Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 11 Tdo 575/2022-624, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2022 sp. zn. 11 To 85/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2021 č. j. 97 T 4/2020-486, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což ho podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli uložil též trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 a 3 výroku rozsudku. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch neoprávněnou distribucí omamné látky (heroin), aniž by disponoval oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle § 4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o návykových látkách"), v době nejméně od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018 v okrese Ústí nad Labem si přesně nezjištěným způsobem opatřoval a návazně opakovaně prodával heroin při ceně nejméně 550 Kč za jeden gram M. S., jenž byl distributorem této drogy dalším odběratelům, celkem mu tak stěžovatel prodal nejméně 740,72 gramů heroinu, přičemž heroin je jako omamná látka uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona o návykových látkách, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a je zařazen do seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.).
3. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali odvolání jednak stěžovatel, jednak v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodná zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že v roce 2017 žádnou trestnou činnost nepáchal, proto je krajským soudem zjištěné množství prodané drogy heroin v množství nejméně 740,72 gramů nesprávné. Dovozuje, že vrchní soud v předchozím kasačním rozhodnutí dal krajskému soudu jasné pokyny, jak má hodnotit důkazy, a tím de facto, jak má rozhodnout, což shledává nezákonným a porušujícím jeho právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces). Vznikl tak nezákonný stav, kdy krajský soud, přestože kromě výslechu M. S. neprovedl žádný jiný důkaz, dospěl k jinému závěru než poprvé. Tím byl stěžovatel zkrácen na svých právech, zejména na právu na kontradiktornost řízení, řádnou obhajobu a spravedlivý proces. Krajský soud současně zamítl návrh stěžovatele na opětovné provedení všech důkazů týkajících se prodeje heroinu svědkem M. S., přičemž veškerý tento prodej vrchní soud spojoval s dodáváním této drogy M. S. stěžovatelem. Tento postup proto považuje za chybný, nezákonný a učiněný v rozporu s právní jistotou, neboť neměl možnost v jím navrhovaném doplnění dokazování případně změnit svou procesní taktiku.
6. Stěžovatel se vymezuje proti konstatování vrchního soudu obsaženému v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, podle něhož ze skutkových okolností dovozených krajským soudem plyne mimo jiné "logický závěr", že odebíral-li v době od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018 M. S. heroin pouze od stěžovatele, pak veškeré množství této drogy, které tento svědek návazně prodal koncovým uživatelům, musel dříve získat od něj. Nabízejí se totiž i jiné logické eventuality, kupř. že M. S. mohl mít naskladněné drogy už z minulosti, což znamená, že i kdyby soud vyšel z toho skutkového závěru, že pouze stěžovatel mu drogy v určitém období dodával, tak "automaticky" nelze dospět k závěru, že tyto všechny drogy, které z tohoto období již prodal M. S. svým odběratelům, pochází od stěžovatele. Jediný přímý důkaz o prodaném množství heroinu M. S. je tak vlastní výpověď stěžovatele, že dotyčnému prodal maximálně 350 až 400 gramů heroinu. Krajský soud tedy stěžovatelem prodané množství heroinu dovodil nesprávně, když podle pravidla in dubio pro reo měl dojít ke zjištění prodeje nanejvýše 400 gramů heroinu.
7. Vrchní soud se jeho námitkami sice podrobně zabýval, nicméně nesprávně, když především obhajoval své předchozí zrušující rozhodnutí, v němž uložil krajskému soudu jak má důkazy hodnotit, což tento soud dodržel. Jak bylo uvedeno, krajský soud v řízení navazujícím na předmětné rozhodnutí vrchního soudu pouze vyslechl svědka M. S., k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil. Podle stěžovatele se tím vrchní soud zpronevěřil nosným důvodům (jen o několik dnů později uveřejněného) nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel dále namítá, že nebylo přijato jeho prohlášení o vině, přestože dříve neměl možnost ho učinit. Po zrušení prvního rozsudku prohlásil u krajského soudu svoji vinu, když v původním řízení uvedený procesní institut využít nemohl. Přijetí tohoto prohlášení však nebylo možné, neboť státní zástupce ani přes jasné skutečnosti obsažené v kasačním rozhodnutí vrchního soudu nezměnil podanou obžalobu. Neměl tak možnost prohlásit vinu podle obžaloby, a ačkoliv krajský soud tvrdí, že k tomuto pokusu o prohlášení viny pozitivně přihlédl, na uloženém trestu se to neprojevilo, naopak došlo ke zpřísnění trestu odnětí svobody ze čtyř na pět roků.
9. Stěžovatel posléze uplatňuje výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody, který pokládá za nepřiměřeně přísný. Domnívá se, že krajský soud se při posuzování otázky trestu správně nevypořádal s určitými skutečnostmi. Konkrétně nepřihlédl dostatečně k tomu, že část trestu odnětí svobody vykonal ročním pobytem ve vazbě, je již pokročilejšího věku, dosud vedl řádný život a své zadlužení aktivně řešil, neboť vstoupil do oddlužení, při němž došlo k prodeji jeho nemovitosti a on i jeho manželka přišli o střechu nad hlavou. S ohledem na jeho životní situaci vyvstává otázka, jaké důsledky pro jeho život a zdraví bude mít nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, zda se vůbec dokáže vrátit do běžného života. Poukazuje rovněž na svůj špatný zdravotní stav s tím, že při jednání vrchního soudu k tomu předložil veškerou relevantní dokumentaci. S ohledem na osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života a možnosti nápravy má stěžovatel za to, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry měl soud přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Podstatnou skutečností je též delší doba, která od spáchání činu uplynula, kdy žije řádným životem, pracoval a vykonával i dobrovolnickou činnost. Přesto mu byl uložen trest přísnější než v předešlém rozhodnutí. Shledává tedy uložený trest nepřiměřeným. V tomto ohledu poukazuje, že pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce a nesmí jimi být ponížena lidská důstojnost. Tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro něj citelnější. Je přesvědčen, že krajský soud se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal, resp. je nezohlednil, a uložil mu trest vyšší, než by postačoval k jeho nápravě a převýchově, proto postupoval nezákonně a protiústavně.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá též závěry rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel nejprve výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
18. Třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Vady důkazního řízení druhé a třetí kategorie stěžovatel namítá argumentací, že v rozhodném období jediným dodavatelem heroinu M. S. nebyl a že soudy neobjasnily řádně, jaké množství drogy stěžovatel ve skutečnosti distribuoval.
20. Sám stěžovatel připouští, že M. S. prodal nejméně 350 gramů heroinu a nejvýše 400 gramů, tj. množství drogy, které samo o sobě více než dvojnásobně překračovalo kvalifikační hranici značného rozsahu podle § 283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013 a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012). Přisouzený rozsah trestné činnosti (množství heroinu, které stěžovatel v rozhodném období M.
S. dodal) obecné soudy dovodily zejména z výpovědi svědka M. S., která odpovídala výpovědím svědků - převážně konzumentů heroinu, který jej od něj odebírali - D. K., V. K., K. K., H. V., M. Č., L. P., T. K., V. P., O. B., I. D., P. B., D. V., M. B., A. K., S. M., J. K., K. Ř., M. G., I. V., J. V., P. N., A. K., M. G. a J. V., přičemž byla přečtena i výpověď zemřelé P. N. Podle obecných soudů zde měly rozhodující význam odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu zejména mezi těmito osobami a svědkem M.
S., ale i mezi ním a stěžovatelem. Dále soudy poukazovaly na zjištění vyplývající ze sledování osob a věcí, potvrzující v konkretizovaném období kontakty uvedených osob, jakož i listinné důkazy, které odpovídají výsledkům rozsáhlého dokazování provedeného v původním společném řízení vedeném pod sp. zn. 97 T 9/2019 a jejich vzájemnými souvislostmi. Soudy se zabývaly i hodnocením (stěžovatelem zpochybňované) věrohodnosti výpovědi svědka M. S. a svědkyně P. N., přičemž dospěly k závěru, že - přes jejich drogovou závislost a podíl na rozsáhlé trestné činnosti - nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit tvrzenou motivaci k nepravdivému obvinění stěžovatele, včetně jím tvrzené msty.
Krajský soud se v bodech 21. a 22. odůvodnění rozsudku věcně udržitelným způsobem vypořádal s námitkami, jimiž stěžovatel ve své obhajobě vytýkal, že nebyl jediným dodavatelem heroinu M. S. V tomto směru krajský soud dospěl k závěru, s nímž se ztotožnil i vrchní soud, že vzhledem k rozsahu komunikace mezi stěžovatelem a M. S. v uvedeném období (v počtu 1895), muselo být množství prodaného heroinu podstatně větší než 350 až 400 gramů přiznaného stěžovatelem. Soud se opětovně podrobně zaobíral výpověďmi jednotlivých "koncových" uživatelů a hodnotil je jak ve světle výpovědí svědka M.
S. a zemřelé P. N., ale zejména i ve vztahu k odposlechům a záznamům telefonické komunikace. Po jejich hodnocení dospěl k závěru, že s ohledem na fakt, že stěžovatel byl v rozhodném období jediným dodavatelem svědka M. S. vyjma 330 gramů vyplývajících z odposlechů, distribuoval M. S. konzumentům heroinu minimálně dalších 410,72 gramů, kdy s ohledem na výhradní dodavatelství muselo jít o heroin, který svědek koupil od stěžovatele.
21. Jde-li o námitky, týkající se neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů opětovnými výslechy mnoha individualizovaných svědků, krajský soud důvody, pro které tyto výslechy neprovedl, ústavněprávně souladným způsobem vymezil v bodě 14. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž vrchní soud na jeho argumentaci odkázal v bodě 19. napadeného usnesení. Obecné soudy též připomenuly, že svědecké výpovědi z přípravného řízení a případně i z hlavního líčení ve věci sp. zn. 97 T 9/2019 (z níž byla poté pod sp. zn. 97 T 4/2020 vyloučena věc stěžovatele a v této vyloučené věci probíhalo nové hlavní líčení), které měly informační potenciál k jednání kladenému za vinu stěžovateli, byly v té fázi hlavního líčení konaného ve věci sp. zn. 97 T 4/2020, jež předcházela dřívějšímu rozsudku krajského soudu ze dne 30. 11. 2020, čteny v souladu s § 211 odst. 1 trestního řádu, tedy byly tímto způsobem řádně provedeny.
22. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávního rozměru ani v hodnocení důkazů krajským soudem v návaznosti na zrušující rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 5. 2021 sp. zn. 11 To 18/2021 (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12, či stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ). Se stěžovatelem lze v obecné rovině souhlasit, že odvolací soud nemá přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl. V posuzované věci jde však o situaci, kdy vrchní soud upozornil krajský soud, ve kterých směrech má být řízení doplněno a čím je třeba se znovu zabývat, přičemž k samotnému způsobu hodnocení důkazů závazné pokyny neudělil. Není tedy podkladu pro úsudek, že se obecné soudy dopustily excesu při použití úpravy obsažené v § 264 odst. 1 trestního řádu.
23. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestného činu, pro který byl odsouzen, a nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
24. Vytýká-li stěžovatel, že krajský soud nepřijal jeho prohlášení viny, patří se konstatovat, že je shledal za odporující zjištěnému skutkovému stavu (předmětné poznatky vedly k závěru o podstatně vyšším množství předaného heroinu), tj. nevybočil z mezí daných § 206c odst. 5 trestního řádu.
25. Stěžovatel obrací pozornost též k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. Ke stěžovatelovým výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložený trest byl obecnými soudy řádně odůvodněn a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Krajský soud stěžovateli uložil podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti let, v rámci zákonné trestní sazby (jež činí od dvou do deseti let), dokonce pod polovinou jejího rozmezí. Tento trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
26. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel neuvádí důvody, proč je pokládá za neústavní, a ani Ústavní soud žádné důvody neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
27. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu