28 Cdo 1866/2018-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského, se
sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, IČ 654 68 953, zastoupeného Mgr.
Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti
žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, IČ 421 96 451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p.,
Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, Nádražní 2811, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C
78/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. listopadu 2017, č. j. 57 Co 303/2017-508, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze
dne 23. 11. 2017, č. j. 57 Co 303/2017-508, potvrdil rozsudek Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 12. 5. 2017, č. j. 42 C 78/2016-467 [jímž podle § 10
odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle
žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemků parc. (ostatní plochy), a
pozemků parc. (vodní plochy, způsob využití koryto vodního toku přirozené nebo
upravené), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro M. k., Katastrální pracoviště F.-M., na LV pro katastrální území O., jejíž znění
uvedl ve výroku I., a jímž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 22.347,- Kč k rukám jeho zástupce, dále povinnost
zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě
nákladů státu částku, která bude uvedena v samostatném usnesení, a na soudním
poplatku částku 5.000,- Kč] a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám jeho zástupce
(výrok II.). Usnesením ze dne 12. 1. 2018, č. j. 42 C 78/2016-517, Okresní
soud ve Frýdku-Místku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice
na účet Okresního soudu ve Frýdku
-Místku na náhradě nákladů řízení částku 17.180,73 Kč. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, že žalobce
je právním nástupcem Arcibiskupství olomouckého, které vlastnilo nemovitosti
zapsané ve vložce Moravských zemských desek, mimo jiné i parcely, a to až do 1. 3. 1948, kdy přešly do vlastnictví státu postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o
revizi první pozemkové reformy, že parcely původního katastru odpovídají
parcelám současného katastru nemovitostí, že parcela původního katastru sice v
průběhu let doznala změn jak ve tvaru, tak v hranici, avšak v době, kdy došlo k
jejímu vyvlastnění, již byla v takovém tvaru a hranici, že odpovídá parcelám
současného katastru nemovitostí, že žalobce vyzval žalovaného k vydání
označených pozemků (výzvou doručenou mu dne 20. 2. 2013), že k uzavření dohody
o vydání předmětných pozemků mezi účastníky nedošlo, že Státní pozemkový úřad
zamítl návrh žalobce na vydání těchto pozemků s odůvodněním, že se nejedná o
zemědělské nemovitosti, a žalobce odkázal na postup podle § 10 odst. 4 zákona
č. 428/2012 Sb., že pozemky parc. jsou vodními plochami a korytem vodního toku
Bučací potok, na němž byly žalovaným v průběhu let 1980 až 2012 provedeny různé
udržovací a zpevňovací práce v souladu se stavebními předpisy (zpevnění břehů
balvany, cementem a kamennými stupni). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že v daném případě není dána překážka vydání předmětných
pozemků z důvodu jejich zastavěnosti [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012
Sb.], neboť stavby vodních děl na předmětném vodním toku nejsou samostatnými
věcmi v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součásti pozemků (§ 120 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen
„obč. zák.“); jsou stavebními úpravami koryta potoka sloužícími ke zlepšení
kvality pozemků, kdy zajišťují jejich zpevnění, odvodnění a ochranu před
povodněmi. Tyto stavby vodních děl nelze od pozemků oddělit bez jejich
znehodnocení a nelze je užívat jako samostatné věci, pročež se nejedná o
zastavěné pozemky ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nachází-
li se na předmětných pozemcích opěrné zdi, tvoří rovněž součást pozemku, neboť
tyto zdi nemají samostatný hospodářský význam, nejsou schopny samostatného
užívání, když hlavním smyslem a důvodem jejich existence je opora a ochrana
pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo
300/2005). Názor žalovaného, že každé vodní dílo, tj. také stavba vodního díla
Bučací potok, je ve smyslu § 55 a 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o
změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, též
samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nepovažoval odvolací soud za
správný, a nepřihlédl-li tedy soud prvního stupně ke sdělení Městského úřadu ve
Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. MUFO 19914/2016, který
danou stavbu Bučacího potoka označil za vodní dílo dle § 55 vodního zákona,
nepochybil, neboť tato skutečnost není ve věci rozhodná; podstatné je posouzení
staveb z hlediska občanskoprávních předpisů, resp. posouzení, zda se v daném
případě jedná o zastavěné pozemky ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Navíc předmětné pozemky jsou zčásti obklopeny pozemky ve
vlastnictví žalobce, tudíž „zde není dána funkční souvislost s okolními
nemovitostmi“, jak uvedl již soud prvního stupně; ani tato skutečnost tedy
nepředstavuje překážku zastavěnosti bránící vydání předmětných pozemků. Námitku
žalovaného, že žalobce jako vlastník pozemku, na němž se nachází koryto vodního
toku, bude vázán právy a povinnostmi podle vodního zákona, nepovažoval odvolací
soud pro rozhodnutí za významnou, neboť podle § 59 odst. 5 vodního zákona
platí, že vyžaduje-li to veřejný zájem a jestliže ten, kdo je k tomu povinen,
tyto povinnosti řádně neplní a nezjednal-li nápravu ve stanovené lhůtě, může
vodoprávní úřad rozhodnout, že jiná osoba přejímá na dobu nezbytné potřeby
provoz nebo údržbu vodních děl. Pokud pak žalovaný poukázal na právní názor
vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A
23/2012, že meliorační zařízení uvedená v § 56 odst. 4 vodního zákona jsou
nejpozději od 1. 1. 2002 samostatnou věcí, odvolací soud uzavřel, že stavby k
vodohospodářským melioracím podrobně vymezuje vyhláška č. 225/2002 Sb. a že
posuzované úpravy koryta Bučacího potoka nelze považovat za meliorační stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (jež
podle svého obsahu směřuje proti části výroku I. o věci samé ohledně pozemků
parc. - dále jen „předmětné pozemky“) z důvodu nesprávného právního posouzení
věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné k řešení těchto otázek: 1)
„zastavěnosti pozemků dle § 8 odst. l písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu
ke stavbám vodních děl ve smyslu ustanovení § 55 odst. l vodního zákona“, 2)
„zastavěnosti pozemků dle § 8 odst. l písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu
k pojmům zachování funkčních celků a funkční souvislosti“, 3) „zda nárok
oprávněné osoby na vydání věcí dle zákona č. 428/2012 Sb. převažuje či nikoli
nad veřejným zájmem na nevydáni pozemků zastavěných stavbami vodních děl ve
smyslu § 55 vodního zákona s ohledem na účel a preambuli zákona č. 428/2012 Sb. a § 1 vodního zákona (deklarovaná ochrana staveb vodních děl dle unijních
pravidel ES)“, 4) „zda lze nebo nelze z ustanovení § 59a vodního zákona dovodit
soukromoprávní aspekt prokazující existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 (obdobně jako v uvedené žalované věci) jako věci samostatné v
občanskoprávní rovině“, a 5) „zda ustanovení § 127 odst. 1 ve vazbě s
ustanovením § 127 odst. 5 vodního zákona v návaznosti na původní Ústavu platnou
do 31. 12. 1992 nevylučuje restituci žalovaného pozemku“, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud za nesprávný
označil jeho názor „že každé vodní dílo, tj. také stavba vodního díla Bučací
potok, je ve smyslu § 55 a § 59a vodního zákona též samostatnou věcí v
občanskoprávním smyslu“. Namítá, že odvolací soud se vyhnul právní kvalifikaci,
za jakých podmínek by stavba vodního díla dle § 55 vodního zákona mohla být
samostatnou věcí, a v čem překážka vydání ve smyslu § 8 odst. l písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. spočívá. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatele
založen na restriktivním výkladu tohoto ustanovení a je proto nesprávný. S
odkazem na závěr uvedený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012, že „meliorační zařízení vyjmenovaná v § 56 odst. 4
vodního zákona jsou nejpozději od 1. 1. 2002 samostatnou věcí, která může být
samostatným předmětem vlastnického práva, aniž by zároveň byly stavbou spojenou
se zemí pevným základem ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku“, vyslovil
názor, že i stavby vodních děl v souzené věci jsou ve smyslu § 59a vodního
zákona věcmi samostatnými v občanskoprávním smyslu. Přestože tyto stavby jsou v
občanskoprávní rovině relativně trvalejšího charakteru než stavby meliorací,
odvolací soud konstatoval, že „tyto stavby vodních děl nejsou melioracemi a
nepřiznává jim proto stejnou ochranu ve vztahu k předmětné výluce z vydání dle
zákona č. 428/2012 Sb. Nesouhlasí tudíž se závěrem odvolacího soudu, že stavby
na předmětných pozemcích nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu,
ale že se jedná o součásti předmětných pozemků (§ 119 a § 120 obč.
zák.); v
tomto ohledu odkázal na závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002,
ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo
111/98, a ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, a na rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13. Právní hodnocení věci je podle
dovolatele postaveno výlučně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1118/2005, a to bez ohledu na to, že se týká tenisového dvorce, který nemůže
nikdy plnit účel stavby ve veřejném zájmu ve srovnání se stavbou předmětného
vodního díla sloužícího jako protipovodňová stavba na vodním toku; odvolací
soud se tak odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, který „definuje také hráz (byt' rybníků) za možný
samostatný předmět občanskoprávního vztahů“. K otázce 2) dovolatel namítá, že
funkční souvislost vydávaných pozemků nemůže být odvozována z toho, že „zde v
rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků dle výzvy
žalobce, neboť by se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní
(vlastnickou)“; úvahu odvolacího soudu v tomto směru považuje za „zjevně
nepřiměřenou“. Soudy obou stupňů však nevycházely „z funkčního účelu, pro které
pozemky slouží jako vodní plochy - koryta vodního toku Bučací potok se stavbami
nejen dle § 55 odst. l písm. a), ale také dle § 55 odst. l písm. d) vodního
zákona“. Funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu zákona č. 428/2012
Sb. tedy může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané
faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání, a to především s ohledem
na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což
pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Důvodová
zpráva k zákonu č. 428/2012 Sb. zdůrazňuje snahu o zachování či znovuobnovení
„funkčních celků“, tedy jde o dosažení vzájemné interakce (synergie) při
společném využití konkrétních nemovitostí vzhledem k danému způsobu hospodaření
s nimi; jako příklad v tomto směru uvádí funkční souvislost stavby a pozemku
pod ní, stavby a bezprostředně souvisejícího pozemku nezbytného pro její
provoz, popř. stav umístění nemovitosti v rámci jiného pozemku. K otázce 3)
dovolatel namítá, že jeho výkon práva hospodaření na předmětných pozemcích
vlastněných státem „je účelově svázán s plněním úkolů vymezených subjektů a
zásadně slouží jako nástroj pro realizaci veřejného zájmu ze strany státu“,
neboť odpovídající činnost vykonává za stát i ve vodohospodářské oblasti na
nezemědělském majetku obdobně jako např. státní podniky Povodí. S odkazem na
nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. PI. ÚS 15/96, a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, dále dovolatel poukázal na to, že vztah mezi funkcí
předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potenciální realizací
restitučního nároku je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku.
Jako
racionální vypořádání se s tezemi nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03
(viz jeho bod 25.) je na místě závěr, že nevratný účel užívání pozemku vodní
plocha - koryto vodního toku brání jeho vydání a že opačné řešení „by se
dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce deklarovaným v preambuli a
v ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb.“. Navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že žaloba,
kterou se žalobce domáhá, aby soud nahradil souhlas žalovaného s dohodou
specifikovanou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení nebo aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího
soudu považuje za věcně správný, přičemž poukázal na závěr vyslovený v rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2017, č. j. 71 Co 136/2017, podle
kterého „úpravy potoka nelze považovat za samostatnou věc v občanskoprávním
smyslu, když je nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze je
samostatně užívat“ (současně připojil seznam 12 rozsudků Krajského soudu v
Ostravě, jakož i okresních soudů týkajících se vydávání koryt vodních toků). Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně
zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o
dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná
pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). K otázce ad 1), která ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť Nejvyšší soud ji řešil v rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, taktéž v řízení o nahrazení projevu vůle (téhož žalovaného
jako v dané věci) k uzavření dohody s církevní právnickou osobou podle § 10
odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku,
konkrétně potoka Křemenáče, které bylo stavebně upraveno (opevněno kamennou
rovnaninou a dlažbou, přičemž svah byl zpevněn plůtkem z laťoviny). V něm
dospěl k následujícím závěrům: „Překážka vydání věci upravená v § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému
předpisu inspiruje § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Proto, jak již bylo vícekrát
konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované
normy obsažené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne
14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn.
28 Cdo 5144/2017). Za životný i v kontextu právní úpravy
majetkového vyrovnání s církvemi lze přitom pokládat také úsudek, dle něhož
překážku ve smyslu obou citovaných ustanovení zakládá toliko zastavění stavbou
ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných
do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou
věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel
interpretace výluk z naturální restituce určující není [srov. výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, ze
dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3016/2012, a případně v nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, a ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03]. Zmíněný fakt
nasvědčuje závěru, že zákonodárce nezamýšlel dosavadní pojetí překážky
zastavěnosti rozšířit znemožněním vydání všech pozemků, na nichž jsou umístěny
stavby ve smyslu veřejnoprávním [viz § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů], včetně těch, jež představují toliko určité ztvárnění povrchu
pozemku. Není ovšem na druhou stranu ani přiléhavé usuzovat, že by změna
koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace
soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i
v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů. Civilistika ostatně pojem stavby ve smyslu občanskoprávním ani po 1. 1. 2014 neopustila, nehledě na to, že nikoli každý objekt podřaditelný uvedené
kategorii bude napříště věcí (srovnej Tégl, P., Melzer, F. In: Melzer, F.,
Tégl, P. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. s. 259–266). Konečně lze podotknout, že také komentářová literatura k zákonu č. 428/2012 Sb. podporuje závěr o kontinuitě interpretace předmětné výluky s
výkladem dřívějších restitučních předpisů (viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 200-201, Jäger, P. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 98-99)“. Dále dovolací soud v citovaném rozsudku dovodil: „Pro řešení otázky,
zdali vydání sporných pozemků znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich
nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební prvky měly charakter
samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování
povrchu. Tento problém byl pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou
oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné
existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek
a začíná stavba (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn.
22 Cdo 1143/2014, a ze dne
24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017, popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014)…Právní úvahy týkající se soukromoprávní
samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě
jejich zjevné nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014,
či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 ICdo 55/2015)…“. Uvedená východiska, jež jsou nepochybně použitelná rovněž ve vztahu k
vodním dílům, odvolací soud v posuzované věci ve svých úvahách zohlednil, a
jeho závěru, že stavby na předmětném vodním toku Bučacího potoka, resp. na
označených pozemcích, spočívající ve zpevnění břehů balvany, cementem,
kamennými stupni a opěrnými zdmi, nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním
smyslu, ale jedná se o součásti označených pozemků, nelze ničeho vytknout. S
přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou bylo již
vícekrát konstatováno, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních
toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne
16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, uveřejněný pod č. 65/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 165/2004), nelze mít uvedený právní závěr odvolacího soudu za
zjevně nepřiměřený. V obdobné věci srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017. Odvolacímu soudu není ani přiléhavé vytýkat, že otázku, která
vodní díla jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral
v abstraktní rovině, neboť úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je
rozhodnout konkrétní spor ve vazbě na individuální skutkové okolnosti případu
(srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016,
sp. zn. 10 Afs 155/2015, bod 10), a nelze tak spatřovat žádného pochybení v
tom, že odvolací soud řešil v napadeném rozsudku (v souladu s kritérii
formulovanými dřívější judikaturou soudu dovolacího) toliko otázku právní
povahy úprav koryta vodního toku Bučací potok. Je namístě jen dodat, že vodní zákon je předpisem veřejnoprávním, nikoli
soukromoprávním, a že výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech není
možné podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích
veřejného práva. Ostatně i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, na které odkazuje dovolatel, dovolací soud připomněl, že
ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanoveních
práva veřejného. Odkázal-li dovolatel na závěr uvedený v rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012, pak tento rozsudek byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 As
179/2012, s odůvodněním, že je zatížen vadou, spočívající v nesprávném závěru o
možnosti posouzení vlastnického práva žalobce stavebním úřadem.
S dovolatelem citovaným nálezem ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (v
němž Ústavní soud posuzoval otázku, zda letištní dráha je samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů, přičemž zdůraznil, že „klíčovou roli sehrávají vždy
konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí
odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo
není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů“), závěry odvolacího soudu v
rozporu nejsou. Odkázal-li dále dovolatel na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo
111/98, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, a v usnesení téhož soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1709/2007, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv
srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V rozsudcích ze dne 27. 5. 1996,
sp. zn. 2 Cdon 267/96, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, a usnesení ze
dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007, se dovolací soud zabýval výkladem
pojmu stavba použitého v § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25
Cdo 770/98, a ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, se zabýval
problematikou součástí věci, v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo
770/98, se jednalo o posouzení malé vodní elektrárny (budovy a zařízení pro
provoz elektrárny) a v rozsudku ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, o
posouzení, zda nábytek je součástí domu. Otázka ad 2) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž
nezakládá, a to již proto, že žalovaný je povinnou osobou podle § 4 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb., a nikoliv podle § 4 písm. c) nebo d) tohoto zákona,
přičemž vydávání nemovité věci ve vlastnictví státu, která náležela do
původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se
předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní
předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5
zákona oprávněné osobě, je zakotveno v jeho § 6 a nikoliv § 7, jež upravuje
vydávání věcí ostatními povinnými osobami. Z toho plyne, že § 7 zákona č. 428/2012 Sb. na danou věc nedopadá. Navíc jsou námitky uplatněné žalovaným
vztahujícím se k této otázce bezpředmětné i z toho důvodu, že stavby na
předmětných pozemcích nejsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu, ale
jedná se o jejich součásti, jak bylo shora uvedeno. Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky ad 3), ad 4) a ad 5),
neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž
bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pokud žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny
výroky rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů
řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala
k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání
nevznesl. Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich
náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání
vyjádření k dovolání žalovaného, sepsaného advokátem. Podle § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby 2.500,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má
tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty
ve výši 588,- Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci částku 3.388,- Kč
k rukám jeho zástupce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.