Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Janem Matznerem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 sp. zn. 4 To 44/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 10. 2019 č. j. 53 T 10/2019-1807 rozhodl, že podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se označená trestní věc, ve které byla podána obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, vrací státnímu zástupci k došetření.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením (k instanční stížnosti státního zástupce) usnesení krajského soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje, že pro charakter vad přípravného řízení předmětnou trestní věc, kdy obžaloba mu přičítá skutky, které kvalifikuje jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1. odst. 4 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, v hlavním líčení projednat nelze. Stěžovatel zejména namítá, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňují zákonné náležitosti do té míry, že jsou procesně nepoužitelné. Příkazy byly navíc vydány při prověřování jiné trestné činnosti a v jiném řízení, v němž stěžovatel vůbec nefiguruje. Stěžovatel přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 4 Pzo 9/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017.
5. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo zrušeno usnesení krajského soudu (jímž byla trestní věc stěžovatele po předběžném projednání obžaloby vrácena státnímu zástupci k došetření s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl), se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky dané § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14 , dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781) a usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 ).
8. Jak již bylo předznačeno, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud posoudil stížnost státního zástupce jako důvodnou, neboť dospěl k závěru, že o vrácení věci k došetření bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, když "prvotní" příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu sice nebyl po formální stránce dostatečně odůvodněný, ale vycházel z návrhu státního zástupce, který řádně odůvodněn byl. Vrchní soud dále konstatoval, že navazující příkazy vztahující se k prodloužení doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly odůvodněné náležitě.
9. Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatele byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení vrchního soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 , resp. usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14 , ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13 , ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11 , ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně v civilních věcech se pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
10. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), na který stěžovatel ostatně nepoukazuje, jde o judikát vycházející ze zcela odlišné procesní situace; tamní stěžovatel sice brojil proti usnesení, jímž státní zástupce krajského státního zastupitelství zrušil usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství a okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby věc znovu projednalo a rozhodlo, avšak napadl rovněž procesně navazující usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství o zamítnutí instanční stížnosti. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle § 188 tr. řádu.
11. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781].
12. Dlužno konstatovat, že stěžovatel nepředestřel relevantní argumentaci ve prospěch postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud pro jeho uplatnění důvod neshledal.
13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2020
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj