USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2023 o dovolání obviněného A. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 9/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 6/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. F. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 43 T 6/2016, byl obviněný A. F. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (v bodech 1. – 134.), za který byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B. a L. Š., o nárocích poškozených na náhradu škody (§ 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř.) a o zproštění obžaloby obviněného A. F. pro skutky, kterými měl spáchat dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [§ 226 písm. c) tr. ř.], jako i o zproštění obžaloby spoluobviněného L. Š. [§ 226 písm. c) tr. ř.].
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 43 T 6/2016, podali všichni obvinění odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 9/2022, byl z podnětu odvolání všech obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to v celé jeho odsuzující části ve vztahu ke všem obviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve zrušené části nově rozhodnuto tak, že obviněný A. F. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body 1. – 9., 11. – 134.), za který byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo nově rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B. a L. Š., o nárocích poškozených na náhradu škody (§ 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, 2 tr. ř.) a o zproštění obžaloby všech obviněných pro skutek, kterým měli spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [§ 226 písm. b) tr. ř.].
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný A. F. dopustil zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body 1. – 9., 11. – 134.), tím, že (stručně vyjádřeno):
jako osoba jednající na základě plné moci udělené obviněným L. Š. za společnost D. (dále jen „D.“), tedy jako osoba pověřená k zastupování D., a rovněž jako osoba ovládající (udělující pokyny) předsedkyni představenstva společnosti D. S. R., nar. XY, v období od 28. 6. 2011 do 29. 11. 2011,
společně po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněnými M. B., výrobním ředitelem a později předsedou představenstva D., a L. Š., předsedou představenstva D., v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním provedení stavebních prací, dodávek a služeb od dodavatelů společnosti D. a za tyto práce, dodávky a služby od počátku řádně nezaplatit,
nejprve dne 17. 3. 2011 zajistili uzavření Smlouvy o dílo číslo 15/2010-4 s názvem “Projekt ochrany vod povodí řeky Dyje – II: etapa”, část D – Třebíčsko, a to s objednatelem - Sdružením D. P. I. T., které se skládalo ze dvou společností: P. I., a D. (dále jen „D.“), (navíc později uzavřeli dodatky k této smlouvě, a to ve dnech 20. 4. 2011, 30. 6. 2011, 13. 7. 2011, 1. 10. 2011 a 30. 12. 2011), a dále dne 6. 6. 2011 uzavřeli Smlouvu o dílo číslo 15/2010-10 již pouze se společností D. (navíc později uzavřeli dodatky ve dnech 13. 7. 2011 a 30. 12. 2011), ve kterých se obvinění zavázali společnostem P. I. a D., že veškeré smlouvy o dílo budou provedeny v požadovaném rozsahu prací a služeb za celkovou cenu ve výši 104 856 008,49 Kč, ačkoli si byli vědomi, že sdružení D. P. I. T. (případně sama společnost D.) získalo tuto část zakázky od investora Svazu VKMO, s. r. o., za nabídkovou cenu ve výši 123 333 067,15 Kč,
poté vylákali jednak sami a jednak prostřednictvím svých podřízených zaměstnanců pod nepravdivým příslibem řádné a včasné úhrady od poškozených – dodavatelů společnosti D. – provedení souboru stavebních prací a služeb za celkovou částku ve výši 128 912 573 Kč, ačkoli všem odběratelům (investorům) vystavili faktury pouze na částku ve výši 96 735 728 Kč, kdy tak znali přesné částky fakturované investorovi a zároveň rozdíl fakturovaných částek ze strany subdodavatelů, kdy každou další smlouvou docházelo průběžně k negativnímu zvyšování rozdílu mezi příjmy a výdaji společnosti D.,
a zároveň takto vědomě činili, ačkoliv jako jediní věděli, jaká je skutečná majetková situace společnosti D., tedy věděli, že společnost D. nikdy nevyvíjela rentabilní, ekonomicky udržitelnou podnikatelskou činnost, neměla žádné finanční ani hmotné rezervy pro krytí jakýchkoliv finančních ztrát, neměla žádné své vlastní stroje určené na stavební činnost a zároveň neměla ani žádné krátkodobé či dlouhodobé zákazníky, a neměla tedy žádné pravidelné zdroje příjmů, které by mohly sloužit na úhradu nově vznikajících závazků, a na stavebním trhu působila jako nezavedená stavební společnost, vzniklá teprve od 10. 3. 2011,
a zároveň takto vědomě činili, ačkoli od počátku věděli, že shora uvedenou zakázku nebudou prostřednictvím společnosti D. schopni plně realizovat včetně provedení úplné úhrady za odvedenou práci ze strany subdodavatelů, kdy zakázka byla z jejich strany od počátku podhodnocená, a navíc současně s tímto jednáním činili také značně rizikové či nehospodárné majetkové operace na úkor společnosti D., kdy konkrétně: - bezdůvodně platili z majetku společnosti D. závazky zadlužené společnosti L. Š. (později přejmenované na D. S.), a to v celkové výši 7 267 048 Kč, - bezdůvodně uznávali závazky zadlužené společnosti L. Š., - již od měsíce dubna 2011 postupně přestávali platit svoje nově vznikající závazky, čímž narůstaly úroky z nezaplacených faktur, - a zároveň průběžně mezi sebe a své zaměstnance vypláceli tzv. černé mzdy, které vybírali v hotovosti z pokladny společnosti D., čímž tak neoprávněně odcizili ze společnosti D. částku ve výši 3 191 192 Kč, a také - za společnost D. uzavírali průběžně se společností Perfect Invest, a. s., úvěrové smlouvy v celkové výši 13 000 000 Kč, kdy náklady za úhrady těchto úvěrů dosáhly částky v celkové výši 1 939 380 Kč,
načež i přes shora uvedené vylákali od poškozených ve výroku o vině uvedených provedení stavebních prací a služeb, které řádně nezaplatili (viz ve výroku o vině specifikované případy),
přičemž obviněný A. F. jednáním uvedeným pod body 1. – 9., 11. – 134. spoluzpůsobil celkovou škodu ve výši 41 836 206,91 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 6 To 9/2022, podal obviněný A. F. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené v rámci odvolacího řízení.
5. Uvedl, že napadené rozhodnutí je vadné, neboť soud neprovedl všechny jím navržené důkazy, přičemž důkazy provedené nesprávně vyhodnotil a vyvodil z nich neodpovídající závěry. Postup soudu je tak v přímém rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Za rozhodné skutkové zjištění považoval dovolatel, že se měl v rámci rozhodovací činnosti podílet na chodu společnosti D. Uvedené odmítl a své odsouzení označil za nezákonné. Připomněl pravidlo in dubio pro reo a s poukazem na konstantní judikaturu podotkl, že rozhodnutí soudu může vycházet i z nepřímých důkazů, ovšem souhrn těchto nepřímých důkazů musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoli jiného závěru. Podle jeho mínění se však odvolací soud jím akcentovanou judikaturou a z ní vyplývajícími závěry neřídil. Upozornil, že v posuzované věci se jedná o opakované rozhodnutí a že původně byl obžaloby zproštěn. Důkazní situace se přitom v průběhu řízení nikterak nezměnila, přičemž nalézací soud jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by pro takový postup byl ze strany soudu odvolacího vybízen, resp. aniž by vůči dovolateli měl výtky co do zprošťujícího rozsudku.
6. Vytkl, že soud dopěl k závěru o vině toliko na podkladě výpovědí svědků S. R. (H.) a B. F. a znaleckého posudku z oboru ekonomika. Pokud jde o jmenovanou svědkyni, soud dospěl k nepochopitelnému závěru, že tuto, v té době bývalou přítelkyni, posléze manželku, dosadil do pozice „bílého koně“, aby měl přehled o situaci. Dovolatel nezaznamenal případ, že by do takovéto riskantní pozice byl dosazován blízký člověk. Navíc do funkce statutárních orgánů D. ji nedosadil on, nýbrž spoluobviněný L. Š. Odmítl tvrzení svědkyně, že by někam denně jezdil se spoluobviněným M.
B. Pokud s ním někam jel, bylo to na stavby, které se v té době přímo dotýkaly jeho zaměstnání. V prostorách D. se ocitl toliko za účelem společenské návštěvy. Svědkyně měla zájem mu svou výpovědí uškodit, a to s ohledem na jejich neidylické soužití, které vyústilo v rozvod. Ostatně nelze přehlédnout, že svědkyně již iniciovala trestní řízení vedené proti jeho osobě ve věci podezření ze spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci, neváhala zfalšovat dokumenty a tyto předložit za účelem zdiskreditování jeho osoby a dosažení jeho trestního stíhání, věc však byla policejním orgánem odložena.
Pokud svědkyně jako předsedkyně představenstva něco podepsala, nikdy to nebylo nic, z čeho by měl obviněný nějaký prospěch. Nadto ji na jednání vozíval spoluobviněný M. B. Ani svědkyně nikdy neuvedla, že by sama měla příležitost společnost řídit či vést, vyjadřovat se k některým otázkám či záležitostem souvisejícím s jejím chodem. Nic nerozhodovala, nanejvýš plnila pokyny spoluobviněného M. B., což vylučuje participaci dovolatele. Co se týče svědka B. F., v jeho případě se zásadním způsobem liší jeho vyjádření v původním hlavním líčení, kde byl dovolatel zproštěn obžaloby mimo jiné i na základě výpovědi tohoto svědka, oproti opakovanému hlavnímu líčení.
V předchozím hlavním líčení svědek uvedl pravdu, svoji pozdější výpověď přizpůsobil situaci v jednací síni. Hodnocení výpovědi svědka soudy je vytržené z kontextu, neboť pokud svědek jednal výhradně s dovolatelem, jak uvedl, není zřejmé, jaký dopad tato jednání měla mít. Obviněný akcentoval, že svědkovi v rámci jejich setkání vždy zdůrazňoval, že v dané věci nemůže rozhodovat a že veškeré jeho požadavky předloží oprávněným osobám, tj. spoluobviněným L. Š. a M. B. Ke znaleckému posudku z oboru ekonomika dovolatel podotkl, že nerozumí tomu, jak mohl být považován za usvědčující důkaz, když mu nebyla známa ekonomická stabilita firmy, neznal její finanční situaci, stav účetnictví, možnosti cash flow a bezhotovostního platebního styku, když neměl žádný přístup k účtu, možnost podílet se na zadávání příkazů a rozhodovat o prováděných platbách, tedy když se žádným způsobem nepodílel na faktickém a ekonomickém chodu společnosti.
Ostatně pokud by se dopouštěl nějaké trestné činnosti za účelem kumulace vlastního zisku, pak by měl mít přehled a zejména možnost čerpání z těchto účtů za účelem vlastního obohacení.
Nic takového se nestalo, nic takového nebylo prokázáno a bylo zjištěno, že v inkriminovaném rozhodném období neměl žádné větší zisky, žádný větší majetek, a že se tedy z této činnosti nikterak neobohatil.
7. Za quasi důkaz označil obviněný výpověď spoluobviněného L. Š. Uvedená výpověď je osamocená, nevěrohodná a je odrazem animozity mezi dovolatelem a spoluobviněným. V době, kdy byly vztahy mezi oběma korektní, půjčil dovolatel spoluobviněnému 4 miliony Kč, on mu je posléze odmítal vrátit a věc byla řešena v rámci civilního řízení. Dovolatel výpověď spoluobviněného zpochybnil jednak s ohledem na jeho procesní postavení, jednak s ohledem na jím akcentovanou judikaturu pojednávající o pochybnosti o „věrohodnosti přímého svědka“. Namítl, že pracovnice společnosti D. obviněného nepoznaly a potvrdily, že s nimi nikdy nepřišel do kontaktu. Neznají jej ani žádní z dalších svědků na pozici zaměstnanců, stavbyvedoucích či subdodavatelů společnosti. Není o něm zmínka v žádném z úředních záznamů, který byl sepisován se zástupci poškozených. Dovolatel nepopřel, že zpočátku byl, pokud jde o uzavírání smluv, aktivní. V zastoupení na základě plné moci podepsal smlouvy, což bylo dáno jeho obchodními zkušenostmi a schopností jednat s lidmi, na rozdíl od spoluobviněného L. Š., který v té době jako statutární zástupce společnosti vystupoval. Podle dovolatele, jedná-li někdo na základě plné moci, nemůže být odpovědný za obsah dokumentů, které podepisuje.
8. Obviněný dále namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval jím navrženými důkazy, konkrétně třemi e-maily z roku 2011, z nichž vyplynulo, že v rozhodné době neměl s danou věcí nic společného. Z těchto e-mailů se podává, že obrátil- li se na něj dodavatel či subdodavatel, přeposlal vše bez věcného vyřízení spoluobviněnému M. B. E-maily dostával právě proto, že zpočátku vystupoval jako zplnomocněný zástupce při sjednávání smluvních zakázek a osoby, s nimiž jednal, jej vedly v patrnosti jako osobu jednající za zhotovitele. Dovolatel připustil, že uvedené e-maily byly podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženy stranám k nahlédnutí a tyto nenavrhly jejich přečtení (srov. § 213 odst. 2 tr. ř.). Vytkl však, že staly-li se tyto e-maily předmětem dokazování, bylo na odvolacím soudu, aby součástí svého odůvodnění učinil argumentaci týkající se hodnocení takových důkazů.
9. Výhrady vztáhl dovolatel rovněž vůči objektivní a subjektivní stránce trestného činu podvodu. Konstatoval, že na základě dokazování lze s jistotou dojít pouze k jednomu závěru, a to, že skutečně došlo ke vzniku škody. Tato však byla způsobena druhotnou platební neschopností a obchodními praktikami společnosti D., na níž byla společnost D. fakticky závislá. Jelikož za společnost D. jednal toliko v začátcích obchodního vztahu a po navázání kontraktů již nebyl aktivně činný, je logicky vyloučeno, aby někoho uváděl v omyl, využíval takového omylu či zamlčoval podstatné skutečnosti.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, že společnost D. nesplnila své závazky z obchodních smluv ve sjednané lhůtě, ještě nedokazuje, že uvedla své věřitele v omyl, aby se k jejich škodě obohatila. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby pachatel již v době uzavírání těchto smluv jednal v úmyslu sjednané protiplnění (peníze) buď vůbec neposkytnout, anebo neposkytnout v dané lhůtě, popřípadě s vědomím, že nebude schopen ve smluvené době plnit a že tím uvádí věřitele v omyl.
Z provedeného dokazování vyplývá, že dovolatel v žádném případě nemohl jednat s takovým úmyslem, jelikož převážná část závazků zpočátku činnosti D. byla splacena. Co se týče nesplacených závazků, dovolatel s odkazem na konstantní judikaturu uvedl, že pokud dlužník nemohl v době uzavření předmětných smluv ani předvídat, že vzniknou překážky, které mu budou bránit v řádném plnění, nemůže být jeho jednání považováno za trestný čin podvodu. Za takovou nepředvídatelnou překážku lze zcela jistě považovat jednání generálního dodavatele společnosti D., které vyústilo až v konkurzní řízení této společnosti, což je jedinou a pravou příčinou a důvodem ekonomické nestability a následků, ke kterým dospěla činností společnosti D.
Dovolatel rovněž zmínil zásadu subsidiarity trestní represe, která nebyla v dané věci respektována, poněvadž nikdo z obviněných nejednal s úmyslem obohatit se na úkor svých věřitelů. Škoda, která vznikla věřitelům společnosti D., vznikla zejména díky druhotné platební neschopnosti společnosti D., která vznikla pouze z důvodu insolvence a neprofesionálního jednání společnosti D. jakožto hlavního odběratele společnosti D. S ohledem na tyto skutečnosti by tak vzniklá škoda měla být řešena primárně podle soukromoprávních předpisů občanského, obchodního a insolvenčního práva.
V této souvislosti se nabízí i polemika s otázkou podnikatelského rizika, které požívá menší právní ochrany než ochrana soukromoprávního rizika. Nikdo z poškozených nečinil žádných preventivních kroků či opatření v okamžiku, kdy vstupoval do podnikatelských vztahů, přičemž si musel být vědom rizik z takových právních jednání vyplývajících.
10. Dovolatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušen a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby bylo odvolacímu soudu přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání (původně podanému dne 22. 11. 2022 předtím, než dovolací soud věc vrátil nalézacímu soudu bez věcného vyřízení a následně bylo podáno obsahově totožné dovolání obviněným dne 28. 2. 2023) uvedla, že z obsahu dovolací argumentace pojící se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že dovolatel spatřuje na své straně výjimečný důvod k zásahu do skutkových zjištění především skrze námitku zjevného rozporu mezi rozhodným skutkovým stavem věci a obsahem provedených důkazů ve smyslu její zákonné citace. Současně však soudům vytýká, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Státní zástupkyně v této souvislosti upozornila, že v hlavním líčení žádná z procesních stran neučinila návrhy na doplnění dokazování, které tak bylo za podmínek § 216 odst. 1 tr. ř. prohlášeno za skončené, přičemž pokud dovolatel poukázal na svoje důkazní návrhy, pak je z obsahu protokolu o veřejném zasedání zřejmé, že kopie e-mailové komunikace byly za podmínek § 213 odst. 1 tr. ř. předloženy stranám k nahlédnutí, aniž by tyto ve smyslu § 213 odst. 2 tr. ř. navrhly jejich přečtení, tudíž se uvedené listinné důkazy staly předmětem dokazování. Stran námitky nerespektování zásady vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. ř. se uplatněná dovolací argumentace podstatným způsobem shoduje s textací předcházejícího dovolatelova odvolání. Ten se sice domáhá přezkumu výroku o vině, nicméně se omezuje pouze na výhradu, že skutková zjištění nejsou potvrzena takovou důkazní hodnotou, jakou z jejich obsahu dovodily soudy. Aby ovšem založil podmínky dovolacího přezkumu z titulu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvé zákonné variantě, bylo by nezbytné vyložit, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištění učiněna, apod. Přitom obsah dostupného spisového materiálu nevypovídá o tom, že by byl hodnotící proces soudů obou stupňů zatížen extrémním, resp. zjevným rozporem ve smyslu ustáleného judikatorního výkladu, aby byly splněny podmínky zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání.
12. Státní zástupkyně zdůraznila, že skutkový stav bylo nutno v předmětné trestní věci vyjasnit a za účelem zjištění povahy a rozsahu dovolatelova zapojení do přisouzeného způsobu „obchodní činnosti“ jménem společnosti D. po dobu jeho zplnomocnění. Byli opětovně vyslechnuti svědci S. H. a B. F. Vypovídací hodnota jejich svědectví rozhodně nebyla poznamenána těmi poukazovanými skutečnostmi, kterými by mohl být ovlivněn závěr o jejich věrohodnosti. Výpověď svědkyně byla od počátku jejího vystupování v rámci trestního řízení ve svých podstatných tvrzeních naprosto neměnná a nepoznamenaná vývojem jejího osobního vztahu s dovolatelem.
Stále stejným způsobem totiž popisovala okolnosti, za kterých zcela formálně (a tedy v pozici tzv. bílého koně) figurovala v postavení předsedkyně představenstva společnosti D., aniž by o jejím obchodním vedení nejen spolurozhodovala či měla v uvedeném směru co do činění s M. B. či L. Š. K této roli se propůjčila z dovolatelova podnětu, v té době s ním žila v partnerském vztahu, aniž by bylo rozhodným, že do statutární funkce nebyla jmenována dovolatelem, ale za tímto účelem ji k notářce vezl L.
Š. Svědkyně rovněž v podrobnostech vyložila, jakým způsobem probíhalo naplňování jejího statutárního postavení, a uvěřila ujištění, že podpisy, které připojovala na různé listiny, jsou jen pouhá formalita, nicméně bez vědomí obviněného neměla nic podepisovat. Sdílení společné domácnosti s dovolatelem poskytovalo svědkyni četné možnosti zaznamenat, že společnost D. byla řízena dovolatelem a M. B. Vyloučení závěru o postavení svědkyně jako tzv. bílého koně s ohledem na dovolatelův blízký vztah k ní je podle státní zástupkyně třeba považovat za zcela liché za stavu, že takové postavení reálně zastávala.
Státní zástupkyně poukázala na pojetí postavení bílého koně v duchu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016, čemuž odpovídá i případ dovolatele, který v orgánech společnosti nefiguroval, a jak sám uvádí, žádní svědci z řad zaměstnanců D. jej neznali, a ani nejednal se zástupci poškozených společností. Pokud dovolatel v popíraném smyslu zmiňuje „kumulaci vlastního zisku“, pak přehlíží, že se přisouzeného jednání dopouštěl v postavení spolupachatele s tomu odpovídajícím podílem vědomé účasti na naplňování společného trestného záměru, založeným na předchozí vzájemné dohodě na získání neoprávněného majetkového prospěchu podvodným vylákáním stavebních prací a služeb od dodavatelů společnosti D.
13. Pokud soudy nahlížely jako na usvědčující důkaz na výpověď dalšího svědka B. F., pak se tak podle státní zástupkyně stalo na podkladě jeho neměnného podstatného tvrzení, že v postavení výrobního ředitele společnosti D. jednal jak při kontraktačním jednání, tak i při realizaci uzavřených obchodních smluv výhradně s dovolatelem, konkrétně pak do doby, než se taková jednání za společnost D. odehrávala za účasti spoluobviněného M. B. S odkazem na úplné znění výpovědi svědka odmítla státní zástupkyně jakýkoliv závěr o nejasnosti, nesrozumitelnosti či dokonce proměnlivosti jím uváděných informací.
I výpověď spoluobviněného L. Š. zapadá do kontextu svědectví výše uvedených osob, jestliže obsahuje informaci, že ve specifikovaném období vystupoval v postavení předsedy představenstva společnosti D. pouze formálně za stavu, že žádnými faktickými rozhodovacími pravomocemi nedisponoval, neboť o všem rozhodovali dovolatel a spoluobviněný M. B. Zpochybňování významu jeho výpovědi ve smyslu quasi usvědčujícího důkazu pouze s ohledem na nevyřešený závazkový vztah s dovolatelem proto státní zástupkyně nepovažovala za akceptovatelné.
Nepřisvědčila ani výhradě dovolatele, že usvědčujícím důkazem vůči němu nemůže být znalecký posudek z oboru ekonomiky. Právě v kontextu se závěry znaleckého posudku zůstává z hlediska vývoje ekonomické situace společnosti D. podstatným, že realizace zakázky byla nerentabilní a že nebyla schopna dostát svým závazkům, které s ní souvisely. Pokud dodavatelé této společnosti nedostali za svoje dodávky prací, služeb a zboží zaplaceno, skutečným důvodem tohoto škodlivého následku byla právě ona nerentabilní podnikatelská činnost společnosti D.
od samého počátku její existence. Dovolací námitka, že takový následek naopak nastal v příčinné souvislosti s druhotnou platební neschopností této společnosti a s obchodními praktikami společnosti D., na které byla společnost D. závislá, nemůže obstát. Důkazní okruh k aktivnímu podílu dovolatele na vedení uvedené společnosti pak zcela konvenuje způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Soudy v rámci tomu odpovídajícího právního závěru o jednání dovolatele za podmínek § 23 tr.
zákoníku dovodily jeho úmyslné zavinění v nepřímém stupni podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při srozumění, že se v důsledku trvale záporné ekonomické situace společnosti nepodaří platebně pokrýt práce a služby dodavatelských společností, by stěží bylo možno považovat za příhodný judikatorní odkaz dovolatele vylučující právní závěr o podvodném záměru za stavu, že překážka splnění závazku byla nepředvídatelná.
14. Státní zástupkyně podotkla, že poukázal-li dovolatel na zásadu subsidiarity trestní represe, pak se tak stalo bez opory dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc v uvedeném směru argumentoval tak, že nejednal s úmyslem se obohatit na úkor svých věřitelů, a především že příčina vzniklé škody spočívala v druhotné platební neschopnosti společnosti D. v návaznosti na stav insolvence a neprofesionální jednání společnosti D. Proto měla být vzniklá škoda řešena předpisy práva soukromého. Pak je ovšem zřejmé, že dovolatel zpochybnil rozhodná skutková zjištění, která odpovídají výše uvedeným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu. Namítl-li, že se trestného činu nedopustil, pak postupoval zcela bez respektu k výkladovému stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněnému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Pokud by bylo možno nahlížet na tu část dovolací argumentace, kterou dovolatel poukazuje na riziko podnikatelských vztahů, vyžadující jistou dávku prevence a tím i obezřetnosti na straně poškozených, jako uplatněnou při respektu ke skutkovému podkladu výroku o jeho vině, pak je namístě poukázat na přisouzený sofistikovaný modus operandi, kterým byl v rámci spolupachatelské trestné součinnosti vytvářen klamný dojem korektního obchodního partnera na straně odběratelské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018).
15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného A. F. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
19. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal.
20. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Vymezil pak zejména podmínky pro možné neakceptování důkazního návrhu obviněného. Posuzovaná trestní věc však vadou opomenutých důkazů stižena není. V kontextu výhrady dovolatele stran neprovedení důkazů v podobě e-mailové komunikace údajně vypovídající o tom, že dovolatel neměl se stíhanou trestnou činností nic společného, nutno upozornit ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně, že obviněným akcentovaná e-mailová komunikace byla u veřejného zasedání konaného dne 27. 6. 2022 před odvolacím soudem podle § 213 odst. 1 tr. ř. stranám předložena k nahlédnutí, přičemž tyto ve smyslu § 213 odst. 2 tr. ř. nenavrhly její přečtení (srov. č. l. 11938). Za této situace nelze dospět k závěru, že se odvolací soud návrhy na doplnění dokazování nezabýval, že je opomněl a zatížil tak své rozhodnutí vadou předpokládanou uplatněným dovolacím důvodem. Naopak – odvolací soud postupoval v souladu s trestním řádem a předmětné listiny navržené k důkazu obviněným učinil součástí procesu dokazování, přičemž s ohledem na stanovisko stran byl důkaz proveden již samotným předložením k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř.
21. Pakliže se dovolatel domáhal výslovné pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se jednoho dílčího důkazu, fakticky namítl, že soud nereagoval na veškerou argumentaci obsaženou v řádném opravném prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání a výslovně se zabývat hodnocením každého jednotlivého důkazu. Oba soudy se pak s podstatnou částí obviněným vznesených námitek (které byly opakovány i v podaném dovolání) důsledně a logicky vypořádaly a odvolací soud se odvolací argumentací obviněného zabýval. Proto nelze konstatovat, že by byl obviněný uznán vinným na základě nepřesvědčivých výsledků dokazování a že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto směru deficitní.
22. Dovolací soud dále ve věci nezjistil zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména bod 115. rozsudku nalézacího soudu, body 20. – 26. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Soudy se zabývaly soustavně uplatňovanou obhajobou dovolatele založenou na tvrzení, že se na vedení společnosti nijak nepodílel, nezasahoval do něj a měl pouze plnou moc k uzavření smluv o dílo. Na základě provedených důkazů přitom dospěly k závěru, se kterým se nelze než ztotožnit, spočívajícímu v tom, že obviněným prosazovaná verze skutkového děje byla vyvrácena zejména výpověďmi svědků S. H. a B. F. Svědek B. F., zástupce společnosti D., vypověděl, že nejen při uzavírání smluv, ale i poté – při realizaci zakázky – jednala společnost D.
výhradně s dovolatelem, a to až do doby, než se na scéně objevil spoluobviněný M. B., tj. do listopadu 2011, jak vyplývá i z obchodního rejstříku. Z výpovědi jmenovaného svědka vyplynulo, že s dovolatelem neřešili pouze otázky uzavírání smluv, ale i následné potíže, které při realizaci zakázky vznikaly. Výhradu obviněného, že jmenovaný svědek vypovídal v hlavním líčení předcházejícím vydání odsuzujícího rozsudku odlišně než v hlavním líčení předcházejícím vydání zprošťujícího rozsudku, nutno odmítnout.
Svědek své původní vyjádření, podle něhož v okamžiku, kdy se začaly „věci komplikovat“, vedl jednání se spoluobviněným M. B. (č. l. 11303), v hlavním líčení konaném dne 24. 3. 2021 sice modifikoval, když uvedl, že o problémech se společností D. jednal nejprve s dovolatelem (srov. č. l. 11701), nicméně tento svůj rozpor, na který byl obhajobou upozorněn, v předmětném hlavním líčení konaném dne 24. 3. 2021 po předestření dotčené části jeho původní výpovědi vysvětlil, když sdělil, že do doby, než začal jednat se spoluobviněným M.
B., jednal s dovolatelem. Připomněl, že oba jmenovaní se „přetahovali“ o to, kdo zastupuje D., přičemž jakmile zjistil, že majitelem akcií je spoluobviněný M. B., jednal už s ním. S dovolatelem řešil svědek uzavření smlouvy a záležitosti týkající se prvních plnění (srov. č. l. 11702). Nejvyšší soud shledal výpověď svědka jako celek konzistentní. Nesdílel přesvědčení dovolatele o tom, že svědek svou pozdější výpověď „přizpůsobil situaci v jednací síni“, neboť k tomu svědek neměl racionálního důvodu, ani to z obsahu jeho postupných výpovědí nevyplývá.
Naopak dospěl k závěru, že vyjádření svědka jsou vzájemně souladná a konvenují si. Svědek jednoznačně určil jako osobu, s níž jednal do doby, než své oprávnění jednat za společnost D. prokázal spoluobviněný M. B., dovolatele. Na uvedeném setrval i poté, co byl na svá sdělení týkající se této záležitosti opakovaně dotazován.
24. Co se týče svědkyně S. H., bývalé přítelkyně a posléze i manželky dovolatele, tato jednoznačně potvrdila, že zastávala pozici tzv. bílého koně, když uvedla, že nápad, aby se stala předsedkyní představenstva D., vzešel ze strany dovolatele, že on ji k tomu přemluvil a že jí sdělil, že samostatně nemá dělat vůbec nic, že má vše konzultovat s ním. Neustále ji utvrzoval v tom, že D. je v dobré ekonomické kondici, že je to zdravá společnost. Bez vědomí dovolatele nesměla svědkyně podepsat žádnou listinu, dovolatel ji upozornil, že pokud by po ní spoluobviněný M.
B. požadoval nějaký podpis, nesmí tak učinit, dokud to nepředloží dovolateli ke schválení. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že dovolatel se téměř každý den radil se spoluobviněným M. B. o dalším vývoji společnosti. Dovolací soud – ve shodě se soudy nižších stupňů, které výpověď svědkyně považovaly za jeden z usvědčujících důkazů – neshledává jakékoliv náznaky vypovídající o nevěrohodnosti svědkyně a o její motivaci dovolateli svými vyjádřeními uškodit. V posuzované trestní věci vypovídala i tato svědkyně přesvědčivě a konzistentně, přičemž obsah jejích sdělení obsahově koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy.
Státní zástupkyně v této souvislosti trefně poznamenala, že na výpověď svědkyně nutno s ohledem na její neměnnost nahlížet jako na výpověď nepoznamenanou vývojem jejího osobního vztahu s dovolatelem. Stejně tak z vyjádření svědkyně jednoznačně vyplynulo její postavení tzv. bílého koně na pozici statutárního orgánu D., což detailně a přesvědčivě popsala v souladu s pojetím obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 39. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016, podle něhož je pro osoby v pozicích tzv. bílého koně typické, že se se svým souhlasem stanou statutárním orgánem společnosti, ač samy nemají zájem takovou funkci reálně vykonávat a zpravidla k tomu nemají ani základní odborné předpoklady a znalosti pro její výkon, a obvykle za drobnou úplatu jsou ochotny vystupovat v orgánech obchodní společnosti a podepisovat předložené dokumenty, jejichž obsah neznají a ani ho mnohdy nejsou schopny pochopit.
Uvedená definice společně s obsahem výpovědi svědkyně pak nevylučují, že by popsanou fiktivní statutární funkci nemohla vykonávat osoba dovolateli v předmětném období blízká.
25. Námitku dovolatele založenou na popření věrohodnosti výpovědi spoluobviněného L. Š. (byť dovolatel tuto označil a hodnotil jako „věrohodnost přímého svědka“) z důvodu jeho postavení v trestním řízení nutno odmítnout. Jednak je zapotřebí zdůraznit, že soudy výpověď spoluobviněného explicitně nepovažovaly za usvědčující důkaz vůči dovolateli, jednak je nezbytné upozornit, že postavení spoluobviněného v trestním řízení automaticky neznačí vyloučení jím podávaných informací z úvah při ustanovování průběhu skutkového děje.
To současně neznamená, že na tuto výpověď netřeba nahlížet kriticky a pečlivě ji zkoumat. Uvedené však soudy učinily a ve svých rozhodnutích podrobně vyložily, jak k této výpovědi přistupovaly a jak tuto výpověď ve světle dalších provedených důkazů hodnotily. Nadto nelze přehlédnout, že z obsahu výpovědi spoluobviněného L. Š. nelze dovodit obviněným akcentovanou animozitu mezi oběma muži zapříčiněnou zejména jejich občanskoprávním sporem o úhradu finančních prostředků. Spoluobviněný hovořil o úloze dovolatele v projednávané trestné činnosti poměrně věcně a bez negativních projevů vůči dovolateli, rámcově v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy popsal účast dovolatele na činnosti společnosti D.
i v průběhu realizace dotčené zakázky, mj. i jeho zájem a požadavek na dosazení svědkyně S. H. do funkce předsedkyně představenstva apod.
26. Je tedy zjevné, že obviněný v naprosté obsahové shodě s argumentací uplatněnou již před nalézacím soudem a v podaném odvolání zpochybnil věrohodnost výpovědí svědků a spoluobviněného a akcentoval svou roli v projednávané zakázce toliko v úvodu při jejím sjednávání, aniž by měl nést jakoukoli odpovědnost za její průběh v návaznosti na ekonomický vývoj a ukazatele společnosti D. Lze pouze připomenout, že role obviněného plyne též z výpovědi svědka L. L. (stavbyvedoucího D. S.) a i obviněným zdůrazňované e-maily svědčí o tom, že se subdodavatelé obraceli právě na něj jako na osobu průběžně obstarávající problémy s realizací zakázky.
Byla-li aktivní účast obviněného na projednávané trestné činnosti prokázána, je třeba pozitivně vyhodnotit též znalost obviněného stran základních parametrů zakázky, jejího nacenění, její rentability pro de facto zcela nově založenou společnost D., nevyvíjení ekonomicky udržitelné podnikatelské činnosti, jakož i rizikových a nehospodárných majetkových operací na vrub společnost D., na nichž se mj. obviněný osobně podílel minimálně v případě převzetí dluhu společnosti L. Š. v září 2011 (cca půl roku po uzavření první smlouvy o dílo).
Je tedy zjevné, že obhajoba obviněného není akceptovatelná. Proto i závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, od nichž se snažil dovolatel distancovat (ale které co do věcné správnosti výslovně nehodlal zpochybnit), je třeba důvodně považovat za součást usvědčujících důkazů stran jeho viny. Šlo tedy ze strany dovolatele v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o odlišný způsob hodnocení důkazů, když způsob jejich hodnocení soudy nižších stupňů logicky obviněnému nevyhovuje.
Nutno však upozornit, že soudy se touto obhajobou důsledně zabývaly a důvodně ji vyhodnotily jako vyvrácenou (viz zejména body 115. rozsudku nalézacího soudu a 22. rozsudku soudu odvolacího). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.“.
27. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Dovolatel dále zpochybnil správnost přisouzené právní kvalifikace.
V tomto kontextu ovšem dovolací soud připomíná, že nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze v dovolacím řízení namítat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. Nicméně vzhledem k tomu, že výtky obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, přistoupil dovolací soud k přezkumu napadeného rozsudku rovněž z hlediska hmotného práva.
29. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku škoda (v daném případě velkého rozsahu) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
30. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný společným jednáním jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil na cizím majetku takovým činem škodu velkého rozsahu.
31. Podle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo provedeným dokazováním nade vši pochybnost prokázáno, že všichni obvinění si byli od počátku vzniku společnosti D. s ohledem na dobu a způsob zapojení do jejího chodu vědomi skutečnosti, že tato společnost vznikla pouze za účelem realizace „Projektu ochrany vod povodí řeky Dyje-II. etapa, část D-Třebíčsko“ a že špatná ekonomická situace společnosti, kterou navíc prohlubovali dalšími půjčkami či přebíráním závazků společnosti L. Š. nedovolovala dostát jejím závazkům vzniklým na základě tohoto projektu.
Uvedl, že jednání obviněných je klasickým příkladem jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když obvinění věděli, že svým jednáním, konkrétně tím, jak vedou společnost D., mohou způsobit, že dodavatelům společnosti nebudou jejich závazky uhrazeny, což při jednáních s dodavateli zamlčeli, a pro případ, že k takové situaci dojde, s tím byli srozuměni. Odvolací soud zdůraznil, že společnost D. nikdy nevyvíjela rentabilní, ekonomicky udržitelnou podnikatelskou činnost, neměla žádné finanční ani hmotné rezervy pro krytí jakýchkoliv finančních ztrát, neměla žádné vlastní stroje určené na stavební činnost a zároveň neměla ani žádné krátkodobé či dlouhodobé zákazníky.
Neměla tedy žádné pravidelné zdroje příjmů, které by mohly sloužit na úhradu nově vznikajících závazků, a na stavebním trhu působila jako nezavedená stavební společnost vzniklá teprve dne 10. 3. 2011 (tedy cca 1 týden před uzavřením první smlouvy o dílo – pozn. podepsaného soudu). Všichni obvinění si byli této skutečnosti vědomi již od počátku svého působení v této společnosti a již při samotném uzavírání jednotlivých smluv o dodávkách zboží či služeb pouze spoléhali na nejistou budoucí událost, která by jim mohla zajistit finanční prostředky na realizaci svých nejistých cílů, o čemž dodavatele zboží a služeb úmyslně neinformovali, a uváděli je tímto v omyl, že svým závazkům řádně a včas dostojí.
Škodlivý následek v podobě nevypořádaných závazků vůči tzv. subdodavatelům společnosti D., který dovolatel nijak nezpochybňoval, reálně nastal v rozsahu vyjádřeném ve výrokové části napadeného rozsudku.
32. Dovolací soud se s argumentací soudu nižšího stupně plně ztotožňuje a právní posouzení skutku shledává správným. Výhrady obviněného zaměřené vůči právní kvalifikaci skutku vycházejí do jisté míry z jeho přesvědčení, že soudy zjištěný skutkový stav je vadný. Tvrzení, že škoda byla způsobena druhotnou platební neschopností a obchodními praktikami společnosti D., na níž byla společnost D. fakticky ekonomicky závislá, je ve světle skutkových zjištění absurdní. Jak shora uvedeno, všichni obvinění, tj. včetně dovolatele, si byli od počátku vědomi, že špatná ekonomická situace společnosti D. neumožní, aby tato dostála svým závazkům vzniklým na základě „Projektu ochrany vod povodí řeky Dyje-II. etapa, část D-Třebíčsko“. Všichni obvinění, tj. včetně dovolatele, jednali v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním provedení stavebních prací, dodávek a služeb od dodavatelů společnosti D. a za tyto práce, dodávky a služby od počátku řádně nezaplatit. Výše škody se u jednotlivých obviněných liší podle doby působení ve společnosti D. V případě dovolatele se jedná o částku ve výši 41 836 206,91 Kč, tj. o škodu velkého rozsahu. Jak správně poukázala státní zástupkyně, i podle znaleckého posudku z oboru ekonomika jedinou a jednoznačnou příčinou vzniku škodného následku, tedy že specifikovaní poškození dodavatelé společnosti D. nedostali v uvedeném rozsahu zaplaceno za práci, zboží a služby, je nerentabilní podnikatelská činnost D. od samého počátku její velmi krátké existence, nikoli eventuální druhotná platební neschopnost D., či snad dokonce (dovolatelem tvrzené) odsouzeníhodné obchodní praktiky společnosti D.
33. Pokud jde o dovolatelem zpochybněný zákonný znak „obohacení“, z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že dovolatel „obohatil jiného“, tedy trestnou činností profitující společnost D., což vyplývá z povahy věci vyjádřené dostatečným způsobem ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku. Námitka, podle níž v inkriminovaném období neměl obviněný žádné větší zisky či majetkové přírůstky, je tudíž bezpředmětná. Neobstojí ani zpochybnění již výše zmíněné subjektivní stránky trestného činu soudy přiléhavě kvalifikované jako úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy obviněný sice správně odlišuje pouhé nesplnění závazků obchodní společnosti a záměrné uvedení věřitele v omyl, nicméně zcela pominul skutkový závěr nižších soudů, že i on jako osoba fakticky činná v období mu kladeném za vinu za společnost D. měl podíl na vylákání plnění pod předstíraným příslibem řádné a včasné úhrady, aniž tato byla s ohledem na ekonomické vedení společnosti D. možná, čehož si byl (stejně jako oba spoluobvinění) vědom. Pak měl i obviněný podíl na uvedení poškozených v omyl, a tudíž je správný závěr, že věděl, že může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem na ochraně soukromého vlastnictví, a pro případ, že tento zájem porušen bude, byl s tím srozuměn.
34. Lichou shledal Nejvyšší soud i námitku obviněného, podle níž nemůže být shledán trestně odpovědným pouze z pozice osoby jednající na základě plné moci. Jako argumentační paralelu pak uvedl, že pokud daňový poradce v zastoupení klienta podepíše daňové přiznání a posléze se ukáže, že došlo ke zkrácení daně, trestní odpovědnost nese podnikatelský subjekt, nikoli daňový poradce. Taková argumentace však neobstojí. Pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr.
zákoníku totiž může být nejen subjekt daně (poplatku, eventuálně jiné povinné platby), ale kdokoli – fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, eventuálně jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře (viz zejména rozhodnutí publikované pod č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Může jím být též daňový poradce podnikatele, kterého podnikatel zmocnil, aby za něj zpracoval a správci daně odevzdal daňové přiznání, pokud by daňový poradce v daňovém přiznání úmyslně zkreslil výši daňové povinnosti podnikatele způsobem, který by bylo možné hodnotit jako zkrácení daně.
I mimo rámec demonstrativně rozebrané daňové trestné činnosti je tak třeba uzavřít, že pachatelem popsané trestné činnosti podvodného charakteru, z níž profitovala obchodní společnost činná na úseku stavebních prací, nemusí být nutně pouze osoba na postu statutárního orgánu, osoba ve vedoucí pracovní pozici, ani osoba činná na základě plné moci (jako tomu bylo u dovolatele), nýbrž takovým pachatelem může být dokonce i osoba pouze fakticky činná (je-li tato skutečnost dostatečně prokázána) bez jakéhokoli formálního vztahu k takové společnosti, pokud v potřebné formě zavinění naplní ostatní zákonné znaky trestného činu.
35. Dovolací soud tak na základě uvedených úvah uzavírá, že prokázaným jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku).
36. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se obviněný ve svém dovolání dožadoval, je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
37. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.
zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
38. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě. Naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo opodstatněně užito prostředků trestněprávní represe. Jednání obviněného se týká značného počtu poškozených se způsobením škody ve výši cca čtyřnásobku zákonného minima pro použitou právní kvalifikaci. Nikterak se tedy nevymyká činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a s ohledem na škodu ve výši 41 836 206,91 Kč, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, tj. škodu velkého rozsahu, jeho čin naplnil dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ani dovolací soud nepřisvědčil námitce obviněného poukazujícího na nutnou obezřetnost poškozených a podnikatelské riziko. Státní zástupkyně relevantně poukázala na sofistikovaný způsob jednání obviněných, kterým vytvářeli klamný dojem korektního obchodního partnera na odběratelské straně. Jestliže totiž informace, na jejichž základě byl(i) poškozený(í) uveden(i) v omyl, pocházely přímo od pachatele a poškozený(í) neměl(i) objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit, nelze mu (jim) přičítat nedostatek obezřetnosti v soukromoprávních vztazích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018). O podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, a ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Polemika obviněného spíše nasvědčuje zpochybnění některých zákonných znaků trestné činnosti, nicméně byla zakomponována do pasáže o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Proto ji dovolací soud takto posoudil a nemohl akceptovat, že jednání obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť, jak již bylo výše uvedeno, toto jednání naplňuje veškeré formální znaky podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Neztotožnil se pak ani s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi a mělo být řešeno prostředky jiných právních odvětví, tedy neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
V. Způsob rozhodnutí
39. Námitkám obviněného A. F. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2023
Mgr. Pavel Göth předseda senátu