Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Houžvičky a Jana Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2024 č. j. 20 Cdo 2300/2024-43, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024 č. j. 3 Co 3/2024-21 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2023 č. j. 16 C 59/2023-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Apston Capital Ltd., sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 11. 11. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů (doplněna podáním doručeným dne 15. 11. 2024) proti v záhlaví uvedeným usnesením s tvrzením, že jimi bylo účelově a zákeřně porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé současně odmítli všechny soudce Ústavního soudu, s odůvodněním, že jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 3 občanského soudního řádu zastavil řízení o dovolání, když stěžovatelé nezaplatili soudní poplatek za dovolání a neodstranili nedostatek povinného právního zastoupení. Jednání stěžovatelů považoval Nejvyšší soud za obstrukční chování a zneužití práva na soudní ochranu, nikoliv snahu o účinnou ochranu svých práv. S ohledem na předchozí postup obecných soudů ve vztahu ke stěžovatelům v jiných věcech a poučení, které se stěžovatelům již opakovaně dostalo, nepovažoval Nejvyšší soud za nezbytné znovu vyzývat k odstranění zjištěných nedostatků. Napadenými rozhodnutími nižších soudů byla odmítnuta žaloba stěžovatelů na obnovu řízení.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
4. Podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu). Fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Návrh musí mimo jiné obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
5. Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se opakovaně obrátili na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami. Na tyto vady podání byli opakovaně upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod
sp. zn. I. ÚS 2906/23
,
sp. zn. I. ÚS 3156/23
,
sp. zn. I. ÚS 2554/22
,
sp. zn. III. ÚS 2667/18
,
sp. zn. I. ÚS 44/15
,
sp. zn. IV. ÚS 3556/13
,
sp. zn. II. ÚS 1845/10
či
sp. zn. III. ÚS 557/08
atd.).
6. Stěžovatelé jsou tedy již dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé však i nadále volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Přístup stěžovatelů, který naopak řízení prodlužuje tím, že vyčkávají, až je Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jejich pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.
7. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Odmítají-li všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
8. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
9. Jednání stěžovatelů má však obstrukční charakter, a proto je bez stanovení další lhůty k odstranění vad podání je ústavní stížnost odmítnuta. Soudce zpravodaj zde plně odkazuje na nedávná usnesení
sp. zn. I. ÚS 2520/24
,
sp. zn. I. ÚS 2544/24
,
sp. zn. IV. ÚS 2704/24
,
sp. zn. IV. ÚS 2705/24
,
sp. zn. I. ÚS 2706/24
(tedy ústavních stížností stěžovatelů za září 2024), kde jsou důvody odmítnutí obdobných ústavních stížností stěžovatelů podrobně vysvětleny. Nelze navíc přehlédnout, že dochází k řetězení sporu, když ústavní stížností je v této věci napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k zastavení řízení pro neodstranění nedostatku povinného zastoupení a pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž ústavní stížnost vykazuje tutéž vadu.
10. Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozhodnutí ve věci Horyna proti České Republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, jestliže stěžovatel byl nepochybně obeznámen s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem.
11. Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2024
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj