5 Tdo 206/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. Jiří Šebestík, trvale bytem Vyšní Lhoty č. 94, okr. Frýdek-Místek, 2. Ing. Petr Banasinský, naposledy na území České republiky trvale bytem Na Hranici č. 68/1, Ostrava – Polanka nad Odrou, nyní žijící ve Spolkové republice Německo, a 3. L. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 6 To 34/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 9/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 31 T 9/2015, byli obvinění Ing. Jiří Šebestík, Ing. Petr Banasinský a L. J. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, účinného do 30. 6. 2016. Stejným rozsudkem byli odsouzeni i obvinění L. S., Petr Jíra a Nikola Vlčků, ti však dovolání nepodali.

2. Podstata trestného činu spočívala ve stručnosti v tom, že v období od července 2009 do prosince 2011 v Ostravě i jinde ve společném úmyslu zkrátit český stát na dani z přidané hodnoty obvinění Ing. Jiří Šebestík a Ing. Petr Banasinský, jako jednatelé obchodní společnosti I.P.-95, s. r. o., IČ: 64085694, registrované u Finančního úřadu Ostrava I jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty, DIČ: CZ64085694 (dále jen „I.P.-95“), zahrnovali do výdajů a přijatých zdanitelných plnění faktury za fiktivní obchody s obchodními společnostmi JAVAGATE, s.

r. o., IČ: 27212335, DIČ: CZ27212335 (dále jen „JAVAGATE“), AQUAPLAST GROUP, s. r. o., IČ: 26926679, DIČ: CZ26926679 (dále jen „AQUAPLAST GROUP“), DI + MO, s. r. o., IČ: 27660656, DIČ: CZ27660656 (dále jen „DI + MO“), a následně uplatňovali ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (dále jen „zákon o DPH“), nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Tímto jednáním neoprávněně snižovali základ daně z přidané hodnoty a krátili výslednou daňovou povinnost.

Obviněný L. J. jako zaměstnanec obchodní společnosti I.P.-95 na pokyn a s vědomím obviněných Ing. Jiřího Šebestíka a Ing. Petra Banasinského podepisoval smlouvy a další dokumenty, zajišťoval zboží bezcenné či malé reálné hodnoty k naplnění skladů obchodní společnosti I.P.-95. Dále kontaktoval a řídil původně obviněného Z. B., jehož trestní stíhání bylo z důvodu jeho úmrtí (dne XY) zastaveno, a obviněného L. S., kteří zajišťovali fiktivní obchody s obchodními společnostmi JAVAGATE a AQUAPLAST GROUP tím způsobem, že do nich dosadili a řídili v pozicích takzvaných bílých koňů jednatele těchto společností – obviněné Petra Jíru a Nikolu Vlčků.

Těmto tzv. bílým koňům původně obviněný Z. B. a obviněný L. S. předávali jimi či dalšími obviněnými předpřipravené dokumenty v podobě faktur, čestných prohlášení a jiných dokumentů. Ti podle jejich pokynů vydávali tyto listiny jménem obchodních společností JAVAGATE a AQUAPLAST GROUP a podle potřeby opatřovali otiskem razítka těchto společností a svým podpisem, včetně dalších listin především v podobě výdajových a příjmových pokladních dokladů. Obvinění Petr Jíra a Nikola Vlčků v některých případech obdrželi na základě takto vystavených a jimi podepsaných dokumentů zanedbatelné finanční prostředky, jež měly být částečnou úhradou obchodní společnosti I.P.-95 za takto provedené fiktivní obchody.

Ve skutečnosti šlo toliko o odměnu pro obviněné Petra Jíru a Nikolu Vlčků a další osoby, jež se na této činnosti různým způsobem podílely. Dále obvinění L. J. a L. S. a původně obviněný Z. B. společně zajistili přes další osoby ukrajinské národnosti kontaktní i jiné údaje týkající se obchodní společnosti DI + MO, za kterou následně původně obviněný Z. B. a obviněný L. S. vystavovali, razítkovali a podepisovali faktury pro obchodní společnost I.P.-95 za dodané zboží. Činili tak podle pokynů obviněného L.

J., jenž následně prostřednictvím účetní nechal zavést do účetnictví obchodní společnosti I.P.-95 doklady od obchodních společností JAVAGATE, AQUAPLAST GROUP a DI + MO.

Všichni obvinění, jakož i původně obviněný Z. B., si přitom byli vědomi, že obsah těchto dokumentů neodráží reálné obchody a že nedošlo k žádným v nich uvedeným transakcím ani jiným skutečnostem je zachycujícím. Obviněný Petr Jíra se podílel na jednáních popsaných pod body 1. až 18. v popisu skutku pod písmenem A. rozsudku soudu prvního stupně a obviněná Nikola Vlčků na jednáních popsaných pod body 19. až 26. v popisu skutku pod písmenem A. rozsudku soudu prvního stupně. Obchodní společnost I.P.-95 následně u takto dodaného zboží deklarovala fakturami a dalšími dokumenty buď jeho vývoz do Spojených arabských emirátů společnosti A.B.M.

INTERNATIONAL (L.L.C), nebo v rámci intrakomunitárního plnění dodání zboží maďarským společnostem Vályogkuckó Kft., DIČ: HU12442467, a VADKAN SECURITY Kft., DIČ: HU2316616, a to jako vývoz zboží, jenž je osvobozen od daně z přidané hodnoty na výstupu při vývozu podle § 66 zákona o DPH v tehdy platném znění, respektive jako dodání zboží, jež je osvobozeno od daně z přidané hodnoty na výstupu při dodání do jiného členského státu Evropské unie podle § 64 zákona o DPH v tehdy platném znění. Uvedené jednání obviněných vyústilo v neoprávněný zápočet na vlastní daňovou povinnost obchodní společnosti I.P.-95.

Postupným předkládáním přiznání k dani z přidané hodnoty za obchodní společnost I.P.-95 Finančnímu úřadu Ostrava I, a to při zahrnutí jednotlivých faktur blíže specifikovaných v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, způsobili obvinění České republice, zastoupené Finančním úřadem Ostrava I, škodu v celkové výši 368 499 615 Kč.

3. Obviněný Ing. Jiří Šebestík byl za to odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 let, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných ve výroku o tomto trestu. Dále byl obviněnému podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 55 EUR a 902 300 Kč. Obviněnému byl rovněž uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na 7 let.

4. Obviněný Ing. Petr Banasinský byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 1 100 EUR, 1 500 USD a 2 410 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních korporací na 7 let.

5. Obviněný L. J. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných ve výroku o tomto trestu.

6. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění Ing. Jiří Šebestík, Ing. Petr Banasinský, L. J. a spoluobvinění L. S. a Petr Jíra, jakož i státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch všech obviněných. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tato odvolání usnesením ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 6 To 34/2023, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněných

7. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obvinění Ing. Jiří Šebestík, Ing. Petr Banasinský a L. J.

a) Dovolání obviněného Ing. Jiřího Šebestíka

8. Obviněný Ing. Jiří Šebestík ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž namítl, že byla porušena jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho důkazními návrhy. Obviněný přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, podle něhož v případě několika verzí skutkového děje je soud povinen přesvědčivě odůvodnit, k jaké verzi se přiklonil a proč. Jinak jde o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

9. Konkrétně tento obviněný vytkl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho tvrzením, podle něhož v přípravném řízení došlo k porušení procesních předpisů, neboť provedením výslechu svědka Jiřího Vlčka (později obviněné Nikoly Vlčků) v režimu neodkladného úkonu za účasti soudce došlo k obcházení zákona. Ani výpověď obviněného Z. B. nebyla neodkladným úkonem, jak dovozuje odvolací soud. Přestože soudy považovaly oba tyto svědky za věrohodné, podle názoru obviněného podobnost jejich výpovědí vyplývá z několikaleté participace na různých společných aktivitách nekalého charakteru. Navíc oba shodně popisují pouze skutečnosti, které nijak nesouvisí s trestnou činností ostatních odsouzených. Podle obviněného jsou rozhodná skutková zjištění soudů založena na procesně nepoužitelných důkazech.

10. Obviněný spatřuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v tom, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů je uveden pojem „faktury“, přičemž jde o terminus technicus, který je stavebně technického rázu, ale pro oblast daní a práva je slovem bezobsažným a nejde o pojmový znak trestné činnosti. Navíc ekonomická (obchodní) činnost byla prokázána a pouhým úsudkem soudu na nepatrnou hodnotu obchodovaného zboží nelze situaci vyhodnotit tak, že obchod byl bezobsažný a uplatnění odpočtů v daňovém řízení pak nezákonné.

11. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů pochybily, když nevyhověly návrhu na provedení odborného ocenění obchodovaného zboží a jeho zajištění. Soudy vycházely pouze z ocenění finančního ředitelství provedeného v insolvenčním řízení, přičemž podle odvolacího soudu byly skutečnosti prezentované v rámci výstupů z kontrolní činnosti finančního úřadu potvrzeny v řízení před soudem prvního stupně, aniž by však přesně uvedl, kterými konkrétními důkazy byly potvrzeny. Z odůvodnění odvolacího soudu obviněný dovozuje nezájem soudu na zjištění hodnoty zboží, které se stalo zbožím nepatrné hodnoty až v procesu jeho prodeje neznámým subjektům za symbolickou cenu s tvrzením jeho neprodejnosti. Tento postup soudů nižších stupňů způsobil nesprávnou právní kvalifikaci projednávaného skutku. Podle názoru obviněného soudy nesprávně posoudily rovněž jeho snahu optimalizovat svou daňovou povinnost.

12. Dále obviněný reagoval na usnesení odvolacího soudu v bodě 28. jeho odůvodnění tak, že podle něj mají slevy při prodeji pohonných hmot zcela zásadní smysl např. při akvizici na trhu, velké rozpětí cen mezi dovozcem, zpracovatelem a obchodníky až po konečného spotřebitele dává možnost legální manipulace s cenou i slevami, ale je třeba rozumět dané problematice, ovšem tato schopnost auditorovi zkoumajícímu účetnictví logicky schází.

13. Obviněný v podaném dovolání rovněž zdůraznil, že opakuje své námitky během celého trestního řízení právě proto, že je soudy od počátku ignorují a pouze opakují skutečnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by doplnily vlastní argumentaci. Odvolací soud rezignoval na svou přezkumnou povinnost a napadená rozhodnutí neodpovídají požadavkům podle § 125 odst. 1 tr. ř. na náležité odůvodnění rozhodnutí. V této souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 645/2000, který se zabývá otázkou přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí.

14. Pokud jde o uložený trest, obviněný ho považuje za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a to i s ohledem na délku trvání trestního řízení, kterou obvinění nezavinili.

15. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. Jiří Šebestík navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 6 To 34/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 31 T 9/2015, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

b) Dovolání obviněného Ing. Petra Banasinského

16. Obviněný Ing. Petr Banasinský ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i), l) a m) tr. ř., nicméně k dovolacím důvodům obsaženým v § 265b odst. 1 písm. e), i) a l) tr. ř. neuvedl žádnou bližší argumentaci.

17. Předně obviněný vytkl nepřiměřenou délku trestního řízení, které trvalo přes 12 let, přičemž při takové délce mělo být trestní stíhání zastaveno. Obviněný přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, v nichž soudy dovodily porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud trestní řízení trvalo přes 6 let. K tomu obviněný dodal, že trestní řízení negativně ovlivnilo nejen jeho zdraví, ale přispělo i k rozvratu jeho manželství. V době pobytu obou jednatelů ve vazbě skončila obchodní společnost I.P.-95 v insolvenci, což bylo pro obviněného ekonomicky takřka likvidační. Obviněný byl prostřednictvím sdělovacích prostředků i společensky znemožněn. K těmto skutečnostem soudy nižších stupňů při posuzování viny a trestu obviněného vůbec nepřihlédly. Podle něj nebyla zohledněna ani zásada presumpce neviny a s ní související pravidlo in dubio pro reo.

18. Jak dále obviněný zdůraznil, nebylo prokázáno, že se skutek popsaný v obžalobě stal, a nebyl prokázán ani úmysl obviněného, protože jako statutární orgán se spoléhal na péči odborníka, kterou byla účetní E. V. Ta ostatně jako svědkyně vypověděla, že obviněnému posílala již vypracovaná daňová přiznání, a to ve formátu XML, který neumožňuje ani čtení jednotlivých položek, natož možnost analýzy faktur a dalších podkladů. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020. Nebylo tedy prokázáno, že by obviněný disponoval podklady pro zpracování daňového přiznání, přičemž datovou schránkou pouze odesílal tato přiznání. Navíc ani zkušená účetní paní E. V. neprojevila podezření o hodnotě zboží a z pokladních dokladů ani nelze vyčíst skutečnou hodnotu zboží. Podle obviněného nebyla prokázána jeho vědomost o tom, jak jsou organizovány nákladové položky, s jakými společnostmi jsou uzavírány smlouvy apod. Obviněný L. J. dostával pokyny pouze od obviněného Ing. Jiřího Šebestíka a v řízení bylo naopak prokázáno, že zboží skutečně existovalo. Obchodům s pohonnými hmotami se vytýká jejich ztrátovost, přičemž se zcela pomíjí fakt, že při odběru většího množství zboží bude snížena cena pro obchodní společnost I.P.-95, která měla poté dostat bonusy a významně zvýšit svou konkurenceschopnost na trhu s pohonnými hmotami.

19. Obviněný spatřuje pochybení soudů nižších stupňů i v tom, že v řízení nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, především byl opomenut důkazní návrh spočívající v připojení spisu oznamovatele – Finančního úřadu Ostrava I. Stejně tak nebyl opatřen znalecký posudek ve věci ocenění veškerého tehdy sporného a dostupného zboží. Jde-li o vyčíslení údajné škody, obžaloba vycházela toliko z výpočtu – tvrzení poškozeného finančního úřadu, aniž by bylo provedeno znalecké zkoumání ohledně určení hodnoty sporných nákladových položek, což obviněný považuje za vadu právního posouzení. Sám správce daně nechal Ing. Jiřího Kleina vyhotovit znalecký posudek k ceně movitých věcí, přičemž cena zboží byla dokonce vyšší, než uváděla obchodní společnost I.P.-95.

20. Obviněný zpochybňuje také právní posouzení odvolacího soudu týkající se správnosti popisu jednotlivých skutků ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, který převzal formulaci z obžaloby a v němž chybí mimo jiné i řádné údaje o zdanitelném plnění, které je vytýkáno. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou soudy nižších stupňů v projednávané věci vůbec nerespektovaly. Konkrétně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 139/2020, z něhož vyplývá, že v popisu skutku musí být zahrnuty jak znaky základní, tak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, který je v jednání obviněného spatřován. Dále zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 649/2021, podle něhož je třeba, aby popis skutku obsahoval dostatek podkladů pro závěr, že znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byly naplněny, a to tak, že ve skutkových zjištěních budou dostatečně obsaženy a vyjádřeny všechny skutečnosti a okolnosti rozhodné z hlediska závěrů o naplnění všech znaků uvedené právní kvalifikace. Dále podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1224/2021, musí výrok odsuzujícího rozsudku přesně označovat trestný čin nejen zákonným pojmenováním, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. K uvedenému obviněný dodal, že jestliže popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku, jde o nesprávné právní posouzení.

21. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou podle obviněného postavena na presumpci jeho viny a jsou upozaděny konkrétní role jednotlivých obviněných. Soudy nezohlednily ani rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 6169/21/5300-22444-712153, v němž byl uznán nadměrný odpočet ve výši 3 263 069 Kč. Tato vratka daně z přidané hodnoty byla provedena díky odvolání obchodní společnosti I.P.-95 (odvolání podal za insolvenčního správce Ing. Roman Froněk). Jde o částku, která byla zahrnuta i do obžaloby, ale nebyla modifikována (ač být měla). Obviněný předpokládá, že o řadě dalších podobných rozhodnutí ani nemá vědomost.

22. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. Petr Banasinský navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 6 To 34/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 31 T 9/2015, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

c) Dovolání obviněného L. J.

23. Obviněný L. J. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

24. Předně obviněný dovodil existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž se zabýval výší způsobené škody na dani z přidané hodnoty. Podle jeho názoru kontrolním šetřením celního úřadu i výpověďmi pracovníků Celního úřadu Ostrava, jakož i celou řadou dalších důkazních prostředků bylo prokázáno, že obchodní případy prodeje a nákupu konkrétního zboží proběhly, byly tedy skutečné. Závěrem šetření celního úřadu bylo pouze nadhodnocení ceny jednotlivých druhů zboží. Soud prvního stupně tak neobjektivizoval řádně daňovou škodu, která byla jednáním obviněných způsobena. Učinil závěr, že obchodní případy mezi obchodní společností I.P.-95 a obchodními společnostmi JAVA GATE, AQUAPLAST Group a DI+MO byly zcela fiktivní a nedošlo skutečně k prodeji a nákupu deklarovaného zboží v jednotlivých obchodních případech mezi těmito společnostmi. Určil tak daňovou škodu s tvrzením, že vzhledem k fiktivnosti těchto obchodních případů šlo o vytvoření fiktivních nákladových položek, které měly snížit daňovou povinnost ohledně daně z přidané hodnoty u obchodní společnosti I.P.-95. Podle názoru obviněného soud prvního stupně tímto postupem pochybil, když nepřibral znalce z oboru ceny a odhady movitých věcí ke znaleckému zkoumání cen daného zboží, ani znalce z oboru ekonomika, účetnictví a daně, k objektivizaci škody, která měla vzniknout českému státu zkrácením daně.

25. Obviněný ve svém dovolání rovněž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť byl pouhým zaměstnancem obchodní společnosti I.P.-95, přičemž uzavíral obchodní případy z pověření této společnosti a sám nebyl schopen a ani nemohl ovlivnit, jak budou tyto případy zaúčtovány a jak budou zobrazeny v konečném daňovém přiznání obchodní společnosti I.P.-95.

26. Obviněný vytkl i nesprávně uložený trest odnětí svobody ve výměře 5 let nepodmíněně a učinil tak s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů při svých úvahách o výši trestu nedostatečně vyhodnotily nepřiměřenou délku trestního řízení v této trestní věci a v návaznosti na to se nezabývaly možností použití ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Tímto postupem soudy porušily právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. V posuzovaném případě přesáhlo trestní řízení dobu 12 let a obviněný se nijak nepodílel na průtazích ani k nim nezavdal příčinu. V takové situaci by se mělo použít ustanovení § 58 tr. zákoníku, neboť trest odnětí svobody uložený obviněnému v trvání 5 let je za těchto okolností trestem nepřiměřeným.

27. Závěrem svého dovolání obviněný L. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 6 To 34/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 31 T 9/2015, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním

28. K dovoláním všech obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

29. Námitky obviněných uplatněné s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal státní zástupce opodstatněnými, případně je považuje za námitky, které nelze podřadit pod tento dovolací důvod. Státní zástupce nesouhlasí s obviněnými, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou zjevného (tzv. extrémního) nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Za případ takového extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., odpovídají i skutkovým a právním závěrům, jež jsou odvoditelné z obsahu provedených důkazů postupy, které se nepříčí zásadám elementární logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto závěry jsou pouze v nesouladu s náhledem obviněných na to, jak by jednotlivé důkazy měly být posouzeny a jaké závěry by si z nich obvinění přáli učinit.

30. Obvinění brojí ve svých dovoláních proti rozsahu dokazování, zákonnosti opatření důkazního podkladu a proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Obvinění přitom vytýkají soudům učiněné skutkové závěry za pomoci dílčího odmítnutí hodnocení jednotlivě vybraných důkazů, z nichž soudy vycházely, popřípadě dokonce jen prostřednictvím obecného odmítnutí výsledných závěrů soudů jako celku.

31. Podle názoru státního zástupce soudy provedly všechny potřebné důkazy, jak se vyžaduje podle § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž tyto důkazy hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nevznikají žádné důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, rozhodně v nich nelze shledat nějaký zjevný rozpor oproti skutečnému obsahu provedených důkazů, zejména při jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech. Skutkový stav byl přitom zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Při odůvodnění svých rozhodnutí zároveň oba soudy nižších stupňů dodržely požadavky uvedené v § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud se navíc v dostatečném rozsahu vypořádal s námitkami obviněných i s jejich návrhy na další doplnění dokazování. V tomto ohledu přitom dovolatelé neuvádějí nic inovativního a jen opakují své výhrady vůči skutkovým úvahám. Soud prvního stupně velmi podrobně odůvodnil, z kterých konkrétních skutečností vycházel, na jakých důkazech založil svá zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů. Se závěry obou soudů nižších stupňů se přitom státní zástupce plně ztotožnil.

32. Jelikož soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a to v těch okolnostech, v nichž si jednotlivé důkazy zdánlivě vzájemně odporovaly, lze plně odkázat na obsah tohoto odůvodnění s tím, že jakékoliv úvahy o existenci zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů je nutno vyloučit.

33. Poukazují-li dovolatelé kromě obecného popírání rozhodného skutkového závěru o fiktivnosti obchodních případů vymezených v rozsudku soudu prvního stupně na některé dílčí důkazy (faktury, dodací listy a další doklady a svědectví o skladování a přepravě atd.), koresponduje to plně se závěry soudů o jinak správně formálně vykazovaném obchodování, které však neodpovídalo vlastní realitě.

34. K námitce obviněného Ing. Jiřího Šebestíka ohledně skutečnosti, že výraz „zahrnout fakturu“ není pojmovým znakem trestné činnosti, nýbrž pojmem stavebně technickým, který vůbec nepatří do práva či ekonomiky, státní zástupce uvádí, že jde o subjektivní komentář k možnému významu určitého slova, které se při popisu rozhodných skutkových okolností v případech daňové trestné činnosti používá. Obviněný zjevně nechápe, že určité slovo může mít i více významů. Hovoří-li se v tzv. skutkové větě o „zahrnutí faktur za fiktivní obchody do výdajů a přijatých zdanitelných plnění“, jde o zcela srozumitelnou součást popisu jednání v konečném důsledku vedoucího k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, konkrétně jeho ustanovením § 240.

35. Jde-li o námitku obviněného Ing. Jiřího Šebestíka ohledně důkazu výslechem Jiřího Vlčka (později obviněné Nikoly Vlčků) opatřeného údajně nezákonným způsobem v přípravném řízení, podle státního zástupce nesplňuje podmínku uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby tento důkaz tvořil základ pro nějaké rozhodné skutkové zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu. Naopak sám obviněný připouští, že zpochybňované výpovědi Nikoly Vlčků z roku 2011 byly nezbytné z hlediska vznesení obvinění, tedy měly být rozhodné pro usnesení o zahájení trestního stíhání. O odsuzujícím rozsudku se obviněný nezmiňuje a usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. není rozhodnutím, proti kterému by mohl obviněný podat dovolání. Navíc, z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že výslech obviněného Jiřího Vlčka ze dne 3. 11. 2011 provedený jako neodkladný úkon nemohl být v řízení před soudem prvního stupně vůbec použit vzhledem k následnému zahájení trestního stíhání jmenovaného, a soud prvního stupně tedy vycházel pouze z jeho výpovědí v přípravném řízení a u hlavního líčení. Proto je zjevné, že zákonnost či nezákonnost závěru o neodkladnosti výslechu Jiřího Vlčka z uvedeného data neměla žádný význam pro jakákoliv rozhodná skutková zjištění, která by měla být určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku v posuzovaném případě.

36. Obviněný Ing. Jiří Šebestík vznesl námitky rovněž proti výpovědi psychicky nemocného spoluobviněného Z. B., nicméně neupřesnil, proč by závěry soudu o neodkladnosti této výpovědi a vlastní výpověď uvedeného zemřelého spoluobviněného měly být v rozporu se zákonem a proč by jeho svědectví mělo být vyřazeno z procesu hodnocení důkazů. Závěr o věrohodnosti či nevěrohodnosti výpovědi je otázkou hodnocení důkazů, které provádí toliko soud. Výslechy spoluobviněného Z. B. navíc proběhly za plného zachování práv obviněného Ing. Jiřího Šebestíka.

37. K námitkám obviněných ohledně neprovedení podstatného důkazu, kterým měl být znalecký posudek k ocenění obchodovaného zboží a k výši zkrácené daně z přidané hodnoty, státní zástupce dodává, že nikoli každý důkazní návrh, který soud v průběhu dokazování neprovede, lze označit za tzv. opomenutý důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V projednávaném případě nebylo nutné k určení výše škody způsobené zkrácením daně z přidané hodnoty přibírat znalce, což soudy nižších stupňů také náležitě vysvětlily. Obvinění totiž úmyslně vytvořili umělý řetězec obchodních společností, v němž byly některé reálně ekonomicky absolutně nečinné, aby mezi nimi deklarovali fiktivní obchody (s fakticky bezcenným zbožím) za účelem neoprávněného snižování daně z přidané hodnoty u obchodní společnosti I.P.-95. Pokud tedy obviněný Ing. Petr Banasinský považuje vyčíslení způsobené škody za samostatnou vadu právního posouzení [ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] s tím, že obžaloba vyšla pouze z výpočtu – tvrzení poškozeného (finančního úřadu), není možné ani v tomto směru přisvědčit dovolateli. Při pevné sazbě daně z přidané hodnoty stanovené v zákoně a při totožných údajích z dotčené fakturace, z níž vycházel nejen správce daně, ale taktéž orgány činné v trestním řízení, se nelze pozastavovat nad tím, pokud je výstupem obou řízení, daňového i trestního, totožná výše zkrácené daňové povinnosti za posuzované období.

38. K námitce obviněného L. J. o nenaplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu státní zástupce uvádí, že obviněný značně zjednodušuje skutková zjištění soudů o jeho vztahu a postavení v obchodní společnosti I.P.-95, když se označuje za prostého zaměstnance, neboť jeho oprávnění v této obchodní společnosti byla mnohem rozsáhlejší a významnější, než se snaží prezentovat v dovolání. Fakticky totiž vykonával oprávnění jednatele této obchodní společnosti, k čemuž disponoval i plnou mocí. Nelze se ztotožnit s jeho argumentací, že nemohl ovlivnit zaúčtování obchodních případů, pokud k těmto obchodním případům ukládal dalším spoluobviněným pokyny ohledně způsobu jejich formálního vykázání v účetních dokladech. Jediný možný závěr, k němuž mohly soudy dospět, byl závěr o přímém úmyslu obviněného L. J. podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

39. Pokud jde o námitky obviněných směřující proti výrokům o uložených trestech, k tomu státní zástupce pouze dodal, že takové námitky je možné uplatnit jen s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., přičemž tak učinil pouze obviněný Ing. Petr Banasinský, a to jen blanketně. Navíc u všech obviněných šlo o tresty uložené v mezích zákona, které jsou i přes délku trestního řízení v souladu se zásadou proporcionality, kterou je nutné při ukládání trestů dodržovat. Pokud jde o porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, státní zástupce odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž může být dostatečnou kompenzací za trestní stíhání trvající dlouhou dobu i zmírnění trestu na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států, je-li trest zmírněn výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a je-li uvedeno, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. V projednávané věci vzal soud prvního stupně skutečnost dlouhého trvání trestního řízení v úvahu při rozhodování o trestu a výslovně z tohoto důvodu uložil tresty odnětí svobody všem obviněným v dolní polovině zákonné trestní sazby stanovené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Otázkou neúměrnosti délky trestního řízení se zabýval rovněž odvolací soud, který dospěl ke zcela správnému závěru, že dostatečnou kompenzací za porušení práva obviněných na přiměřenou délku řízení je již zmírnění trestu odnětí svobody směrem k dolní hranici zákonné trestní sazby, a to o několik roků oproti výši trestu, která by jinak byla obviněným uložena při rychlejším průběhu trestního řízení. Tím byla obviněným poskytnuta dostatečná ochrana jejich práva na přiměřenou délku řízení, aniž by bylo třeba využít moderačního oprávnění soudu ve smyslu § 58 tr. zákoníku. Další námitky obviněných ohledně nepřiměřenosti uložených trestů jsou mimo rámec dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obvinění zřejmě uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K nim však státní zástupce vyslovil negativní stanovisko již shora.

41. Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce odmítnout dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

42. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek všech obviněných ve vztahu k jimi uplatněným dovolacím důvodům. Všichni obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obvinění Ing. Petr Banasinský a L. J. uplatnili navíc dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a obviněný Ing. Petr Banasinský nadto i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), i) a l) tr. ř.

43. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř Nejvyšší soud připomíná jeho podstatu spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

46. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze namítat pouhou nepřiměřenost trestu, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné zákonné trestní sazby (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

48. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.

49. Nejvyšší soud dodává, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem skutečně odpovídaly takovému důvodu.

b) K uplatněným námitkám obviněných

50. Po pečlivém prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podaná dovolání obviněných nejsou opodstatněná. Obvinění ve svých dovoláních v podstatě jen zopakovali námitky, které vznesli již v předchozím řízení. Svou dovolací argumentaci přitom založili na nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy a k jakým závěrům nakonec dospěly, zároveň obvinění zdůrazňovali vlastní verzi skutkového děje, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Uplatněné dovolací námitky byly vypořádány již před soudy nižších stupňů, které se věnovaly důkladně jednotlivým výhradám obviněných a správně je vyhodnotily. Přitom v předchozím trestním řízení byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s požadavky obsaženými v § 2 odst. 6 tr. ř. a rozhodnutí napadená dovoláními obviněných splňují rovněž všechny náležitosti řádného odůvodnění podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.

51. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili ve svých dovoláních všichni obvinění, kteří je podali. Převážná část jejich námitek podřaditelných pod uvedený dovolací důvod je založena na existenci údajného tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, který ovšem obvinění vyvozují ze své verze skutkového stavu, jak je uvedeno shora. Obviněný Ing. Jiří Šebestík navíc spatřuje takový rozpor v použití pojmu „faktury“ obsaženého v popisu skutku, přestože nejde o zákonný znak trestné činnosti. Tuto argumentaci shledal Nejvyšší soud jako zcela irelevantní vzhledem ke skutečnosti, že popis skutku jakožto slovní vyjádření toho, co se ve vnějším světě objektivně stalo, musí být v rozsudku konkrétně formulován tak, aby vystihoval všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tyto znaky je přitom třeba v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. popsat skutkově, nikoli právně. Je tedy naopak žádoucí, aby popis skutku neobsahoval právní pojmy, které jsou uvedeny až následně v právní větě, jež představuje citaci zákonného ustanovení podle zvláštní části trestního zákoníku. Pojem „faktura“ byl tedy správně použit v popisu skutku, kde má být trestná činnost obviněných vyjádřena konkrétně tak, jak probíhala. V posuzované trestní věci pak popis skutku odpovídá použité právní větě, že obvinění ve větším rozsahu zkrátili daň, spáchali takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Na základě toho byl čin spáchaný obviněnými správně právně kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

52. Námitky vytýkající procesně nepoužitelné důkazy odpovídají dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen zdánlivě, neboť ke svědeckým výpovědím Jiřího Vlčka (nyní obviněné Nikoly Vlčků) z roku 2011, na něž obviněný Ing. Jiří Šebestík ve své dovolací argumentaci odkázal, soud prvního stupně při posuzování viny obviněných vůbec nepřihlížel (viz stranu 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejde tak o procesně nepoužitelné důkazy, na nichž by byla založena rozhodná skutková zjištění ve smyslu citovaného dovolacího důvodu. Mezi takové důkazy nelze zařadit ani výpověď spoluobviněného Z. B., neboť k jeho výslechu se přistupovalo jako k neodkladnému úkonu toliko ve vztahu ke spoluobviněnému Petru Jírovi. Argumentace obviněného Ing. Jiřího Šebestíka je tedy v tomto směru také irelevantní. K námitkám zpochybňujícím věrohodnost výpovědí spoluobviněných Nikoly Vlčků a Z. B. Nejvyšší soud dodává, že posouzení jejich věrohodnosti je zcela v kompetenci soudu, který prováděl jejich výslech, a proto také byl povinen ověřovat věrohodnost těchto výpovědí i každého dalšího provedeného důkazu, což učinil.

53. Pokud jde o námitky obviněných spočívající v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly jimi navrhované důkazy (odborné ohodnocení obchodovaných movitých věcí), považuje je Nejvyšší soud za nedůvodné. V tomto případě ani nejde o podstatné důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které by se vztahovaly k rozhodným skutkovým zjištěním a které soudy nedůvodně neprovedly. Jde spíše o námitky založené na nesouhlasu obviněných s výsledky provedeného dokazování. Soudy nižších stupňů se přitom věnovaly dostatečně otázce hodnoty zboží, s nímž se podle faktur obchodovalo, přičemž v provedeném dokazování byla hodnota zboží objektivizována posudkem znaleckého ústavu ALFA, s.

r. o. Soudy náležitě vyhodnotily i povahu obchodů s tímto zbožím, přičemž bylo jasně odůvodněno, že pojmem „fiktivní obchod“ se nemá na mysli absolutní smyšlenost rozhodných okolností, nýbrž to, že údaje na dokladech deklarujících obchodní transakce neodpovídají skutečnosti a byly pouze uměle vytvořeny za účelem snížení vlastní daňové povinnosti obchodní společnosti I.P.-95 (viz stranu 138 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 29. až 35. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). O uvedených skutkových zjištěních neměly soudy nižších stupňů pochybnosti, a nebylo tedy třeba provádět k těmto otázkám další důkazy.

54. Rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnili ve svých dovoláních všichni obvinění, kteří je podali. Tomuto důvodu odpovídají námitky o nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ve vztahu k obviněným L. J. a Ing. Petru Banasinskému a námitky spočívající v nesprávném vyčíslení údajné škody vzniklé v důsledku spáchané trestné činnosti. Ani tyto námitky nemohl Nejvyšší soud posoudit jinak než jako nedůvodné. Jde-li o subjektivní stránku skutkové podstaty projednávaného trestného činu, nelze uvěřit argumentaci obviněných, že trestná činnost probíhala bez jejich vědomí. Obviněný Ing. Petr Banasinský byl vedle obviněného Ing. Jiřího Šebestíka druhým jednatelem obchodní společnosti I.P.-95 a obviněný L. J. byl jejím zaměstnancem a na základě plné moci byl oprávněn za ni jednat. Při skutkovém ději tak, jak byl v rámci trestního řízení prokázán, si lze jen stěží představit možnost, že by tito obvinění ze svých pozic ve zmíněné obchodní společnosti nevěděli o rozsáhlé a poměrně dobře promyšlené činnosti vymezené v popisu skutku. Taková možnost byla vyvrácena i provedenými důkazy, z nichž navíc vyplynulo úzké zapojení těchto osob do celého systému trestné činnosti. Výše uvedenou námitkou obviněných se náležitě zabývaly již soudy nižších stupňů, přičemž dospěly ke správnému závěru o přímém úmyslu obou těchto obviněných podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž tvrzení obviněných vytýkající nesprávné vyčíslení údajné škody vzniklé v důsledku spáchané trestné činnosti není důvodné. Výše zkrácené daně byla objektivně zjištěna, neboť vyplývala ze sazby daně z přidané hodnoty stanovené příslušným právním předpisem (zákonem o dani z přidané hodnoty) a nebylo nutné k ní provádět další dokazování. Touto problematikou se navíc již náležitě zabývaly soudy nižších stupňů (viz stranu 145 rozsudku soudu prvního stupně a bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

55. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že byla porušena zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Tento postup se užije v případě, že v trestním řízení při dokazování vyvstanou ohledně skutkových otázek týkajících se viny obviněného důvodné pochybnosti, které nelze dalším dokazováním odstranit. Tehdy je nutné postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného. V projednávaném případě však nešlo o takovou situaci, neboť provedeným dokazováním byla prokázána vina všech obviněných, o níž neměly soudy nižších stupňů a ostatně ani nyní Nejvyšší soud žádné pochybnosti a ani je mít nemohly. Proto nebyl důvod postupovat ve prospěch obviněných a rozhodnout o jejich vině jinak, než jak bylo učiněno.

56. Pokud jde o ostatní námitky, které obvinění uplatnili ve svých dovoláních, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nelze podřadit pod jimi uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné důvody dovolání obsažené v § 265b tr. ř. Přestože obviněný Ing. Petr Banasinský ve svém dovolání formálně označil rovněž dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), i) a l) tr. ř., neuvedl k nim žádnou bližší argumentaci, která by jim obsahově odpovídala a na základě níž by Nejvyšší soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí i ve vztahu k nim.

57. Mezi námitky, které nelze podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř., patří i tvrzení obviněných ve vztahu k uloženým trestům odnětí svobody, které považují za nepřiměřeně přísné vzhledem k délce celého trestního řízení, jež trvalo přes 12 let. To platí i pro námitky, jimiž se obviněný L. J. v důsledku dlouhého trestního řízení domáhal uložení trestu odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku. Pouhá nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který navíc uplatnil jen obviněný Ing. Petr Banasinský, a to pouze blanketně. Tento obviněný nadto ve svém dovolání odkázal na již překonaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž by mělo být trestní stíhání zastaveno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů se zabývaly i možným porušením práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v tomto směru se odpovídajícím způsobem a podle názoru Nejvyššího soudu správně vypořádaly právě se skutečností spočívající v dlouhotrvajícím trestním řízení, když ji zohlednily při ukládání trestů jednotlivým obviněným. Z úvah, jimiž byly soudy při ukládání trestů vedeny, je patrné, že pokud by nezohlednily délku trestního řízení, byly by obviněným uloženy mnohem přísnější tresty (viz strany 150 až 160 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 50. až 55. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů tedy postupovaly zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž představuje dostatečnou kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení zmírnění ukládaného trestu (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 6. 2001, Beck proti Norsku, č. stížnosti 26390/95). Délka trestního řízení v nyní posuzované věci navíc odpovídala složitosti a rozsahu projednávané trestné činnosti a nešlo o nedůvodné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení.

58. Ohledně námitek, které obvinění vznesli již před soudy nižších stupňů a s nimiž se tyto soudy navíc dostatečným a správným způsobem vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Z něj vyplývá, že v případě podání dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

59. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění Ing. Petr Banasinský a L. J., lze ve stručnosti poznamenat, že v dané věci byly splněny procesní podmínky k vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, obviněným nebyl znemožněn přístup k němu a jejich odvolání byla věcně projednána, přičemž odvolací soud odpovídajícím způsobem reagoval na jejich námitky. Ani druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu nemohla být naplněna, protože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nebyl dán žádný jiný dovolací důvod uplatněný obviněnými, jak již bylo výše podrobně vysvětleno.

V. Závěrečné shrnutí

60. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných nejsou opodstatněná, neboť se v nich opakují námitky, které obvinění již uplatnili v předchozím trestním řízení, anebo jde o námitky, které neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.

61. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaných dovoláních obviněných podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 4. 2025

JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu