USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, identifikační číslo osoby 004 06 481, se sídlem v Kroměříži, Malý val 1553/2, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, za účasti: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 5/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2024, č. j. 5 Co 9/2023-118, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit Lesům České republiky, s.p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2023, č. j. 35 C 5/2022-91, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. SP2401/2015-523102, č. j. SPU 397272/2021, výrokem, že se schvaluje účastníky (žalobkyní a Lesy České republiky, s.p.) dne 9. 12. 2014 uzavřená dohoda o vydání blíže označených zemědělských nemovitostí v katastrálním území Dětkovice a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrokem II rozsudku odvolacího soudu).
2. Věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), poté, co o ni rozhodl správní orgán (pozemkový úřad) shora označeným rozhodnutím, po povolení obnovy dříve skončeného správního řízení. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, že nelze vyhovět požadavku na naturální restituci vydáním označených nemovitých věcí [podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů], neboť majetková újma (křivda) způsobená odnětím nemovitých věcí byla již dříve kompenzována předchůdkyni žalobkyně, Kongregaci milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstraße 108, poskytnutým finančním plněním na základě Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, ze dne 19.
12. 1974 (dále i jen jako „Smlouva“), na jejímž základě měly být definitivně vypořádány nároky rakouských fyzických a právnických osob vůči ČSSR, které vznikly v důsledku podrobení majetku těchto osob československým konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje s použitím konkrétních hledisek podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o s. ř.“); co do důvodu má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vytýká, že soudy nižších stupňů v tomto řízení podle části páté o. s. ř. nezkoumaly, zda byly dány důvody pro povolení obnovy předcházejícího správního řízení, které pak dovolatelka nepovažuje za naplněné. Požaduje, aby dovolací soud jinak, oproti své dosavadní judikatuře prezentované např. i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, posoudil otázku, zda vyplacení odškodnění na základě mezivládních náhradových dohod lze považovat za jiné uspokojení nároku oprávněné osoby vylučující restituci i podle později přijatého restitučního předpisu (zde podle zákona č. 428/2012 Sb.), a to i s ohledem na povahu v dané věci aplikované mezivládní Smlouvy, jež byla uzavřena v roce 1974 komunistickým režimem, který byl později prohlášen za protiprávní. Současně dovolatelka namítá, že odškodné poskytnuté podle aplikované Smlouvy nebylo vyplaceno jí (jako oprávněné osobě; resp. její právní předchůdkyni) zpochybňujíc přitom i konkluze soudů, že příjemkyně náhrady, Kongregace milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstraße 108, byla její právní předchůdkyní. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval tím, zda vyplacená náhrada odpovídala hodnotě odňatého majetku, a s ohledem na tvrzenou neadekvátnost odškodnění pak namítá, že poskytnuté finanční plnění nelze považovat ani za náhradu podle § 5 písm. a) či i) zákona č. 428/2012 Sb. Přijaté závěry o odmítnutí restituce pak dovolatelka považuje za rozporné i s principem ex favore restitutionis.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Na dovolatelkou formulovaných otázkách týkajících se naplnění předpokladů pro povolení obnovy řízení (před správním orgánem) včetně těch, zda lze v řízení podle části páté přezkoumat rozhodnutí, jímž byla povolena obnova správního řízení, či jeho důvody, napadené rozhodnutí v přítomné věci nezávisí a již proto tyto formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. již rozsudek ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010) pak také vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán.
Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán.
Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž na místě správního orgánu rozhoduje, znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o.
s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.
9. Bylo-li tedy předmětem rozhodování správního orgánu, potažmo soudu v přítomné věci v řízení podle části páté občanského soudního řádu schválení dohody o vydání zemědělských nemovitostí rozhodnutím (dle § 9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb.), pro nějž je podstatné mimo jiné, zda byly splněny zákonem vyžadované podmínky pro vydání věci, jsou pak právně nevýznamné dovolatelkou vznášené otázky týkající se správnosti pozemkovým úřadem dříve vydaného rozhodnutí o povolení obnovy správního řízení a jeho procesního postupu v tomto řízení. Sluší se pak připomenout, že řešení procesní otázky povolení obnovy řízení bylo předmětem samostatného rozhodování, vůči němuž se žalobkyně bránila již dříve podanou žalobou, o níž soudy rozhodly negativně a kdy toto jejich rozhodnutí obstálo i v rámci žalobkyní následně iniciovaného ústavněprávního přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3562/20).
10. K meritu lze pak odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se ustáleně přidržuje závěru, že při rozhodování o návrzích oprávněných osob (cizích státních příslušníků) na vydání (navrácení) majetku, s nímž bylo tuzemskými subjekty nakládáno před účinností mezivládních dohod, jež byly uzavírány vládou bývalého Československa s vládami jiných států o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek, musí tuzemské soudy posoudit i případný dopad těchto mezivládních dohod na právní vztahy účastníků, kdy poskytnuté odškodnění zpravidla představuje jiný způsob zmírnění majetkové křivdy a vylučuje pozdější restituci naturální (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1496/2000, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4252/2018, či na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2184/2006, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1464/2020, nebo ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1258/2021).
11. Uvedená judikatorní východiska jako ústavně konformní aproboval ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud, jenž již v nálezu ze dne 20. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 1307/19 (srov. bod 47 jeho odůvodnění) shrnul, že „ačkoliv mezivládní náhradové dohody nejsou a ani nebyly součástí československého a později českého právního řádu, lze přihlížet k náhradám podle těchto dohod poskytnutým v řízeních o restituci“, resp. „došlo-li ke zmírnění majetkové křivdy jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody uzavřené s vládou jiného státu, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního předpisu z režimu zákona spatřovat rysy protiústavnosti“ (srov. dále i nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/01, následovaný např. i usneseními Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 4035/16, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2585/15).
12. Uzavřel-li tedy v posuzované věci odvolací soud (při aprobaci soudem prvního stupně přijatých závěrů), že nelze vyhovět žalobkyní vznesenému požadavku na naturální restituci (na vydání označených nemovitých věcí podle aplikovaného restitučního předpisu) v situaci, kdy – podle soudy současně učiněného skutkového zjištění – bylo za odňaté nemovitosti poskytnuto odškodnění podle označené mezivládní Smlouvy, jde o závěr souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (takto aprobovanou i Ústavním soudem).
Nejenom s ohledem na shora odkazovanou nálezovou judikaturu Ústavního soudu (jež při posouzení, lze-li přistoupit k naturální restituci, také přikládá silný význam již dříve poskytnutému odškodnění na základě mezivládních dohod) Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by měla být daná otázka posouzena jinak. K přehodnocení dosavadních judikatorních východisek neskýtá prostor ani dovolatelkou uplatněná argumentace s použitím jí citovaných důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II.
ÚS 265/99 (které nepatří k nálezové judikatuře Ústavního soudu a nadto jím bylo reagováno na jinou než v dané věci řešenou právní otázku, totiž lze-li uzavřenou mezivládní dohodu považovat za titul přechodu vlastnické práva na stát, ve sporu o určení vlastnického práva projednávaného tehdy soudy v době před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/5, uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.). Zjevně nepřípadný je pak i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22.
5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 8/2000, a v něm řešenou problematiku týkající se adekvátnosti poskytnuté náhrady z hlediska naplnění restitučního titulu (podle § 6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potažmo § 6 odst. 1 písm. n/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), zatímco v nyní posuzované věci jde o otázku aplikovatelnosti mezivládní dohody a na jejím základě poskytnutého odškodnění, potažmo posouzení, lze-li zjednat průchod naturální restituci i v situaci, kdy ke zmírnění majetkové křivdy spočívající v odnětí nemovitostí došlo již dříve jiným způsobem.
13. Otázka, zdali za nyní nárokovaný nemovitý majetek (soubor zemědělských nemovitostí tvořících „velkostatek Pačlavice“) bylo vyplaceno odškodné (náhrada) podle Smlouvy, resp. zda je žalobkyně právní nástupkyní někdejší příjemkyně náhrady (vystupující pod názvem „Kongregace milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstrassa VI“) je zde nikoliv otázkou právního posouzení, nýbrž skutkových zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, včetně zprávy o vyplacení odškodnění a sdělení církve samé o existenci dané církevní právnické osoby a jejím právním nástupnictví; k tomu viz i prohlášení Konfederace vyšších představených ženských řeholí v ČR ze dne 26.
4. 2013 a i z něj se podávající zjištění, pod jakými názvy žalobkyně vystupovala v právních vztazích, resp. její poměr k výše označené Kongregaci milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni, coby své předchůdkyni). Přezkum těchto otázek Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť jde o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.; z rozhodovací praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, či ze dne 6.
6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016). V této souvislosti lze také připomenout, že jde o hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností, při němž pak nelze ztrácet ze zřetele princip ústavně zaručené autonomie církví a náboženských společností (ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jemuž pak koresponduje, že v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti právní skutečnosti týkající se jejich zřizování či zániku, ať již bez právního nástupnictví či s ním, osvědčuje právě sama církev či náboženská společnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, v daném směru odkazující již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06; z judikatury Ústavního soudu dále srov. i nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96 či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05).
Navzdory dovolatelkou nyní snášeným námitkám (a v rozporu se soudy učiněnými zjištěními o právním postavení žalobkyně v rámci dané kongregace, jak se podávají i z výše odkazovaného prohlášení církve) si také lze jen obtížně představit, že by mohlo dojít k vyplacení odškodnění podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou ze dne 19. 12. 1974, Kongregaci milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstraße 108, aniž by věrohodně prokázala, že je oprávněna podat žádost na poskytnutí odškodnění za zemědělský a lesní majetek jmění velkostatku Pačlavice (soudní kraj Zdounek, vložka č.
14. Zpochybnit rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz dovolatelky na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, které nemůže soudy vést k tomu, aby překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019), případně pomíjely smysl a účel restitučního předpisu, jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy za odňatý majetek – jak plyne z učiněných zjištění – bylo již dříve poskytnuto odškodnění v relutární formě, se soudy učiněný závěr o vyloučení naturální restituce (korespondující i nálezové judikatuře Ústavního soudu) ani pravidlu ex favore restitutionis neprotiví.
15. Dovolatelce pak nelze přitakat, označuje-li napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Z konstantní judikatury plyne, že nepřezkoumatelné je především takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ v nyní posuzované věci zřetelně nejde, byla-li dovolatelka schopna zformulovat dovolací důvody proti rozhodnutí odvolacího soudu (a ještě před tím i odvolací důvody proti rozhodnutí soudu prvního stupně) a odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že v situaci, kdy v odvolání uplatněná argumentace byla jen opakováním námitek uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně, odkázal na některé z důvodů rozsudku soudu prvního stupně, které považoval za správné, výstižné a úplné. Lze také připomenout, že námitky, jimiž se vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnost, vystihují vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení – bez vytčené kvalifikované otázky procesního práva, s jejímž řešením bylo by spojeno napadené rozhodnutí – přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014; ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013; ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014; ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny. Právní otázky vytčené dovoláním odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených otázek.
17. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II), a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu), není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady (k náhradě oprávněného) účastníka (Lesy České republiky, s.p.) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). 19. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu