28 Cdo 1559/2024-722
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. B., a b) P. I., obou zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, za účasti 1) Povodí Vltavy, státní podnik, IČO 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, a 2) Lesy České republiky, s.p., IČO 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 280/2018, o dovolání žalobkyň i účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 103 Co 17/2023-635, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2023, č. j. 103 Co 17/2023-635, se ve výroku II v části, jíž byl potvrzen výrok III a dále výroky IV a V, ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a XY v k. ú. XY, jakož i výroky VI– VIII rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2022, č. j. 18 C 280/2018-515, a ve výroku III ruší a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání žalobkyň odmítá. II. Dovolání účastníka 1) se odmítá.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 22. 12. 2022, č. j. 18 C 280/2018-515, určil, že jsou žalobkyně každá v rozsahu ideální ? spoluvlastnicemi části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezené geometrickým plánem č. 1178-15/2018 ze dne 3. 4. 2018 (dále jen „geometrický plán“) jako pozemek parc. č. XY, lesní pozemek o výměře 539 m2 (výrok I), dále že žalobkyně nejsou v rozsahu ideální ? spoluvlastnicemi částí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezených geometrickým plánem jako pozemky parc. č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 800 m2 a parc.
č. XY – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 101 m2 (výrok II), rovněž že nejsou v rozsahu ideální ? spoluvlastnicemi částí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezených geometrickým plánem jako pozemky parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda o výměře 1.734 m2 a parc. č. XY – ostatní plocha, neplodná půda o výměře 3.573 m2 (výrok III), že jim náleží za nevydané pozemky náhrada podle § 11 odst. 2, § 11a a případně § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb. (výrok IV), v řečeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11.
6. 2018, č. j. SPU 271454/2018 (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení i o soudním poplatku (výroky VI – VIII). Žalobkyně se domáhaly nahrazení výše uvedeného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto o pěti pozemcích vzniklých z původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vymezených uvedeným geometrickým plánem tak, že žalobkyně nejsou jejich spoluvlastnicemi, neboť neuplatnily včas svůj restituční nárok z důvodu, že listina ze dne 15. 1. 1993, jíž měl být nárok uplatněn, nebyla pozemkovému úřadu doručena včas.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně nárok uplatnily včas, a dále dovodil, že původní pozemek byl na stát převeden v rozhodném období za účelem vybudování vodního díla Slapy, přičemž jeho tehdejším vlastníkům nebyla vyplacena odpovídající náhrada. Ohledně možných překážek vydání pozemků restituentům ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), soud naznal, že dva z pěti žádaných pozemků (parc.
č. XY a XY dle geometrického plánu) jsou součástí vodního díla, je tedy namístě je považovat za zastavěné dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Další dva pozemky (parc. č. XY a XY dle geometrického plánu) jsou poté dotčeny veřejným užíváním, jsou zastavěny asfaltovou komunikací a účelovou komunikací, u druhého jmenovaného jde navíc o veřejné prostranství. U posledního žádaného pozemku (parc. č. XY dle geometrického plánu) soud neshledal žádnou překážku jeho vydání; rozhodl tedy výše popsaným způsobem.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 103 Co 17/2023-635, k odvolání žalobkyň i obou účastníků rozhodnutí soudu prvého stupně změnil ve výroku VI co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I), v ostatních výrocích je potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně a označil jej za věcně správný, změnil jej toliko ve výši náhrady nákladů řízení u soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k nim
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze co do výroku II v části, jíž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a IV, podaly obě žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího vztahující se k překážkám převoditelnosti pozemků. Označují výklad překážek převoditelnosti dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě učiněný krajským soudem za nepřípustně rozšiřující, nerespektující proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku a konkrétním veřejným zájmem bránícím vydání pozemků. Nesouhlasí též se závěry nalézacích soudů o nemožnosti pozemky zemědělsky využít a o jejich funkční provázanosti s vodním dílem Slapy jakožto stavbou (tzv. břehové pozemky), případně o zatížení pozemků veřejným užíváním (pozemky plnící funkci komunikace). V neposledním namítají, že jiné pozemky nacházející se též v břehové oblasti přehrady Slapy byly žalobkyním vydány jako nezastavěné (upozorňují na rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 18 C 286/2012-130, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 183/2014, a na rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 9 C 14/2009-551, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 5/2014-614), soudy nedostatečně vysvětlenou odchylkou od těchto rozhodnutí porušily právo žalobkyň na spravedlivý proces a princip předvídatelného rozhodování. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky krajského i okresního soudu a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalobkyň se vyjádřil účastník 1), jenž považuje rozhodnutí odvolacího soudu v žalobkyněmi napadeném rozsahu za správné a navrhuje odmítnutí daného mimořádného opravného prostředku.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze co do výroku II v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I, IV, V, VI, VII a VIII, podal dovolání i účastník 1), jenž spatřuje jeho přípustnost v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce včasného uplatnění restitučního titulu, dále v řešení otázky, jež nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to, k jakému okamžiku má být posuzována tíseň, která byla pohnutkou k převodu vlastnického práva na stát – zda v době závazného dohodnutí obsahu smlouvy, či v době vyhotovení smlouvy.
6. K dovolání účastníka 1) se vyjádřily žalobkyně, namítajíce, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu i v částech, jimiž nebyla účastníkovi 1) způsobena újma na právech. Upozorňují, že dovolatel brojí vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů a že jím položená otázka neřešená se nevztahuje na daný případ a je otázkou toliko teoretickou. Navrhují, aby dovolací soud daný mimořádný opravný prostředek odmítnul pro nepřípustnost.
III. Přípustnost dovolání
7. Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání účastníka 1) není přípustné.
11. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), které nemohou založit přípustnost dovolání. Je též vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017).
12. Závěr nalézacích soudů o včasném uplatnění restitučního titulu ze strany žalobkyň je závěrem skutkovým, proti němuž nemá dovolatel v současnosti žádnou dovolací námitku. Soud prvního stupně ostatně včasnost podání žádosti o restituci majetku pečlivě posoudil a v rozhodnutí detailně uvedl důvody pro řečený závěr (viz body 108-117 rozsudku soudu prvního stupně). Na jeho úvaze, že je třeba přihlédnout k nepořádku ve správním spise a nedbalému postupu správního orgánu, které nelze klást k tíži restituentům, nelze shledat nic příčícího se judikatuře dovolacího soudu.
13. Shodně lze pak hodnotit účastníkem 1) sporovaný závěr nalézacích soudů, že byla smlouva o převodu předmětných pozemků na stát uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
14. Ani dovolatelem vznesená otázka, jež má být otázkou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou, nemůže přípustnost dovolání přivodit. Je totiž třeba souhlasit s žalobkyněmi, že jde o otázku toliko teoretickou, neboť v nynější věci soudy uzavřely, že mezi smlouvami z let 1947 a 1949 byly podstatné rozdíly a že teprve pozdější jmenovanou došlo ke ztrátě vlastnického práva původního vlastníka, nadto za úplně jiných podmínek (viz body 119-122 rozsudku soudu prvního stupně a body 17, 18 rozsudku odvolacího soudu).
15. Dovolání žalobkyň je přípustné v rozsahu, jímž míří proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž potvrdil závěr soudu prvního stupně o nevydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, neboť se odvolací soud při posouzení překážek jejich vydání dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
16. V části, jíž žalobkyně brojí proti závěru nalézacích soudů o nemožnosti vydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, není dovolání přípustné. Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly zcela v souladu s recentní rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, jež, majíce stále na zřeteli primární účel restitučního zákonodárství (zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989) preferující naturální restituci odňatých pozemků, klade důraz i na hledání rozumné proporce mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Primárního účelu zákona o půdě nelze totiž dosáhnout vydáním pozemků trvale užívaných veřejností (a k tomuto účelu upravených, resp. zastavěných), jejichž individuální využití oprávněnou osobou by bylo značně omezené či zcela nemožné – uvedené je typické právě v případě veřejné zeleně a různých druhů obslužných komunikací. Takový stav by byl naopak v rozporu s účelem restitucí. Proto lze dle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu pod výluku z restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit i – v zákoně přímo neuvedenou – situaci, v níž by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství či místní komunikace), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu viz zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15).
17. Pokud tedy okresní a krajský soud uzavřely, že první z výše jmenovaných pozemků je účelovou komunikací a jde o veřejné prostranství plnící nenahraditelnou komunikační potřebu (viz bod 134 rozsudku okresního soudu a bod 29 rozsudku krajského soudu), pozdější pozemek je poté zastavěn asfaltovou pozemní komunikací, a jejich vydání tedy brání převažující veřejný zájem, nadto by restituentkám zůstalo toliko holé vlastnictví, nejsou jejich úvahy nijak odchylné od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nemůže v tomto směru přivodit ani tvrzený rozpor těchto závěrů s dovolatelkami citovanými rozhodnutími vrcholných soudů, jež byla vydána právě před výše zmíněným názorovým posunem. IV. Důvodnost dovolání
18. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věta první, o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyň, jež je pro výše předestřenou právní otázku přípustné, je i opodstatněné.
19. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
20. Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že ustanovení restitučních předpisů je nutné prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3627/2023, bod 17).
21. Překážkou vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
22. K tomu však sluší se připomenout, že zmíněné ustanovení se zásadně týká zastavěného pozemku, přičemž pro jeho účely se za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud byl tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tedy byl způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude tedy třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), mohla, být samostatným předmětem práv a povinností (§ 120 odst. 2 obč. zák.), a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1249/2023). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí, a tedy i zda je vodní dílo ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), samostatnou věcí v právním slova smyslu, naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, či ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3871/2018).
23. Jakkoliv se nalézací soudy poctivě zaobíraly podobou pozemků parc. č. XY a XY (dále jen „břehové pozemky“), v konkluzích odvolacího soudu zcela absentuje úvaha ohledně vodního díla Slapy jakožto samostatného předmětu právních vztahů, či popřípadě ohledně hráze vodního díla jakožto stavby v občanskoprávním slova smyslu a režimu pozemků, na nichž se nachází vzdutá vodní plocha. Jak plyne z výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na překážku vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě z důvodu funkční souvislosti požadovaného pozemku s pozemky zastavěnými lze usuzovat toliko v situaci, v níž některý z pozemků tvořících funkčně provázaný soubor nemovitostí je opravdu stavbou v občanskoprávním slova smyslu zastavěn. Judikatura vrcholných soudů je též ustálena v závěru, že není dostačující posouzení věci jakožto stavby dle veřejnoprávních předpisů (viz výše).
24. Pokud tedy odvolací soud ke konci bodu 27 svého rozhodnutí dospěl k závěru, že „nutno uzavřít, že tyto pozemky (pozn. břehové pozemky) tvoří funkční celek s celým vodním dílem Slapy; bezprostředně s ním souvisí a jsou nezbytně nutné k provozu (stavby) vodního díla Slapy“, a je nutno je tedy považovat za zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nelze než naznat, že takovou konkluzi je nezbytné podpořit úvahou o povaze vodního díla Slapy jakožto stavby, jak ji chápe výše uvedená judikatura, a pokud tak
odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení neúplné (i když se zde úvaha o stavbě jeví na první pohled logickou). 25. Dovolatelkám lze poté dát za pravdu i co se týče namítané odchylky nalézacích soudů od předchozích rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, jimiž byly žalobkyním vydány jiné pozemky nacházející se na břehu vodního díla Slapy, příčící se principu předvídatelného rozhodování, vtěleného do § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uvedené ustanovení zakotvuje postulát legitimního očekávání, podle kterého ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, jelikož má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1586/2020). Pokud soud ve věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v neprospěch účastníků, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, není takový postup v souladu principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020). 26. Jakkoliv je třeba především trvat na povinnosti soudů rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v každé projednávané kauze (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3146/2020), a lze souhlasit s tím, že důvodné očekávání účastníka nevznikne v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení, ač odvíjející se od podobného faktického stavu (poměřováno ve vztahu k dříve rozhodovanému sporu týchž účastníků), odlišně či měl-li by soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2807/2016), v nynější věci soudy námitku žalobkyň, vznesenou již před soudem prvního stupně a opakovanou v odvolání i dovolání, že v jiných řízeních jim břehové pozemky vodního díla Slapy byly vydány s téměř protichůdnou argumentací soudů, nikterak nezohlednily, respektive se k ní vůbec nevyjádřily. 27. Poněvadž se odvolací soud při vyslovení závěru o nemožnosti vydání břehových pozemků pro jejich funkční souvislost s vodním dílem Slapy nikterak nezabýval právní povahou vodního díla Slapy jakožto stavby a nevyjádřil se k odlišnostem nynější věci od věcí dříve jím vedených pod sp. zn. 28 Co 183/2014 a 28 Co 5/2014, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. 28. V dalším řízení tak odvolacímu soudu náleží zabývat se povahou vodního díla Slapy jako stavby i následně funkční provázaností břehových pozemků s pozemky okolními, též vyjádřit se k odlišnostem, jež odůvodňují závěr o nemožnosti naturální restituce nyní posuzovaných břehových pozemků oproti břehovým pozemkům dříve vydaným dovolatelkám rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Neopomene přitom zvážit i možnost využití dotčených pozemků oprávněnými osobami s ohledem na závěry vyslovené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 959/2007.
V. Závěr
29. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalobkyň zčásti opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v příslušném rozsahu (včetně nákladového výroku) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, zatímco ve zbylé části byla dovolání žalobkyň a účastníka 1) odmítnuta ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. 30. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu