Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 448/2023-759 ze dne 26. července 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 247/2022-720 ze dne 14. prosince 2022 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku č. j. 2 T 138/2021-693 ze dne 20. července 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců (na zkušební dobu jí bylo zároveň uloženo podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku omezení, aby podle svých sil uhradila způsobenou škodu), a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu vymezených druhů živnosti na dobu třiceti měsíců. Stěžovatelce bylo uloženo nahradit poškozené škodu ve výši 401 632 Kč a ve zbytku nároku byla poškozená odkázána na občanskoprávní řízení. Trestný čin, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, se skládal ze tří skutků (dílčích útoků) a spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že: 1) jako realitní makléřka vylákala od osoby, která od poškozené J. P. kupovala dům, část kupní ceny ve výši 151 000 Kč pod smyšlenou záminkou a částku si ponechala, 2) získala od poškozené půjčku 200 000 Kč, přičemž jí zamlčela svou špatnou finanční situaci a neschopnost splnit závazek a půjčenou částku nevrátila, 3) od poškozené vylákala pod smyšlenou záminkou půjčku 50 632 Kč a opět zamlčela svou špatnou finanční situaci a neschopnost splnit závazek a půjčenou částku nevrátila. Poškozené tak způsobila škodu celkem 401 632 Kč.
3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v části výroku o omezení vysloveném podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku a nově uložil stěžovatelce podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku povinnost poškozené nahradit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem na základě dovolání stěžovatelky podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek okresního soudu v části výroku, kterou byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 401 632 Kč, a napadený rozsudek krajského soudu v části, jíž zůstala tato část výroku rozsudku okresního soudu nezměněna, a podle § 265m odst. 1 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil nahradit poškozené škodu ve výši 251 632 Kč a se zbytkem jejího nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy navrhovala výslech svědkyň V. G. a M. S., které měly být přítomny u předávání částky 151 000 Kč poškozené, tedy měly přímo vyvracet obvinění vztahující se k prvnímu dílčímu útoku. Obecné soudy podle jejího názoru tyto důkazy nedůvodně neprovedly, přičemž okresní soud to v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil. Krajský soud pak v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka poté, co byla nalézacím soudem vyrozuměna o tom, že nebude jejímu důkaznímu návrhu vyhověno, již takový návrh opětovně nečinila. Stěžovatelka má za to, že jí nemůže být vytýkáno, že důkazní návrh učinila pouze jednou a neopakovala jej. Uvedené důkazy považuje za opomenuté. Stěžovatelka rozporuje závěr obecných soudů, že nepředání částky 151 000 Kč poškozené bylo spolehlivě prokázáno obsahem komunikace mezi ní a poškozenou. Připomíná, že v této komunikaci není tato částka vůbec zmiňována, což v napadeném rozsudku uznal i Nejvyšší soud. Z uvedeného dovozuje, že je v její věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů.
6. Ohledně druhého skutku stěžovatelka namítá, že nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že jí poškozená předala částku 200 000 Kč. Tvrdí, že sama poškozená o daném jednání vypovídala nekonzistentně. Domnívá se, že byla uznána vinnou z této části jednání pouze kvůli tomu, že se dostatečně nebránila tvrzením a atakům poškozené. Obecné soudy měly podle ní rozhodnout ve smyslu pravidla in dubio pro reo. Obecným soudům vytýká, že nevěnovaly žádnou pozornost pravosti SMS komunikace, kterou jim předložila poškozená, a že nehodnotily provedené důkazy ve vzájemné souvislosti. Zabývaly se finančními poměry jen jejími, a nikoli i poškozené. V souvislosti s třetím skutkem stěžovatelka rozebírá výpověď poškozené, kterou považuje za nelogickou, resp. popisující průběh události, který je ve skutečnosti nerealizovatelný.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výhradou dále uvedenou. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil v části výroku o omezení podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku a nahradil ji vlastním rozhodnutím. Nejvyšší soud pak rozsudek okresního soudu a krajského soudu zrušil v části výroku o uložené povinnosti nahradit škodu ve výši 401 632 Kč a rovněž ji nahradil vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušených částí napadených rozhodnutí není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
16. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
17. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
18. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené námitky stěžovatelka opakovaně uplatňovala při obhajobě v průběhu celého trestního řízení, přičemž obecné soudy na ně reagovaly a vypořádaly se s nimi. Byť to stěžovatelka popírá, z velké části tyto námitky představují polemiku se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. s rozhodnými skutkovými zjištěními, které obecné soudy z provedeného dokazování dovodily.
19. K námitce opomenutých důkazů nejprve Ústavní soud podotýká, že obsah trestního spisu potvrzuje to, co uvedl jak krajský soud v bodě 8 napadeného rozsudku, tak Nejvyšší soud v bodě 18 napadeného rozsudku, totiž že v průběhu řízení před okresním soudem (konkrétně při hlavním líčení konaném dne 6. dubna 2022) navrhovala stěžovatelka pouze výslech své sestry M. S. (viz č. l. 682 trestního spisu). Nenavrhovala tedy též výslech svědkyně V. G. Okresním soudem byla poté písemně vyrozuměna, že návrhu na výslech M. S. nebude vyhověno, přičemž v následném hlavním líčení konaném dne 20. července 2022 již žádné další důkazní návrhy nevznesla (viz č. l. 690 trestního spisu). Až v podaném odvolání stěžovatelka navrhla jak výslech M. S., tak i výslech V. G. (viz č. l. 703 trestního spisu).
20. Ústavní soud připouští, že okresní soud nepostupoval správně, když v napadeném rozsudku nevysvětlil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina návrhu na výslech M. S. Ústavní soud ovšem posuzuje řízení jako celek, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 ze dne 12. prosince 2012 či sp. zn. IV. ÚS 359/17 ze dne 4. dubna 2017), takže se zabýval i tím, jak se s uvedenými důkazními návrhy vypořádal krajský soud.
21. Krajský soud v bodě 8 napadeného rozsudku konstatoval, že považuje skutkový stav za zcela ucelený, jednoznačný a přehledný, takže neshledává potřebu dále rozšiřovat či doplňovat již provedené dokazování. Zamítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů tedy odůvodnil jejich nadbytečností, což představuje legitimní důvod pro takové rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51)]. Ústavní soud přitom neidentifikoval důvod, kvůli kterému by měl závěr o nadbytečnosti dalšího dokazování zpochybňovat, neboť obecné soudy přesvědčivě odůvodnily způsob, jakým hodnotily provedené důkazy, jakož i rozhodující skutková zjištění, která z nich vyvodily. Navrhované svědecké výpovědi proto Ústavní soud nepovažuje za opomenuté důkazy.
22. Ústavní soud neshledává potřebu opakovat argumentaci obecných soudů vedoucí k závěru o vině stěžovatelky ze spáchání stíhaných skutků a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků, zejména na bod 11 rozsudku okresního soudu. Na výše uváděné námitky stěžovatelky týkající se obsahu jednotlivých důkazů, zejména SMS komunikace mezi ní a poškozenou, pak adekvátně reagoval Nejvyšší soud v bodech 18 a 19 napadeného rozsudku. Ten mj. sice připustil, že v této komunikaci skutečně není zmiňována částka 151 000 Kč, o kterou mělo jít u prvního z odsouzených skutků, ale že se jí prolíná požadavek na dorovnání ceny domu, který poškozená P. prodala, přičemž zmiňuje i částku 402 000 Kč odpovídající součtu všech dlužných částek. Rovněž shrnul důkazy spolehlivě usvědčující stěžovatelku ze spáchání druhého ze stíhaných skutků i navzdory skutečnosti, že nebyl proveden důkaz prokazující předání částky 200 000 Kč stěžovatelce.
23. K námitkám stěžovatelky ohledně třetího dílčího útoku upozorňuje Ústavní soud na bod 21 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Z něj vyplývá, že stěžovatelka tyto námitky neuplatnila v podaném dovolání, ale až v replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání. Repliku přitom stěžovatelka učinila až poté, co uběhla dvouměsíční lhůta, kterou § 265e odst. 1 trestního řádu určuje k podání dovolání. Sama stěžovatelka tuto okolnost nerozporuje ani v ústavní stížnosti, ani v replice k vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud se z tohoto důvodu uvedenými námitkami v souladu s § 265f odst. 2 trestního řádu nijak podrobně nezabýval. Proto i Ústavní soud pouze stručně poznamenává, že uvedené stěžovatelčiny námitky jsou založeny na zjevných nepřesnostech výpovědi poškozené o tom, kde poškozená vybrala hotovost a kde ji vložila na účet stěžovatelky. Takové nepřesnosti ve výpovědích svědků nejsou ovšem výjimečné a jsou přirozeným důsledkem plynutí času a zeslabování paměťové stopy, jak ostatně podotkl i Nejvyšší soud v bodě 21 napadeného rozsudku.
Pro posuzovanou věc je podstatné, že vložení částky 50 632 Kč na účet stěžovatelky uskutečněné poškozenou (jakož i okolnosti, které to doprovázely) bylo prokázáno dalšími důkazy, které stěžovatelka účelově přehlíží.
24. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci neidentifikoval žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodujícími skutkovými zjištěními obecných soudů, jak tvrdí stěžovatelka. Obecné soudy řádně odůvodnily své hodnotící úvahy i z nich plynoucí závěry, které nevykazují znaky libovůle, logických excesů či jiných závažných pochybení. Ústavní soud neshledal, že by v daném případě byl prostor pro aplikaci pravidla in dubio pro reo.
25. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byly napadeny zrušené části rozsudku okresního soudu a krajského soudu (viz výše bod 8), ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu