K náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a počátku běhu promlčecí doby
U 4/61 SbNU 841
K náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a počátku běhu promlčecí doby Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Usnesení
IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ze dne 11. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3383/10 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 č. j. 25 Cdo 3317/2008-128 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 28 Co 413/2007-95 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2007 č. j. 22 C 264/2004-72, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby o náhradu škody způsobené mu orgány státu nesprávným úředním postupem.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel namítá, že v jeho věci byl nesprávně aplikován zákon č. 82/1998 Sb., a nikoli zákon č. 58/1969 Sb., neboť škoda byla způsobena v době účinnosti tohoto právního předpisu a odpovědnost za ni se řídila tímto předpisem (srov. ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb.). Dále má stěžovatel za to, že otázka zásadního právního významu byla dostatečně zřejmá z obsahu jeho dovolání, a to otázka určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Je názoru, že má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými skutkovými okolnostmi případu. Podotýká, že otázkou určení počátku běhu promlčení doby se Nejvyšší soud již po věcné stránce zabýval a dovolání neodmítl (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3306/2007).
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti trvá na tom, že odvolací soud postupoval dle správného právního předpisu, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., a rozhodl dle ustálené judikatury týkající se aplikace tohoto zákona. Má za to, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavně zaručených právech a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že způsobilým dovolacím důvodem nemůže být námitka, která nemá význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu v širším měřítku; dovolacímu přezkumu proto nemůže být podrobena otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z hlediska vědomosti poškozeného o vzniku škody. Nesouhlas stěžovatele se závěrem, že se o škodě dozvěděl ze stanoviska ČNB, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde o otázku skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V dalším odkazuje na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom směru, že odvolací soud počátek běhu promlčecí doby vztahoval k okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o vzniku škody, a nikoli až k okamžiku, kdy o škodě věděl a byl zároveň schopen určit její přibližnou výši. Takový výklad příslušného zákonného ustanovení provedený odvolacím soudem je vskutku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel odkazuje ve svém dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 18/81 a 3 Cz 16/78). Avšak i kdyby se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem vznesenou otázkou počátku běhu promlčecí lhůty a přijal by stěžovatelovu argumentaci ohledně konkrétního okamžiku, od kterého stěžovatel počátek běhu promlčecí lhůty odvíjí, stěžovatelův nárok by nebyl dán, protože z částky získané trestnou činností nemohl stěžovatel uspokojit svou pohledávku vůči povinné. Je absurdní stěžovatelem předkládaný výklad ustanovení § 79a trestního řádu v tehdejším znění, dle kterého v případě, že peněžní prostředky byly získány trestnou činností, je známa konkrétní poškozená bez jakýchkoli pochybností a peněžní prostředky byly správně zajištěny dle ustanovení § 79a trestního řádu, ale nebyly poškozené dosud vráceny, bylo by přesto možno, aby do této situace vstoupila třetí osoba (oprávněný ve vykonávacím řízení) a prostřednictvím vykonávacího řízení poškozenou o tuto částku zkrátila. Takový postup by byl možný jen v případě, že poškozený není vůbec znám nebo se jedná o peněžní prostředky určené nebo užité ke spáchání trestné činnosti; provedením výkonu rozhodnutí tu nedochází ke kolizi s vlastnickým právem poškozeného, kdežto při akceptaci právního názoru stěžovatele zjevně by došlo k nepřípustnému narušení základního práva poškozeného zaručeného mimo jiné článkem 11 Listiny. Takovou situaci Ústavní soud svým kasačním rozhodnutím nastolit nemůže. Z vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.