Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, sídlem Malý Val 1553/2, Kroměříž, zastoupené JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2024 č. j. 28 Cdo 2053/2024-142, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2024 č. j.
5 Co 9/2023-118 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2023 č. j. 35 C 5/2022-91, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, Hroznová 227/17, Brno a 2. podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Martinem Janouškem, advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen "SPÚ") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vyplývá, že SPÚ rozhodnutím ze dne 17. 3. 2015 schválil v souladu s § 9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi") Dohodu o vydání zemědělských nemovitostí uzavřenou dne 9.
12. 2014 mezi druhým vedlejším účastníkem a stěžovatelkou (dále jen "dohoda"). Předmětem dohody bylo vydání v ní definovaných pozemků v k. ú. Dětkovice (dále jen "nemovité věci"), které byly v minulosti součástí velkostatku Pačlavice. Ve správním řízení bylo prokázáno, že výnosem ministra zemědělství ze dne 19. 3. 1948 bylo rozhodnuto podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, o opětovném zabrání pozemkového majetku velkostatku Pačlavice. Dále výměrem Zemského národního výboru v Brně ze dne 20.
4. 1948 byla na veškerý majetek velkostatku Pačlavice zavedena národní správa a rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 18. 9. 1949 bylo rozhodnuto o konečném převzetí lesního-rybničního hospodářství velkostatku Pačlavice. Ústavu milosrdných sester řádu sv. Vincence z Pauly byla ponechána část nemovitých věcí, o jejichž výkupu podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě následně rozhodl Okresní národní výbor v Kroměříži dne 12. 2. 1951, s tím, že o náhradě bude rozhodnuto později.
Stěžovatelka (jako oprávněná osoba) ve výzvě k vydání majetku a dopise ze dne 20. 11. 2013 uvedla, že jí za nemovité věci nebyla vyplacena žádná náhrada. SPÚ konstatoval, že v rozhodném období došlo k majetkové křivdě a je dán právní důvod k vydání nemovitých věcí podle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť k odnětí a k výkupu došlo bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
3. Dne 22. 12. 2016 SPÚ obdržel návrh na obnovu řízení od druhého vedlejšího účastníka. SPÚ obnovu řízení povolil v souladu s § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti a důkazy. Druhý vedlejší účastník doložil listiny, z nichž vyplývalo, že v minulosti došlo k určité formě odškodnění stěžovatelky podle mezivládní smlouvy uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek ze dne 19.
12. 1974 (dále jen "mezivládní smlouva"). Ze sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997 (dále jen "sdělení ze dne 28. 4. 1997") vyplynulo, že "Kongregaci Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstrasse 108" bylo na základě splnění požadavků mezivládní smlouvy poskytnuto odškodnění v částce 640 000 šilinků za zemědělský a lesní majetek. Z prohlášení Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR ze dne 26. 4.
2013 (dále jen "prohlášení ze dne 26. 4. 2013") vyplynulo, že stěžovatelka měla vystupovat po dobu své existence pod různými názvy a je právní nástupkyní několika právnických osob, mimo jiné i "Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paula ve Vídni: Gumpendorferstrasse VI". Státní pozemkový úřad, jako odvolací orgán, odvolání stěžovatelky zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29.
11. 2019 zamítnuta, stejně tak kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2020. Ústavní soud následně ústavní stížnost stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3562/20
.
4. V obnoveném řízení SPÚ rozhodnutím ze dne 26. 10. 2021 Dohodu o vydání zemědělských nemovitostí v k. ú. Dětkovice ze dne 9. 12. 2014 (dále jen "dohoda") neschválil. Po posouzení nových listin dospěl k závěru, že právní předchůdkyně stěžovatelky již byla za majetek, který byl předmětem dohody, odškodněna. Stěžovatelka se žalobou podanou u krajského soudu domáhala schválení dohody.
5. Obnovené řízení bylo projednáno v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Krajský soud napadeným rozsudkem schválení dohody zamítl, neboť na základě nových důkazů rozhodl, že majetková újma (křivda) způsobená odnětím nemovitých věcí byla již dříve kompenzována předchůdkyni stěžovatelky, "Kongregaci milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstraße 108". Kompenzace proběhla na základě plnění mezivládní smlouvy, podle níž měly být definitivně vypořádány nároky rakouských fyzických a právnických osob vůči ČSSR, které vznikly v důsledku podrobení majetku těchto osob československým konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 25. 1. 2024 potvrdil rozsudek krajského soudu, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
6. Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť otázky stěžovatelkou předestřené v dovolání byly již judikaturou vyřešeny. Nejvyšší soud konstatoval, s poukazem na princip ústavně zaručené autonomie církví a náboženských společností, že v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve, osvědčuje právní skutečnosti týkající se jejich zřizování sama církev. K odkazovanému usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 265/99 , pak uvedl, že nejde o nálezovou judikaturu Ústavního soudu a také, že usnesením bylo reagováno na skutkově odlišnou věc. II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud se dovolacími důvody stěžovatelky věcně nezabýval a pouze vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu. Podle stěžovatelky o věci rozhodoval senát 28 Cdo, který v napadeném usnesení, odkazoval ve valné většině na judikaturu senátu 28 Cdo, kterou je postupně zužován prostor pro uplatnění církevních restitučních nároků. Specializací senátu 28 Cdo je tak "sjednocována" judikatura Nejvyššího soudu toliko jeho jedním senátem, nikoliv v občanskoprávním kolegiu, poněvadž případný oponentní názor nemá formálně cesty, jak jej procesně občanskoprávnímu kolegiu předložit. Rozhodovací praxe senátu 28 Cdo je přitom ve výsledku vesměs ve prospěch povinných osob.
8. Stěžovatelka především namítá, že SPÚ i obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda v době, kdy byla podle sdělení ze dne 28. 4. 1997 "Kongregaci Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorfstrasse 108" vyplacena částka 640 000 šilinků, byla tato právnická osoba kontinuálně právní nástupkyní české, resp. československé předchůdkyně stěžovatelky. Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul vznikla sice zprvu v habsburské monarchii v roce 1832, nyní, ani v dobách komunistické totality, však do rakouské provincie nepatřila. Ve Vídni sídlící kongregace sice měla sídlo v Rakouské republice, nesplňovala však podmínku právního nástupnictví po československé právní předchůdkyni stěžovatelky. Okolnost, že bylo případně plněno jinému subjektu, než československému právnímu předchůdci stěžovatelky, neznamená, že došlo k náhradě, jež brání vydání předmětných nemovitých věcí.
9. Stěžovatelka také namítá, že se soudy nezabývaly adekvátností výše plnění podle mezivládní smlouvy, která neodpovídá dobové ceně a hodnotě veškerého majetku právní předchůdkyně stěžovatelky, který byl zestátněn. SPÚ přitom v této věci rozhodoval pouze o dílčí části těchto nemovitých věcí. Stěžovatelka proto tvrdí, že případné plnění podle shora citované mezivládní smlouvy, a nikoliv ve výši náhrad v pozemkové reformě, resp. předpisů platných v době odejmutí, nelze považovat za náhradu ve smyslu § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ani za náhradu ve smyslu § 5 písm. i) téhož zákona. Podle stěžovatelky soudy v posuzované věci vycházely z právních závěrů starších nálezů Ústavního soudu, které se vázaly k jinému právnímu předpisu, konkrétně k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato judikatura však již byla překonána.
10. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen princip právní jistoty, neboť rozhodnutí jsou "ovocem z nakaženého stromu", jímž jsou rozhodnutí o povolení obnovy řízení. Obnova řízení byla povolena přesto, že pro to nebyly splněny podmínky, neboť jako nova byla označena sdělení ze dne 28. 4. 1997, mezivládní smlouva a přípis Ministerstva financí ze dne 10. 7. 2011. Tvrzená nova datují dnem 28. 4. 1997, 19. 12. 1974 a 10. 7. 2011. Je tak patrné, že tyto důkazy existovaly již v době, kdy SPÚ rozhodoval o schválení dohody v roce 2015.
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Soudce zpravodaj v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
13. SPÚ, krajský soud i vrchní soud ve svých vyjádřeních především odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že rozsudky soudu korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se církevních restitucí. Nejvyšší soud dále uvedl, že při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů na základě procesně korektně provedeného dokazování. Dovolací argumentace stěžovatelky uvedené závěry nižších soudů nevyvrátila.
14. Druhý vedlejší účastník ve svém vyjádření setrval na své argumentaci prezentované v průběhu předcházejícího řízení. Zopakoval, že z prohlášení ze dne 26. 4. 2013 jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka po dobu své existence v právních vztazích vystupovala i pod názvem "Institut der barmherzigen Schwester in Wien", a zároveň pod názvem "Kongregace Milosrdných sester ve Vídni". Na základě uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka je totožná se subjektem, kterému byla poskytnuta náhrada ve výši 640 000 šilinků podle mezivládní smlouvy. Závěry soudů považuje druhý vedlejší účastník za správné a dostatečně odůvodněné.
15. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice setrvala na svých námitkách a své argumentaci podané v ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)], přičemž do nezávislé činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech.
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že restituční zákonodárství je směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a že záměrem zákonodárcovým nemůže být i při jeho sebelepší vůli odstranění všech protiprávním komunistickým režimem napáchaných křivd. V restitučních případech aplikuje Ústavní soud zásadu in favorem restitutionis. Ta zazněla v relaci k církevním restitucím zejména v nálezu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13
(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), převzata však byla již z dřívějška [viz např. nálezy ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 437/03
(N 11/40 SbNU 91), ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1703/09
(N 196/67 SbNU 531)]. Po orgánech státu se žádá respekt k hodnotovým základům církevních restitucí mimo jiné v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností (viz nález ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20 , body 30, 31). Akcent na tuto zásadu však neznačí "právo na restituci" vlastnictví k věcem, jež určitá osoba požaduje vydat na základě tvrzené majetkové křivdy.
18. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatelky k povolení obnovy řízení již byly předmětem jeho přezkumu v usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3562/20 , kterým byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta.
19. V nyní posuzované věci dospěly obecné soudy shodně k závěru, že újma způsobená stěžovatelce odejmutím nemovitých věcí byla podle mezivládní smlouvy finančně kompenzována "Kongregaci milosrdných sester sv. Vincence de Paul se sídlem ve Vídni", tedy právní předchůdkyni stěžovatelky, pročež soudy neschválily dohodu, kterou se stěžovatelka dožadovala naturální restituce nemovitých věcí. Při svém rozhodování zohlednily nově zjištěné skutečnosti a důkazy předložené druhým vedlejším účastníkem, především mezivládní smlouvu a sdělení ze dne 28.
4. 1997. Na základě prohlášení ze dne 26. 4. 2013, kterým stěžovatelka v původním správním řízení v roce 2014 prokazovala vlastnictví k nemovitým věcem (dokládající, že po dobu své existence vystupovala i pod jinými názvy), dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelka je právní nástupkyní vídeňské kongregace, která v souladu s mezivládní smlouvou v roce 1974 finanční náhradu obdržela. Stěžovatelka s tímto závěrem obecných soudů polemizuje, avšak žádný konkrétní důkaz svědčící o opaku nepodává, pouze tvrdí, že nikdy nebyla součástí vídeňské kongregace, nýbrž vždy byla autonomní právní subjekt.
20. Ve své argumentaci týkající se právního nástupnictví vídeňské kongregace stěžovatelka opomíjí, že obecné soudy při posuzování právního nástupnictví vyšly z prohlášení ze dne 26. 4. 2013, kterým stěžovatelka prokazovala právní nástupnictví "Das Institut der barmherzigen Schwestern in Wein", který byl zapsaný jako vlastník nemovitých věcí v Moravských zemských deskách. Obecné soudy tedy vycházely z prohlášení, které předložila sama stěžovatelka a na jehož základě se domáhala naturální restituce nemovitých věcí.
Svou argumentací (omezující se na pouhé konstatování nesouhlasu a odkazu na své webové stránky) se stěžovatelka domáhá rozlišného posouzení jí předloženého důkazu, přičemž pro přiznání jejího nároku na naturální restituci požaduje jeho akceptaci, avšak pro posouzení (ne)přijetí finanční náhrady jeho neakceptaci. Ústavní soud postup obecných soudů neshledal neústavní, neboť akceptací prohlášení ze dne 26. 4. 2013 respektovaly princip autonomie církví a náboženských společností v souladu s čl. 16 odst. 2 Listiny, přičemž dovození z něj pro stěžovatelku nepříznivého závěru na tom nic nemění.
21. Vzhledem k výše uvedenému není zřejmé (ani stěžovatelka to ve své argumentaci neobjasňuje), z jakého důvodu, resp. titulu, se domáhá přezkumu adekvátnosti výše plnění podle mezivládní smlouvy, když setrvale namítá, že tato kompenzace byla vyplacena nesprávnému právnímu subjektu.
22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by přidělení věci senátu 28 Cdo v konkrétní věci (nebo obecně přidělování restitučních věcí tomuto senátu) bylo v rozporu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu, ani že by šlo o netransparentní, nepředvídatelný či jinak svévolný postup. Pouze určení jednoho soudního senátu na základě kritéria charakteru posuzované právní otázky nepovažuje za vhodné. Přidělení věci do senátu, do jehož rozhodovací kompetence podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu s ohledem na povahu sporných právních otázek bezpochyby spadá, za dané situace za rozporné s účelem práva na zákonného soudce považovat nelze.
Tvrdí-li stěžovatelka zároveň, že je tak v podstatě vyloučeno, aby bylo dosaženo změny judikatury, považuje Ústavní soud za důležité připomenout, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by stěžovatelce garantovalo úspěch v řízení nebo zaručovalo právo na výklad podústavního práva způsobem korespondujícím s jejími názory a na rozhodnutí podle jejích představ. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání (veškeré sporné právní otázky, tj. kompenzace na základě mezinárodních dohod; smysl a účel restitučního předpisu, již byly předchozí judikaturou vyřešeny a skutkové okolnosti mu posuzovat nepřísluší).
23. Obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Na závěru obecných soudů o neschválení dohody, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky stanovené zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi, nezjistil Ústavní soud žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
24. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Návrh druhého vedlejšího účastníka, aby mu Ústavní soud přiznal náklady řízení, Ústavní soud odmítl. K přiznání náhrady nákladů řízení lze podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přikročit jen v odůvodněných případech. Druhý vedlejší účastník neprokázal žádnou výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, přičemž ani Ústavní soud ji neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu