišný typ pozemku a akcent na závěr, že pozemek nebude možno zemědělsky využívat) ani ustálené judikatuře dovolacího soudu obecně. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je totiž vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu. Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i zvážení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 583/2024). Jak bylo ostatně dovolacím soudem zdůrazněno již v jeho předchozím zrušujícím rozsudku ve věci, má být pojem zastavěnosti pozemku jakožto překážky naturální restituci vykládán spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem.
15. Závěr prezentovaný dovolatelem jako plynoucí z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že jsou pozemky pod hranicí maximálního vzdutí vodního díla vždy funkčně související se stavbou vodního díla a nezbytně nutné k jeho provozu, poté nelze z jím uvedeného rozhodnutí seznat, jinou judikaturu dovolatel žel na podporu své argumentace neuvádí.
16. S dovolatelem poté nelze souhlasit, že se odvolací soud zprotivil závaznému právnímu názoru vyjádřenému v přechozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, v němž bylo zjednodušeně řečeno postulováno, že pokud soud dospěje k závěru o nemožnosti vydání pozemku pro zastavěnost (funkční souvislost se stavbou) dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, musí jej podpořit úvahou o povaze stavby v občanskoprávním slova smyslu. Odvolací soud, doplniv dokazování, však na základě učiněných skutkových zjištění dospěl ke konkluzi, že posuzovaných pozemků se ohlašovaná překážka vydání netýče. Druhý požadavek dovolacího soudu, aby se krajský soud vypořádal s odlišnými závěry svých rozhodnutí sp. zn. 28 Co 5/2014 a 28 Co 183/2014, poté pozbyl významu, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s nimi. Nejvyšší soud tedy v tomto směru neshledává ze strany soudu odvolacího žádné pochybení.
17. Ačkoliv dovolatel v mimořádném opravném prostředku ohlašuje jeho přípustnost pro řešení otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, zmíněné tvrzení v obsahu podání nikterak nerozvíjí, dovolání tedy není přípustné ani z tohoto důvodu.
18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že účastník 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyň patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 8.316 Kč (tarifní hodnotou je zde dle AT částka 88.000 Kč), společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT tak mají žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.766 Kč. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a účastníkem 2) i mezi oběma účastníky navzájem pak žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu