Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. F., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Danielem Neumannem, advokátem, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 6 Tdo 465/2023-12314, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2022 č. j. 6 To 9/2022-11973 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 43 T 6/2016-11818, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel společně se dvěma dalšími spoluobžalovanými uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Pro část jednání vymezeného v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě byl stěžovatel podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako osoba jednající na základě plné moci udělené spoluobžalovaným L. Š. za obchodní společnost X (dále jen "X"), a rovněž jako osoba ovládající předsedkyni představenstva X S. R. po předchozí domluvě s oběma spoluobžalovanými v zištném úmyslu získat neoprávněný prospěch vylákáním provedení stavebních prací, dodávek a služeb od dodavatelů X, a za tyto práce, dodávky a služby řádně nezaplatit postupně uzavřel sérii smluv, kdy se obchodním společnostem Y a X, zavázali provést práce a služby za celkovou cenu 104 856 008,49 Kč, od subdodavatelů nasmlouvali provedení prací a služeb za celkovou částku 128 912 573 Kč a objednatelům vystavili faktury pouze na částku 96 735 728 Kč. Každou další smlouvou tak docházelo průběžně k negativnímu zvyšování rozdílu mezi příjmy a výdaji X Stěžovatel a spoluobžalovaní tuto činnost vyvíjeli i přesto, že znali celkovou majetkovou situaci X, která znemožňovala plně realizovat výše uvedenou zakázku včetně provedení plné úhrady subdodavatelům, přičemž navíc prováděli některé (v rozsudku specifikované) značně rizikové a nehospodárné majetkové operace na úkor X. Krajský soud v rozsudku vymezil celkem 164 konkrétních objednávek prací a služeb u 127 poškozených subdodavatelů, za které obžalovaní řádně nezaplatili. Uvedeným jednáním způsobil stěžovatel s obžalovanými škodu ve výši 41 992 704,91 Kč.
3. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i spoluobžalovaní odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celé jeho odsuzující části ve vztahu ke všem obžalovaným a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Vrchní soud z odsuzující části rozsudku vypustil jednu objednávku od subdodavatele X a ve vztahu k ní stěžovatele a spoluobžalované zprostil obžaloby.
5. Stěžovatel nejprve uvádí obecné principy, jež musí být respektovány, má-li být určitá osoba shledána vinnou ze spáchání trestného činu. Specificky upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, jež se vztahuje k případům tzv. tvrzení proti tvrzení. Tvrdí, že byl při prvním projednání věci nalézacím soudem zproštěn a odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nedal explicitní závazné pokyny soudu nalézacímu, který i přesto při svém druhém rozhodování za nezměněné důkazní situace dospěl k odlišným závěrům v otázce viny. Podle názoru stěžovatele to svědčí o jisté míře nepředvídatelnosti rozhodování nalézacího soudu, zvláště když krajský soud v napadeném rozsudku nevysvětlil, co se změnilo od zproštění viny stěžovatele.
6. Namítá, že obecné soudy odmítly reagovat na jeho obhajobu vztahující se k osobě stěžejního svědka, tj. jeho bývalé partnerky a posléze i manželky. Poukazuje na její problematickou věrohodnost a zájem na tom, aby byl odsouzen stěžovatel, a nikoli ona sama. Má za to, že se obecné soudy touto objektivní kolizí zájmů nijak nezabývaly. Uvádí, že na něj tato svědkyně podala v jiné věci trestní oznámení a podložila je falešnými daňovými doklady, a obecným soudům vytýká, že ani tuto událost nijak nereflektovaly. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, takže se skutková zjištění, o něž se napadená rozhodnutí opírají, ocitají v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obecné soudy podle něj hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - s výjimkou dále uvedenou - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil v celé jeho odsuzující části a ve věci sám rozhodl rozsudkem. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil ve své obhajobě. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03
(U 1/32 SbNU 451].
11. Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že krajský soud změnil názor na otázku jeho viny, a to údajně bez potřebného vysvětlení, hodnotí Ústavní soud tuto námitku jako neopodstatněnou. Situace, kdy nalézací soud dospěje k odlišnému názoru na posouzení určité otázky poté, co odvolací soud zrušil jeho původní rozhodnutí, nejsou nijak výjimečné a není důvod z toho a priori dovozovat nestabilitu či nepředvídatelnost rozhodování nalézacího soudu. Je legitimní, aby nalézací soud zaujal k dané otázce jiné stanovisko pouze na základě důslednějšího, propracovanějšího a komplexnějšího hodnocení provedených důkazů.
V této souvislosti je vhodné podotknout, že ani sám stěžovatel netvrdí, že by odvolací soud dával ve svém kasačním usnesení (ve vztahu k původnímu zprošťujícímu rozsudku) soudu prvního stupně určité nepřípustné pokyny. Z hlediska ústavněprávní konformity napadeného rozsudku krajského soudu je tak rozhodující, zda jsou z něj zřetelně patrné důvody, na základě kterých tento soud dospěl k závěru o vině stěžovatele ze spáchání trestného činu podvodu. Ústavní soud konstatuje, že je tento požadavek splněn.
12. Krajský soud nejprve na straně 140 a 141 napadeného rozsudku vyvrátil společnou obhajobu stěžovatele a spoluobžalovaných. Na straně 142 rozsudku se pak soustředil specificky na vyvrácení obhajoby stěžovatele. Vysvětlil, že zejména svědeckými výpověďmi B. F. (zástupce obchodní společnosti X) a S. H. bylo prokázáno, že při uzavírání smluv i při realizaci zakázky jednala společnost X výhradně se stěžovatelem, a to až do doby, než do této činnosti vstoupil obžalovaný M. B., a že zapojil do činnosti představenstva X svou tehdejší přítelkyni S. H., a to s pokynem, aby samostatně a bez konzultace s ním nic nedělala. Intenzivní zapojení stěžovatele do chodu X potvrdily i výpovědi svědků z řad zaměstnanců této společnosti.
13. Z uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nešlo o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, jak se snaží stěžovatel naznačit odkazem na judikaturu Ústavního soudu, která se vztahuje právě k takovým případům. Stěžovatel byl usvědčován nikoli jediným svědectvím, ale celou sérií důkazů. Nutno podotknout, že se stěžovatel v ústavní stížnosti s jednou výjimkou nikterak nevymezuje proti konkrétním důkazům, které obecné soudy vyhodnotily jako usvědčující a odvodily z nich rozhodující skutkové i právní závěry. Zůstává toliko u obecných a nedoložených tvrzení o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a stěžejními skutkovými zjištěními, resp. o jednostranném hodnocení důkazů. Nereaguje v konkrétnosti ani na argumentaci, se kterou odvolací i dovolací soud tyto jeho námitky vyvrátily (srov. strany 105 až 108 napadeného rozsudku vrchního soudu a strany 10 až 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Proto ani Ústavní soud nemůže uvedeným tvrzením stěžovatele přiznat opodstatněnost.
14. Zmíněnou jedinou výjimkou, kdy stěžovatel brojil proti tomu, jak obecné soudy hodnotily konkrétní důkaz, je jeho snaha znevěrohodnit výpověď jeho bývalé přítelkyně, resp. manželky S. H. Není však pravdou, že obecné soudy odmítly na tuto jeho obhajobu reagovat. Nejvyšší soud se totiž na straně 10 a 11 napadeného usnesení k této stěžovatelově námitce vyjádřil a posoudil ji jako nedůvodnou. Poukázal zejména na přesvědčivost a konzistentnost výpovědi uvedené svědkyně, která zůstala neměnná, a to i navzdory vývoji vztahu mezi svědkyní a stěžovatelem. Uvedená stěžovatelova námitka tak zůstává v rovině polemiky s tím, jak obecné soudy zmíněnou výpověď vyhodnotily, což však nepředstavuje důvod k tomu, aby Ústavní soud do tohoto hodnocení vstupoval.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy náležitě odůvodnily rozhodující skutkové i právní závěry, na nichž založily napadená rozhodnutí, jakož i způsob hodnocení provedených důkazů. Neidentifikoval na straně obecných soudů žádnou svévoli či prohřešek proti zásadě volného hodnocení důkazů nebo jiné základní zásadě trestního řízení. Obecné soudy v napadených rozhodnutích adekvátně reagovaly na stěžovatelovy námitky, a i v tomto směru tak dostály požadavkům vyplývajícím z práva na soudní ochranu a na účinnou obhajobu. Ústavní soud tak neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
16. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, kterým byla napadena odsuzující část rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu