Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. Q., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 1811/2022-485, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 58 Co 419/2021-425 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2021 č. j. 31 C 11/2019-363, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod.
2. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 11/2019 (dále též "soud prvního stupně") se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 6 080 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), spočívající ve snížení hodnoty 100 % obchodního podílu stěžovatele v obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), v níž je stěžovatel jediným jednatelem, neboť informace o jeho trestním stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, mělo negativně ovlivnit dodavatelsko-odběratelské vztahy společnosti a utlumit její podnikatelské aktivity. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
3. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy že mezi stranami byl nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 153/2013, které bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 28. 3. 2013 a skončilo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2016, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby.Ze znaleckého posudku vyplynulo, že mezi roky 2012 a 2016 byl zjištěn pokles hodnoty 100 % obchodního podílu stěžovatele ve společnosti X. Znalci však nevyloučili, že na goodwill společnosti X mohlo mít devastující vliv skončení spolupráce X s obchodní společností LACRUM Velké Meziříčí, s.r.o. (dále jen "společnost LACRUM"), ke kterému došlo dohodou o ukončení všech smluvních vztahů již dne 20. 5. 2011, v jejímž důsledku byly dodavatelům společnosti X rozesílány hanlivé dopisy. Znalci dále neidentifikovali "klíčovost" osoby stěžovatele ve společnosti X, uvedli, že jeho know-how je po určitou dobu přenositelné na jinou osobu. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že u stěžovatele bylo koncem roku 2014 diagnostikováno kožní onemocnění, kdy za jediný spouštěcí faktor byl označen psychický stres způsobený trestním stíháním žalobce.
4. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny tři předpoklady pro vznik odpovědnosti podle OdpŠk, a to škodná událost (odpovědnostní titul), vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. V posuzovaném případě bylo nesporným, že odpovědnostní titul, tj. nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, je dán. Odvolací soud však dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že prvotní a rozhodující příčinou vedoucí k propadu tržeb a poklesu hodnoty společnosti X (a tím i hodnoty žalobcova 100 % obchodního podílu) bylo právě jeho trestní stíhání a nikoliv např. rozvázání obchodní spolupráce s obchodní společností LACRUM, včetně negativních doprovodných jevů a již z tohoto důvodu (tj. nenaplnění již jen jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk) je žaloba nedůvodná. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že z toho, jak stěžovatel svůj nárok vymezil, nevyplývá ani vznik škody jako třetí z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3513/2014, a to při řešení otázky příčinné souvislosti mezi trestním stíháním stěžovatele a vznikem jím tvrzené škody. Nadto stěžovatel tvrdil, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť právní posouzení jeho nároku považuje za nesprávné a nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost pak spatřoval v tom, že se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, aniž by se řádně vypořádal s argumenty uvedenými v odvolání.
6. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.), zčásti jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud odkázal na některá ze svých rozhodnutí, v nichž opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Nejvyšší soud uvedl, že ačkoli stěžovatel v úvodu dovolání parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí dále na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, žádnou takovou konkrétní otázku dovolacímu soudu k vyřešení nepředložil. Pokud jde o posouzení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody dle OdpŠk, dovolací soud uvedl, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). II. Stížnostní námitky
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že dovolání označil za nepřípustné a nesplňující podmínky stanovené § 237 o. s. ř. Požadavek na explicitní podřazení každé jednotlivé dovolací námitky pod jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nemá podle stěžovatele oporu v zákoně. Nejvyšší soud se dopouští přepjatého formalismu ve smyslu ustálené nalézací praxe Ústavního soudu, když dovolání stěžovatele označil za nepřípustné, čímž v důsledku zkrátil stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces tím, že dovolání neprojednal. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl s odkazem na nepřípustnost dovolání věcně námitkami stěžovatele zabývat, nezbývá stěžovateli, než svou stěžejní námitku tak, jak ji uplatnil před dovolacím soudem, zopakovat.
8. Stěžovatel uvedl, že skutkový stav, jak jej v této věci zjistil soud prvního stupně i odvolací soud, plně odpovídá právnímu závěru o tom, že mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a vznikem škody na jeho majetku je příčinná souvislost. Skutková zjištění obecných soudů tedy stěžovatel nenapadá, a nečinil tak ani v rámci podaného dovolání. Podstatou námitky stěžovatele je, že soud prvního stupně i odvolací soud na podkladě správně zjištěného skutkového stavu (tedy zjištění o nezákonném trestním stíhání stěžovatele a zjištění o poklesu hodnoty 100 % obchodního podílu ve společnosti X v době nezákonného trestního stíhání) učinily zcela nesprávné a nelogické právní závěry o nenaplnění podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a vznikem škody na jeho majetku. Přitom je to právě právní rozměr otázky posouzení existence příčinné souvislosti, při jehož posuzování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Pro posouzení otázky existence příčinné souvislosti je podstatná skutečnost, že jiná příčina poklesu hodnoty obchodního podílu ve společnosti X, než nezákonné trestní stíhání stěžovatele, nebyla vůbec zjištěna, přičemž stěžovatel odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 261/2019-425 ze dne 17. 10. 2019. V tomto rozhodnutí soud konstatoval, že zdravotní stav a prokázané trvalé následky stěžovatele naprosto znemožňovaly vykonávat řádně a průběžně pozici jediného jednatele a jediného pracovníka společnosti X. Fungování stěžovatele, a tedy i společnosti X, se po zahájení trestního stíhání stěžovatele omezilo pouze na zabránění likvidace společnosti a zabránění žalobám pro neplnění závazků z běžné obchodní činnosti, především z doby před zahájením nezákonného trestního stíhání.
9. Stěžovatel zopakoval, že z jeho strany nejde o skutkovou polemiku, když se naopak se skutkovými zjištěními obecných soudů plně ztotožnil. Stěžovatel má však za to, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy musí nutně vést k závěru o tom, že nezákonné trestní stíhání bylo právě tou skutečností, bez níž by nedošlo k následku, tedy ke škodě na majetku stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel byl jediným jednatelem a současně jediným společníkem společnosti X, nemohl mít konstatovaný dopad na zdraví ve shora citovaném rozsudku Městského soudu v Praze na stěžovatele jiný účinek, než přímé narušení fungování společnosti X a tím i dopad na její hospodaření. To se projevilo právě poklesem hodnoty společnosti X, který byl vyčíslen znaleckým posudkem. Příčinná souvislost je tedy zjevně zachována. Z časové souvislosti nezákonného trestního stíhání stěžovatele a poklesu hodnoty obchodního podílu ve společnosti X v období od 28. 3. 2012 do 29. 11. 2016 je podle stěžovatele zcela jasné, že právě a jedině toto nezákonné trestní stíhání bylo příčinou poklesu hodnoty obchodního podílu ve společnosti X, a tedy příčinou vzniku škody na majetku stěžovatele.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. S ohledem na charakter námitek obsažených v ústavní stížnosti, směřujících téměř výhradně proti usnesení dovolacího soudu, vyžádal si Ústavní soud vyjádření tohoto účastníka a rovněž vyjádření vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud odkázal na zákonnou úpravu dovolání a uvedl, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být vymezena rozdílná judikatura dovolacího soudu.
12. Nejvyšší soud ve vyjádření uzavřel, že podle jeho názoru stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky pouze zpochybnil závěr dovolacího soudu, že v dovolání nebyl ve vztahu k příčinné souvislosti uplatněn nezpůsobilý dovolací důvod. Pouze v bodě 43. ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že řádně neodůvodnil ani odmítnutí dovolání v rozsahu dalších stěžovatelových dovolacích námitek, čímž mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, co stěžovatel v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v této části postrádá, v čem konkrétně má být odůvodnění rozhodnutí nedostatečné, takže se Nejvyšší soud k tomuto nemůže nijak vyjádřit.
13. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření odkázala na závěry Nejvyššího soudu s tím, že s nimi souhlasí. Uvedla, že trvání na jasném a jednoznačném vymezení dovolacích důvodů není přehnaným formalismem a v této souvislosti odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb). Pokud dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, které nesplňovalo zákonné náležitosti dovolání, pak postupoval zcela v souladu se zákonem a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Závěrem vedlejší účastnice uvedla, že trvá na své argumentaci proti žalobě, jak je uvedena v podáních před obecnými soudy a ve vyjádření k dovolání, tj. že v dané věci nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody, když možných příčin poklesu tržeb společnosti X bylo prokázáno několik a poměr jejich vlivu nelze z prokázaného skutkového stavu jakkoliv určit. Vedlejší účastnice také navrhla, aby byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015 ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
14. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten se v ní podrobně vyjádřil ke každému z bodů vyjádření Nejvyššího soudu, aby učinil závěr, že Nejvyšší soud se dopustil přepjatého formalismu, když vyžadoval konkretizaci jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání ke každému z dovolacích důvodů. Tvrzenou nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje právě v nezabýváním se jeho tvrzeními o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Stěžovatel nerozporoval pouze skutková zjištění odvolacího soudu, ale v dovolání tvrdil mimo jiné i zásah do jeho ústavních práv v důsledku nepřezkoumatelných rozhodnutí a nelogického posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Obdobně podrobně se stěžovatel vyjádřil i k argumentaci vedlejší účastnice.
15. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
16. Součástí záruk řádného procesu je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94 ]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal potvrzení svého právního názoru, že stát odpovídá podle OdpŠk též za škodu spočívající ve snížení hodnoty jeho podílu v obchodní společnosti. Tomuto názoru ovšem obecné soudy nepřisvědčily, když vysvětlily, že uplatněný nárok nelze přiznat pro neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a snížením hodnoty podílu. Na takto odůvodněném závěru týkajícím se nadto "toliko" výkladu podústavního práva, jenž je navíc podpořen předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nehodlá, a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, ani nemůže Ústavní soud cokoliv přehodnocovat, neboť v něm neshledal nic, co by svědčilo o jeho neústavnosti.
18. Většinově pak námitky stěžovatele směřují proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání.
19. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím i) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je podle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1944/15 (N 176/78 SbNU 617)].
20. Úkolem Nejvyššího soudu je posouzení předpokladů přípustnosti dovolání, zda stěžovatel vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud k řešení. Je-li taková otázka v dovolání přítomna, pak Nejvyšší soud hodnotí, zda dovolatel vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a jak je naplněn, přičemž jeho postup nesmí být příliš formalistický. Ústavně konformnímu výkladu zákonných ustanovení týkajících se přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně věnoval ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
21. Ústavní soud také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16). Jako třetí krok označil vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (krok 3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu.
Jako čtvrtý krok vymezil uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (krok 4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (krok 4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval.
Jinak řečeno z právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (krok 4a) a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon (krok 4b) [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
22. Ústavní soud po posouzení obsahu dovolání podaného stěžovatelem dospěl k závěru, že Nejvyšší soud jeho odmítnutím neodepřel stěžovateli právo na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47)]. I když odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ve vztahu k dovolacím námitkám poměrně stručné, lze je ještě považovat za odpovídající požadavkům § 157 o. s. ř. V dovolání stěžovatel akcentoval zejména otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a jím tvrzenou škodou, přičemž tato tvrzení dokládal skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Jeho skutková tvrzení stěžovatel v dovolání zopakoval a vyjádřil s nimi sice souhlas, což podtrhuje i v ústavní stížnosti, avšak nesouhlasil s konečným posouzením, že příčinná souvislost nebyla beze zbytku prokázána. Jak však Nejvyšší soud uzavřel, závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. S námitkou, jejíž podstatou bylo tvrzení stěžovatele o porušení základních práv a svobod, se vypořádal Nejvyšší soud tak, že odkázal na svou judikaturu, jakož i na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že uvedená námitka sice může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel řádně vymezit.
23. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
24. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rovněž nevyhověl návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť tento postup je vzhledem k zákonným ustanovením zcela výjimečný. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě k tomuto Ústavní soud nepřistoupil, neboť podmínky pro přiznání náhrady nákladů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu