U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobců a) hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO:
00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 134/15, a b) městské části Praha 4, IČO: 00063584, se sídlem v Praze 4,
Antala Staška 2059/80b, za účasti: 1) M. V., P., zastoupeného Mgr. Alešem
Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, 2) P. V., P.,
zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova
28, 3) K. H., Š., zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Trojická 20, 4) L. S., M., a 5) M. S., P., o přezkoumání rozhodnutí
pozemkového úřadu (žaloba dle části páté o. s. ř.), vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 247/2011, o dovolání účastníků 1), 2) a 3) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016, č. j. 24 Co 45/2016-267,
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 28 C 247/2011-218, ve výroku I., jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu na znovuprojednání věci, o níž bylo dříve
rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha dne 13. 7. 2011,
č. j. PÚ 1838/92/8, tak, že určil, že účastníci 1) - 5) nejsou vlastníky
pozemků parc. č. a parc. č. v k. ú. P. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu);
ve výroku II., jímž soud prvního stupně určil, že účastníci 1) - 5) nejsou
vlastníky pozemku parc. č. v k. ú. P., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně tím nahradil výše označené
rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); rozhodl,
že účastníci 1) – 5) jsou povinni zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 25 264 Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 14 342 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu mezi
žalobkyní b) a účastníky 1) – 5) žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání účastníci 1) a 2) a samostatně
též účastnice 3).
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání účastníků 1) a 2) navrhl, aby dovolací soud
dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal podaná dovolání
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen – „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov.
část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Účastnice 3) ve vztahu k přípustnosti dovolání žel neuvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezila přitom ani žádnou konkrétní
otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašovala, že na jejím
posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel, a jejíhož vyřešení by se
prostřednictvím podaného dovolání domáhala.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu
i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní
stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze
dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či
důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání účastnice 3)
v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže v dovolání výslovně neoznačila
žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by
oznamovala, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jejího mínění v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající
rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze
dovodit ani z obsahu dovolání.
Chybějící údaj o tom, v čem uvedená dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. O uvedenou náležitost přitom nebylo dovolání v zákonné lhůtě
doplněno (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání účastnice 3), aniž nařizoval jednání (243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť
neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Účastníci 1) a 2) pak spatřovali přípustnost dovolání v tom, že při řešení
relevantních otázek napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; dovolání směřovali vůči
všem jeho výrokům. Jako dovolací důvod ohlašovali, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolávali se přitom nálezů
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, sp. zn. II. ÚS 536/14, sp. zn. I. ÚS
754/01 a sp. zn. II. ÚS 268/06, přičemž výklad pojmu restitučních překážek ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě předestřený odvolacím
soudem považovali za nepřípustně rozšiřující. Odkazovali též na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4128/2013, jež se týká identických účastníků.
Nejvyšší soud však jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1
věty první, odst. 2 o. s. ř.), neboť relevantní právní otázky, na nichž závisí
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vyřešeny v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (ovšem i Ústavního soudu), přičemž důvody k
jinému právnímu posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek dány
nejsou (§ 237 o. s. ř.).
Závěry odvolacího soudu v otázce výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1
písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), coby překážky bránící vydání
pozemků, v situaci, kdy dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně jde o
pozemky, které představují plochy zeleně mezi obytnou budovou a komunikací,
nacházející se v bezprostřední blízkosti obytných domů (pozemek parc. č. jest
dokonce plochou nezbytnou k provozu přilehlého bytového domu), jež jsou dotčeny
veřejným užíváním, a jsou tedy veřejným statkem, k němuž by restituenti nemohli
plně realizovat své vlastnické právo a užívat jej způsobem odpovídajícím účelu
restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě, totiž plně
korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5638/2015, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014), jež reflektuje
i rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 1. 7. 2014, sp.
zn. I. ÚS 581/14, či nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu i s dovolacím soudem
již dříve vydaným rozhodnutím ve skutkově a právně podobné věci týchž účastníků
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017).
Dovolateli poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4128/2013, naproti tomu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7.
2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15.
Námitky dovolatelů o tom, že předmětné pozemky jsou individuálně využitelné,
nesou se ostatně v hypotetické rovině a nemají ani oporu v učiněných skutkových
zjištěních, jejichž zhodnocení je primárně na úvaze soudů nižších stupňů (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013, nebo
usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014 – ústavní stížnosti proti
nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 21. 5.
2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I.
ÚS 2655/15), nehledě na to, že dovolateli uvažovaný způsob využití pozemků
nelze ani podřadit využití pozemku způsobem odpovídajícím účelu restitucí
vyjádřenému v preambuli a § 1 zákona o půdě.
Konečně jest vhodné připomenout, že v případě překážky bránící naturální
restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má
oprávněná osoba právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1
zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním)
zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo plně realizovat, což v řadě
případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování
náhrady za toto omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne
19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7.
2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Ačkoliv uvádějí, že dovolání podávají „proti napadenému rozhodnutí do všech
jeho výroků“, pak ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení účastníci 1)
a 2) ani neuplatňují žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek
odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §
242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož jsou v dané věci splněny důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 243c
odst. 1 o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud návrh dovolatelů na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
„projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
účastníků 1), 2) i 3) byla odmítnuta a náklady žalobce a), vznikly-li mu
podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem, nelze v posuzovaném případě
považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě
statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury
presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny
kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů,
jejichž náklady tak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán
opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu
Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III.
ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2310/13). Nejvyšší soud tudíž náklady vynaložené žalobcem a) na
advokátní zastoupení v dovolacím řízení (v souvislosti s obranou vůči
nepřípustnému dovolání) za účelné nepovažuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu