USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, za účasti vedlejší účastnice městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1338/38, IČO: 00063754, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované: A. R. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělohradská 299/132, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 188/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 51/2024-242, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 51/2024-242, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 72 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. IV. Žalovaná je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 72 336 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 16 C 188/2022-212, zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemkům parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY zapsaným v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobkyně se svěřenou správou vedlejší účastnici (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílů 18 876 950 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 18 Co 51/2024-242, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že a) soudy nesprávně posoudily povahu jejího procesního úkonu. Navrhla totiž tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví, avšak soudy tento nárok zcela ignorovaly. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5084/2008 o možnosti uplatnit nárok na širší vypořádání spoluvlastnictví a o poučovací povinnosti soudu. Dále se b) vymezila proti tomu, že soudy žalobu nezamítly. Odvolací soud se nezabýval námitkou žalované o rozporu s dobrými mravy; odkázala k tomu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 4029/19. Válečný stav v Izraeli podle ní spadá pod důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5159/2014) pracuje s tou prvorepublikovou, která s válečným stavem jako důvodem pro zamítnutí žaloby pracovala. Napadené rozhodnutí též odporuje restitučním zákonům a judikatuře Ústavního soudu; soudy restituovaný majetek fakticky odejmuly. Dále namítla c), že odvolací soud rozdělil a vypořádal spoluvlastnictví v rozporu se zákonem.
Nijak se totiž nevypořádal s návrhem žalované na reálné rozdělení a přikázání předmětných nemovitostí do jejího vlastnictví. Nebyla ani poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dále namítla d), že žalobci nesvědčí aktivní legitimace, a to ačkoliv je zapsaný v katastru nemovitostí, neboť na něj vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepřešlo; bránilo tomu blokační ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Nedošlo ani k vydržení. Soudy se odchýlily od názoru Ústavního soudu (sp. zn. I.
ÚS 485/98, II. ÚS 4029/19) a neprovedly dokazování k tomu, zda žalobce mohl spoluvlastnický podíl nabýt. Nadto vytkla vady spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. a další vady v procesním postupu odvolacího soudu. Navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
4. Žalobce a vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedli, že ze strany žalované nešlo o návrh na širší vypořádání, nýbrž o kompenzační námitku, neboť se domáhala snížení přiměřené náhrady, kterou by měla hradit žalobci. Žaloba pak není v rozporu s dobrými mravy ani restitučními zákony – odvolací soud se s námitkou vypořádal a jeho závěr není v rozporu s namítanou judikaturou. Důvodem pro zamítnutí žaloby není ani konflikt v Izraeli. Ohledně způsobu vypořádání žalovaná nikdy neuvedla, že by s reálným rozdělením souhlasila. Přikázání předmětné nemovitosti žalované pak nebylo namístě, neboť ani neprokázala svoji solventnost. Spoluvlastnické právo žalobce pak prokázáno bylo. Tzv. blokační ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí věci, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok po účinnosti tohoto zákona. Jinak by žalobce spoluvlastnické právo vydržel. K návrhu na odložení vykonatelnosti uvedli, že ve vztahu k vypořádání spoluvlastnictví tak učinit nelze, neboť zde nehrozí exekuce. K odkladu vykonatelnosti výroku o zaplacení vypořádacího podílu pak nic nenamítali. Dovolání považují za neopodstatněné.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Žalovaná namítla, že soudy nesprávně posoudily její návrh na tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví.
9. Odvolací soud k námitce uvedl, že je uplatnění širšího vypořádání spoluvlastnictví žalovanou v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podmíněno podáním vzájemné žaloby. Ta však v řešené věci podána nebyla; žalovaná nevznesla žádný požadavek na vypořádání pohledávek a dluhů, které přímo souvisí se spoluvlastnictvím nebo společnou věcí, ani v řízení nevznesla žádný konkrétní požadavek vůči žalobkyni založený na samostatném skutkovém základu, který s hospodařením se společnou věcí přímo nesouvisí. Takovým vzájemným návrhem není obecná idea, že „rodina“ (bez specifikace vazby na právní předchůdkyni žalované) zakoupila v 30. letech 20. století pozemky v k. ú. XY, k nimž nebyl posléze uplatněn restituční nárok, tedy se stát v letech nesvobody na úkor „rodiny“ obohatil (nespecifikovanou) částkou. Žalovaná poukazovala na jiný majetek „rodiny“ a jeho využívání státem po roce 1948 jen proto, aby podpořila své procesní stanovisko; zaplacení konkrétně určené částky po celou dobu řízení ani nežádala.
10. Žalovaná k tomu v dovolání uvedla, že otázku, zda je uplatněno širší vypořádání, je třeba posoudit komplexně z celého spisu a že zahrnutí investic se v řízení měla opakovaně domáhat. Z dovolání však není vůbec patrné, kterými učiněnými procesními úkony se v průběhu řízení žalovaná měla širšího vypořádání domáhat. Tím se však nepřípustně domáhá bezbřehého přezkumu celého průběhu řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 916/2024 (dostupné, stejně jako další níže uvedena rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)], neboť nepožaduje posouzení obsahu konkrétních procesních úkonů. Na dovolacím soudu by v takovém případě bylo, aby za žalovanou vyhledával všechny učiněné procesní úkony a posuzoval, zda by potenciálně mohlo o návrh na širší vypořádání jít. To však není jeho role v dovolacím řízení. Ostatně v této části dovolání schází zobecnitelná právní otázka, kterou by měl dovolací soud přezkoumat.
11. Od namítaných rozhodnutí (sp. zn. 22 Cdo 5084/2008 a 22 Cdo 287/2022) se pak odvolací soud v kontextu dovolací argumentace žalované neodchýlil. Námitka o provedených investicích či o jiných náhradách totiž podle odkazovaných rozhodnutí nemusí značit pouze nárok na širší vypořádání, nýbrž i podpoření návrhu na přikázání věci či kompenzační námitku. Podle odvolacího soudu přitom šlo o podpoření procesního stanoviska žalované. Odvolací soud nepřistupoval k poučení žalované o vyjasnění povahy jejího procesního úkonu, neboť o jeho obsahu pochybnosti neměl.
12. Zároveň je třeba zmínit, že nárok na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (v užším smyslu) a na vypořádání v širším smyslu jsou dva samostatné nároky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016), o nichž se rozhoduje samostatnými výroky, které jsou na sobě nezávislé i z hlediska nabytí právní moci. I kdyby tak žalovaná v řízení nárok na širší vypořádání uplatnila a soudy by o něm nerozhodly, nezakládá to důvod pro zrušení stávajícího rozhodnutí o tzv. užším vypořádání, které je na něm nezávislé, protože schází výrok, který by byl vůči žalované nepříznivý.
13. Domnívá-li se žalovaná, že v řízení nárok na širší vypořádání uplatnila a soudy o něm nerozhodly, zůstává jí zachováno právo za splnění zákonných podmínek domáhat se vydání rozhodnutí o takovém návrhu, které by mohlo být – v případě, že by bylo vůči žalované nepříznivé – předmětem dovolacího přezkumu.
14. V této souvislosti totiž platí, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost dovolání) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo za podmínek ustanovení § 243d o. s. ř. změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3047/2023). Žalované však nerozhodnutím o tvrzeném uplatněném nároku na širší vypořádání nevznikla žádná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou napadeného rozsudku odvolacího soudu.
15. Žalovaná dále namítla, že měla být žaloba zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy.
16. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
17. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí s námitkou rozporu požadavku žalobce na zrušení spoluvlastnictví s dobrými mravy vypořádal v bodě 14–16 s tím, že zohlednil kritérium újmy a přechodnosti a uvedl, že majetkové křivdy bylo třeba vypořádat v rámci restitučních řízení. Z okolnosti, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno, jasně vyplývá, že žalobu za rozpornou s dobrými mravy neshledal, resp. ji nepovažoval za zneužití práva.
18. K tomu dovolací soud uvádí, že se z rozsudků nalézacích soudů okolnost takové intenzity, která by zapříčinila rozpor s dobrými mravy, resp. by šlo o zjevné zneužití práva, nepodává. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, sice uvedl, že důvodem pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 o. z. může být i zjevné zneužití práva upravené v § 8 o. z., nicméně jde však o případ zcela výjimečný, projevující se v tom, že nositel práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. jde o rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Uzavřel, že úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
19. O takový rozpor však v řešené věci zjevně nejde. V řízení byl prokázán zájem žalobce, resp. vedlejší účastnice, na výkonu vlastnického práva k předmětným nemovitostem; je-li pak správa společné věci mezi účastníky problematická z toho důvodu, že se na jejím výkonu nemohou účastníci dohodnout, a žalobce se proto domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mimo jiné právě proto, aby do budoucna byly problémy se správou věci odstraněny, pak rozhodně nejde o šikanu žalované. To platí o to více, že byty v domě jsou pronajímány a je potřeba z pohledu pronajímatele zajistit řádný výkon práv vůči nájemcům.
20. Výrazem zneužití práva není ani žalovanou tvrzená okolnost, že předmětné nemovitosti byly rodině žalované „odebrány“. K jejich navrácení totiž měla možnost využít restituční řízení. Ostatně žalobce by ani zjevně nebyl osobou, která se na způsobení majetkových křivd rodině žalované měla či snad mohla v minulosti vůbec podílet, neboť náprava majetkových křivd směřovala primárně o odčinění újem, které konkrétním osobám zapříčinil stát. V dané věci tak o zneužití práva ze strany žalobce nejde a podaná žaloba ani není v rozporu s dobrými mravy. Výsledkem zneužití práva z pohledu okolností tvrzených žalovanou a přičitatelných z jejího pohledu žalobci by totiž v daném případě bylo zamítnutí žaloby, což by ve svém výsledku pouze „zakonzervovalo“ dosavadní stav bez reálné možnosti jeho změny v budoucím období.
21. Žalovaná dále namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení důvodu pro zamítnutí žaloby, neboť okolnost válečného stavu, resp. války zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví odůvodňuje.
22. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno.
23. Ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16 (dostupné, stejně jako další níže uvedena rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz/) pro zjevnou neopodstatněnost] Nejvyšší soud vysvětlil a podrobně odůvodnil, že v poměrech § 1140 odst. 2 o. z. jsou pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky proti zrušení spoluvlastnictví se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět žalobě na zrušení a vypořádání zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.
24. Tento závěr judikatury odrážel akceptaci historického vývoje okolností vylučujících zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s poukazem na to, že pro obdobná omezení vyplývající z § 830 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, platily závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikovaném pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce): „Námitka nevčasnosti nebo škodlivosti žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoli trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávati v dohledné době“ [obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 9. 1921, sp. zn. Rv I 336/21 (publikované pod č. 1187 ve Vážného sbírce)]. Požadavek na přechodnou povahu těchto překážek byl sdílen judikaturou zcela jednotně se zdůrazněním toho, že trvalost překážky by totiž trvale vylučovala základní možnost spoluvlastníka domáhat se zrušení spoluvlastnického poměru [k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 1. 1922, sp. zn. RV I 826/21 (publikované pod č. 1438/1922 ve Vážného sbírce), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 (publikované pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikované pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv I 1317/22 (publikované pod č. 2387/1923 ve Vážného sbírce)]. Ze zcela shodného přístupu zdůrazňujícího přechodnost překážek bránících zrušení spoluvlastnického poměru vycházela i odborná literatura formulací kategorického závěru, podle kterého „překážkou zrušení společenství jsou pak pouze okolnosti přechodného rázu, nikoli však takové nepříznivé poměry nebo vady společné věci, které nelze odstraniti anebo jejichž trvání nelze dohlédnouti, neboť jinak by rozdělení společné věci bylo nikoliv odloženo, nýbrž vůbec vyloučeno.“ (Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1936, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, s. 606, nebo Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer, reprint, 2012, str. 70– 71).
25. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že válečné události a celková politická situace v Izraeli není přechodného charakteru, pročež nemůže jít o důvod zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. S tímto stěžejním závěrem o přechodnosti dané situace však žalovaná v dovolání nijak nepolemizuje. Její argumentace totiž směřuje výlučně k tomu, zda válečný stav, resp. válka vůbec může představovat okolnost pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud ale nezpochybňuje, že by okolnost válečného stavu nemohla být důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž že tato situace v řešené věci nemá charakter přechodné okolnosti.
26. Žalovaná dále namítla, že mělo dojít k zamítnutí žaloby pro obcházení smyslu restitučních předpisů.
27. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní není napadené rozhodnutí založeno a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
28. Pomine-li dovolací soud, že žalovaná nevymezila zobecnitelnou právní otázku, lze uvést, že na posouzení této okolnosti není napadené rozhodnutí založeno a odvolací soud se od odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 o vstřícné interpretaci restitučních zákonů ani neodchýlil. V řešeném případě totiž soudy restituční předpisy vůbec neaplikovaly. Dovozuje-li pak žalovaná, že nabytí spoluvlastnického podílu v restitučním řízení může založit nemožnost dalších spoluvlastníků uplatnit v budoucnu svůj nárok na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato okolnost měla promítnout v poměrech souzené věci k žalobnímu požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je třeba odlišit způsob nabytí spoluvlastnického podílu od možnosti spoluvlastnický vztah zrušit a vypořádat.
29. Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává, že sumarizující přístup soudní praxe k základním restitučním souvislostem a ochraně vlastnického práva oprávněných osob je formulován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2135/2017. Zde Nejvyšší soud vysvětlil, že „v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že ‚restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku‘. Rozhodovací praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že ‚vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným‘.“
30. Jestliže se tedy v důsledku výše uvedených závěrů stal právní předchůdce žalobce (stát) spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a v režimu zákona č. 172/1991 Sb. následně pak žalobce, pak zde není žádná souvislost s obcházením restitučního zákonodárství, která by snad mohla či měla založit úvahu o důvodech pro zamítnutí žaloby.
31. Žalovaná dále namítla, že odvolací soud „rozdělil“ a vypořádal spoluvlastnictví v rozporu se zákonem.
32. Tato námitka není přípustná, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno.
33. Žalovaná v dovolání uvedla, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 o reálném rozdělení věci. Tuto námitku však odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, neboť ji žalovaná v odvolacím řízení neuplatnila. Nelze ji proto nově uplatnit až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Pokud tedy dovolatelka neuplatnila shora uvedenou námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto výslovně z pohledu dovolací argumentace nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
34. Dovolání žalované je ostatně v daném směru vnitřně rozporné. Vytýká sice odvolacímu soudu nerespektování závěrů vyslovených ve výše uvedeném rozsudku a vztahujících se k reálnému rozdělení společné věci, současně však v dovolání výslovně uvádí, že primárně argumentovala v řízení důvody pro zamítnutí žaloby, „alternativně však navrhla, aby pro případ, že se soud prvního stupně neztotožní s žalovanou namítanými skutečnostmi, přikázal nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví“. To ostatně koresponduje jejímu procesnímu stanovisku vyjádřenému v jejím vyjádření k žalobě, kdy navrhovala její zamítnutí, resp. případné vypořádání přikázáním nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví. Jestliže pak v dovolání jednou větou uvádí (strana 19 dovolání), že se jedná o bytový dům, který lze vždy rozdělit na jednotlivé jednotky a tyto přikázat do výlučného vlastnictví, jedná se o tvrzení nové, které žádný z účastníků neuplatnil ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím.
35. Žalovanou citovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu ostatně není zcela přiléhavá, neboť žalovaná zaměňuje pojmy reálného rozdělení věcí s přikázáním jednotlivých věcí do výlučného vlastnictví jednoho či druhého spoluvlastníka (které v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhoval žalobce), a odkazuje tudíž nesprávně na judikaturu týkající se dělitelnosti pozemků, přestože reálné rozdělení pozemků ve skutečnosti nepožaduje.
36. Tvrzení dovolatelky o možném dělení na bytové jednotky dovolatelka uplatňuje až v dovolání. Neargumentovala jím ani v řízení před soudem prvního stupně ani v rámci odvolacího řízení. Naopak, současné tvrzení o dělitelnosti je v rozporu s jejími veškerými procesními stanovisky a návrhy ohledně způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví.
37. Žalovaná dále namítla, že žalobci nesvědčí aktivní legitimace, neboť na něj vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nepřešlo.
38. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
39. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 485/98 a II. ÚS 4029/19. Z textu dovolání se však nepodává, od kterých závěrů by se měl odvolací soud odchýlit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že odvolací soud učinil závěr o tom, že žalobce nabyl spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákona č. 172/1991 Sb. Tento závěr podložil i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07), kterou však žalovaná nevyvrací.
40. Uvedenou otázkou se odvolací soud zabýval z pohledu žalovanou uplatněné námitky, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo pro rozpor s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. S touto námitkou, kterou žalovaná uplatnila jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se pak odvolací soud výslovně vypořádal (bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a s těmito konkrétními závěry pak dovolání nijak věcně nepolemizuje.
41. V dovolání pak žalovaná v obecné podobě namítá, že se žalobce nemohl spoluvlastníkem nemovitostí stát, neboť stát k nim v minulém období vlastnické právo nenabyl. V této části dovolání však opětovně schází zobecnitelná právní otázka, kterou by měl dovolací soud posoudit.
42. Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. zakládá vyvratitelnou právní domněnku o správnosti zápisu (zde spoluvlastnického) práva. Soudy otázku vlastnického práva žalobce posuzovaly zjevně s ohledem na tuto vyvratitelnou domněnku a z pohledu namítaného rozporu s § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
43. K tomu pak dovolací soud dodává, že uvedené závěry nalézacích soudů zjevně odrážejí procesní stanovisko žalované, které formulovala ve vyjádření k žalobě tak, že „po druhé světové válce byly nemovitosti rodině vráceny, v průběhu komunistického režimu byly nemovitosti za zcela nejasných okolností a bez jakéhokoliv právního důvodu ‚přepsány‘ na Československý stát. Po pádu komunismu rodina uplatnila restituční nárok k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení…V restitučním řízení byla rodině vrácena jen ? nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení“.
44. K tomu dovolací soud dodává, že výše uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod číslem 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23.
5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07). Převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy je z hlediska posouzení otázky vztahu restitučních předpisů k obecnému předpisu podřaditelné pod pojem ‚převzetí věci bez právního důvodu‘ [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů] – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005. Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak však nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a proto nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pak ani v takovém případě nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Naproti tomu, pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle předpisů občanského práva věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn.
28 Cdo 2026/2010, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016)“. V posledně uvedených případech pak proto také současně platí, že nelze ani argumentovat tím, že stát vlastníkem takových věcí není či se jím nestal.
45. Nalézací soudy pak vyšly ze zjištění, že matka žalobkyně se žalobou nejprve domáhala navrácení celé nemovitosti, v průběhu řízení však vzala žalobu částečně zpět, nejprve do poloviny nároku, poté do další čtvrtiny nároku.
46. Žalovaná tak sama tvrdí, že stát nemovitosti převzal a její právní předchůdkyně se domáhala navrácení nemovitostí prostřednictvím restitučního řízení. Jestliže pak – vyjma § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 – žádné jiné námitky ve vztahu k aplikaci zákona č. 172/1991 Sb. žalovaná neuplatnila, pak domněnka spoluvlastnictví žalobce obstojí. Dovolacímu soudu je zřejmé, že žalovaná primárně zpochybňuje vlastnické právo státu, které neuznává a nesměřuje tak svou argumentaci k aplikaci zákona č. 172/1991 (mimo jeho § 4 odst. 2), protože opačný přístup by znamenal, že stát vlastnické právo nabyl a pouze nebyly splněny zákonné podmínky jeho přechodu na žalobce.
47. K námitce, že vlastnické právo žalobce nebylo v řízení prokázáno, a dalším skutkovým námitkám dovolací soud uvádí, že může přezkoumat věc pouze po právní stránce (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K odkazu žalované na judikaturu o tom, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví ani jeho nevyvratitelnou domněnku, lze uvést, že se od ní odvolací soud neodchýlil; nebylo prokázáno, že by stav zvažovaný odvolacím soudem neodpovídal stavu zapsanému v katastru nemovitostí.
48. Napadené rozhodnutí pak není založeno na závěru o vydržení spoluvlastnického práva žalobcem, proto se touto námitkou dovolací soud jako nepřípustnou nezabýval.
49. K tvrzeným vadám řízení lze uvést, že by se jimi dovolací soud mohl zabývat pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec lze uvést, že poučení podle § 118a o. s. ř. nebylo namístě, neboť soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009). Z dovolání žalované pak není patrné, s jakými jejími argumenty se odvolací soud neměl vypořádat a v čem konkrétně mělo být zákonné ustanovení § 118a o. s. ř. porušeno se závěrem nepříznivým pro žalovanou, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není na neunesení důkazního břemene vůbec založeno.
50. Jelikož dovolání žalované není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
51. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
52. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost stanovenou tímto usnesení, mohou se žalobce a vedlejší účastnice jejího splnění domáhat výkonem rozhodnutím nebo exekucí.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu