28 Cdo 3773/2017-150
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců a) J. J., P., a b) M. K., P., zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem,
advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4 proti žalované: Česká
republika – Státní pozemkový úřad, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu
pozemku, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 88/2016, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2017, č. j.
15 Co 134/2017-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2017, č. j. 15 Co
134/2017-124, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 8. února 2017, č. j.
7 C 88/2016-77, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Tachově vrací k dalšímu
řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Tachově ze dne 8. února 2017, č. j. 7 C 88/2016-77, jímž soud prvního
stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o
bezúplatném převodu pozemků č. parc. a st. č. parc., vše v katastrálním území
R .a pozemků č. parc, vše v katastrálním území S. K. u R., a žalované byla
uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 17.020 Kč
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti
žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10.406 Kč (výrok
II rozsudku odvolacího soudu).
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci, jejichž právní předchůdce svůj
restituční nárok řádně uplatnil již v roce 1992, jsou osobami oprávněnými (§ 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, v účinném znění, dále jen „zákon o půdě“), jimž za
pozemky v katastrálním území T., které v rozhodné době přešly z vlastnictví
právního předchůdce žalobců na stát a které jim dle rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 2. 2007, č. j. PÚ 6922/92/4,
nebyly vydány toliko pro existenci zákonné překážky zastavěnosti (§ 11 odst. 1
zákona o půdě), náleží náhrada ve formě poskytnutí jiného pozemku (§ 11a odst.
1 zákona o půdě). Vycházeje z tvrzení žalobců a jimi předložených důkazů přitom
soud prvního stupně dovodil, že postup žalované při vyřizování jejich
restitučního nároku je třeba hodnotit jako liknavý, a to zejména s přihlédnutím
k době trvání restitučního řízení a ke skutečnosti, že žalovaná i přes urgenci
žalobců odmítala přecenit jejich restituční nárok v souladu se znaleckým
posudkem Ing. Magdalény Čudové, jejž dokonce sama nechala vypracovat v
souvislosti s vyřizováním restitučního nároku jiného spoluvlastníka týchž
(oprávněným osobám odebraných) pozemků, v jehož případě byl následně restituční
nárok i nově oceněn. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě na nahrazení
projevu vůle dovolatelky k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků
oprávněným osobám vyhověl.
Odvolací soud, cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28
Cdo 1229/2005, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usnesení téhož
soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, pak shledal rozsudek soudu
prvního stupně věcně správným. Nepřisvědčil přitom argumentaci žalované, že
žalobci nebyli v restitučním řízení aktivní a neposkytli jí potřebnou
součinnost, ani jejím námitkám vůči určení výše restitučního nároku žalobců.
Otázkou vhodnosti náhradních pozemků se odvolací soud ani soud prvního stupně
nezabývaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů
jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesněprávní otázky
přípustnosti tvrzení a důkazních návrhů předložených v odvolacím řízení
účastníkem, který nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím řádně poučen ve smyslu ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř. Odkazovala
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 715/2002 a sp. zn. 22 Cdo
4888/2014. Namítala přitom, že se odvolací soud nezabýval otázkou „vhodnosti“
pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za
pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. V tomto směru
uváděla, že se odvolací soud chybně spokojil s konstatováním, že druh pozemků
zapsaný v katastru nemovitostí nebrání vydání nárokovaných pozemků žalobcům,
aniž zkoumal, zda zde není překážek, jež by vydání těchto pozemků bránily
(srov. např. § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Odkázala
rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Měla taktéž za to,
dovolávaje se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28
Cdo 1807/2013, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázky liknavosti žalované, když jeho závěry jsou nepřiměřené zjištěným
skutkovým okolnostem. Vymezila současně otázku důvodnosti žaloby oprávněných
osob na převod konkrétních pozemků za situace, kdy disponují restitučním
nárokem ve výši umožňující účast ve veřejných nabídkách, jichž se neúčastní,
případně se jich účastní pouze v zanedbatelném rozsahu. V uvedených
souvislostech odkázala na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a
usnesení téhož soudu sp. zn. II. ÚS 1782/16. Navrhla, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření navrhují dovolání žalované odmítnout, eventuálně
zamítnout, poukazujíce na procesní pasivitu žalované v řízení před soudem
prvního stupně i na skutečnost, že v posuzované věci nejsou naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání, když odvolací soud rozhodl v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 837/2017.
Ohledně argumentace týkající se otázky „vhodnosti“ nárokovaných pozemků, mají
žalobci za to, že dovolatelka jejím prostřednictvím pouze zpřístupňuje svá
tvrzení, jež nemohou založit přípustnost dovolání, navíc o skutečnostech, jež v
řízení před soudy nižšího stupně ani nebyly tvrzeny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.),
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v §
241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání žalované je současně přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí
na vyřešení otázky hmotného práva (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná
osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou
překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je i opodstatněné.
Stran dovolatelkou vymezené otázky liknavosti sluší se poznamenat, že dle
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalovaného úřadu (jeho
právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), především otázkou skutkových
zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu
právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom,
zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn.
28 Cdo 1787/2015, na něž ostatně odkázala sama dovolatelka, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu
přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost
dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za
přinejmenším liknavý, přitom nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci
není. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (urgence,
dvojnásobná účast žalobkyně b/ ve veřejné nabídce) bez ospravedlnitelného
důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj.
prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních
nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem Ing. Magdaleny
Čudové, který nechala vypracovat sama žalovaná v řízení před soudy nižších
stupňů, více než pětadvacetinásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k
důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016),
následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly
deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2007, přičemž nejpozději
od roku 2013 měla žalovaná k dispozici výše zmíněný znalecký posudek
dokládající skutečnou výši nároku žalobců), odvolací soud zcela v souladu s
citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či
diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě
požadovat další účast ve veřejných nabídkách, přičemž obecně vzato je namístě
vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.
Závěry odvolacího soudu se přitom nikterak neodchylují ani od dovolatelkou
citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky
při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou
judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
jednotlivých posuzovaných případů, a nejsou ani v rozporu s jí citovanou
judikaturou Ústavního soudu (srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 1782/16).
Vytýká-li dále dovolatelka absenci poučení podle ustanovení § 118a a § 119a o.
s. ř., dlužno uvést, že poučovací povinnost soudu podle citovaných ustanovení
se vztahuje pouze k účastníkům, kteří se jednání před soudem prvního stupně
zúčastnili. Nejednal-li tedy soud prvního stupně v nepřítomnosti účastníka v
rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., nemůže se účastník, jenž nebyl
jednání přítomen, dovolávat nedostatku poučení podle § 118a a § 119a o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2219/2011).
Uvedené koresponduje s principem vyšší odpovědnosti účastníka za výsledek
řízení, jenž neodmyslitelně provází institut neúplné apelace.
Pakliže tedy bylo jednání soudu prvního stupně dvakrát odročeno na žádost
žalované, která se z jednání i na potřetí omluvila z personálních důvodů, aniž
požádala o jeho další odročení, soud prvního stupně zcela zjevně nepostupoval v
rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., jednal-li v její nepřítomnosti
(srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2219/2011). Odkaz
dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo
715/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4888/2014, lze přitom v uvedených souvislostech považovat za nepřiléhavý, neboť
v citovaných rozhodnutích jde primárně o otázku formy poučení podle § 118b a §
119a o. s. ř., respektive vztahu poučení podle ustanovení § 118b, §119a a §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Předestírá-li však dovolatelka otázku „vhodnosti“ potenciálních náhradních
pozemků, nezbývá než poukázat na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, dle nichž
rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném
nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního
pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009), rozhodně nebyly (neměly
být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku
pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě
náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu
„vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu
ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod
č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne
2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona
č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011),
zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda
nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda
nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový
úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může
uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §
11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv
zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu)
a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní
předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle
zákona o půdě.
Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o
shora uvedenou otázku, zda lze předmětné pozemky považovat za vhodné k převodu
oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány –
správné není, neboť závěr odvolacího soudu (jakožto ostatně i soudu prvního
stupně), že předmětné pozemky za vhodné k takovému převodu považovat lze, je
přinejmenším předčasný. Odvolací soud se totiž otázkou vhodnosti jednotlivých
nárokovaných pozemků vůbec nezabýval, ačkoliv tak byl povinen učinit (jakožto
ostatně i soud prvního stupně), zvláště v situaci, kdy se z důkazu znaleckým
posudkem vypracovaným znalcem Eduardem Richtersem provedeného v řízení před
soudem prvního stupně podávají okolnosti nasvědčující tomu, že některé z
nárokovaných pozemků se nachází v zastavěném území obce a mohou být zastavěny
zpevněnými plochami, pozemními komunikacemi či elektroměrovým rozvaděčem.
Vypořádal-li se totiž za daného stavu odvolací soud s právní otázkou vhodnosti
žalobci nárokovaných pozemků k bezúplatnému převodu oprávněným osobám jako
pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) – a argumentací žalované k
této otázce směřující – pouze konstatováním, že druh pozemku zapsaný v katastru
nemovitostí u jednotlivých nárokovaných pozemků (zahrada, ostatní plocha, orná
půda) takovému převodu nebrání, opomněl se zjevně zabývat otázkami existence
dalších kritérií vhodnosti, respektive nevhodnosti, takových pozemků, jež byly
rekapitulovány výše.
V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí
dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu