Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Vejdy a Vladimíry Vejdové, zastoupených Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem, sídlem Sobotín 270, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2626/2024-554 ze dne 25. září 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 246/2023-478 ze dne 15. listopadu 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 358/2010-443 ze dne 30. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a RNDr. Vladimíra Horského, CSc., a Pavly Horské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 30, 31, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90, 95 a 96 Ústavy České republiky. Žádají o přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Stěžovatelé se žalobou ze dne 28. května 2009 domáhali po vedlejších účastnících zaplacení 1 578 160 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout tím, že vedlejší účastníci jako vlastníci nemovitosti, v níž měli stěžovatelé pronajatý byt, po uplynutí doby nájmu (k 31. říjnu 2008) dne 24. února 2009 vypustili radiátory a odpojili plyn v pronajatém bytě, přičemž voda z radiátorů obsahující prostředek proti zamrznutí znehodnotila rostliny stěžovatelů na zahradě a cibulky a hlízy rostlin ve sklepě, čímž stěžovatelům měla vzniknout škoda 1 500 000 Kč, dále tvrdili znehodnocení potravin v mrazícím přístroji (škoda 40 000 Kč), náklady na vytápění prostor (škoda 30 000 Kč), dále žádali 4 600 Kč za zničenou mikrovlnnou troubu a 3 560 Kč za agregát. Podáním ze dne 27. listopadu 2022 vzali stěžovatelé žalobu zpět co do 65 000 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 napadeným rozsudkem řízení co do 65 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), ve zbytku žalobu - po položkách - zamítl (výroky II až VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok VII), vůči státu (výrok VIII) a o odměně ustanovené zástupkyni (výrok IX).
4. Z provedeného dokazování měl obvodní soud za prokázané, že vedlejší účastníci vypustili vodu z radiátoru, uzavřeli plyn a odpojili elektrickou energii v předmětu nájmu z důvodu upozornění stěžovatelů na vady předmětu nájmu (prasklá voda, vadné rozvody elektrické energie) a z toho vyplývajícího nebezpečí vzniku škod na předmětu nájmu, čímž preventivně chránili svůj majetek, resp. majetek stěžovatelů, a tyto úkony učinili po předchozím upozornění stěžovatelů a výzvách k vystěhování, čímž beze zbytku splnili svoji preventivní povinnost (§ 415 občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013) k ochraně stěžovatelů, kteří navíc užívali předmětný byt od 1. listopadu 2008 bez právního důvodu. Soud za této situace neshledal v jednání vedlejších účastníků porušení jejich smluvní či zákonné povinnosti, a tudíž již prvý předpoklad vzniku jejich odpovědnosti za stěžovateli tvrzenou škodu. Nadto neshledal ani další z předpokladů vzniku odpovědnosti vedlejších účastníků, když se stěžovatelům ani přes mnohá poučení soudu nepodařilo prokázat existenci vlastnictví k mikrovlnné troubě TESCOMA, její zničení v důsledku vypuštění vody z radiátoru a její hodnotu 4 600 Kč, existenci potravin a jejich zkažení v hodnotě 40 000 Kč, existenci cibulovin a jejich zničení v hodnotě 107 000 Kč, existenci uskladněných cibulí, hlíz a výpěstků a jejich zničení v hodnotě 909 500 Kč, ani vznik nákladů v souvislosti s pořízením a provozem agregátu z důvodu vypnutí elektřiny ve výši 3 560 Kč.
5. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu (k odvolání stěžovatelů) ve výrocích II, III, IV, V, VII a VIII potvrdil (výrok I), ve výroku VI o zamítnutí žaloby co do 3 650 Kč s příslušenstvím (náhrada za provoz agregátu) rozsudek obvodního soudu co do 90 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil pro překročení žalobního petitu, jinak jej i v tomto výroku ohledně částky 3 560 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Ztotožnil se s obvodním soudem, že protiprávní jednání vedlejších účastníků nebylo v řízení prokázáno, naopak bylo prokázáno, že vedlejší účastníci postupovali tak, aby splnili svou prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. K vypuštění vody z radiátorů a k uzavření plynu a odpojení elektrické energie mělo navíc dojít několik měsíců poté, kdy stěžovatelům nájem bytu skončil, tedy v době, kdy byt užívali protiprávně. Městský soud souhlasil s obvodním soudem také v tom, že v řízení ani nebylo prokázáno, že by stěžovatelům vůbec nějaká škoda vznikla za situace, kdy nebyla prokázána existence předmětů, na nichž měla škoda vzniknout. Nebylo dáno ani zavinění, které se presumuje minimálně ve formě nedbalosti nevědomé, ani nebyla naplněna žádná skutková podstata zvláštní odpovědnosti za způsobenou škodu podle § 421 a násl. občanského zákoníku.
6. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Vyšel z toho, že stěžovatelé zpochybňují závěry nalézacích soudů o neprokázání existence škody, městský soud však zamítavé rozhodnutí založil nejen na tomto závěru, ale současně také na dovoláním nenapadeném závěru, že postup vedlejších účastníků nebyl porušením povinnosti. Uvedl, že obstojí-li zamítavé rozhodnutí městského soudu již s ohledem na závěr o neporušení povinnosti vedlejšími účastníky, jehož správnost nenapadají stěžovatelé způsobilým dovolacím důvodem spočívajícím ve zpochybnění právního posouzení, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné. Dodal, že stěžovatelé podávají dovolání z důvodu, že rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a otázky, kterou má Nejvyšší soud posoudit jinak, existence takových otázek vyhovujících požadavkům § 237 občanského soudního řádu se však z obsahu dovolání nepodává, když stěžovatelé fakticky své výhrady směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a vůči hodnocení důkazů.
7. Stěžovatelé namítají, že se městský soud nezabýval všemi jimi uplatněnými odvolacími důvody. Šlo zejména o pochybení obvodního soudu spočívající v neprovedení stěžovateli navržených důkazů (zejména jejich opakovaných účastnických výpovědí a znaleckého posudku). Z těchto neprovedených důkazů, které však v odůvodnění svého rozsudku označil za provedené, pak soud nesprávně zjistil skutkový stav a nesprávně věc právně posoudil. Tyto důkazy (zejména jde o fotografie), kterými měl být prokázán vznik škody na jednotlivých předmětech, stěžovatelé popisují v bodech a) až e) části II ústavní stížnosti. Postup Nejvyššího soudu, který se odmítl zabývat jejich námitkami skutkového charakteru, považují za neústavní a svou dovolací argumentaci činí předmětem ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení (§ 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že proti rozsudkům obvodního a městského soudu je nepřípustná. Napadli-li totiž stěžovatelé dovoláním pouze jeden ze dvou samostatných důvodů, na nichž bylo rozhodnutí městského soudu postaveno, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání bez dalšího (tj. bez možnosti uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) odmítnout. Na takové dovolání je pak nezbytné nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. března 2023, bod 12, nebo sp. zn. II. ÚS 1763/24 ze dne 4. září 2024, bod 4). Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, je však zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
10. Podstatou ústavní stížnosti, která je v převážném rozsahu totožná s obsahem dovolání, je tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy dostatečně neprovedly dokazování ohledně vzniklé škody stěžovatelům (tedy ohledně splnění druhého zákonného předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku). Pomíjí však, že napadená rozhodnutí jsou založena na dvou samostatných důvodech: zaprvé na tom, že nebyl splněn už první z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to porušení povinnosti vedlejšími účastníky, a zadruhé, že nebyla prokázána škoda, která měla vedlejším účastníkům vzniknout.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně odůvodnil, proč dovolání, jímž je napaden pouze jeden ze dvou samostatných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, nelze již jen z tohoto důvodu považovat za přípustné. Učinil tak s odkazem na svou ustálenou judikaturu, a Ústavní soud v tomto postupu neshledává nic protiústavního (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 362/23 ze dne 21. února 2024 nebo sp. zn. I. ÚS 1367/24 ze dne 30. října 2024). Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelů a ověřil, že ve vztahu k závěru městského soudu o neporušení žádné právní povinnosti vedlejšími účastníky stěžovatelé v dovolání nevymezili řádným způsobem předpoklad přípustnosti.
12. Řízení před obecnými soudy posuzuje Ústavní soud jako celek. Nezpochybnili-li stěžovatelé řádně ústavnost jednoho z důvodů, který vedl k zamítnutí jejich žaloby a který obstojí samostatně, je nadbytečné se zabývat argumentací, jež směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu; v opačném případě by šlo pouze o tzv. akademické rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. března 2023 nebo sp. zn. III. ÚS 1467/15 ze dne 18. října 2016). Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím obvodního a městského soudu se Ústavní soud argumentací stěžovatelů proti nim ani zabývat nemohl.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Již s ohledem na tento výsledek řízení není důvod, aby Ústavní soud uložil účastníkům a vedlejším účastníkům povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení (§ 62 odst. 4 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu