Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Fatra, a. s., sídlem třída Tomáše Bati 1541, Napajedla, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2025 č. j. 3 Afs 179/2024-74 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 3 A 139/2021-164, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principu rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník zamítl podle § 14m zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatelky ze dne 5. 5. 2020 o poskytnutí dotace na projekt "Energeticky úsporná opatření Fatra, a. s. - kompresory Chropyně" na základě dotační výzvy "Úspory energie V. výzva", vyhlášené podle § 14j rozpočtových pravidel v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost 2014-2020, s odůvodněním, že poskytnutí dotace by představovalo porušení povinnosti hospodárného nakládání s veřejnými prostředky a povinnosti přijímat opatření k vyloučení nebo zmírnění finančních, právních a jiných rizik s možným dopadem na zdroje financování činnosti orgánu veřejné správy. Vycházel z principu prevence a zohlednil hrozící riziko, že projekt nebude profinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Toto riziko vyplynulo z výsledků auditu Evropské komise, který se týkal dotací již poskytnutých společnostem skupiny Agrofert, do které patří rovněž stěžovatelka, a shledal porušení pravidel o střetu zájmů s ohledem na postavení tehdejšího předsedy vlády Ing. Andreje Babiše.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že na poskytnutí dotace není právní nárok, a stěžovatelce tak nemůže svědčit legitimní očekávání o jejím poskytnutí. Upozornil také, že vedlejší účastník dospěl k rozhodnutí neposkytnout dotaci z důvodu existence rizika budoucího neproplacení prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj do státního rozpočtu, které zřetelně vyplývalo ze závěrů auditních výstupů; soud v tomto směru nepřisvědčil námitce, že výstupy definitivně neurčují pozici Evropské komise a nemají závazné právní účinky. Podle soudu vnitrostátní orgány neuspěly s námitkami uplatněnými proti Závěrečné zprávě, a proto nic nenasvědčovalo tomu, že se pozice Evropské komise bude od auditních výstupů v budoucnu výrazněji odchylovat. Městský soud naopak aproboval postup vedlejšího účastníka založený na povinnosti dodržovat princip prevence, která vyplývá z čl. 74 odst. 2 a čl. 122 odst. 2 nařízení č. 1303/2013 a z § 45 odst. 2 rozpočtových pravidel. Za odůvodněný pokládal městský soud i předpoklad, že finanční krytí dotace z evropských fondů je v návaznosti na výsledky provedeného auditu ohroženo, a že Česká republika nemusí být úspěšná s žádostí o proplacení.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, neboť aproboval závěry městského soudu.
5. Stěžovatelka má za to, že městský soud a následně i Nejvyšší správní soud porušily komponenty práva na spravedlivý proces, neboť se odmítly vypořádat s její argumentací založenou na institutu přezávazkování, opomenuly provést navržené důkazní prostředky na podporu této argumentace, aniž by k neprovedení těchto důkazů byl dán jakýkoliv ústavně konformní důvod, a odňaly jí příležitost reagovat na procesní obranu vedlejšího účastníka, který se ve vyjádření k žalobě dovolával metodického pokynu, jež možnost přezávazkování daného operačního programu předvídal. Tím bylo stěžovatelce bezdůvodně odepřeno právo předložit důkaz opaku, jelikož nová argumentace stěžovatelky nic neměnila na podstatě žalobního bodu, neboť nadále šlo o zpochybnění důvodnosti rozpočtových obav, kterými vedlejší účastník zamítnutí dotace odůvodnil.
6. Podle stěžovatelky není nic nekorektního na tom, aby žalobce na ústním jednání rozvinul, resp. dále prohloubil řádně a včas učiněný žalobní bod, a to zvláště je-li takové rozhojnění žalobní argumentace činěno v reakci na procesní obranu žalovaného tak, jako tomu bylo v tomto případě. Zatímco žalovaný vedlejší účastník řízení mohl svou argumentaci rozvíjet i nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatelce byla možnost doplnit svou žalobní argumentaci či ji "zasadit do širšího kontextu''' účelově odpírána na základě absurdního argumentu, že její později uplatněná argumentace není zcela totožná s textem podané žaloby. Tato systémová nerovnováha, kterou rozhodovací praxe správních soudů, včetně Nejvyššího správního soudu vytváří, je podle stěžovatelky v příkrém rozporu s principem rovnosti zbraní a Úmluvou zakotveným právem na účinné prostředky nápravy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; ve správních věcech je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je - ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
9. Nynější věc se týká podmínek dotací z prostředků Evropské unie pro obchodní společnost ze skupiny Agrofert. Ústavní soud v nedávné době rozhodoval o ústavních stížnostech ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1389/24 ,
II. ÚS 1469/24 a
IV. ÚS 1758/24 , s nimiž posuzovanou věc spojuje skutková i právní totožnost. V uvedených věcech bylo shodné postavení stěžovatelky (společnosti skupiny Agrofert), vyhlášená dotační výzva ("Úspory energie V. výzva"), odůvodnění rozhodnutí o neobdržení dotace (princip prevence - výsledky auditu Evropské komise) i téměř totožná argumentace užitá v ústavní stížnosti. Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné a v nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů v předcházejících rozhodnutích jakkoli odchylovat, přičemž postačuje jejich stručné shrnutí.
10. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Pro Ústavní soud je stěžejní, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy při posouzení věci řídily. Městský soud i Nejvyšší správní soud vycházely z ustálené judikatury týkající se přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/2014-46). Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní.
11. Důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky byla existence rizika pro státní rozpočet spočívajícího v možnosti, že vyplacené dotační prostředky nebudou následně refundovány Evropskou komisí. Správní soudy uzavřely, že správní orgán meze správního uvážení nepřekročil, neboť jednal v souladu s požadavkem prevence a omezení rizik pro státní rozpočet, jenž má oporu v platné právní úpravě a představuje limit správního uvážení. Identifikovaly příčinu rizika (tj. audit Evropské komise, který dospěl k závěru, že právní úprava střetu zájmů brání poskytování dotací z evropských fondů společnostem skupiny Agrofert), zhodnotily jeho relevanci a reálnost předpokladu, že nedojde k proplacení eventuálně poskytnuté dotace a vysvětlily, proč nebylo nutné, aby správní orgán posoudil, zda je skutečně dána existence střetu zájmů podle shora uvedeného zákona.
12. Soudy se vypořádaly rovněž s námitkami procesního charakteru. Městský soud zamítl důkazní návrhy stěžovatelky kvůli jejich nadbytečnosti, což podle judikatury Ústavního soudu není bez dalšího neústavní. Pokud městský soud (jehož postup aproboval Nejvyšší správní soud) nevzal v potaz uplatněné námitky (resp. argumentaci) stěžovatelky založené na institutu přezávazkování, jelikož je posoudil jako opožděné, usoudil o nich správně, jelikož vskutku šlo o námitky nové, nikoliv toliko o konkretizaci již uplatněných žalobních bodů.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu