Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 20 Cdo 2564/2024-9204, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. března 2024 č. j. 40 Co 355/2023-6050 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2023 č. j. 49 EXE 4263/2022-2537, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Z. M., nezl. J. M. a nezl. M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 95 Ústavy, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Exekuce byla vedena vedlejší účastnicí (matkou nezletilých) k vymožení dlužného výživného pro oba nezletilé syny (celkem ve výši přesahující 2 500 000 Kč).
3. Okresní soud napadeným usnesením zamítl jak návrh stěžovatele na zastavení exekuce (výrok I.), tak i jeho návrh na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem ze dne 28. 6. 2023 č. j. 203 EX 30354/22-37 (výrok II.); současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit koliznímu opatrovníkovi nezletilých náklady této fáze exekučního řízení ve výši 41 624 Kč (výrok III.). Stěžovatel ani z části neplatil soudem stanovené výživné pro nezletilé děti. Okresní soud při zohlednění zejména judikatury Ústavního soudu neshledal mimořádný důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (viz bod 26 napadeného usnesení okresního soudu). Neshledal důvodným ani návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce ve vztahu k exekučnímu příkazu, kterým bylo rozhodnuto o přikázání jiné peněžité pohledávky (viz bod 27 napadeného usnesení okresního soudu).
4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil výrok I. a II. usnesení okresního soudu (výrok I.) a změnil výrok III. usnesení okresního soudu tak, že náklady exekučního řízení kolizního opatrovníka nezletilých činí 5 324 Kč (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit koliznímu opatrovníkovi nezletilých na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 662 Kč. Krajský soud v řízení doplnil dokazování okresního soudu; současně zamítl návrh stěžovatele na provedení řady dalších důkazů (viz body 10 až 12 napadeného usnesení krajského soudu). Ani krajský soud neshledal mimořádné důvody pro prolomení předpokladů zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. Jako nedůvodnou shledal argumentaci stěžovatele vztahující se k zamítnutí návrhu na zrušení exekučního příkazu či jeho námitku zpochybňující zastoupení kolizního opatrovníka zástupcem z řad advokátů (viz bod 25 napadeného usnesení krajského soudu). Naopak přisvědčil argumentaci stěžovatele zpochybňující správnost výroku III. okresního soudu a znovu rozhodl o výši náhrady nákladů kolizního opatrovníka nezletilých.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Exekuce je vedena ve věci výživného pro nezletilé děti, kterou upravuje hlava pátá části druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (konkrétně § 511 an.), a současně nejde o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 tamtéž. Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1633/2018).
6. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno do datové schránky jeho právní zástupkyně dne 6. 11. 2024, a to již s vyznačenou doložkou právní moci ke dni 1. 11. 2024 a s vyznačenou doložkou vykonatelnosti výroku II. napadeného usnesení téhož soudu ke dni 5. 11. 2024. Tím došlo k výraznému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
7. Svou vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým synům řádně plní a jeho postup (neplacení výživného k rukám matky nezletilých) pramení z obavy, že výživné nebude využito v jejich prospěch a matka by je spotřebovala pro své potřeby. Nesouhlasí také s postupem obecných soudů při stanovení výše výživného a odkazuje na oprávnění exekučního soudu zasahovat do nalézacího řízení a tedy přezkoumávat exekuční tituly z hlediska jejich správnosti [nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V kontextu posuzované věci uvádí, že mimořádnou okolností - ve smyslu závěrů uvedeného nálezu - je zapotřebí chápat situaci, kdy obecné soudy bez jakéhokoliv "ošetření zneužití" finančních prostředků matkou nezletilých rozhodly o jeho povinnosti uhradit vysokou částku dlužného výživného.
8. Soudní exekutor postupuje svévolně, protože vydal exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky na vrácení přeplatku na dani z nemovitostí, přestože již bylo vedeno řízení o zastavení této exekuce. Dále zpochybňuje postup okresního soudu, který neprovedl k důkazu žádnou z listin jím předložených na podporu tvrzení, že o nezletilé syny řádně pečuje. Toto pochybení měl zhojit až krajský soud, který rozhodl o stěžovatelem předložených důkazech; jejich provedení však stejně zamítl.
9. Zbývající námitky stěžovatele směřují proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaného dovolání. Podle názoru stěžovatele bylo podané dovolání přípustným, jelikož jde o řízení vykonávací. Výklad § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních provedený Nejvyšším soudem je podle stěžovatele příliš extenzivním, naopak krajský soud podle něj uvedl správné poučení o přípustnosti dovolání.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zatímco u napadeného usnesení Nejvyššího soudu o včasnosti podané ústavní stížnosti nemá Ústavní soud pochybnosti, u napadeného usnesení krajského soudu musel zohlednit, že stěžovatel byl o možnosti podání dovolání nesprávně poučen, přičemž tato skutečnost nesmí jít k jeho tíži z hlediska možnosti podat ústavní stížnost [srov. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. I v tomto případě tedy Ústavní soud odvozoval počátek lhůty ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno usnesení Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma části směřující proti výroku III. napadeného usnesení okresního soudu, který byl změněn výrokem II. napadeného usnesení krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Veškeré námitky stěžovatele přitom směřují do aplikace podústavního práva a téměř všechny již byly obecnými soudy v jeho věci řešeny (jsou převzaty z podaného dovolání). Ústavní soud je tak stavěn do pozice čtvrté instance obecných soudů, která mu nepřísluší.
13. Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele zpochybňující správnost posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem (srov. bod 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Dovolání proti usnesení krajského soudu není v posuzované věci přípustné podle § 30 ve spojení s § 511 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních. Nic na tom nemění ani skutečnost, že krajský soud nesprávně poučil účastníky o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení nemůže založit přípustnost určitého procesního prostředku. Na tomto závěru se ostatně ustálila nejen rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale i rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. například usnesení ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 2057/18 či usnesení ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3263/21 ).
14. Jde-li o neplacení výživného, stěžovatel přehlíží závaznost výroku pravomocného rozsudku o výživném pro nezletilé děti; za řádné splnění uložené povinnosti lze považovat jen finanční plnění v soudem stanovené výši, lhůtě a hrazené k rukám matky jako pečujícího rodiče. Výživné ani z části plněné nebylo. Podle obecných soudů navíc stěžovatel nepředložil ani žádné konkrétní tvrzení, že by matka porušovala povinnost spravovat jmění nezletilých synů s péčí řádného hospodáře. Tyto závěry obecných soudů jsou podle Ústavního soudu logické a nejsou v žádném extrémním rozporu s provedenými důkazy v dané věci [srov. nálezy ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677), bod 57, a ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 , bod 15]. Výživné není příjmem pečujícího rodiče, ale jde o příjem nezletilých zajišťující jim odpovídající podíl na životní úrovni platícího rodiče, tedy stěžovatele. Do doby nabytí zletilosti je výživné hrazeno k rukám pečujícího rodiče, tedy matky. Pokud jde o výši výživného, stěžovateli nic nebrání - v případě změny poměrů - podat návrh na jeho snížení.
15. Výhrady stěžovatele směřují i proti neprovedení řady jím navrhovaných důkazů. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy, jsou však povinny z přesvědčivých důvodů vysvětlit, z jakých důvodů k provedení důkazů nepřistoupily (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 , bod 27 an.) V konkrétním případě dostatečně zdůvodnily, proč k provedení důkazů nepřistoupily (srov. bod 16 napadeného usnesení okresního soudu a body 11 až 14 napadeného usnesení krajského soudu). Navržené důkazy směřovaly pouze k prokázání stěžovatelem zvoleného způsobu plnění vyživovací povinnosti (typicky do jím zvolených finančních produktů), ve vztahu k vykonávané povinnosti tak byly bez významu. Na postupu obecných soudů není z hlediska ústavněprávního nic závadného.
16. Ústavněprávní rozměr nemají ani námitky stěžovatele směřující proti postižení přeplatku na dani z nemovitosti, a to už jenom s ohledem na bagatelní částku (15 550 Kč), jíž se dotčený exekuční příkaz týká. Obecné soudy se řádně vypořádaly s argumentací stěžovatele, jde-li o jím tvrzenou nepřiměřenost a svévolnost postupu exekutora (bod 24 napadeného usnesení krajského soudu).
17. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu umožňuje v řízení o zastavení exekuce ve výjimečných případech přezkoumání vad exekučního titulu [např. nálezy ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14
(N 218/79 SbNU 503) či ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18
(N 44/93 SbNU 119)]. Jde o situace, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl např. v rozporu se samotnými principy právního státu. V minulosti šlo například o exekuční vymáhání jízdného po zdravotně postižené osobě, která měla nárok na bezplatné jízdné, a proto bylo zjevné, že dluh vůbec nemohl vzniknout [srov. nálezy ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16
(N 206/83 SbNU 281), ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16
(N 62/85 SbNU 137) a ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 2456/16
(N 103/85 SbNU 713)].
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti správnosti exekučního titulu, kterým bylo stanoveno výživné pro jeho nezletilé syny. Jde však spíše o pokračující polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů, nadto vedenou v řízení, které k tomu primárně neslouží, tedy v řízení o zastavení exekuce. Jak okresní, tak i krajský soud se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly mj. i poukazem stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu k důvodům pro prolomení předpokladů zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení.
Okresní soud (srov. body 25 a 26 napadeného usnesení okresního soudu) ani krajský soud (srov. body 21 až 23 napadeného usnesení krajského soudu) nedovodily, že by byly splněny zákonné předpoklady k prolomení zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, neboť z posuzované věci neplynou žádné mimořádné okolnosti srovnatelné s těmi, které se dovozují z judikatury Ústavního soudu. Jejich závěrům přitom nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní stížnost proti rozhodnutí o výši výživného a úpravě styku s nezletilým v této věci byla navíc již předmětem přezkumu Ústavním soudem a usnesením ze dne 16.
6. 2022 sp. zn. II. ÚS 1186/22 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovateli lze dát částečně za pravdu pouze v tom, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nemohlo nabýt právní moci dříve, než bylo doručeno stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a z toho plynoucí minimalizaci zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ne každé procesní pochybení je zároveň zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Je vždy třeba vážit případná procesní pochybení obecných soudů a dávat je do kontextu soudního řízení jako celku, a teprve v tomto celkovém kontextu případně dovozovat z procesních pochybení zásah do základních práv (srov. např. usnesení ze dne 27.
3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 , bod 10). V posuzovaném případě je zřejmé, že možné chybné vyznačení data právní moci napadeného usnesení Nejvyššího soudu nijak nezasahuje do základních práv stěžovatele, jelikož jediným výrazně negativním důsledkem by mohlo být nesprávné posouzení lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti. To se však nestalo, a Ústavní soud proto neshledal důvodu ke svému zásahu.
20. Ústavní soud na základě uvedeného uzavírá, že v posuzovaném řízení nebyla porušena základní práva stěžovatele garantovaná v čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatele proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu