Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem, sídlem Stavbařů 2202/34, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2025 č. j. 5 Tdo 206/2025-11557, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2024 č. j. 6 To 34/2023-11090 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2022 č. j. 31 T 9/2015-10802, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se jejich zrušení. Dále stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a dalších pět obviněných vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění do 30. 6. 2016, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Daňový únik v souhrnu činil 368,5 mil. Kč. Krajský soud stěžovatele odsoudil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 let, přičemž jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných ve výroku o tomto trestu, trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 55 eur a 902 300 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na 7 let podle § 70 odst. 2 písm. a), § 71 odst. 1 a § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku.
3. Proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce v jejich neprospěch odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tak, že je zamítl jako nedůvodná podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
4. Dovolání stěžovatele a dalších dvou obviněných Nejvyšší soud odmítl rovněž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Uvádí, že soudy vycházely pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch, aniž by provedly jím navrhované důkazy. Má za to, že uložený trest je extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a to zejména s ohledem na délku trestního řízení (odkazuje na nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , podle něhož porušení práva na přiměřenou délku řízení musí být kompenzováno při ukládání trestu). Stěžovatel opakuje, že v průběhu řízení upozorňoval na své četné a závažné koronární a diabetické zdravotní problémy, jakož i díky tomu na celkově zhoršenou imunitu, a skutečnost, že je dlouhodobým uživatelem kardiostimulátoru a defibrilátoru. Jeho zdravotní stav dle jeho názoru brání výkonu trestu odnětí svobody.
6. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost posoudil materiálně. Ačkoliv stěžovatel výslovně napadá pouze rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že rozporuje rovněž závěry Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí také přiložil a od jehož doručení odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní soud nejprve s ohledem na charakter stěžovatelových námitek připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň lze připustit ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla nepřehodnocování důkazů Ústavním soudem výjimky v situacích, v nichž skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což však není případ stěžovatele.
8. Argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, na něž navazuje nesprávné právní posouzení jeho jednání, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se ovšem s námitkami stěžovatele řádně (a opakovaně) vypořádaly.
9. Nejvyšší soud dospěl při zhodnocení rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu k závěru, že v předchozím trestním řízení byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 50). Vyjádřil se též k použitelnosti údajně procesně nepoužitelných důkazů (tamtéž, bod 52), jakož i k neprovedení důkazů navržených stěžovatelem a dalšími obviněnými (tamtéž, bod 53). V závěrech Nejvyššího soudu, navazujících na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud neshledal cokoliv, co by mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Na tato rozhodnutí odkazuje, neboť opakovat, co bylo přesvědčivě vysvětleno již v předchozím řízení, by považoval za neúčelné.
10. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel se snaží od počátku řízení uplatnit svoji obhajobu a předestřít existenci pochybností způsobilých zvrátit vyslovené závěry. Činí tak i v ústavní stížnosti přesto, že se obecné soudy jeho námitkami opakovaně zabývaly a vyslovily závěry svědčící o jeho vině. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Jak je patrné z napadených rozhodnutí, soudy se věcí dostatečně a řádně zabývaly, a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.
11. K námitkám týkajícím se uloženého trestu Ústavní soud předně připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat, uloží-li soud druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. jsou při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. jsou extrémně nevyváženy prvky represe a prevence.
Ústavní soud dále ve shodě s Nejvyšším soudem uvádí, že z úvah soudů vyjádřených v napadených rozhodnutích je patrné, že při ukládání trestů zohlednily délku trestního řízení, čímž naplnily požadavky plynoucí mj. ze shora citované judikatury Ústavního soudu (srov. rozsudek krajského soudu, s. 150 až 160 a usnesení vrchního soudu, body 50 až 55). Z napadených rozhodnutí neplyne, že by uložený trest byl projevem svévole, nebo že by soudy při jeho ukládání opomněly zohlednit podstatnou okolnost (např. délku řízení, případně zdravotní stav stěžovatele), a uložený trest tak byl nepřiměřený, a tedy v konečném důsledku neústavní.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu