ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce D. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Danou Jackovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovaným: 1) městu
Mariánské Lázně, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155/3, IČO 00254061,
zastoupenému JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských
Lázních, Hlavní třída 161/42, 2) L. J., nar. XY, bytem XY, a 3) R. Š., nar.
XY, bytem XY, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č.
87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 98/2004, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května
2018, č. j. 10 Co 12/2018-643, t a k t o :
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2018, č. j.
10 Co 12/2018-643, se ve výrocích II., III. a IV., ruší a věc se v uvedeném
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Chebu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 C 98/2004-569, potvrzen ve výroku I., jímž
bylo určeno, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku č. parc. XY, jehož součástí
je dům č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu),
a změněn ve výrocích II. a III. tak, že žalovaný 1) je povinen uzavřít dohodu o
vydání celé předmětné nemovitosti (a nikoliv toliko jejích sedmi ideálních
desetin, jak stanovil soud prvního stupně) žalobci (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III. a
IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce
jako oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
87/1991 Sb.“), uplatnil řádně a včas nárok na vydání předmětné nemovitosti.
Podílovými spoluvlastníky této nemovitosti (každý spoluvlastnického podílu o
velikosti jedné ideální poloviny) přitom byli žalobcovi prarodiče D. L.,
prohlášený za mrtvého k 8. 5. 1945, a G. L., zesnulá 29. 7. 1934 (jejíž
spoluvlastnický podíl byl vypořádán až v dědickém řízení vedeném u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 17 D 141/2005, a to mimo jiné tak, že žalobcovu otci
K. L. připadly tři čtyřicetiny předmětné nemovitosti a jeho děd D. L.,
vlastnící již jednu polovinu nemovitosti, zdědil dalších pět čtyřicetin). K 16.
6. 1943 pak nemovitost z důvodu rasové persekuce jejích vlastníků přešla na
Německou říši, aby byla následně, coby nepřátelský majetek, výměrem Okresního
národního výboru v Mariánských Lázních ze dne 20. 5. 1946, č. j. 17597/46
(pravomocným k 7. 2. 1947), podle § 1 odst. 4 dekretu presidenta republiky č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
zkonfiskována ve prospěch Československé republiky. Žalobcův otec K. L.,
zesnulý dne 9. 9. 1988 (dědic 3/40 dotčených nemovitostí po své matce),
současně coby jediný dědic po svém otci měl dle výsledků dědického řízení
vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 D 74/2011 dědit dalších 25/40
této nemovitosti. Žalobce je od svého narození nositelem československého
(později českého) státního občanství.
Z uvedených okolností odvolací soud dovodil, že žalobci, jenž jako jediný z
oprávněných osob uplatnil k dotčené nemovitosti restituční nárok, náleží ve
smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. právo na její vydání jako celku, a
to bez ohledu na to, zda byl jeho právním předchůdcem dodržen postup předepsaný
dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-
právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců,
Maďarů, zrádců, kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen – „dekret
č. 5/1945 Sb.“), nebo zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z
jiných zásahů do majetku vznikajících (dále jen - „zákon č. 128/1946 Sb.“), a
bez zřetele k tomu, v jakém rozsahu byl žalobcův otec po smrti svých rodičů
nositelem dědických práv k nárokované nemovitosti. Rozsudek soudu prvního
stupně proto ve výrocích II. a III. změnil a žalobě vyhověl v celém rozsahu,
když jako věcně správný potvrdil zároveň i závěr soudu prvního stupně, že
vlastníkem předmětné nemovitosti je žalovaný 1), a nikoliv žalovaní 2) a 3).
Přitakal současně závěrům soudu prvního stupně, že v projednávané věci není na
místě zohlednit okolnost, že další ze synů D. L. staršího S. L. (žalobcův
strýc) byl v rozsahu odpovídajícím hodnotě jedné čtvrtiny předmětné nemovitosti
odškodněn na základě dohod sjednaných ve dnech 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 mezi
vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a
Severního Irska.
Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními žalovaní.
Žalovaný 1) brojil vůči měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu a vůči
závislým nákladovým výrokům. Splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání
spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení otázky rozsahu, v němž lze se
zřetelem k podílu žalobcova právního předchůdce na dědictví po svých rodičích
vyhovět nároku na vydání předmětné nemovitosti, odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98. Namítal přitom, že žalobci,
odvozujícímu svůj nárok od právního postavení svého otce K. L., nelze přiznat
právo na vydání předmětné nemovitosti ve větším rozsahu, než který odpovídá
jeho podílu na dědictví po původních vlastnících. Předestřel rovněž otázku, zda
odškodnění poskytnuté žalobcovu strýci na základě dohody uzavřené mezi vládami
Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního
Irska má dopad na výši žalobcova restitučního nároku. Mínil, že se odvolací
soud při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2000, sp. zn. 28 Cdo 1496/2000, jakož i od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/01. Vposledku kladl otázku, zda lze restitučnímu
nároku žalobce vyhovět v situaci, kdy nebyl dodržen postup předepsaný dekretem
č. 5/1945 Sb., případně zákonem č. 128/1946 Sb. Namítal přitom, že žalobce
nesplnil podmínky vyžadované ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
když neprokázal, že by jeho právní předchůdce zahájil restituční řízení ve
smyslu dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Vytýkal taktéž, že
nebylo zjišťováno, zda nárok nebyl odškodněn Spolkovou republikou Německo.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výrocích II., III. a IV. zrušil.
Žalovaní 2) a 3) napadali rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Předestírali přitom otázky týkající se vlivu odškodnění poskytnutého oprávněným
osobám na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, případně vyplaceného též
Spolkovou republikou Německo, jakožto i významu rozsahu dědických práv
žalobcova otce, na výši restitučního nároku. Zpochybňovali taktéž naplnění
uplatněného restitučního důvodu. Snášeli konečně skutkové argumenty (v podobě
popisu stavebně technického stavu nemovitosti v okamžiku koupě, vložených
investic či osobních poměrů žalobce), jejichž prostřednictvím hodlali doložit,
že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře. Navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobu v celém rozsahu zamítl.
Žalovaný 1) se ztotožnil s dovoláním žalovaných 2) a 3).
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla
podána oprávněnými osobami (žalovaným 1/ zastoupeným advokátem - § 241 odst. 1
o. s. ř. – a žalovanými 2/ a 3/, majícími vysokoškolské právnické vzdělání - §
241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) - a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
shledal Nejvyšší soud přípustným dovolání podané žalovaným 1/ (§ 237 o. s. ř.),
když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení jím předestřené
otázky vlivu odškodnění poskytnutého některé z oprávněných osob na základě
dohod uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království
Velké Británie a Severního Irska na rozsah restitučního nároku jiného z
oprávněných, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc
přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je
státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky (odstavec 1).
Oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v
odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle
dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.,
pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle
těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl
po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona
(odstavec 2). Bylo-li v den přechodu věci na stát oprávněných osob uvedených v
odstavci 2 více, je oprávněnou osobou k celé věci kterákoliv z nich (odstavec
3). Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech
uvedených v § 6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok
uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci
uplatnit, nebo, byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí
této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České
republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla
předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti,
který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému
podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci
nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se
vztahuje povinnost vydání podle § 6, je oprávněn pouze k této věci, c) děti a
manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §
6, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 5
odst. 2, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li
některý z nich, jeho děti, d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví
státu v případech uvedených v § 6, e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do
vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, a zemřel-li některý z nich, jsou
na jeho místě oprávněnými jeho děti (odstavec 4).
Prvotním oprávněným k uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byl ten, kdo ve vztahu k předmětné věci odňaté v
době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) z důvodu rasové perzekuce mohl
vznášet restituční nároky podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č.
128/1946 Sb. Podstatnou přitom byla potencialita nároku, nikoliv jeho skutečné
uplatnění. Důvody restituce dle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou tak
naplněny i tehdy, nebyl-li tehdejšími oprávněnými postup podle dekretu č.
5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. využit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2315/2006, jež reflektuje i rozhodovací
praxi Ústavního soudu - viz zejména nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
254/2000). Právě pro případ restituce ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. pak právní úprava výslovně stanoví, že v situaci, kdy je
oprávněných osob více, může se dle § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. osobou
oprávněnou k vydání celé věci stát kterákoliv z nich (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1463/2001).
Jestliže tedy v projednávané věci vlastníky předmětné nemovitosti odňaté z
důvodu rasové perzekuce v roce 1943 byli prarodiče žalobce (každý jednou
polovinou), kteří se účinnosti poválečných restitučních právních předpisů
(dekret č. 5/1945 Sb. a zákon č. 128/1946 Sb.) již nedožili, stali se prvotními
oprávněnými ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jejich děti,
coby v úvahu přicházející dědici, a tedy právní nástupci původních vlastníků
(viz § 4 odst. 1, věty první, části před středníkem zákona č. 128/1946 Sb.),
přičemž restituční nárok k celé nemovitosti mohl za užití ustanovení § 3 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit i každý jeden z nich sám. V situaci, kdy tak
prvotní oprávnění neučinili a restituční nárok na základě zákona č. 87/1991 Sb.
vznesl teprve žalobce, coby syn prvotně oprávněného K. L., jenž se účinnosti
tohoto zákona nedožil, je závěr odvolacího soudu o tom, že za užití ustanovení
§ 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jest žalobce - bez ohledu na rozsah
podílu jeho otce na dědictví po původních vlastnících nemovitosti - osobou
oprávněnou uplatňovat restituční nárok ve vztahu k dotčené nemovitosti jako
celku, zcela korespondující hmotněprávní úpravě i ustálené soudní rozhodovací
praxi; nikterak současně nekoliduje se závěry vyplývajícími z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98 (uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/1999), označeného žalovaným
1), když tento se na situaci řešenou ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. nevztahuje, nadto se zabývá případem, v němž na rozdíl od projednávané věci
byl restituční nárok odvozován od poměru toliko k jednomu z původních
spoluvlastníků odňaté věci. Ustálené soudní rozhodovací praxi, jak vysvětleno
výše, současně odpovídá i konkluze odvolacího soudu, že naplnění restitučního
důvodu dle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebrání sama o sobě ani okolnost,
že právní předchůdce žalobce nároky k nemovitosti ve smyslu ustanovení dekretu
č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. nevznesl.
Zjevně nedůvodnými jsou pak i výtky žalovaného 1), že v řízení nebylo
zjišťováno, zda nárok žalobce nebyl odškodněn Spolkovou republikou Německo. V
řízení ovládaném projednací zásadou by totiž, aby mohlo být přikročeno k
příslušnému dokazování, žalovaný 1) musel nejprve ve vztahu k naznačovaným
rozhodným skutečnostem splnit povinnost tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), tj.
tvrdit takové konkrétní okolnosti, z nichž by se podávalo, že k odškodnění
strany žalující Spolkovou republikou Německo skutečně došlo. Absentují-li za
řízení takováto tvrzení ze strany žalovaného 1), nebylo zde očividně důvodu
doplňovat v uvedeném směru dokazování.
Relevanci naproti tomu nelze upřít námitkám žalovaného 1), že se odvolací soud
při posuzování výše žalobcova restitučního nároku nikterak nezabýval
odškodněním poskytnutým žalobcovu strýci S. L., jakožto jedné z prvotních
oprávněných osob, na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé
republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Soudní praxe se ustáleně přidržuje názoru, že při rozhodování o sporech, jež se
týkají návrhů státních příslušníků jiných států ohledně majetku a majetkových
práv, s nimiž bylo tuzemskými subjekty nakládáno před účinností mezivládních
dohod, jež byly uzavírány vládou bývalého Československa s vládami jiných států
o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek, musí soudy v
České republice posoudit případný dopad těchto mezivládních dohod na právní
vztahy mezi uvedenými účastníky (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, či ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo
2705/2000). V řízeních o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. se pak uvedené
závěry prosadily i při posuzování dopadů odškodnění poskytnutého britským
státním příslušníkům na základě dohod uzavřených mezi vládami Československé
republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ve dnech 28.
9. 1949 a 29. 1. 1982 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2000, sp. zn. 28 Cdo 1496/2000, nebo jeho usnesení ze dne 27. 9. 2006, sp. zn.
28 Cdo 2184/2006). Uvedená judikaturní východiska přitom přijala i rozhodovací
praxe Ústavního soudu, jenž přisvědčil názoru, dle něhož, byla-li způsobená
majetková křivda uspokojena podle mezivládní dohody, uzavřené s vládou jiného
státu, mohlo tím současně dojít i k uspokojení restitučního nároku podle zákona
č. 87/1991 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn.
I. ÚS 306/01).
Dovodil-li tedy odvolací soud, že v posuzovaném řízení, v němž vyšlo najevo, že
jedné z prvotních oprávněných osob (syn původních vlastníků nemovitosti S. L.)
bylo, coby britskému státnímu příslušníkovi, na základě dohod uzavřených mezi
vládami Československé republiky a Spojeného království Velké Británie a
Severního Irska ze dne 28. 9. 1949 a 29. 1. 1982 poskytnuto odškodnění
odpovídající hodnotě jedné čtvrtiny předmětné odňaté nemovitosti, bez dalšího
není důvodu nikterak zohledňovat obsah těchto dohod a dopad poskytnutého
odškodnění na stávající výši žalobcem uplatněného restitučního nároku, pak jeho
závěry v uvedeném směru zjevně neobstojí jako správné.
Ohledně dovolání žalovaných 2) a 3) dlužno uvést, že v části směřující
argumentačně (námitky dopadu odškodnění poskytnutého na základě dohod
uzavřených mezi vládami Československé republiky a Spojeného království Velké
Británie a Severního Irska, případně vyplaceného Spolkovou republikou Německo,
právního významu rozsahu dědických práv žalobcova otce či nedostatku naplnění
uplatněného restitučního důvodu) vůči výroku II. rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl žalovaný 1) zavázán uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti,
žalovaní 2) a 3), o jejichž právech a povinnostech bylo věcně rozhodováno
toliko výrokem I. rozsudku odvolacího soudu (jímž byl rozsudek prvostupňového
soudu potvrzen ve výroku určujícím, že vlastníkem předmětné nemovitosti je
žalovaný 1/, a nikoliv žalovaní 2/ a 3/, coby katastrem nemovitostí evidovaní
vlastníci), nejsou k podání dovolání oprávněni (subjektivně legitimováni). Uvedeným výrokem, dotýkajícím se toliko právní sféry žalovaného 1), jim totiž
nebyla způsobena žádná, rozhodnutím dovolacího soudu reparovatelná, újma (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, číslo
3, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004, či ze
dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014). V části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu pak dovolatelé v rozporu s ustanoveními §§ 241a odst. 2 a 237 o. s. ř. nepředestírají žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
ohledně níž by avizovali, že na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu
závisí, a soudili, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že snad tato otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, anebo má tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka být
posouzena jinak. Argumenty dovolatelů (v podobě popisu stavebně technického
stavu nemovitosti v okamžiku koupě, vložených investic či osobních poměrů
žalobce), jejichž prostřednictvím hodlali doložit, že předmětnou nemovitost
nabyli v dobré víře, navíc představují polemiku se skutkovými závěry odvolacího
soudu, přičemž platí, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací
soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30
Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze
dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči
hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný
způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do
31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadají-li
dovolatelé rozsudek odvolacího soudu konečně i ve výrocích III. a IV. o náhradě
nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke
zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku II., jímž bylo žalovanému 1)
uloženo uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti jako celku žalobci, a v
závislých nákladových výrocích III. a IV. a vrácení věci (v daném rozsahu)
tomuto soudu k dalšímu řízení; dovolání žalovaných 2) a 3) naopak odmítl (§
243c odst. 1, 3, věty první, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty první, o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů prvního žalovaného
byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se
návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. 1. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu