Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2025 č. j. 3 To 121/2025-97 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2025 č. j. 3 Nt 643/2024-35, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně, J. P. a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a.s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení podle § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel navrhoval obnovení řízení v trestní věci, v níž byl rozsudkem městského soudu ze dne 3. 11. 2022 sp. zn. 2 T 107/2022 odsouzen za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, k peněžitému trestu 20 000 Kč a povinnosti nahradit škodu obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a.s. ve výši 15 416 Kč. V odůvodnění napadeného usnesení městský soud konstatoval, že stěžovatelem nově předložený znalecký posudek znalce Ing. Martina Houfka, Ph.D., netvoří takový důkaz, který by sám o sobě mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Zdůraznil, že otázky, které měly být na základě znaleckého posudku zodpovězeny - zejména zda stěžovatel mohl kopnutím nohou do blatníku vozidla způsobit zdokumentované poškození vozidla - byly již v původním řízení v trestní věci stěžovatele považovány za objasněné na základě tehdy provedeného dokazování, a proto byl již tehdy návrh stěžovatele na doplnění dokazování o znalecký posudek pro nadbytečnost zamítnut.
3. Stěžovatelovu stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu proti usnesení městského soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V usnesení krajský soud zdůraznil, že znalecký posudek nelze považovat za důkaz soudu dříve neznámý podle § 278 odst. 1 trestního řádu, protože otázky, které měly být na jeho základě zodpovězeny, byly již soudy v původním řízení považovány za objasněné na základě jimi provedeného dokazování.
4. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Namítá, že znalecký posudek představuje důkaz soudu dříve neznámý, neboť v době původního trestního řízení neexistoval, jelikož návrh stěžovatele na doplnění dokazování soudy zamítly jako nadbytečný. Předkládaný znalecký posudek přitom vyvrací zásadní skutkový závěr původních rozhodnutí, že stěžovatel svým kopnutím, zaznamenaným kamerovým systémem, mohl způsobit poškození vozidla. Stěžovatel dále poukazuje na to, že znalecký posudek vychází z objektivních zdrojů - zejména z kamerového záznamu incidentu a z fotodokumentace zajištěné Policií České republiky, a nikoli jen ze subjektivních vysvětlení stěžovatele. Stěžovatel dále poukazuje na možnou nevěrohodnost klíčového svědka - řidiče J. P. - který se nepravdivým tvrzením o chování stěžovatele mohl snažit jen zakrýt jím samotným dříve způsobenou nehodu spojenou s poškozením vozidla. Podle stěžovatele měly soudy v souladu s judikaturou Ústavního soudu provést hodnocení nového důkazu v rovině pravděpodobnostní a měly posoudit, zda nový důkaz vyvolal rozumné pochybnosti o správnosti původního rozhodnutí, což by bylo postačující pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. Obnova řízení ve smyslu § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. např. nálezy ze dne 30. 6. 2009
sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015
sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
8. V daném typu řízení tedy úkolem Ústavního soudu není hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak nebyly provedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně posoudily, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2011
sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)].
9. Ve světle výše uvedeného již městský soud shledal, že ve věci nejsou splněny podmínky obnovy řízení, neboť stěžovatel návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění, zda je možné, aby jednáním zachyceným na kamerovém záznamu bylo možné způsobit poškození předmětného vozidla, učinil již u hlavního líčení. Tento důkazní návrh již tehdy městský soud pro nadbytečnost zamítl, neboť skutečnost, že k poškození vozidla došlo jednáním stěžovatele, měl za zcela prokázanou. Ze stejných důvodů shodnému důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověl ani krajský soud v odvolacím řízení. Nejvyšší soud při posuzovaní věci stěžovatele ve svém rozsudku ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 3 Tdo 597/2023 nad rámec závěrů soudů nižších stupňů poznamenal, že otázky, jejichž zodpovězení stěžovatel od znalce žádal, nebyly pro závěr o naplnění znaků přečinu poškození cizí věci podstatné, protože v posuzované věci bylo zřejmé, že stěžovatel po vyhrocené slovní potyčce kopnul do auta způsobem, který nepochybně byl způsobilý vozidlo poškodit. Stěžovatel přitom podle Nejvyššího soudu musel vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, a byl s tím srozuměn. Skutková podstata přisouzeného přečinu by tedy byla (ve stadiu pokusu) naplněna i v případě, že by ke skutečnému poškození vozidla nedošlo. Pro úplnost lze uvést, že následná ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením ze dne 30. 4. 2024
sp. zn. II. ÚS 3203/23
odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Za daného stavu se tedy Ústavní soud se závěrem obecných soudů, že ve věci stěžovatele nebyly dány důvody pro povolení obnovy řízení, zcela ztotožňuje. Tento závěr není v rozporu ani se stěžovatelem blanketně odkazovaným nálezem ze dne 30. 7. 2009
sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193), neboť obecné soudy zabývající se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení ve skutečnosti stěžovatelem předkládaný znalecký posudek hodnotily kriticky i věcně a zasadily ho do celkového kontextu jimi posuzované věci.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu