USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání
obviněného A. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 11 To 85/2021, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 4/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 97 T
4/2020, byl obviněný A. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to věcí blíže
specifikovaných na str. 2 a 3 výroku rozsudku.
2. Podkladem pro to bylo zjištění, že: v úmyslu získat majetkový prospěch
neoprávněnou distribucí omamné látky heroinu, aniž by disponoval oprávněním k
nakládání s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu § 4 a § 8 zákona č.
167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v době
nejméně od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018 v XY, okres týž, a v XY, okres Ústí
nad Labem, si přesně nezjištěným způsobem opatřoval a návazně opakovaně
prodával heroin při ceně nejméně 550 Kč za jeden gram M. S., nar. XY, jenž byl
distributorem této drogy dalším odběratelům, a takto M. S. prodal heroin
nejméně v následujících případech:
1) dne 17. 11. 2017 kolem 21.23 hodin na blíže nezjištěném místě v XY nejméně
50 gramů heroinu,
2) v blíže nezjištěné době od 29. 11. 2017 do 30. 11. 2017 na blíže nezjištěném
místě v XY nejméně 80 gramů heroinu,
3) dne 7. 2. 2018 kolem 10.12 hodin na blíže nezjištěném místě v XY nejméně
50 gramů heroinu,
4) dne 15. 2. 2018 kolem 14.00 hodin na blíže nezjištěném místě v XY nejméně
50 gramů heroinu,
5) v blíže nezjištěné době dne 1. 3. 2018 na blíže nezjištěném místě v XY
nejméně 50 gramů heroinu,
6) dne 12. 8. 2018 kolem 21.00 hodiny v místě tehdejšího bydliště obžalovaného
na adrese XY, nejméně 50g heroinu, přičemž téhož dne po zadržení M. S.
bylo na adrese XY, zajištěno 49,88 g směsi heroinu, paracetamolu, kofeinu,
která obsahuje 14,7% koncentrace heroinu base o celkovém množství 7,33g heroinu
base, a dále směs heroinu, paracetamolu, kofeinu o hmotnosti 6,754 g s obsahem
koncentrace base heroinu 14,8% o hmotnosti 1 g heroinu base,
7) v blíže nezjištěné době nejméně od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018 na blíže
nezjištěném místě v XY nejméně 410,72 gramů heroinu,
celkem tak obžalovaný A. S. v rámci veškerého shora popsaného jednání
prodal M. S. nejméně 740,72 gramů heroinu,
přičemž heroin je jako omamná látka uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č.
463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č.
167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví
seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do seznamu IV.
Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.).
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný A. S.,
jednak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem v
neprospěch obviněného, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 2.
2022, sp. zn. 11 To 85/2021, tak, že tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná zamítl.
4. Z hlediska rekapitulace dosavadního řízení lze připomenout, že v
projednávané věci jde ve vztahu k tomuto obviněnému o v pořadí druhé meritorní
rozhodnutí soudu prvního stupně. Jeho předchozí odsuzující rozsudek, vyhlášený
dne 30. 11. 2020, odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce (podaného
ve vztahu k obviněnému v jeho neprospěch, a to do výroků o vině i trestu) a
obviněného svým rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 11 To 18/2021 v celém
rozsahu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. a návazně
věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí (u dalších dvou tehdy spoluobviněných, nyní již odsouzených – B.
C. a R. F. - bylo v rámci tehdejšího řízení již rozhodnuto meritorně).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu
prvního stupně podal obviněný A. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání,
směřující proti výroku o vině i výroku o trestu, v němž uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1.
2022), a z důvodu porušení práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci
dosavadního řízení namítá, že v roce 2017 žádnou trestnou činnost nepáchal a má
tedy za to, že soudem prvního stupně zjištěné množství prodané drogy heroin v
množství nejméně 740,72 gramů heroinu je nesprávné. Zastává názor, že odvolací
soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí dal soudu prvního stupně jasné
pokyny, jak má hodnotit důkazy a tím de facto, jak má rozhodnout, což obviněný
shledává nezákonným a v rozporu se spravedlivým procesem. Vznikl tak nezákonný
stav, kdy soud prvního stupně, přestože kromě výslechu M. S. neprovedl žádný
jiný důkaz, dospěl k jinému závěru než poprvé. Tím byl obviněný zkrácen na
svých právech, zejména na právu na kontradiktornost řízení, řádnou obhajobu a
spravedlivý proces. Soud prvního stupně současně zamítl návrh obviněného na
opětovné provedení všech důkazů týkajících se prodeje heroinu svědkem M. S.,
přičemž veškerý tento prodej odvolací soud spojoval s dodáváním této drogy S.
obviněným. Tento postup proto vnímá jako chybný, nezákonný a učiněný v rozporu
s právní jistotou, neboť neměl možnost v rámci jím navrhovaného doplnění
dokazování případně změnit svou procesní taktiku.
7. Dále oponuje konstatování odvolacího soudu obsaženému v jeho předchozím
kasačním rozhodnutí, podle něhož ze skutkových okolností dovozených soudem
prvního stupně plyne mimo jiné logický závěr, že pokud v době od 17. 11. 2017
do 12. 8. 2018 M. S. odebíral heroin pouze od obviněného, pak veškeré
množství této drogy, které svědek návazně prodal koncovým uživatelům, musel
dříve získat od něj. Nabízejí se totiž i jiné logické eventuality, kupř. že S.
mohl mít naskladněné drogy už z minulosti, což znamená, že i kdyby soud vyšel z
toho skutkového závěru, že pouze obviněný mu drogy v určitém období dodával,
tak automaticky nedává rovnítko mezi to, že tyto všechny drogy, které z tohoto
období již prodal S. třetím odběratelům, jsou od obviněného. Jediný přímý
důkaz ohledně prodaného množství heroinu S. je tak vlastní výpověď
obviněného, že S. prodal max. 350 až 400 gramů heroinu. Za tohoto stavu se
domnívá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil prodané množství heroinu
obviněným, když podle zásady in dubio pro reo mohl dojít ke zjištění prodaných
maximálně 400 gramů heroinu.
8. V další části svého mimořádného opravného prostředku vznáší obviněný výhrady
vůči uloženému trestu odnětí svobody, který pokládá za nepřiměřeně přísný.
Domnívá se, že soud prvního stupně se při posuzování otázky trestu ne zcela
správně vypořádal s určitými skutečnostmi. Konkrétně nepřihlédl dostatečně k
tomu, že část trest odnětí svobody vykonal ročním pobytem ve vazbě, k tomu, že
je již pokročilejšího věku, dosud vedl řádný život a ačkoliv je zadlužen, tuto
situaci aktivně řešil, neboť vstoupil do oddlužení, v rámci něhož došlo k
prodeji jeho nemovitosti a on i jeho manželka přišli o střechu nad hlavou. S
ohledem na jeho životní situaci vyvstává otázka, jaké důsledky pro jeho život a
zdraví bude mít nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, zda se
vůbec dokáže vrátit do běžného života. Poukázal rovněž na svůj špatný zdravotní
stav s tím, že při jednání odvolacího soudu předložil k tomu veškerou
relevantní dokumentaci. S ohledem k osobním, rodinným, majetkovým a jiným
poměrům, k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy má
obviněný za to, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry měl soud
přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Podstatnou
skutečností je též delší doba, která od spáchání činu uplynula, kdy žije řádným
životem, pracoval a vykonával i dobrovolnickou činnost. Přesto mu byl uložen
trest přísnější než v předešlém rozhodnutí. Shledává tedy uložený trest
nepřiměřeným. V tomto ohledu poukázal, že pachateli přitom nelze uložit kruté a
nepřiměřené trestní sankce a nesmí jimi být ponížena lidská důstojnost. Tam,
kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být
uložena trestní sankce pro něj citelnější. Je přesvědčen, že pokud se soud
prvního stupně s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal, resp. je
nezohlednil a uložil mu trest vyšší, než by postačoval k jeho nápravě a
převýchově, postupoval nezákonně a v rozporu s trestním zákoníkem a trestním
řádem.
9. Namítl též, že nebylo přijato jeho prohlášení o vině, přestože dříve neměl
možnost toto učinit. Po zrušení prvního rozsudku prohlásil u soudu prvního
stupně svoji vinu, když v původním řízení uvedený procesní institut využít
nemohl. Přijetí tohoto prohlášení však nebylo možné, neboť státní zástupce ani
přes jasné skutečnosti obsažené v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu nezměnil
podanou obžalobu. Neměl tak možnost prohlásit vinu podle obžaloby, a ačkoliv
soud prvního stupně tvrdí, že k tomuto pokusu o prohlášení viny pozitivně
přihlédl, na uloženém trestu se to neprojevilo, naopak došlo ke zpřísnění
trestu odnětí svobody ze čtyř na pět roků.
10. Obviněný rovněž konstatoval, že odvolací soud se jeho námitkami sice
podrobně zabýval, nicméně nesprávně, když především obhajuje své původní
zrušující rozhodnutí, v němž ukládal soudu prvního stupně zcela jasně, jak má
důkazy hodnotit, přičemž nalézací soud splnil pokyny odvolacího soudu do
posledního. V návaznosti na to v podrobnostech citoval nález Ústavního soudu
zveřejněný několik dnů po vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu sp.
zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, který se zabýval problematikou situace,
kdy odvolací soud nezákonně udílí pokyny soudu prvního stupně, jak má hodnotit
důkazy,
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 11 To
85/2021, a podle § 265l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
12. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel ve
svém dovolání uplatnil argumentaci shodnou s jeho dosavadní obhajobou i s jeho
odvoláním, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle
státní zástupkyně není dán obviněným tvrzený extrémní nesoulad mezi výsledky
dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, nepřekračují meze
prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat
a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
13. V souladu s názorem odvolacího soudu konstatovala, že v
přezkoumávaném rozhodnutí prvoinstančního soudu, jemuž předcházelo kasační
rozhodnutí soudu druhého stupně, soud prvního stupně respektoval zákonná
procesní pravidla upravující nalézací řízení, a to včetně těch, jejichž smyslem
bylo zabezpečit právo obviněného na obhajobu a řádné objasnění věci. Soud beze
zbytku splnil pokyny uložené mu odvolacím soudem, tedy provedl svědecký výslech
M. S., a taktéž se zabýval – v situaci, že setrval na svém závěru dovozeném v
již dřívějším rozsudku, že v rozhodném období obviněný byl jediným jeho
dodavatelem heroinu, jenž tuto omamnou látku dále distribuoval, a současně
shledal, že na počátku rozhodného období tento svědek nedisponoval zásobami
této drogy z dřívější doby – hodnocením provedených důkazů ve vztahu k otázce
jaké celkové minimální kvantum heroinu svědek M. S. prodal během předmětného
období (tedy v období od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018). Soud prvního stupně se
detailně zabýval výpověďmi svědků D. K., V. K., K. K., H. V., M. Č., L.
P., T. K., V. P., O. B., I. D., P. B., D. V., M. B., A. K., S. M.,
J. K., K. Ř., M. G., I. V., J. V., P. N., A. K., M. G. a J. V., a
byla přečtena i výpověď zemřelé P. N. Tyto provedené důkazy zcela
korespondovaly s odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, zejména mezi
danými osobami a svědkem S., neboť heroin, který v rozhodné době S. prodal,
musel dříve koupit od obviněného.
14. Pokud jde o obviněným navržené důkazy, soud prvního stupně
se důkladně zabýval, z jakých důvodů zamítl návrh obhajoby na výslechy
prakticky všech osob, jejichž výpovědi byly ve věci shromážděny v přípravném
řízení. Rovněž odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že u zbývajících osob,
jejichž svědecké výpovědi učiněné v přípravném řízení, a případně i při hlavním
líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T
9/2019, nebyly u hlavního líčení v této věci provedeny k důkazu ani přečtením,
nelze reálně předpokládat, že by tyto osoby k věci poskytly relevantní
informace, a nebyl proto důvod je ve věci vyslýchat. Množství drogy
distribuované obviněným bylo v novém řízení před soudem prvního stupně plně
objasněno, právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá. Rovněž trest
uložený obviněnému zcela odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu.
15. Závěrem státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí není zatíženo
takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž
deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve
smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Obviněný A. S. podal svůj mimořádný opravný prostředek v době, kdy s
účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to
novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění
mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
znění pozdějších předpisů. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání
spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedená změna ve
svých důsledcích v podstatě znamená, že za právně relevantní dovolací námitku
lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
19. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např.
nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací
důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám
ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje
tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy
tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových
zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace
důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl
pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce
učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada
spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze
stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně
adekvátně odůvodněno.
20. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dříve se jednalo o dovolací
důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) je možné podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu
lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně
vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená,
že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
21. Obviněný ve svém dovolání odkázal též na důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022, dříve důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.], který lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací
důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v
rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až l).
22. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by
došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného
prostředku obviněného. V předmětné trestní věci je však naprosto zřejmé, že
Vrchní soud v Praze odvolání obviněného věcně projednal, když z podnětu jeho
odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v
jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
23. Byť to obviněný výslovně neuvádí, je zjevné, že v úvahu přichází uplatnění
tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na
dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1.
2022). Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy
bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu
postupem podle § 256 tr. ř. tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §
254 tr. ř. s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle § 256
tr. ř. zamítl.
24. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal,
že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v
předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti
rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se
kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
25. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy“, námitky proti učiněným skutkovým zjištěním
obsahují nesouhlas dovolatele s tím, že měl být jediným dodavatelem heroinu M.
S. v rozhodném období, v důsledku čehož je soudem prvního stupně zjištěné
prodané množství drogy heroin v množství 740,72 gramů nesprávné, neboť popsaný
skutkový děj nebyl důkazy jednoznačně a beze vší pochybností prokázán. Byť to
obviněný výslovně nenamítá, z této jeho argumentace lze dovodit, že skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají
obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu, když ve vztahu
k nim rovněž nebyly bezdůvodně provedeny obviněným navrhované důkazy. Taková
vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.
26. K tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve
vztahu k množství heroinu, které měl obviněný v rozhodném období prodávat M.
S., a to celkem 740,72 gramů, nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor
mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový
exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento zjevný
rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní
situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). S ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s
provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto
vymezenou vadou rozsudek nalézacího soudu a potažmo na něj navazující usnesení
soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Ostatně sám obviněný připouští, že M. S.
prodal nejméně 350 gramů heroinu a nejvýše 400 gramů. Jde tak o množství, které
by samo osobě více jak dvojnásobně překračovalo kvalifikační hranici značného
rozsahu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (viz stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb.
rozh. tr., a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp.
zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.).
27. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje
obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že
právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž
se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
28. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy
nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“,
když má za to, že na jeho věc mělo být aplikováno rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 4266/16, jež se aplikaci pravidla „in dubio pro reo“ zabývalo.
Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
29. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a
Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v
dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6.
5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a
na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo
467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje
až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá
onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy
Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne
30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například
odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5
Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že
toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury
Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko
extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek,
že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně
neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou
v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne
10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn.
Ústavního soudu.
30. Pokud jde o námitky, týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů,
opětovnými výslechy svědků D. K., V. K., K. K., H. V., M. Č., Z. V., Z.
V., J. F., M. M., Z. S., T. M., M. N., M. B., J. K., P. C., I. V., J.
V., P. N., M. G., J. D., T. R., A. K., M. G., M. R., J. V., D. K., L.
P., T. K., V. P., O. B., S. K., I. D., P. B., D. V., A. K., S. M.,
J. K., V. D., M. O., K. Ř., M. J., M. C., L. S. L., M. B., R.
H., J. J. a M. T., které nalézací soud pro zjevnou nadbytečnost zamítl,
je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36
Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy
musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení
pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud
neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v
Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95
Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady
volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného
rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není
povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces
musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité
odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo
§ 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96,
sp. zn. III. ÚS 402/05).
31. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných
předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná,
neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně
řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není
zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení
provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich
opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
32. V tomto směru odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl
dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není
důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou
přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž se v bodě
19 usnesení plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neprovedení
některých důkazů navrhovaných obhajobou přesvědčivě odůvodnil a důkladně
objasnil, z jakých důvodů zamítl návrh obhajoby, která se domáhala svědeckých
výslechů prakticky všech osob, jejichž výpovědi byly ve věci shromážděny v
přípravném řízení (část těchto osob byla také osobně vyslechnuta ve věci sp.
zn. 97 T 9/19, z níž byla poté pod sp. zn. 97 T 4/2020 vyloučena mj. věc
obviněného a v této vyloučené věci probíhalo nové hlavní líčení). Jeho úvahy v
daném směru, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil, soud prvního stupně
vyčerpávajícím způsobem rozvedl v bodě 14 odůvodnění svého rozsudku, na které
lze odkázat.
33. Jak odvolací soud rovněž dodal, ty svědecké výpovědi z přípravného řízení a
příp. i z hlavního líčení ve věci sp. zn. 97 T 9/2019, které měly informační
potenciál k jednání kladenému za vinu obviněnému, byly v té fázi hlavního
líčení konaného v nynější věci sp. zn. 97 T 4/2020, jež předcházela dřívějšímu
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2020 čteny v souladu s § 211 odst.
1 tr. ř., tedy byly tímto způsobem řádně provedeny. U zbývajících osob, jejichž
svědecké výpovědi učiněné v přípravném řízení a případně i při hlavním líčení
ve věci sp. zn. 97 T 9/2019, nebyly u hlavního líčení v nynější věci provedeny
k důkazu ani přečtením, pak nelze reálně předpokládat, že by k věci poskytly
relevantní informace, proto nebyl důvod tyto osoby jako svědky vyslýchat. I
podle odvolacího soudu se v žádném případě nejednalo o tzv. opomenuté důkazy,
jak je obviněným namítáno.
34. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak
vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti
významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně
odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy
náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených
důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
35. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní
situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost
tak lze konstatovat, že konkrétní skutková zjištění byla učiněna na základě
rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném
jednání obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že ačkoliv
obviněný spáchání trestné činnosti v celém mu přisouzeném rozsahu nedoznává, je
z této spolehlivě usvědčován konkrétními důkazy. Ohledně skutkových zjištění
vztahujících se k jednání obviněného je možno poukázat na logické a náležité
hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Jejich dostatečné ukotvení je třeba shledávat zejména ve výpovědi svědka M. S., která korespondovala nejen s výpověďmi svědků – převážně konzumentů
heroinu, který od něj odebírali – D. K., V. K., K. K., H. V., M. Č.,
L. P., T. K., V. P., O. B., I. D., P. B., D. V., M. B., A. K.,
S. M., J. K., K. Ř., M. G., I. V., J. V., A. K., M. G. a J. V., ale i s výpovědí družky M. S., zemřelé P. N., z nichž bylo také
dovozeno množství heroinu, které obviněný v rozhodném období M. S. dodal. Zásadní roli sehrály rovněž odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu
zejména mezi těmito osobami a svědkem M. S., ale i mezi ním a obviněným. Odhlédnout nelze ani od zjištění vyplývajících ze sledování osob a věcí,
potvrzujících v uvedené době jejich osobní kontakt, tedy důkazy, jimž byla
oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od
skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Na tyto
navazují i listinné důkazy, které korespondují s výsledky rozsáhlého dokazování
provedeného v původním společném řízení vedeném pod sp. zn. 97 T 9/2019 a
jejich vzájemnými souvislostmi. Soudy nebyly shledány důvodnými ani námitky
obviněného směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka M. S., neboť
přestože v případě jeho a svědkyně P. N. (již zemřelé) jde o osoby drogově
závislé, a podílející se na rozsáhlé trestné činnosti, nebyly zjištěny žádné
skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit tvrzenou motivaci k nepravdivému
obvinění dovolatele, ani motiv případné msty, jak je obviněným namítáno. Nalézací soud se v bodech 21 a 22 odůvodnění rozsudku, na které lze v
podrobnostech odkázat, rovněž náležitě vypořádal s námitkami, jimiž obviněný v
rámci své obhajoby vytýkal, že nebyl jediným dodavatelem heroinu M. S. a
rozporoval tak množství předaného heroinu. V tomto směru soud prvního stupně
dospěl k závěru, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že vzhledem k rozsahu
komunikace mezi obviněným a M. S. v uvedeném období (v počtu 1895), muselo
být množství prodaného heroinu podstatně větší nežli 350 – 400 gramů heroinu
přiznaného obviněným. Soud se opětovně podrobně a detailně zaobíral výpověďmi
jednotlivých koncových uživatelů a tyto hodnotil jak ve světle výpovědí svědka
S. a zemřelé N., ale zejména i ve vztahu k odposlechům a záznamům telefonické
komunikace.
Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že s ohledem na fakt, že
obviněný byl v rozhodném období jediným dodavatelem svědka S. vyjma 330 gramů
vyplývajících z odposlechů, distribuoval S. konzumentům heroinu minimálně
dalších 410,72 gramů, kdy s ohledem na výhradní dodavatelství se muselo jednat
o heroin, který svědek S. koupil od obviněného. O zjištěném skutkovém stavu
tak nemohou být důvodné pochybnosti.
36. Opodstatněnost nelze přiznat ani další námitce spočívající v tvrzení, že
odvolací soud svým zrušujícím rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 11 To
18/2021, v podstatě zavázal svými pokyny soud prvního stupně k určitému
hodnocení důkazů, který po doplnění dokazování a opětovném posouzení již
provedených důkazů dospěl ke zcela opačným skutkovým závěrům než v předchozím
řízení.
37. Nutno zdůraznit, že na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o
činnost soudů, např. v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí,
že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán
právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen
provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Právním
názorem je i názor na otázky procesního práva, tedy i názor na hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud sice může upozornit soud prvního stupně,
v jakém směru má být řízení doplněno nebo čím je potřeba se znovu zabývat,
nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazně pokyny, nýbrž může soud
prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno a čím je
třeba se znovu zabývat. (k tomu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001,
sp. zn. 4 Tz 196/2001, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS
615/01 a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 825/18).
38. Pro úplnost je nutno uvést, že v předmětné věci odvolací soud v citovaném
zrušujícím rozsudku postupoval správně, pokud soud prvního stupně pouze
upozornil na jednostranné hodnocení důkazů, na absenci hodnocení některých
dalších důkazů, jakož i na nezabývání se jejich úplným obsahem a vzájemnými
souvislostmi v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. a dal i pokyny k případnému
doplnění dokazování. Z citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nicméně
nikterak nevyplývá závěr, že by odvolací soud hodnotil otázku viny obviněného a
existenci jeho viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou, a že by v
tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Veškeré své závěry
odvolací soud uvádí v rovině pravděpodobnostní, když z jím použitých výrazů a
koncipovaných vět ve zrušujícím rozsudku nelze žádným jejich logickým výkladem
dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněného,
kterou by presumoval dříve, než o ní rozhodoval nalézací soud, naopak je z nich
zcela zřejmá pouze rovina hypotetická, a aniž by dále nad rámec svého přezkumu
hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost
jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti. Tento závěr ostatně lze
dovodit i z obsahu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 10. 2021. Námitce obviněného tedy nelze přisvědčit a vyvozovat z nich
jakákoli pochybení odvolacího soudu, neboť ve svém kasačním rozhodnutí
postupoval v souladu se zákonem (srov. § 258 odst. 1 písm. b/, c/ tr. ř. a §
259 tr. ř.). Proto není přiléhavý odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze
dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21.
39. Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo přijato jeho prohlášení o vině s
tím, že v původním řízení nebylo možné tento institut využít, a neměl možnost
toto prohlášení učinit ani po zrušení a vrácení věci odvolacím soudem, nutno
odkázat na ustanovení § 206c odst. 5 tr. ř., podle něhož soud prohlášení viny
nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v
předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí
prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na
okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.
40. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 11. 2021, soud prvního
stupně podle § 206c odst. 5 tr. ř. nepřijal prohlášení viny obviněného, neboť
není v souladu se zjištěným skutkovým stavem (protokol o hlavním líčení čl. l.
478 tr. spisu). Tento svůj závěr odůvodnil tím, že ze spisového materiálu
vyplynulo množství předaného heroinu podstatně vyšší, než obviněný pojal do
svého prohlášení, přičemž po nepřijetí prohlášení viny neměl zájem prohlásit
některé skutečnosti za nesporné (bod 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, str. 3). Pokud tedy soud prvního stupně nepřijal prohlášení viny
obviněného, neboť bylo v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nedopustil se
procesního pochybení ani se nejedná o nedostatek, který by svědčil porušení
práva na obhajobu, ani nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší
soud se tímto závěrem ztotožňuje, přičemž podotýká, že se jedná o postup
fakultativní, jehož využití je ponecháno na úvaze soudu, byť by byl obviněný
subjektivně přesvědčen, že jsou u něj dány podmínky pro přijetí prohlášení viny.
41. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy. Pro
jeho naplnění, jak výše uvedeno nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné
ustanovení trestního řádu, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v
napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí.
42. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je
z obsahu dovolání zřejmé, že uplatněný dovolací důvod není podložen relevantní
argumentací, z níž by vyplynuly vady, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. V rámci své
dovolací argumentace, již obviněný vztáhl i k uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tak obviněný domáhá toliko odlišného
způsobu hodnocení zásadních důkazů, z něhož vyvozuje odchylné skutkové
okolnosti, k nimž své námitky směřuje. Teprve sekundárně, na podkladě této
změny, usiluje o změnu právního posouzení jemu přisouzeného jednání v tom
smyslu, že se trestné činnosti nedopustil v přisouzeném rozsahu. Takto pojaté
výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému
základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obsahově nenaplňují.
43. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu
nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové
námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7.
2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
44. Podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně na základě řádně provedených a
hodnocených důkazů vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky
provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný A. S. zcela
prokazatelně a bez jakýchkoliv pochybností v době nejméně od 17. 11. 2017 do
12. 8. 2018 v XY a v XY opakovaně prodával heroin při ceně nejméně 550 Kč za
jeden gram M. S., kdy mu celkem prodal nejméně 740,72 gramů heroinu. Soud
prvního stupně pak takto vymezený skutek správně podřadil pod příslušná
ustanovení hmotného práva trestního. Právní kvalifikace shora popsaného jednání
jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, s níž se
ztotožnil i odvolací soud, je tak podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá.
45. Pokud obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1.
1. 2022, z obsahu dovolání je zjevné, že v úvahu přichází uplatnění tohoto
dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž obviněný uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od
1. 1. 2022. Jelikož však Nejvyšší soud ověřil, že v napadených rozhodnutích,
ani v řízení jim předcházejícím, nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1.
2022, k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
46. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání v
přisouzeném rozsahu nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů
velmi obezřetně. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých
rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení
§ 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost,
rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již
byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky
uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší
soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k
námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů,
opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni
bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí.
Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně (str. 3 - 40), a rovněž poukazuje na odůvodnění
usnesení odvolacího soudu (str. 5- 11). Na podkladě obou dovoláním
zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění
namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně
vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal
předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou
stupňů nebylo porušeno právo obviněného na kontradiktornost řízení a na řádnou
obhajobu ani na právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani
princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich
vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.
47. Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
(ve znění od 1. 1. 2022) shledal rovněž vadným výrok o trestu odnětí svobody z
rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, přičemž
namítá jeho nepřiměřenost, když má za to, že soud prvního stupně nedostatečně
zohlednil všechny polehčující okolnosti. Takové námitky však nelze
prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném
od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu
tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno, pokud jde
o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002,
sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
48. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však
obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že
tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
49. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022)
výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „…připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují
účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
50. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu,
respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov. ŠÁMAL,
Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.
Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II.
díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit
ani pod žádný jiný dovolací důvod.
51. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např.
na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení
ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak
zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp.
námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo
naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a
přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený
v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného
ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen
přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání
namítat nepřiměřenost trestu.”
52. Poukazuje-li obviněný na své osobní a rodinné poměry, na jejichž pozadí
považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let za
nepřiměřeně přísný, jedná se zjevně toliko o námitku pouhé nepřiměřenosti
trestu, která však, jak již výše uvedeno, žádnému ze zákonných dovolacích
důvodů neodpovídá. Obviněný přitom nenamítá uložení trestu mimo rámec zákonné
trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ani by taková
námitka nemohla mít naději na úspěch. Obviněnému byl totiž uložen přípustný
druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce pod polovinou jejího
rozmezí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci
uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou
do deseti roků.
53. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a
konkrétní výši uloženého trestu vyšel soud prvního stupně ze zásad ukládání
trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, zohledňující okolnosti případu,
včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho
nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné
činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního
jednání. V daném případě tak po zohlednění všech okolností případu a
skutečností relevantních pro rozhodování o trestu obviněného přihlédl k tomu,
že před spácháním projednávaného činu vedl řádný život a choval se tak i poté,
co byl v červnu 2019 v této věci propuštěn z vazby, že se k trestné činnosti
částečně doznal, k jeho rodinné situaci i k jeho zdravotnímu stavu a věku.
Oproti tomu soud prvního stupně konstatoval, že obviněnému přitěžovalo, že se
protiprávního jednání dopustil po předchozím uvážení, ze ziskuchtivé pohnutky,
po dobu devíti měsíců, takže se nejednalo o ojedinělý prodej. Závažnost jeho
činu, jak uvedl odvolací soud, zvyšoval rovněž fakt, že neoprávněně nakládal s
heroinem, jenž mívá nejvíce destruktivní následky v oblasti psychického a
fyzického zdraví jeho uživatelů. Současně přihlédl i k rozsahu trestné
činnosti, kdy množství prodané drogy ve výši 740,72 gramů překročilo dolní
hranici značného rozsahu téměř pětinásobně. Soud při ukládání trestu rovněž
zohlednil, že obviněný projevil zájem prohlásit svou vinu, byť k přijetí jeho
prohlášení nemohlo dojít, neboť prohlásil vinu ohledně podstatně nižšího
množství heroinu, než které plynulo ze spisového materiálu a z provedeného
dokazování. K tomu odvolací soud zcela správně dodal, že při takové výměře
trestu odnětí svobody, jaká byla obviněnému uložena, nelze uvažovat o
podmíněném odkladu jeho výkonu, který lze odložit jen u výměry nepřesahující
tři léta. Proto musel být daný trest stanoven v nepodmíněné formě. Pochybení
nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí
svobody do věznice s ostrahou (str. 41 -42 bod 73 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a str. 9 – 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, body 33-
38). Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem, přičemž shledal uložený
trest v rámci příslušné trestní sazby, za zákonný a přiměřený.
54. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí
svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného
do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech
potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4.
2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
55. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o
situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp.
zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací
námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a
to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné
porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného
(viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
56. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
A. S. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z
jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu