Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti M. T., t. č. ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem, sídlem Slezské náměstí 14, Bílovec, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2023 č. j. 5 To 186/2023-847, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") z důvodu jeho tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") shledal stěžovatele - společně s další spolupachatelkou - vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Zjednodušeně řečeno, tohoto trestného činu se měli dopustit tím, že přiměli poškozenou prodat jim za nápadně nevýhodných podmínek nebo dokonce darovat bytovou jednotku, zahradní chatu a přilehlé pozemky, ačkoli věděli, že poškozená trpěla syndromem závislosti na alkoholu v pokročilém stádiu, jakož i degradací a deprivací osobnosti ve stadiu alkoholové demence s poruchami myšlení, chování, emocí a celkově narušenou schopností orientace v životních situacích, v důsledku nichž nebyla s to uvědomit si následky svého jednání. Tím měli poškozené způsobit škodu převyšující 1 mil. Kč.
3. Krajský soud shledal napadeným rozsudkem stěžovatele a jeho spoluobviněnou vinnými z téhož trestného činu, avšak dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce dvou let a šesti měsíců; rozhodl také o nároku poškozené na náhradu škody. Jinak se v podstatných bodech ztotožnil s rozsudkem okresního soudu.
4. Společné dovolání stěžovatele a jeho spoluobviněné Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností nenapadeným usnesením ze dne 31. 7. 2024 č. j. 7 Tdo 532/2024-978. Podrobně se v něm zabýval jejich námitkami, jimiž zpochybňovali správnost skutkových zjištění nižších soudů. Poukázal na to, že závěry soudů stran zdravotního stavu poškozené i povědomí obviněných o něm byly založeny na jasných a přesvědčivých důkazech (vč. několika svědeckých výpovědí a znaleckého posudku). Rovněž bylo postaveno najisto, že obvinění jednali s cílem obohatit se na úkor poškozené, jejíž zdravotní stav jí neumožňoval chápat význam smluv, které ji obvinění předložili. Iracionální jednání poškozené bylo doloženo mj. tím, že obviněná s ní dne 20. 5. 2020 uzavřela nájemní smlouvu, v níž se poškozená zavázala platit nájemné a úhrady za energie, aby mohla nadále bydlet v bytě, který nedlouho předtím obviněné darovala. Rozsudky okresního a krajského soudu byly podle Nejvyššího soudu odůvodněny řádně, logicky a pečlivě. Všechny skutkové závěry soudů mají oporu v důkazech. Nedošlo ani k opomenutí důkazů, neboť soudy řádně vysvětlily, proč některé důkazy neprovedly (zejm. z důvodu nadbytečnosti).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nakonec napadl pouze rozsudek krajského soudu (nb., původně napadal také rozsudek okresního soudu, avšak následně se rozhodl napadat pouze rozsudek krajského soudu - v podrobnostech viz níže). Tvrdí, že soudy dospěly k vadným skutkovým závěrům, neboť stěžovatel nemohl nic tušit o zdravotních, resp. psychických problémech poškozené. S poškozenou měla jednat i řada dalších lidí, přičemž žádný z nich údajně nepochyboval o psychickém zdraví poškozené. Dokonce ani samotná poškozená nevnímala jeho jednání úkorně; naopak, ve vztazích se stěžovatelem a jeho spoluobviněnou se měla cítit spokojeně. Má proto za to, že jeho vina nebyla prokázána. Dále namítá, že v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy nebyl před soudem proveden výslech některých osob (svědků), včetně poškozené.
6. Než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat naplnění procesních předpokladů řízení, jež stanovuje zákon o Ústavním soudu.
7. Jelikož ústavní stížnost zprvu trpěla vadami, Ústavní soud zaslal stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce výzvu k odstranění vad. Ve výzvě stěžovatele mj. vyzval, aby upřesnil, jaká rozhodnutí svou ústavní stížností napadá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jelikož to nebylo zcela zřejmé (lhůtu k podání ústavní stížnosti patrně odvozoval ode dne rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak v petitu i odůvodnění ústavní stížnosti brojil pouze proti rozsudkům okresního a krajského soudu).
8. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce v reakci na to informoval Ústavní soud podáním ze dne 22. 2. 2025, že oproti původnímu znění ústavní stížnosti (jíž byl napaden jak rozsudek okresního soudu, tak rozsudek krajského soudu) nově napadá pouze rozsudek krajského soudu a požaduje pouze zrušení rozsudku krajského soudu. Stěžovatel v žádné fázi řízení nevyjádřil vůli (a to ani materiálně) napadnout také usnesení Nejvyššího soudu.
9. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně nepřípustným návrhem, neboť směřuje proti nikoli poslednímu rozhodnutí ve věci.
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv je její subsidiarita. Tato zásada se po stránce formální projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální se projevuje v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, nejsou-li příslušné orgány veřejné moci schopny protiústavní stav napravit. Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) právě zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Tím efektivně koriguje - rovněž z hlediska systémové hierarchie - možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře smysl. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vytvořilo nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práv, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 6. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1599/24 , bod 3; usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2976/22 , body 6-8).
11. Jinými slovy vyjádřeno: z logiky řízení o ústavní stížnosti a ze zásady její subsidiarity plyne, že je nutno napadnout též poslední rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno a které (potenciálně) zasahuje do základních práv stěžovatele. V daném případě bylo tímto rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 532/2024-978. Pokud stěžovatel ani po výzvě k odstranění vad podání nevyjádřil vůli napadnout také usnesení Nejvyššího soudu a naopak ústavní stížnost zúžil pouze na rozsudek krajského soudu, nelze než konstatovat, že nenapadá poslední rozhodnutí ve věci. Je proto dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Opačný postup by vedl k absurdní a nežádoucí situaci, kdy by v případě zrušení rozsudku krajského soudu vedle sebe existovalo jak pravomocné (ústavní stížností nenapadené) usnesení Nejvyššího soudu v neprospěch stěžovatele, tak nález Ústavního soudu ve prospěch stěžovatele.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby snad přezkoumal rozhodnutí trestních soudů po materiální stránce, nebyly by dány důvody pro konstatování jejich protiústavnosti. Tato rozhodnutí jsou založená na přesvědčivých, řádně provedených důkazech a logicky a podrobně odůvodněna. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení není s to založit jeho protiústavnost.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost usnesením odmítl pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj