Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem, sídlem Kameníčkova 1114/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2024 č. j. 4 To 158/2024-106 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. července 2024 č. j. 1 Nt 30002/2023-92, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") v původním řízení rozsudkem ze dne 29. 6. 2020 sp. zn. 3 T 146/2019 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za tyto trestné činy jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jenž mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a rovněž rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů, které učinil okresní soud, dopustil (ve stručnosti vymezeno) tím, že dne 17. 2. 2018 v době kolem 00:10 hodin před konkretizovaným klubem, za přítomnosti většího počtu osob, nejméně však před třemi osobami, poté, co zde vznikl konflikt mezi hosty diskotéky a byl sám fyzicky napaden neznámou osobou, napadl poškozeného tak, že ho udeřil zezadu do hlavy cihlou, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, čímž mu způsobil popsaná poranění, pro jejichž léčení byl hospitalizován od 17. 2. 2018 do 27. 2. 2018. Poškozený utrpěl vážnou poruchu zdraví, neboť došlo k poranění mozku jako důležitého orgánu, a byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu přibližně čtyř až šesti týdnů.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 9. 2020 sp. zn. 8 To 291/2020 odvolání stěžovatele podané proti rozsudku okresního soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2021 č. j. 8 Tdo 563/2021-252 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané mimo zákonem vymezené důvody odmítl.
5. Okresní soud napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu za použití § 278 odst. 1 trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které pravomocně skončilo výše specifikovanými rozhodnutími okresního soudu a krajského soudu. Okresní soud dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
6. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl; přisvědčil přitom k jeho odůvodnění a v jednotlivostech je dále rozvedl.
7. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, které předložil, a nesouhlasí s jejich závěry. Namítá, že zjistil nové skutečnosti a opatřil další důkazy, z nichž jednoznačně vyplývá, že je namístě nařídit obnovu řízení a věc znovu projednat. Tyto skutečnosti a důkazy rozděluje do čtyř okruhů. Zaprvé poukazuje, že se v procesním spisu v původním řízení nenacházely fotografie z místa, odkud měl "korunní" svědek P. B. podle své výpovědi sledovat stěžovatele páchajícího trestné činy, proto obhájce pořídil fotografie přesně z tohoto místa dne 26. 2. 2024 v 00:08 hodin (inkriminovaný skutek byl spáchán dne 17. 2. 2018 v 00:10 hod.), a to (oproti policejnímu orgánu) bez blesku, což odpovídá vlastnostem lidského zraku. Zadruhé, ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka P. B. předložil vyjádření Všeobecné fakultní nemocnice v Praze sepsané MUDr. Veronikou Urbanovou, podle kterého za daných podmínek poznat útočníka nebylo možné. Zatřetí, stěžovatel obecným soudům předložil bakalářskou práci zabývající se adaptací lidského oka na tmu, ze které se podává, že při přechodu ze světla do tmy je obraz oka nebarevný, není ostrý, dochází k výpadku zorného pole a vizus oka se snižuje až na hodnotu 1/60, což je klasifikováno jako těžce slabý zrak. Začtvrté, soudy rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení měly k dispozici též e-mail doc. MUDr. Šárky Skorkovské, CSc. potvrzující tzv. noční krátkozrakost.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení o obnově předloženými důkazy prokázal, že svědek P. B. nemohl průběh incidentu vidět tak, jak jej popsal v původním řízení. Okresní soud v napadeném usnesení odkázal na fotodokumentaci opatřenou policejním orgánem, z níž údajně vyplývá, že výhledové možnosti byly daleko lepší, než zachytil obhájce, nicméně opomenul, že tyto snímky policejní technik pořídil v odlišnou denní dobu, s bleskem a z míst odlišných od těch, která označil zmíněný svědek. Stěžovatel zdůrazňuje, že na tyto nesprávnosti poukazoval ve své stížnosti (a jejím doplnění), nicméně krajský soud se omezil na konstatování, že nejde o nic jiného než snahu domoci se jiného hodnocení důkazů již provedených.
9. Závěrem stěžovatel rekapituluje judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343). Dovozuje, že obecné soudy tyto nálezy nerespektovaly, neboť ignorovaly či bagatelizovaly důkazy, které v návrhu na povolení obnovy označil, aby jimi zpochybnil usvědčující důkazy provedené v původním řízení.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém, trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. stěžovatelem zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 , dále kupř. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513)].
13. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl• ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)].
14. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
15. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. Obecné soudy po přezkoumání věci v napadených usneseních řádně a podrobně odůvodnily, proč neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud znovu připomíná, že v řízení o obnově se posuzuje, zda nová skutečnost či důkaz, která byla dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámá, popř. jiná zákonem stanovená skutečnost (ať už v době původního rozhodnutí existovala, nebo nastala či vznikla až později, např. nová výpověď dříve neznámého svědka), by mohla odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
16. Stěžovatel polemizuje se závěry, které soudy přijaly poté, co se řádně zabývaly tím, zda jím předestřené skutečnosti a důkazy samy o sobě či ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve mohou, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci.
17. Okresní soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a podrobně vymezil, proč neshledal důvody pro odlišný závěr. Dovodil, že v trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení, neboť výhledové možnosti svědka P. B. byly hodnoceny již v původním řízení, a to nejen se zřetelem k fotodokumentaci pořízené policejním orgánem dne 17. 2. 2018 v 0:48, ale též v návaznosti na další poznatky. Okresní soud připomenul, že svědek P. B. stejně jako svědek G. pracovali jako pořadatelé (vyhazovači) a se stěžovatelem byli v kontaktu takřka bezprostředně před skutkem (setkali se s ním v předchozí části incidentu), vyjadřovali se k jeho osobě i k tomu, jak se se svými kamarády uvnitř diskotéky choval předtím, než byl vykázán. Oba svědci se pohybovali před incidentem ve venkovním prostředí, tedy jejich oči se přizpůsobily na světelné podmínky, které byly na místě činu, jak vyplývá z fotodokumentace. Okresní soud proto shledal doplnění dokazování o znalecký posudek za nadbytečné. Podle krajského soudu se stěžovatel domáhá toliko jiného hodnocení důkazů provedených v původním řízení, čímž nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatelem předložená lékařská vyjádření vychází z údajů, které sdělil samotný stěžovatel, a jež neodpovídají dalším zjištěním. Obecné soudy se tedy nedopustily excesu závěrem, že stěžovatelem označené skutečnosti a důkazy nezakládají důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí založených na řadě usvědčujících důkazů.
18. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem zabývaly též dalšími skutečnostmi a důkazy, na jejichž základě stěžovatel dovozoval, že je namístě vyhovět jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Svědectví M. H., podle kterého skutečným pachatelem trestných činů, pro něž soudy uznaly vinným stěžovatele, byl M. B., shledaly nedůvěryhodným, neboť navazovalo na čestné prohlášení, které tento svědek podepsal pod vlivem alkoholu, přičemž nebyl zřejmý "prvotní" zdroj informace o údajně skutečném pachateli. Krajský soud poukázal též na problémy spojené se zajištěním přítomnosti svědka M. H. u veřejného zasedání. Obecné soudy nepřehlížely ani zdravotní stav stěžovatele v době, kdy došlo k napadení, přičemž zmínily, že u stěžovatele byla dechovou zkouškou zjištěna hladina alkoholu 2,66 promile a alkohol působí jako látka tlumící bolest, takže mu zdravotní potíže neznemožňovaly provést útok způsobem zjištěným v původním řízení.
19. Ústavní soud neshledává neústavním závěr obecných soudů, že na základě stěžovatelem předložených důkazů nelze dojít k jinému rozhodnutí o vině stěžovatele, příp. v dalších jeho výrocích, než v původním řízení. V něm vydaná rozhodnutí nejsou předmětem ústavněprávního přezkumu v nyní posuzované věci, nicméně pro úplnost je vhodné uvést, že v původním řízení soudy vyslechly stěžovatele, poškozeného a devět svědků, měly k dispozici též znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a pro řádně objasnění skutkového stavu vycházely též z protokolů o rekognici, protokolu o ohledání místa činu, včetně náčrtku a fotodokumentace, záznamů o dechových zkouškách, lékařské zprávy stěžovatele ze dne 17. 2. 2018 a dalších důkazních prostředků.
20. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v napadených usneseních považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. V závěrech okresního soudu ani krajského soudu Ústavní soud neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
21. Stěžovatel se námitkami deklarovanými v ústavní stížnosti domáhá přezkumu procesu dokazování a jeho výsledků a po Ústavním soudu v zásadě žádá, aby tento proces sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou. K tomu však Ústavní soud není povolán, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nálezy ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141), ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259), a další]. Nutno dodat, že trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo n soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé podle § 278 odst. 1 trestního řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení. Tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
22. Na základě výše zmíněných skutečností Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že rozhodující obecné soudy nedaly průchod takovému dokazování, jakého se stěžovatel domáhal, a že nehodnotily důkazy v souladu s jeho subjektivním přesvědčením o tom, jak mělo být rozhodnuto, neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Nezpronevěřily se ani nosným důvodům stěžovatelem odkazované judikatury Ústavního soudu.
23. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu