Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2, jednající JUDr. Lenkou Pochylou, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, 601 70 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006 č. j. 51 Co 351/2006-38 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008 č. j. 30 Cdo 1480/2007-59 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí proti interpretaci nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
, č. 278/2004 Sb., jímž došlo ke zrušení části druhé, čl. II zákona č. 229/2001 Sb. a "oživení" ustanovení § 879c občanského zákoníku, obecnými soudy.
Stěžovatelka též zdůrazňuje, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 87 Smlouvy o založení Evropského společenství, zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, i zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje. V tomto kontextu stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník - spotřební družstvo - je bezesporu podnikatelem, a proto představuje bezúplatné nabytí majetku státu zakázanou výhodu pro konkrétní podnikatelský subjekt ve smyslu citovaných předpisů.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní soud konstatuje, že obsahově téměř shodnými podáními stěžovatelky se zabýval již nesčetněkrát. V desítkách případů, v nichž stěžovatelka požadovala přehodnocení závěrů vyslovených v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
, byly ústavní stížnosti odmítány jako zjevně neopodstatněné (jen namátkou usnesení
sp. zn. II. ÚS 755/06
,
,
II. ÚS 1034/07
,
III. ÚS 2741/07
,
I. ÚS 3084/07
,
IV. ÚS 210/08
či
I. ÚS 1422/08
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jelikož je - byť s drobnými obměnami - řešena stále tatáž problematika, postačuje stran argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila již v dřívějších podáních, toliko odkázat na odůvodnění citovaných usnesení.
Stěžovatelka však v ústavní stížnosti uplatňuje i novou námitku, podle níž jsou závěry, které obecné soudy vyvodily z nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
, v rozporu se zákazem veřejné podpory podle čl. 87 Smlouvy o založení Evropských společenství i souvisejících vnitrostátních předpisů, jelikož nepřípustně zvýhodňují podnikatelský subjekt (vedlejšího účastníka). K tomu Ústavní soud uvádí, že z obsahu vyžádaného spisu sp. zn. 7 C 6/2006 vyplývá, že stěžovatelka tuto výhradu v řízení před obecnými soudy neuplatnila, a tudíž k ní, coby k novu uplatněnému ex post, nemohlo být z důvodu materiální subsidiarity ústavní stížnosti přihlédnuto (k tomuto srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 359/96
,
III. ÚS 117/2000
,
IV. ÚS 589/2000
,
III. ÚS 161/01
,
III. ÚS 183/01
, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
III.
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nemůže než vyjádřit údiv nad skutečností, že ani ustálená a zcela jasná judikatura, se kterou je stěžovatelka nepochybně velmi dobře obeznámena, ji neodrazuje od soustavného a nehospodárného podávání téměř totožných ústavních stížností, které jsou opakovaně odmítány; v posledních měsících naopak frekvence ústavních stížností podávaných stěžovatelkou neustále roste (Ústavní soud v současné době řeší další téměř tři desítky obdobných návrhů).
Ústavní soud samozřejmě nemůže vytýkat oprávněnému subjektu, že - byť bez naděje na úspěch - využívá ústavně zaručeného prostředku k ochraně svých práv. V tomto případě je však třeba upozornit na fakt, že stěžovatelka, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jednající za Českou republiku, je od státu odvozeným subjektem; tímto prismatem je nutno její jednání hodnotit.
Je nepřijatelné, aby stěžovatelka namísto ochrany majetku státu tento majetek hubila opakovaným podáváním ústavních stížností, ačkoliv si s přihlédnutím ke všem okolnostem musí být vědoma, že tyto stížnosti budou odmítány (až orwellovsky absurdně v tomto ohledu působí skutečnost, že stěžovatelka je subjektem, který byl zřízen k ochraně majetku státu). Takovýmto svévolným konáním maří (a to nikoliv v zanedbatelné míře) finanční prostředky i lidské zdroje nejen své, nýbrž i Ústavního soudu. Racionálně se rozhodující osoba, která je nucena nést ekonomické důsledky svého jednání, by zřejmě postupovala jinak; stěžovatelka však - jako subjekt bez vlastních ekonomických zájmů - tyto tlaky zjevně nepociťuje v dostatečné míře, pročež znovu a znovu kverulantně předkládá Ústavnímu soudu své teoretické vývody mnohokráte již Ústavním soudem odmítnuté z důvodů stěžovatelce pregnantně vysvětlených.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu