28 Cdo 3124/2018-310
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. K., nar.
XY, bytem XY, a b) I. K., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem
Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem
v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 7 C 100/2016, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 28 Co 390/2017-254, t
a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j.
28 Co 390/2017-254, se ve výrocích II. – IV. ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Shledal naléhavý právní zájem žalobců, již jsou
oprávněnými osobami v intencích zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), na určení výše restitučního nároku. Jim v době nesvobody
odňaté pozemky považoval pro účely jejich ocenění za stavební, neboť tyto byly
vyvlastňovány se záměrem budoucí bytové výstavby na nich. Při stanovení
konkrétní částky vyšel okresní soud ze znaleckého posudku, v němž aplikovaný
postup pokládal za správný. Žalobu měl za důvodnou i v části, jíž se žalobci
domáhali nahrazení projevu vůle k převodu shora identifikovaného pozemku (jehož
vydání nebrání překážky ve smyslu zákona o půdě – nelze je spatřovat ani v
záměru obce, jež není vlastníkem pozemku, zřídit zde dětské a workoutové
hřiště), jelikož žalovaná jednala liknavě, ba svévolně (slovy ustálené
judikatury Nejvyššího soudu), pročež žalobcům náleží právo domáhat se
uspokojení jejich restitučního nároku mimo veřejnou nabídku žalované.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 28 Co 390/2017-254, ve výroku I. změnil
tak, že se žaloba na určení zamítá (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.)
i soudem odvolacím (výrok IV.). Krajský soud neshledal naléhavý právní zájem
žalobců na žádaném určení. Ve zbytku se však ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně stran ocenění odňatých pozemků jako stavebních, odkázav přitom na
ustálenou judikaturu dovolacího i Ústavního soudu. Rovněž aproboval jeho názor,
dle něhož žalobci mohou saturování svého restitučního nároku požadovat i mimo
veřejnou nabídku organizovanou žalovanou, nepodařilo-li se jim i přes aktivní
přístup domoci se svých práv, což svědčí o liknavém postupu žalované. Vybraný
náhradní pozemek pokládal za vhodný k vydání, přičemž neshledal důvodnou
námitku ohledně jeho povahy jako veřejného prostranství ani záměru zřídit na
dotčené ploše dětské hřiště. Poukázav na omezený výběr náhradních pozemků na
jedné a na prioritu naturální restituce na druhé straně, konstatoval, že je
spravedlivější, aby holé vlastnictví ke spornému pozemku náleželo restituentům,
již jej mohou obci prodat, případně pronajmout. Judikaturu Nejvyššího soudu
týkající se restituce pozemku představujícího veřejné prostranství neměl za
přiléhavou. Pro vylíčené rozhodl, jak bylo popsáno shora.
Uvedené rozhodnutí napadá ve výrocích II. až IV. dovoláním žalovaná, považujíc
je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího
soudu od judikatury Nejvyššího soudu v otázkách možnosti uspokojení nároku mimo
postup předvídaný v § 11a zákona o půdě a způsobilosti pozemků k vydání jakožto
pozemků náhradních. Současně upozorňuje na problémy, dle jejího názoru v
rozhodovací praxi doposud neřešené, a sice lze-li jako liknavé hodnotit
jednání, nesouhlasí-li povinná s oceněním restitučního nároku, jenž jí má být
uspokojen, a je-li korektní, aby se odvolací soud odmítl zabývat nesprávností
ve věci užitého znaleckého posudku. Předně nesouhlasí, že by byly naplněny
podmínky umožňující žalobcům uspokojit jejich nárok mimo veřejné nabídky, není-
li možné v postupu žalované shledat prvky liknavosti či svévole. Akcentuje
přitom pasivitu, resp. nedostatečnou aktivitu na straně žalobců, připomínajíc,
že samotná doba, po níž nebyl restituční nárok saturován, ještě nesvědčí o
liknavém jednání žalované. Délku období, za něž nebylo právu žalobců vyhověno,
odůvodňuje sporností výše restitučního nároku, vyjadřujíc svůj nesouhlas s
oceněním odňatých pozemků jako stavebních. V nastíněné souvislosti upozorňuje
rovněž na vady (ocenění odňatého pozemku dle stavu v okamžiku účinnosti zákona
o půdě, nikoliv v době jeho odebrání původnímu majiteli, absence reflexe srážek
podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky) znaleckého posudku, z něhož nalézací
soudy nesprávně vycházely, aniž by vytýkaná pochybení odstranily judikaturou
Nejvyššího i Ústavního soudu předvídaným postupem. Konečně vyzdvihuje
nezpůsobilost žalobci vybraného náhradního pozemku k vydání, představuje-li
tento veřejné prostranství s budoucím záměrem realizace dětského hřiště –
veřejně prospěšné stavby. Existuje zde tudíž překážka ve smyslu § 6 odst. 1
písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých
souvisejících zákonů. Charakter veřejného prostranství pak brání naplnění účelu
zákona o půdě, získali-li by žalobci toliko holé vlastnictví. Pro uvedené
dovolatelka navrhuje změnit rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části tak,
že se žaloba zamítá, a odpovídajícím způsobem rozhodnout o náhradě nákladů
řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřili žalobci, již odmítajíc námitky dovolatelky,
navrhli její podání jako nepřípustné odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v
případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Dle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4,
kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6
odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek,
není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na
bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona
považují za oprávněné osoby.
Podle § 11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak
z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše
takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud
jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo
zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí
územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou
předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o
změně některých souvisejících zákonů.
Dovolání žalované lze shledat přípustným, neboť se odvolací soud při hodnocení
náhradního pozemku jako vhodného k vydání odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu (zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009) reflektující i rozhodnutí Ústavního soudu (viz jeho nálezy ze dne 4.
3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05)
je vystavěna na náhledu, dle něhož při liknavém, ba svévolném či
diskriminujícím postupu žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového
fondu ČR) při uspokojování nároku restituentů na převod náhradních pozemků za
nemovitosti, jež nemohly být vydány pro přítomnost zákonem jmenovaných
překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních pozemků i mimo
veřejnou nabídku iniciovanou žalovanou. Takovým způsobem žádaný pozemek ovšem
musí být vhodný, tedy potenciálně do veřejné nabídky zařaditelný. Ve vztahu k
některým kriteriím vhodnosti lze připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, v jejíchž intencích se nesmí jednat obzvláště o pozemek zatížený právy
třetích osob, jeho převod nesmí být z jiného důvodu zákonem zapovězen, mělo by
jej být možné zemědělsky obhospodařovat, a jeho vydání oprávněné osobě nesmí
zapříčiňovat jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a v něm
odkazovaná rozhodnutí).
Nelze přitom opomenout ani judikaturu Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
536/14, k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp.
zn. III. ÚS 1961/15) a na ni navazující rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž se
podává, že pod výluku z restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
lze podřadit i situaci, v níž by oprávněná osoba naturální restitucí získala
vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v
praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval. Jedná se
zvláště o případy, jsou-li nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li
kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a
vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (viz například
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, ze dne
31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 3831/2017, obdobně řečené připomínají rozsudky téhož soudu ze dne
14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3620/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, aplikující vylíčené
teze i na problematiku církevních restitucí).
Nemohl-li by pak být dotčený pozemek vydán jako předmět naturální restituce pro
zákonem stanovenou překážku [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], převažuje-li
veřejný zájem nad zájmem oprávněné osoby, stěží můžeme přijmout závěr, že jej
lze restituentovi poskytnout jako pozemek náhradní (a takový pozemek nebyl by
ani zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle §
11a odst. 2 zákona o půdě) – k řečenému viz zejména citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 a jeho rozsudek ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2364/2017.
Odvolací soud považoval vydání sporného pozemku za spravedlivé a odpovídající
ustálené judikatuře, byť dospěl k závěru, že se tímto způsobem restituentům
dostane pouze holého vlastnictví, poněvadž se jedná o veřejné prostranství, jež
lze využívat jen limitovaně. Popsaný závěr tak zjevně odporuje shora
připomenutým tezím konstantně zastávaným judikaturou Nejvyššího i Ústavního
soudu akcentující mimo jiné účel restitucí vyjádřený v preambuli a v ustanovení
§ 1 zákona o půdě, jímž bezpochyby nebylo přenechání holého vlastnictví osobám
oprávněným z restitučních předpisů (viz zejména jmenovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 536/14, jakož i jej citující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
883/2017), pročež rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo v tomto směru obstát jako
věcně správné. Brání-li vydání požadovaného pozemku již jeho charakter, jeví se
irelevantním vyjadřovat se k otázce povahy zamýšleného dětského hřiště jakožto
stavby vůbec, eventuálně stavby veřejně prospěšné. Zodpovídání nastíněným
směrem orientovaných otázek dovolatelky by tudíž v tuto chvíli bylo toliko
teoretickým rozborem bez možnosti vlivu na konečné rozhodnutí o věci, což nelze
mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech
přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3265/2017, a v něm
odkazovaná rozhodnutí).
K námitkám dovolatelky stran výše restitučního nároku žalobců lze poznamenat,
že tyto postrádají relevance především proto, že rozsudek odvolacího soudu byl
zpochybňován pouze ve výroku II., nikoliv ve výroku I. týkajícím se určení
výše restitučního nároku. Konečný rozsah restitučního nároku žalobců pak nemůže
mít na rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k převodu dotčeného pozemku vliv v
situaci, nepřesahuje-li jeho hodnota ani mezi účastníky nespornou část
neuspokojeného restitučního nároku oprávněných osob.
Nad rámec výše uvedeného sluší se pak dodat, že byť není možné napadený
rozsudek aprobovat pro shora vytknuté pochybení, přisvědčit dovolatelce naopak
nelze v mínění o korektním postupu z její strany. Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi ustáleně konstatuje, že zjišťování a hodnocení klíčových
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i jednání žalovaného úřadu (jeho
právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových
zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a jejichž revize
dovolacímu soudu nepřísluší. Při přezkumu posouzení věci se dovolací soud může
zabývat toliko tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý,
diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené (k tomu
srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3773/2017, a v něm citovanou judikaturu). V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší
soud rovněž připomněl, v jakých případech lze postup dovolatelky zpravidla
označit za přinejmenším liknavý. Úsudek soudů nižších stupňů o takovém jednání
žalované pak ani v aktuální kauze není nepřiměřený zjištěným skutkovým
okolnostem [viz především prokázaný aktivní přístup žalobců (srov. str. 12-13
rozsudku soudu prvního stupně), jakož i lpění dovolatelky na nesprávném ocenění
odňatých pozemků, jež soudy korektně posuzovaly jako pozemky stavební, byly-li
vykupovány se záměrem výstavby obytných domů – srovnej namátkou usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018]. Závěry krajského
soudu současně nikterak neodporují dovolatelkou jmenovaným rozhodnutím, je-li v
daném případě aktivita žalobců nepochybná, a nelze-li dovolatelce přisvědčit
ani v tom, že by úsudek odvolacího soudu o její liknavosti vycházel výlučně z
délky časového období, po něž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen.
S ohledem na vylíčený nedostatek v rozsudku odvolacího soudu nerespektujícím
patřičně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přikročil dovolací soud ve smyslu §
243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v
napadené části (výrok II.), jakož i v závislých výrocích, a vrácení věci tomuto
soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu