Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Reginy Kikayon, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 22 Cdo 2415/2024-293, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024 č. j. 18 Co 51/2024-242 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 16 C 188/2022-212, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město a Městské části Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka ke specifikovaným nemovitým věcem v kat. úz. Holešovice (I. výrok), přikázal je do vlastnictví vedlejšího účastníka, se svěřenskou správou vedlejší účastnice (II. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnictví částku 18 876 950 Kč (III. výrok) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejšímu účastníkovi náleží spoluvlastnictví podíl o velikosti id. 3/4 nemovitých věcí, stěžovatelce podíl ve výši id. 1/4 a požadavek vedlejšího účastníka shledal legitimním. Při určení výše náhrady vycházel ze znaleckého posudku, který předložil vedlejší účastník, a stěžovatelka proti němu neměla námitek.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém namítala, že obvodní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že vedlejší účastník je aktivně věcně legitimován k žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, že nesprávně vyložil § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a že neprovedl vypořádání zrušeného spoluvlastnictví na základě požadovaného "širšího vypořádání" a ani o tomto vzájemném návrhu nerozhodl. Namítala také, že vedlejší účastník neprokázal konkrétní skutečnosti odpovídající tvrzenému důvodu pro zrušení podílového spoluvlastnictví, tedy komplikace společné správy nemovitostí, a že se obvodní soud nevypořádal s její námitkou, že požadavek vedlejšího účastníka na zrušení podílového spoluvlastnictví je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny námitky a shrnul, že nebyly způsobilé zvrátit správné závěry obvodního soudu.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) pro nepřípustnost, zamítl stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu (II. výrok) a uložil jí povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (III. a IV. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny dovolací námitky, které označil jako námitky totožné s námitkami v odvolání, a námitkou týkající se reálného rozdělení věci ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se nezabýval s ohledem na neuplatnění této námitky v odvolacím řízení.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nesprávně právně posoudily povahu jejího procesního úkonu, jímž se pro případ, že se soud neztotožní s jejími důvody pro zamítnutí žaloby, opakovaně domáhala provedení tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví, avšak soudy tento procesní úkon ignorovaly a nijak o uplatněném nároku procesně nerozhodly. Pokud obvodní soud či městský soud měly pochyby o povaze uplatněného nároku stěžovatelky, měly ji v rámci své poučovací povinnosti vyzvat k jednoznačnému upřesnění jejího procesního stanoviska.
6. Městský soud se nezaobíral námitkou stěžovatelky, že žalobní návrh, potažmo rozhodnutí obvodního soudu je v rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelka trvá na tom, že válečný stav v zemi jejího trvalého bydliště a v místě těžiště jejího života je kritériem, které spadá pod subjektivní důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Také judikatura vztahující se k prvorepublikové právní úpravě, na kterou odkazoval městský soud, kalkulovala s válečným stavem jako s okolností odůvodňující zamítnutí žaloby na rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví. Závěry soudů jsou vnitřně rozporné, neboť současně zastávají názor, že válečný stav může být důvodem pro zamítnutí žaloby, avšak současně dovozují, že válečné události a celková politická situace ve Státu Izrael není přechodného charakteru.
7. Podle stěžovatelky obecné soudy rozhodly proti smyslu restitučního zákonodárství, neboť při posuzování kritérií komu nemovitosti přikázat zcela ignorovaly východiska restitučního zákonodárství a námitky stěžovatelky. Tím, že nemovitosti přikázaly do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, de facto restituovaný majetek odejmuly, je tento postup postaven naroveň tomu, jako by stěžovatelka v restituci obdržela jen peněžitou náhradu, nikoliv dotčený majetek.
8. Dále také stěžovatelka konstatuje, že soudy nikdy během řízení nezjistily, zda stěžovatelka preferuje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka nad reálným rozdělením nemovitostí. Odkazuje také na procesní zásadu iura novit curia, podle které soud zná závazný postup pro dělení spoluvlastnictví ve smyslu § 1144 až 1148 o. z., a který jsou soudy povinny respektovat.
9. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nesprávně posoudily aktivní legitimaci vedlejšího účastníka, jelikož přechodu nemovitostí na něj bránilo tzv. blokační ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Trvá také na tom, že spoluvlastnické právo vedlejšího účastníka nebylo v řízení nikterak prokázáno. Zdůrazňuje, že spoluvlastnické právo vedlejšího účastníka k nemovitostem nelze v žádném případě dovozovat z jeho účasti v soudním řízení konaném u obvodního soudu v roce 1995 (restituční spor). Tohoto řízení se účastnila jen vedlejší účastnice, a to nikoliv jako jejich vlastník, ale jako povinná osoba ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která dotčené nemovitosti držela.
10. Stěžovatelka namítá vadu řízení u městského soudu, protože nebyla nikdy v průběhu řízení poučena ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), i přes to, že městský soud ve svém rozhodnutí ohledně uplatnění restituce jako nástroje ke zmírnění majetkových křivd uvedl "žalovaná sama dosud nepředložila žádný doklad, který by tvrzení podporoval".
11. Závěrem ústavní stížnosti napadla stěžovatelka také výrok Nejvyššího soudu o nákladech řízení, který podle ní odporuje nálezům Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 , ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 a ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
14. K námitce o nesplnění poučovací povinnosti soudu Ústavní soud uvádí, že účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní, a je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Proto nebyla přiléhavá dovolací námitka ohledně poučovací povinnosti městského soudu, která by nastoupila v případě, kdyby se městský soud chtěl odchýlit od skutkových zjištění obvodního soudu.
15. Námitky stěžovatelky, že obecné soudy neodpovídajícím a nesprávným způsobem vypořádaly podílové spoluvlastnictví, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Právní úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obsažená v občanském zákoníku poskytuje obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Občanský zákoník v § 1147 neobsahuje kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, a tak poskytuje soudům široký prostor pro zohlednění všech relevantních okolností.
Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za důležitá, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal. V posuzované věci obecnými soudy zvolený způsob vypořádání spoluvlastnictví nepředstavuje neústavní zásah do práva stěžovatelky vlastnit majetek. Zrušení spoluvlastnictví proběhlo na základě zjištěného skutkového stavu a jeho vypořádání podle zákona a za náhradu (§ 1147 o. z.), kterou představuje hodnota podílu stěžovatelky stanovená znaleckým posudkem; majetková hodnota tak zůstala stěžovatelce jednoznačně zachována.
16. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, s níž se již obecné soudy důkladně zabývaly a v ústavních mantinelech vypořádaly. Obecné soudy, podle zjištění Ústavního soudu, řádně odůvodnily, že jsou dány předpoklady pro zrušení spoluvlastnictví, přičemž při vypořádání se vyjádřily také k možnosti reálného rozdělení věci (které nebylo ze strany stěžovatelky v odvolacím řízení uplatněno), rozdělení na jednotlivé bytové jednotky (stěžovatelkou uplatněno až v dovolacím řízení) i vzniku spoluvlastnického práva vedlejšího účastníka (viz bod 11.
odůvodnění rozsudku městského soudu, bod 40. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Soudy ústavně souladným způsobem vysvětlily, proč nemovitosti přikázaly do vlastnictví vedlejšího účastníka, přitom zejména zohlednily kritérium účelného využití věci, nemožnost dohody spoluvlastníků při rozhodování o správě nemovitosti, neexistence okolnosti dočasného charakteru, řádné vypořádání restitučního nároku stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně, stěžovatelkou uplatněný nárok na širší vypořádání.
17. Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah, neboť z jednotlivých odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze dovodit, že soudy připomínky stěžovatelky neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Závěry soudů o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe. Úvaha soudu je řádně odůvodněna a není zjevně nepřiměřená, neboť přihlíží k účelnému využití věci, k velikosti podílu spoluvlastníků a také k judikatuře. Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jako by nebrala v potaz důvody, jež vedly soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci soudů, kterou sám z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře.
18. Ani v závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neshledal Ústavní soud pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní úrovně. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví navíc může Nejvyšší soud zpochybnit úvahy soudů jen v případě, že byly zjevně nepřiměřené. Prostor pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu je zde jen velmi úzký (srov. např. rozsudek ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2331/2019).
19. Pro posouzení námitky stěžovatelky proti výrokům usnesení Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení, které v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. nejsou odůvodněné, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, který uvedl, že přiznání nákladů řízení vychází z judikatury Ústavního soudu (bod 38. stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Ústavní soud dodává, že vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo shledáno ústavně konformním, je nutno za analogického použití § 146 odst. 3 o. s. ř. konstatovat, že pro náklady řízení v dovolacím řízení i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí, že dovolatel je v případě, kdy bylo jeho dovolání odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady řízení. Z uvedeného důvodu je nutno výroky III. a IV. napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za ústavně souladné.
20. Ani v závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neshledal Ústavní soud pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní úrovně. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví navíc může Nejvyšší soud zpochybnit úvahy soudů jen v případě, že byly zjevně nepřiměřené. Prostor pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu je zde jen velmi úzký (srov. např. rozsudek ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 22 Cdo 2331/2019).
21. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu