Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost, sídlem Revoluční 1930/86, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025 č. j. 25 Cdo 3457/2023-219, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 28 Co 500/2022-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. srpna 2022 č. j. 25 C 112/2020-139, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka je právnickou osobou, která se před obecnými soudy domáhala určení výkladu ekologické smlouvy, uzavřené s vedlejší účastnicí. Smlouva obsahuje ekologické závazky sanace pozemků ve vlastnictví stěžovatelky historicky zatížených znečištěním a mj. také závazek vedlejší účastnice uhradit stěžovatelce za podmínek uvedených ve smlouvě účelně vynaložené náklady do výše stanovené garance.
3. Stěžovatelka se určovací žalobou domáhala vyjasnění otázky, zda se má ekologická smlouva vykládat tak, že se sjednaná garance snižuje o částky DPH, či nikoli. DPH se totiž v průběhu let změnila a (nejen) s ohledem na to dříve sjednaná garance k plnému hrazení sanačních prací již nepostačuje.
4. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Stát v tomto právním vztahu vystupuje jako právnická osoba soukromého práva a výkon veřejné moci (mj. jeho fiskální politiku) mu v rámci těchto vztahů nelze přičítat k tíži. Bez ohledu na existenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky nelze jejímu určovacímu nároku vyhovět. Pokud si strany ve smlouvě (ne)započítání DPH neujednaly, jedná se o ujednání částky konečné. Nepřisvědčil ani eventuálnímu nároku na změnu smlouvy soudem z důvodu ve smlouvě údajně implicitně obsažené doložky rebus sic stantibus.
5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval naléhavým právním zájmem stěžovatelky jako nezbytným předpokladem úspěšnosti žaloby na určení, nicméně pokud by bylo žalobě vyhověno, vedlejší účastnice by se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila. Tím by stěžovatelka musela žalovat vydání bezdůvodného obohacení a tedy plnění, což vylučuje opodstatněnost žaloby na určení, která je preventivního charakteru. Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky stran nepředvídatelné změny okolností.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zčásti zamítl, ve zbytku odmítl pro nepřípustnost. Přípustnost dovolání založila otázka aplikace doložky rebus sic stantibus a související možnost soudní změny uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud věc meritorně posoudil a uzavřel, že příslušná právní úprava změnu ekologické smlouvy touto cestou nepřipouštěla. Ve zbytku (otázky týkající se posouzení naléhavého právního zájmu u určovací žaloby) bylo dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud mj. uvedl, že stěžovatelkou požadované řešení prostřednictvím určovací žaloby by žalobkyni nezakládalo žádné právo a neřešilo by komplexně předmětný právní vztah, což odporuje smyslu určovací žaloby. Stěžovatelka měla a má možnost podat žalobu na plnění, v rámci níž se jako předběžná otázka vyřeší v případě potřeby výše garance.
7. Stěžovatelka porušení svých ústavních práv shledává v postupu obecných soudů, které se tím, jak stěžovatelčinu věc posoudily, dopustily odepření spravedlnosti. Soudy se formalisticky vyhnuly posouzení stěžovatelčiny věci meritorně, když neshledaly naléhavý právní zájem určovací žaloby. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti obecným soudům vytýká také opomenuté důkazy, svévoli a nerespektování předchozí judikatury, jakož i nedostatečnost a nesrozumitelnost odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy rovněž ignorovaly fakt, že ekologická smlouva, týkající se ústavně zaručených garancí na poli ochrany životního prostředí a ochrany zdraví, musí být prozařována ústavním právem a její zvolený výklad musí být ústavně konformní a respektovat zásadu rovnosti.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům. Ústavní soud toliko posuzuje, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní (viz např. usnesení ze dne 3. 6. 2019
sp. zn. III. ÚS 1836/18
, bod 25). Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že jej nelze vnímat jako nejvyšší instanci obecného soudnictví, a že jeho úkolem není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů (viz např. nález ze dne 3. 1. 2017
sp. zn. II. ÚS 3646/13
).
9. Porušení práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, které stěžovatelka namítá, se kromě garancí na úrovni ústavního pořádku konkretizují v procesních předpisech podústavního práva. Ty stanovují, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud by soudy i při dodržení všech náležitostí jednotlivcem odmítly jeho věc meritorně posoudit a o jeho věci rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k odepření spravedlnosti (viz např. nález ze dne 27. 3. 2024
sp. zn. II. ÚS 470/22
, bod 20 a tam citovanou judikaturu).
10. Ústavní soud neshledal, že by k takovému porušení v dané věci došlo. Určovací žaloba je specifickým institutem civilního procesu, jejíž využitelnost je významně omezena podmínkou naléhavého právního zájmu, která odráží její preventivní charakter. Jak Nejvyšší soud uvádí (body 11 až 12 napadeného rozhodnutí), není zpravidla opodstatněná tehdy, pokud má určení povahu předběžné otázky, jejíž vyřešení lze realizovat v rámci řízení o žalobě na plnění. Vyřešení otázky nastolené stěžovatelkou v řízení před obecnými soudy (tj. určení výkladu ekologické smlouvy) stěžovatelce nezaloží žádné právo a komplexně nevyřeší vztah mezi ní a vedlejší účastnicí.
11. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelce cokoli bránilo domáhat se splnění povinností z této smlouvy prostřednictvím žaloby na plnění. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že s ohledem na konstrukci právního vztahu ekologickou smlouvou a jejími dodatky je to právě vedlejší účastnice, která určuje konkrétní podmínky sanací formou vyhlášení výběrových řízení. Protože však podle tvrzení stěžovatelky vedlejší účastnice výběrová řízení dlouhodobě nevyhlašuje a realizaci sanačních prací nezajišťuje, stěžovatelka nemá k dispozici žalovatelný nárok v podobě splatného závazku - vedlejší účastnice totiž nemá stanovenou žádnou lhůtu k plnění. Nejvyšší soud však v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že tuto procesní cestu stěžovatelka využití měla a je jí k dispozici. Určitosti žalobního návrhu lze totiž docílit i jinými způsoby upřesnění požadovaného plnění tak, aby byl požadavek formulován jako vykonatelný. Otázka výše garance by se mohla řešit jako otázka předběžná. Na těchto závěrech není nic neústavního.
12. Stěžovatelkou zmiňovaný nález ze dne 11. 7. 2017
sp. zn. I. ÚS 1440/14
se od nyní projednávané věci významně odlišuje právě tím, že stěžovatelé jinou procesní možnost ochrany svých práv neměli. V odkazované věci byla aktivně legitimována k podání žaloby na plnění pouze vedlejší účastnice a nikoli stěžovatelé (body 27 a 28 citovaného nálezu). To však není případ stěžovatelky, která naléhavý právní zájem na určení výkladu smlouvy nemá, jelikož má otevřenou jinou procesní cestu k ochraně svých práv. To obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily v napadených rozhodnutích a s ohledem na to se o odepření spravedlnosti nejedná.
13. K tvrzenému porušení práva na ochranu vlastnictví Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení (povahou substantivního) práva na vlastnictví majetku, které by mohlo v úvahu přicházet až jako následek případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky (srov. shodně usnesení ze dne 15. 1. 2025
sp. zn. I. ÚS 1939/24
, bod 25). Ze stejného důvodu se Ústavní soud nezabýval ani dalšími stěžovatelčinými námitkami, neboť se jimi musí zabývat nejprve obecné soudy, ovšem v jiném řízení, než zvolila stěžovatelka.
14. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu