Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Krmíčka, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 22 Cdo 977/2025-442, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2024 č. j. 13 Co 35/2024-418 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. října 2023 č. j. 33 C 307/2019-381, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Mgr. Lucie Krmíčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení velké řady práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Současně žádá, aby mu vedlejší účastnice nahradila náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatel a vedlejší účastnice vstoupili v červnu 2007 do manželství, které bylo rozvedeno v září 2019. Po rozvodu stěžovatel vyzval vedlejší účastnici, aby vyklidila pozemek v B. včetně stavby rodinného domu postavené na celé rozloze pozemku. V katastru nemovitostí byl jako výlučný vlastník pozemku, jehož součástí byla také stavba, zapsán stěžovatel. Vedlejší účastnice se odmítla vystěhovat. Uvedla, že katastrální zápis neodpovídá skutečnosti - jak pozemek, tak i stavba byly pořízeny za manželství, a proto patřily do společného jmění manželů, které dosud nebylo vypořádáno.
Stěžovatel poté podal žalobu na vyklizení. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly znovu poté, co jejich předchozí rozhodnutí v části, týkající se zamítnutí žaloby na vyklizení, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Soudy totiž svůj původní závěr, že pozemek je ve společném jmění, postavily na nesprávných úvahách o povaze finančních prostředků na bankovním účtu stěžovatele a dostatečně nezohlednily ani prohlášení vedlejší účastnice v kupní smlouvě k pozemku, že kupní cena byla hrazena výlučnými prostředky stěžovatele.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že zásada v § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nevztahuje na stavby, které vznikly před jeho účinností, tedy přede dnem 1. 1. 2014. V dalším řízení tedy může vyjít najevo, že byť pozemek je ve výlučném majetku stěžovatele, dům patří do společného jmění manželů, a tak se nestal součástí pozemku (§ 3054 občanského zákoníku)
3. Okresní soud Brno-venkov v napadeném rozsudku žalobu na vyklizení opět zamítl. Protože pozemek i stavba byly pořízeny (vznikly) za trvání manželství, nesl stěžovatel důkazní břemeno, že nejde o majetek ve společném jmění [§ 143a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "starý občanský zákoník")]. Okresní soud, veden závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, uzavřel, že kupní cena pozemku byla hrazena z výlučných prostředků stěžovatele, a pozemek tak nabyl do svého výlučného vlastnictví.
4. Vlastnictví stavby však okresní soud posoudil opačně. Stěžovatel neprokázal, že dům není součástí společného jmění manželů. Nejprve tvrdil, že stavbu financoval ze zápůjčky své matky ve výši 2 200 000 Kč. Po seznámení se s aktuální judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, č. 44/2021 Sb. rozh. civ.), podle níž by i takové prostředky spadaly do společného jmění manželů, začal uvádět, že zápůjčku od matky použil až na zhodnocení domu, který mu matka jako stavebník domu před zápisem do katastru nemovitostí neformálně darovala. Také matka při svědecké výpovědi uvedla, že stavbu provedla, platila a poté stěžovateli darovala. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).
5. Podle okresního soudu však z výpovědi matky ani jiných důkazů neplynulo, že matka měla v úmyslu dům stavět pro sebe. Sama ve výpovědi zmínila, že dům stavěla pro syna. Rovněž ve stavební dokumentaci byl stavebníkem označen stěžovatel, matka vystupovala pouze jako zástupce, stěžovateli byly také doručovány všechny písemnosti. Přestože matka projekt připravila, řídila stavbu a podílela se na jejím financování, nebylo ji možné považovat za stavebníka v občanskoprávním smyslu, neboť jejím úmyslem nikdy nebylo stavět dům pro sebe.
Nebylo zjištěno ani žádné právní jednání, kterým by stěžovateli rozestavěnou stavbu darovala. V době, kdy dům vznikl jako věc, byla stavba minimálně částečně financována z prostředků ve společném jmění manželů. Z účtu stěžovatele totiž odcházely konkrétně identifikované platby na výstavbu domu. Ve stejném období na jeho účet přicházely nemalé částky z podnikání i platby od manželky. Pokud manželé nabydou nemovitou věc za trvání manželství a na zaplacení použijí byť jen zčásti společné prostředky, náleží celá věc do společného jmění.
Protože pozemek a stavba měly odlišné vlastníky, stavba se nestala ani po účinnosti nové právní úpravy součástí pozemku (§ 3054 násl. občanského zákoníku). Zápis v katastru nemovitostí tedy neodpovídal skutečnému stavu. Na posouzení věci nemělo význam, že stěžovatelka proti zápisu nebrojila. Jelikož dům patřil do společného jmění, nemohla být vedlejší účastnici uložena povinnost ho vyklidit; řízení o vypořádání společného jmění dosud neskončilo a dům mají právo užívat oba bývalí manželé. Okresní soud zamítl žalobu také v části požadující vyklizení pozemku, neboť by tím vedlejší účastnici fakticky znemožnil dům užívat, což by bylo v rozporu s dobrými mravy.
6. Krajský soud v Brně se v napadeném rozsudku ztotožnil s právní argumentací okresního soudu a toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Nepřisvědčil dovolací námitce o bezúplatném převodu nedokončené stavby mezi matkou stěžovatele jako stavebníkem a stěžovatelem, neboť stěžovatel zpochybňoval právní posouzení vycházející z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že měl být uznán jeho nárok na vyklizení pozemku bez ohledu na to, zda se na něm nachází stavba ve společném jmění manželů.
Judikatura, kterou stěžovatel argumentoval, podle Nejvyššího soudu nedopadala na případy, kdy je stavbou zastavěná celá plocha pozemku a je tedy vyloučeno jeho jiné užívání než k umístění stavby. Vedlejší účastnice jinak, než umístěním stavby do pozemku stěžovatele nezasahovala, proto z logiky věci nemohl požadavek na vyklizení pozemku obstát. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že nebylo možné při posouzení předběžné otázky stavbu posoudit jako samostatnou věc bez změny zápisu v katastru nemovitostí, kde je stavba evidována jako součást pozemku ve výlučném vlastnictví stěžovatele.
Podle konstantní judikatury může mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem existovat rozpor; přednost má stav skutečný, zápis v katastru nemovitostí má povahu vyvratitelné domněnky. Existence stavby jako samostatné věci tedy nezávisí na zápisu v katastru nemovitostí. II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání. Stěžovatel vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož byl pozemek, jehož součástí je též stavba, veden po více než osm let jako jeho výlučné vlastnictví, aniž by kdokoli proti zápisu brojil. Vedlejší účastnice věděla, že stěžovatel je od roku 2007 výlučným vlastníkem pozemku, a že matka stěžovatele staví za své výlučné prostředky na pozemku dům, který mu chce darovat. V souladu s těmito dohodami byl dům zapsán do katastru nemovitostí.
Po rozvodu proto stěžovatele překvapilo, že k prokázání výlučného vlastnického práva mu nestačí výpis z katastru nemovitostí, jak je v civilních sporech běžné, ale že musí po letech prokazovat správnost zápisu. Majetkoprávní režim se přitom musel zkoumat vinou vedlejší účastnice, která se až po rozvodu "rozpomněla", že dům je součástí společného jmění. Stěžovatel byl nucen po letech prokazovat okolnosti vzniku jeho výlučného vlastnického práva, aniž soud uložil povinnost tvrzení a důkazní vedlejší účastnici, která se dovolává nesprávného zápisu ve veřejném seznamu.
8. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vypořádaly jeho argumentaci o platném darování rozestavěné stavby. Podle jeho názoru soudy posuzovaly skutkový stav formalisticky a nevyložily právní jednání podle jeho skutečného obsahu. Stěžovatel se návrhy na výslech několika svědků, které soud neprovedl, snažil prokázat, že již před zahájením výstavby existovala mezi ním a matkou dohoda, že matka postaví ze svých prostředků dům, který mu daruje. Byly s tím srozuměny všechny strany, včetně vedlejší účastnice.
Jeho matka při výpovědi potvrdila, že dům stavěla sama, na vlastní náklady a odpovědnost, avšak s cílem převést ho na syna. Obecné soudy však vyšly z premisy, že rodinný dům vznikl jako věc během trvání manželství a byl ve společném jmění manželů. Dohodu mezi stěžovatelem a jeho matkou nepovažovaly za rozhodnou a otázku originárního nabytí vlastnického práva zúžily na posouzení, zda matka byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu s úmyslem stavět dům pro sebe, aby ho následně mohla darovat stěžovateli.
Platnost darování však podle stěžovatele nemohla být dotčena tím, že matka dům stavěla a financovala s vědomím, že ho staví pro syna. Bylo by absurdní, pokud by matka pro úspěšný závěr o darování musela tvrdit, že dům stavěla nejprve s úmyslem pro sebe (a takto ho zapsat), a to za situace kdy matka ani stěžovatel nejsou právními profesionály. Rozestavěná stavba nepodléhala povinnému zápisu v katastru a v okamžiku, kdy byl stěžovatel zapsán jako vlastník, mu již byla darována. Obecné soudy zasáhly do smluvní autonomie stran a přehlédly skutečný kontext, tedy že matka chce svému dítěti postavit na jeho pozemku dům a takto mu jej darovat.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
10. Stěžovatel se žalobou před obecnými soudy domáhal, aby vedlejší účastnice vyklidila rodinný dům, v němž před rozvodem manželství společně žili. Posouzení důvodnosti žaloby záviselo na určení vlastnického práva k domu, tj. zda náleží do společného jmění manželů. Není sporné, že dům vznikl jako rozestavěná stavba v roce 2011 (viz napadený rozsudek okresního soudu, bod 39), věc je proto třeba posuzovat podle tehdy účinné právní úpravy (§ 3028 občanského zákoníku).
11. Stěžovatel vychází z právní konstrukce, že rozestavěnou stavbu mu před zápisem do katastru nemovitostí darovala jeho matka, a proto nepatří do společného jmění manželů. Stěžovatel zakládá svou argumentaci na tvrzení, že jeho matka jako stavebník originárně nabyla vlastnictví ke stavbě v okamžiku, kdy se stala samostatnou věcí, a následně rozestavěný dům darovala stěžovateli. Podle stěžovatele tedy s ohledem na platné darování nelze dům považovat za součást společného jmění manželů. Tato argumentace se však rozchází se skutkovými zjištěními obecných soudů, na což stěžovatele již upozornil Nejvyšší soud. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není povolán k přehodnocování důkazů včetně zjišťování obsahu právního jednání.
Stěžovatel staví Ústavní soud do role další, čtvrté instance. Není však úkolem Ústavního soudu znovu a odlišně hodnotit již provedené důkazy. Z hlediska ústavněprávního je důležité, že závěry obecných soudů jsou odůvodněné, logické a nevykazují žádné známky libovůle, ani extrémního nesouladu s provedenými důkazy.
12. Lze jen stručně konstatovat, že ve světle komplexních skutkových zjištění obecných soudů je stěžovatelova právní konstrukce neudržitelná. Není pravda, že by soudy postupovaly formalisticky a izolovaně posuzovaly pouze otázku, zda měla matka stěžovatele úmysl mít stavbu pro sebe. Podstatné bylo především to, že již před vznikem stavby jako samostatné věci vystupoval ve stavebním řízení jako stavebník sám stěžovatel. Nešlo přitom o pouhé formální označení, ale právě jemu stavební úřad zasílal všechny písemnosti.
Současně již v této rané fázi odcházely z účtu stěžovatele platby, které svou identifikací odpovídaly konkrétním etapám výstavby (např. "beton základové desky", "základy", "doplatek základů" apod.). Použité finanční prostředky pocházely ze společného jmění manželů. Tyto skutečnosti stěžovatel v ústavní stížnosti zcela pomíjí, ačkoli zřetelně svědčí o tom, že se na výstavbě ještě před vznikem samotné stavby aktivně podílel a činil tak s úmyslem nabýt stavbu do svého vlastnictví. Jakkoli byla i matka stěžovatele do výstavby významně zapojena, nelze jejímu jednání přikládat takový právní význam, jaký mu dává stěžovatel.
Ucelená skutková zjištění nepodporují závěr, že se matka po vzniku stavby stala jejím vlastníkem. Nelze ani přehlédnout, že argumentaci o údajném darování rozestavěné stavby začal stěžovatel uvádět až v pozdější fázi řízení a zjevně ji přizpůsobil aktuálnímu procesnímu vývoji.
13. Samotný zápis jednoho z manželů jako výlučného vlastníka do katastru nemovitostí nemá žádné právní účinky na existenci zákonného režimu společného jmění manželů. Není podstatné, že se stěžovatelka proti správnosti zápisu v katastru nebánila, tato skutečnost může být významná z hlediska principu materiální publicity ve vztahu ke třetím osobám, nikoli mezi samotnými manželi (srov. § 984 odst. 1 občanského zákoníku a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019). Je nutno zopakovat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí se může lišit od skutečného právního stavu, který má přednost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017). Zápis v katastru nemovitostí má povahu vyvratitelné právní domněnky (viz § 980 odst. 2 občanského zákoníku). Jak stěžovateli podrobně vysvětlil již Nejvyšší soud, tato právní úprava má chránit třetí osoby (veřejnost), které vycházely ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, jejím účelem však nemá být ztížení situace manžela knihovního vlastníka. Domněnka správnosti zápisu v katastru nemovitostí proto nemůže mít vliv na rozdělení důkazního břemene ve sporu bývalých manželů o určení, zda je věc součástí společného jmění (viz první rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, strana 7 a 8).
14. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svá tvrzení o výlučném vlastnictví stavby neprokázal, neshledal Ústavní soud nic neústavního na závěru obecných soudů, že k nabytí vlastnictví stěžovatele nedošlo darováním ani samotným zápisem do katastru nemovitostí, ale jejím zhotovením za trvání manželství (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, bod 21), a proto spadala do společného jmění manželů.
15. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (výrok I).
16. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit mu náklady řízení. Účastníci a vedlejší účastníci si hradí své náklady v řízení před Ústavním soudem sami, v odůvodněných případech podle výsledku řízení však Ústavní soud může uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi tyto náklady nahradil (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Žádná okolnost, která by odůvodnila tento výjimečný postup, však v této věci nenastala, ostatně stěžovatel s ústavní stížností neuspěl, proto Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu