Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Janem Růžičkou, advokátem, sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 82/2025-396 ze dne 27. srpna 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého J. K. a 2) R. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Nyní sedmiletý nezletilý [vedlejší účastník 1)] se narodil až po skončení nesezdaného soužití svých rodičů. Syn byl nejprve svěřen do péče matky (stěžovatelky), jeho styk s otcem [vedlejším účastníkem 2)] byl postupně rozšiřován. V lednu 2024 ho opatrovnické soudy svěřily do tzv. asymetrické střídavé péče obou rodičů v rozsahu 9 dní u matky a 5 dní u otce, tj. zhruba v poměru 65 % ku 35 % [rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ("opatrovnický soud") č. j. 0 P 101/2020-241 ze dne 26. 6. 2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ("odvolací soud") č. j. 13 Co 283/2023-278 ze dne 17. 1. 2024].
3. V srpnu 2024 otec navrhl změnu úpravy péče pro období prázdnin; v říjnu 2024 návrh rozšířil a domáhal se rovněž svěření nezletilého do tzv. symetrické střídavé péče rodičů s týdenním intervalem. Nad rámec uvedených návrhů se otec domáhal rovněž změny synova příjmení.
4. V lednu 2025 opatrovnický soud otcovi návrhy zamítl. Dospěl k závěru, že nenastala změna poměrů, která by odůvodňovala potřebu úpravy dosavadního režimu péče. S ohledem na nedávné svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče je v jeho zájmu stabilita poměrů (viz rozsudek opatrovnického soudu č. j. 0 P 101/2020-356 ze dne 17. 1. 2025).
5. V srpnu 2025 odvolací soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí opatrovnického soudu částečně změnil. Nově svěřil nezletilého do symetrické střídavé péče rodičů s intervalem po týdnu, se specifickou úpravou pro období prázdnin. Upravil rovněž původní povinnost rodičů platit výživné: výživné stanovené otci snížil z 3 000 Kč na 2 000 Kč měsíčně a výživné stanovené matce zvýšil z 2 000 Kč na 3 000 Kč měsíčně (výrok I. napadeného rozsudku). Odvolací soud naopak potvrdil rozhodnutí opatrovnického soudu v části zamítající otcův návrh na změnu příjmení nezletilého (výrok II. napadeného rozsudku).
6. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud porušil její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí o změně asymetrického modelu střídavé péče na model symetrický je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého.
7. V době rozhodování odvolacího soudu nenastala podstatná změna poměrů odůvodňující úpravu poměrů nezletilého. Dosavadní úprava byla funkční a nebylo prokázáno, že by symetrický rozsah péče měl být pro nezletilého vhodnější. Naopak, syn žil v důsledku opakovaných soudních řízení celý život v nejistotě ohledně režimu péče. Odvolací soud mechanicky vyšel z předpokladu, že rovnoměrná střídavá péče představuje z ústavního hlediska preferovaný model péče, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
8. Odvolací soud protiústavně opomenul zohlednit názor nezletilého, který v řízení opakovaně upřednostňoval péči matky a rovnoměrnou střídavou péči přímo odmítal. Chtěl-li odvolací soud zohlednit příčiny synových preferencí, měl s ním provést pohovor osobně. Nezletilý byl postaven do role objektu rozhodování, z čehož je frustrován a dožaduje se po matce, aby byl rozsah styku s otcem opětovně zkrácen. Odvolací soud nevzal v úvahu ani stanoviska opatrovníka a matky. Řádně nezohlednil nástup nezletilého do základní školy, který pro něj představuje radikální změnu a zátěžovou situaci. Ve výsledném rozhodnutí byl nedůvodně upřednostněn zájem otce na co nejširším rozsahu péče nad nejlepším zájmem dítěte; odvolací soud přitom bez dalšího převzal otcova tvrzení, i když nebyla řádně prokázána (kupříkladu stran jeho příjmu).
9. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů a v jakém rozsahu má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). V rodinně právních věcech Ústavní soud zpravidla zasahuje jen ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každé věci totiž náleží především opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže (usnesení
sp. zn. I. ÚS 697/25
ze dne 16. 5. 2025; usnesení
sp. zn. II. ÚS 2598/20
ze dne 10. 11. 2020, bod 11; či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1740/19
ze dne 10. 12. 2019, bod 5).
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z mezí ústavnosti nevybočilo.
11. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že model střídavé péče - ať už se symetrickým či asymetrickým rozsahem styku - byl oproti modelu výlučné péče ústavně preferovaným modelem, neboť v základu lépe zajišťoval rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemohl opírat o větší (symbolické) "oprávnění" na dítě (nález
sp. zn. I. ÚS 3522/22
ze dne 30. 3. 2023, bod 33; nález
sp. zn. I. ÚS 3065/21
ze dne 3. 5. 2022, bod 60).
12. Ústavní soud se nicméně ve své judikatuře běžně vymezuje proti mechanickému svěřování dětí do čistě symetrické formy střídavé péče. Jak je uvedeno v nálezu
I. ÚS 2364/24
: "Představa, že dokonale symetrická střídavá péče (model 50:50 s intervalem střídání po jednom týdnu) je modelem preferovaným [oproti modelu asymetrické střídavé péče], nemá žádnou oporu v zákoně ani v ústavním pořádku; vychází z mylného přesvědčení některých rodičů, že každý z nich má "právo na ideální polovinu dítěte", což především nebere na zřetel, že hlavním účastníkem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je právě dítě, jehož nejlepší zájem stojí nade všemi ostatními zájmy." (nález
sp. zn. I. ÚS 2364/24
ze dne 5. 2. 2025, bod 34).
13. Pro Ústavní soud je proto i ve věci stěžovatelky rozhodné základní (ústavněprávní) pravidlo pro rozhodování o úpravě rozsahu péče o děti, podle kterého "jakékoli uspořádání poměrů dítěte, tedy i střídavá péče s jejími konkrétními parametry, musí být v jeho nejlepším zájmu" (nález
I. ÚS 2364/24
, bod 35; čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Jak Ústavní soud dovodil v nedávném nálezu
IV. ÚS 2007/25
, opatrovnické soudy jsou při rozhodování o péči a styku povinny dostatečně zkoumat specifické okolnosti konkrétního dítěte, které by mohly bránit jeho svěření do symetrické střídavé péče, a své rozhodnutí v tomto smyslu konkrétně a pečlivě odůvodnit (nález
sp. zn. IV. ÚS 2007/25
ze dne 29. 10. 2025).
14. Ústavní soud přitom na základě stěžovatelčiny ústavní stížnosti dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném rozsudku ústavně souladně odůvodnil, proč model symetrické střídavé péče považoval za model, který v nejlepším zájmu nezletilého je. Při hodnocení vhodnosti otcem navrhovaného modelu vzal odvolací soud v úvahu především následující okolnosti: 1) průběžnou snahu otce o rozšiřování styku, který původně probíhal pouze v řádu několika hodin týdně a následně byl díky otcově aktivitě rozšířen až do poměru zhruba 65 % ku 35 %; 2) vztah otce se synem se postupně vyvinul až do současné bezproblémové podoby, kdy nezletilý má otce rád a na společně strávený čas se těší; 3) syn i matka se na asymetrickou formu střídavé péče bezproblémově adaptovali; 4) rodiče jsou spolu schopni v zájmu svého syna slušně a věcně komunikovat; 5) oba rodiče mají vyhovující bytové poměry (viz bod 13 napadeného rozsudku). Takové posouzení podle Ústavního soudu přitom nelze považovat za jakkoliv extrémní či ústavně excesivní.
15. Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud řádně nepřihlédl k vyjádřenému přání syna setrvat na současné úpravě péče, nelze jí v tom přisvědčit. Je nepochybné, že při hledání nejlepšího zájmu dítěte má jeho názor pro soudy představovat základní vodítko (viz nález
sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014, bod 20; či nález
sp. zn. IV. ÚS 1002/19
ze dne 9. 10. 2019, bod 18). U mladších dětí, především těch v předškolním věku, musí ovšem soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti (nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
ze dne 26. 5. 2014, bod 23).
16. Rozhodnutí soudu tedy nelze založit pouze na přání dítěte a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů [nález
sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014, bod 20]. Pokud soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dětí přihlédnout, musí své závěry patřičně odůvodnit (usnesení
sp. zn. I. ÚS 3024/24
ze dne 26. 2. 2025, bod 14). To přitom odvolací soud učinil, když vysvětlil, že názor nyní sedmiletého syna nelze přeceňovat s ohledem na dosavadní úpravu poměrů v rodině a z ní přirozeně plynoucí preferenci výchovného prostředí u matky (viz bod 14 napadeného rozsudku). V tomto ohledu nelze dovodit, že by názor nezletilého protiústavně bagatelizoval.
17. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou argumentaci, která by hodnocení zjištěného názoru nezletilého či výsledný závěr o vhodnosti zavedení modelu symetrické střídavé péče zpochybňovala. Kupříkladu na rozdíl od již zmíněné věci IV. ÚS 2007/25 stěžovatelka před opatrovnickými soudy ani v ústavní stížnosti nenamítala, že by překážkou zavedení symetrické střídavé péče měly být vážné psychické obtíže nezletilého pramenící z dlouhodobého rodičovského konfliktu, nedostatečné výchovné schopnosti otce, či existující sourozenecké vazby (srov. bod 65 uvedeného nálezu).
18. Obecná tvrzení o potřebě stability výchovného prostředí spojené s nástupem nezletilého do základní školy důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti opatrovnických soudů bez dalšího založit nemohou. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu
II. ÚS 212/25
: "právo rodiče na péči a výchovu dítěte a právo dítěte na rodičovskou péči a výchovu není časově limitováno na určité životní milníky dítěte, které mohou být toliko vodítkem. Naopak navykání na postupnou separaci od blízkých osob by dítě mělo primárně zažívat v rámci širší rodiny a připravovat se tím na socializaci do společnosti (tedy nikoli že předškolní [či školní]zařízení připraví dítě na delší kontakt s nerezidentním rodičem)" (viz nález
sp. zn. II. ÚS 212/25
ze dne 12. 3. 2025, bod 33). V tomto ohledu pak lze akceptovat závěr odvolacího soudu, podle kterého nástup nezletilého do školy představuje významnou skutečnost, která odůvodnila novou úpravu poměrů v rodině.
19. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu