Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. L., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 6 Tdo 79/2024-226, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2023 č. j. 3 To 4/2023-125, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 47 T 12/2022-26, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, ve formě účastenství jako organizátor. Za to uložil městský soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 6 let, peněžitý trest v celkové výši 1,2 mil. Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 6 let.
3. Trestný čin se stal za následujících okolností. Stěžovatel byl jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti A. Obrátil se na původně spoluobžalovaného společníka a jednatele obchodní společnosti B (o jeho vině posléze rozhodovaly trestní soudy v jiném řízení) a zorganizoval, aby B získala od poškozeného Metropolitního spořitelního družstva úvěr ve výši 77 mil. Kč. Stěžovatel v této trestní kauze hrál ústřední roli: dával konkrétní pokyny, jak vylákat od poškozeného družstva úvěr v řádech desítek miliónů korun českých, což městský soud vyhodnotil zejména na základě e-mailové komunikace, výpovědí a listinných důkazů. Jednatel B na základě stěžovatelových instrukcí vylákal úvěr tak, že poškozenému družstvu nabídl jako zástavu pozemky ve vlastnictví společnosti A. Hodnota těchto pozemků však byla znaleckým posudkem objednaným stěžovatelem extrémně nadhodnocena, neboť pozemky byly oceněny jako stavební, ve skutečnosti šlo ale o pozemky zemědělské. Pozemky, jejichž hodnota činila jen 11,5 mil. Kč, tak byly vydávány za pozemky s hodnotou 96,5 mil. Kč. Stěžovatel si musel být tohoto rozporu vědom mj. proto, že krátce předtím pozemky zakoupila jeho společnost A za pouhých 8,5 mil. Kč. Po vyplacení úvěru zaslala b v rozporu s podmínkami úvěru peněžní částku jiným obchodním společnostem, a to včetně společnosti A. Podvodný úmysl podtrhovalo i to, že na jistinu úvěru nebylo nic hrazeno a splátky úroku byly uhrazeny pouze ve výši přibližně 7 mil. Kč. Stěžovatel tak způsobil družstvu škodu ve výši 65,5 mil. Kč (body 91 až 108 rozsudku městského soudu).
4. Cenu dotčených pozemků vyčíslil městský soud pomocí znaleckého posudku zpracovaného (v té době) znaleckým ústavem Česká znalecká a.s. Tento znalecký posudek (a tedy i výši škody) se stěžovatel snažil vyvrátit během řízení pomocí jiného znaleckého posudku. Městský soud nicméně neshledal, že by posudek předložený stěžovatelem jakkoli měnil závěry posudku zpracovaného znaleckým ústavem (zejména body 96 a 97 rozsudku městského soudu).
5. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Stěžovatel poté podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Uvedl, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není nesoulad. Znalecký posudek znaleckého ústavu netrpěl vadami a nepřipuštění revizního znaleckého posudku bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s právní kvalifikací skutku.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel dlouze popisuje, proč nesouhlasí se skutkovými i právními závěry v napadených rozhodnutích a opakuje argumenty, které uváděl již v řízení před trestními soudy. Nesouhlasí zejména s tím, že byl označen za hlavního pachatele, nesouhlasí ani s právní kvalifikací účastenství a stanovením výše škody. Stěžovatel kritizuje závěr, že jeho zavinění logicky vyplývá z provedených důkazů a zejména napadá znalecký posudek znaleckého ústavu. Poukazuje na nález ze dne 30. 4. 2007
sp. zn. III. ÚS 299/06
(N 73/45 SbNU 149) a argumentuje, že soudy měly povinnost přezkoumat revizním znaleckým posudkem věcnou správnost znaleckého posudku znaleckého ústavu. Soudy prý věcnou správnost znaleckého posudku nepřezkoumaly a vůbec se s ní nevypořádaly, proto v jejich postupu vidí neústavní opominutí důkazu. To stěžovatel podložil obecným odkazem na nálezy ze dne 10. 10. 2002
sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95) a ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01
(N 26/32 SbNU 239).
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000
sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267) nebo ze dne 28. 1. 2022
sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Ostatně stěžovatel právě uvedená východiska zjevně nerespektuje. Ústavní stížnost postrádá ústavně relevantní argumenty a převážně zůstává v rovině podústavního práva.
9. V posuzované věci je přitom třeba uvést, že trestní soudy postupovaly při dokazování a právním posouzení v souladu s ústavními požadavky a v rozhodnutích důkladně odůvodnily, proč shledaly stěžovatele vinným (zejm. body 92 až 108 rozsudku městského soudu). Ze spojení listinných důkazů, výslechu svědků a znaleckého posudku znaleckého ústavu jasně vyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (včetně výše škody) a klíčová řídící úloha stěžovatele, nikoli pouhý návod či pomoc. Stěžovatel dle provedených důkazů celou trestnou činnost inicioval, řídil ji, bez jeho pokynů by nemohla úspěšně proběhnout. Argumenty stěžovatele se týkají především s jádrem věci nesouvisejících faktorů (například růstu hodnoty pozemků v čase, zpochybnění významu slova "zjednal", stěžovatelův podnikatelský záměr či spekulativní ocenění nemovitostí znalcem). Trestní soudy se vypořádaly s argumenty stěžovatele k právní kvalifikaci trestného činu i účastenství (zejména body 92 až 95 rozsudku městského soudu, body 38 násl. usnesení vrchního soudu a body 41 až 52 usnesení Nejvyššího soudu) i s argumenty ohledně výše škody a pravdivosti znaleckého posudku znaleckého ústavu (zejména body 96 až 97 rozsudku městského soudu a body 40, 41 a 43 usnesení vrchního soudu).
10. Nelze se ani ztotožnit s argumentací, že postup trestních soudů při hodnocení znaleckého posudku byl v rozporu s nálezem I. ÚS 733/01, na který stěžovatel odkazuje. V části VI. b) nálezu Ústavní soud shrnuje dosavadní judikaturu a uvádí tři důvody, na kterých lze založit neakceptování důkazního prostředku. Tyto důvody použil i Nejvyšší soud (body 36 až 40 usnesení). Stěžovatelem požadovaný revizní znalecký posudek byl dle trestních soudů nadbytečný. Po zhodnocení obou znaleckých posudků totiž trestní soudy dovodily, že posudky srovnávají jiné veličiny, ale při převodu na veličinu stejnou vedou v podstatě ke shodným závěrům. Není tak třeba znaleckého posudku revizního (zejména body 79, 96 a 97 rozsudku městského soudu a body 40, 41 a 43 usnesení vrchního soudu). Není tedy pravda, že trestní soudy opominuly či ignorovaly nějaký důkaz.
11. Ústavní soud rovněž neshledal neústavnost při hodnocení znaleckého posudku. Stěžovatel správně poukazuje na skutečnost, že trestní soudy nemohou znalecké posudky nekriticky přejímat. Jsou povinny se vypořádat se znaleckým posudkem (včetně jeho věcné správnosti) jako s jakýmkoli jiným důkazem [nález ze dne 28. 6. 2022
sp. zn. I. ÚS 1785/21
(N 80/112 SbNU 209; bod 20)]. V této věci nicméně trestní soudy uvedly, proč považovaly znalecký posudek znaleckého ústavu za relevantní a jeho závěry konfrontovaly se znaleckým posudkem stěžovatele (viz předchozí bod tohoto usnesení). Znalecký posudek byl v pořádku rovněž po formální stránce, neboť byl vydán předepsaným způsobem a v době jeho vydání k tomu měl znalecký ústav veřejnoprávní oprávnění (bod 33 rozsudku městského soudu). Ústavní soud tedy neshledal na postupu trestních soudů nic neústavního.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu