Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TP Insolvence, v. o. s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, insolvenční správkyně dlužnice Drbalovo, a. s., zastoupené JUDr. Markem Pume, advokátem, sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 29 ICdo 171/2023-90 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2023 č. j. 106 VSPH 264/2023-53, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DRFG inkasní s. r. o., sídlem Vinařská 460/3, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2023 č. j. 205 ICm 1753/2022-40 odmítl žalobu na určení pořadí pohledávky. Řízení je vedeno na základě žaloby vedlejší účastnice podané dne 20. 6. 2022 a doplněné dne 21. 6. 2022 ve více datových zprávách. Městský soud s odkazem na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015 konstatoval, že byla-li soudu doručena pouze samotná datová zpráva (obálka), byť s přílohami, avšak bez dokumentu obsahujícího podání ve věci samé, nelze dovodit, že podání ve věci samé je součástí elektronického nosiče (obálky), i když byl označen jako žaloba. Podáním ve věci samé se rozumí dokument, v němž účastník projevil vůli směřující k uplatnění svých procesních práv. Dne 20. 6. 2022 tedy vedlejší účastnice neučinila žádné podání, které by obsahovalo její projev vůle, a není ani namístě postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť zde není žádné podání, jehož vady by bylo možno odstraňovat. Žaloba byla doručena do datové schránky soudu teprve dne 21. 6. 2022, tedy po uplynutí třicetidenní zákonné prekluzivní lhůty podle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ"), byla tedy podána opožděně, a bylo nutné ji podle § 160 odst. 4 IZ odmítnout.
3. Vrchní soud v Praze nyní napadeným usnesením změnil rozhodnutí městského soudu tak, že žaloba na určení pořadí pohledávky se neodmítá. Procesní úkony jsou podle vrchního soudu založeny na zásadě bezformálnosti, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje formu určitou. Na elektronický dokument, který představuje elektronický nosič (obálku, kontejner), nelze pohlížet výlučně jako na prostředek přepravy vloženého elektronického dokumentu, tedy datové zprávy k soudu. Elektronický nosič (obálka, kontejner) je totiž zároveň elektronickým dokumentem sám o sobě a může tedy obsahovat další údaje, které představují podání účastníka (jeho projev vůle), a to buď samostatně, nebo v souvislosti s v příloze vloženým dokumentem. Dne 20. 6. 2022 byl doručen městskému soudu elektronický dokument, který představoval žalobu na určení popřené pohledávky - obsahoval údaje (tedy informaci, že vedlejší účastnice podává žalobu na určení popřené pohledávky, a označení účastníků řízení), které jak samostatně, tak v kontextu jeho příloh, představovaly podání vedlejší účastnice, tedy projev vůle, který směřoval k uplatnění procesních práv. Elektronický dokument (obě dvě jeho části) doručený městskému soudu dne 20. 6. 2022 není jen prázdným elektronickým nosičem (obálkou, kontejnerem), nýbrž podáním, jímž vedlejší účastnice hodlala zahájit řízení o žalobě na určení popřené pohledávky. Městskému soudu tak vznikla povinnost postupovat podle § 43 o. s. ř., a to až do okamžiku, kdy mu bylo doručeno podání bezvadné, přitom platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť stěžovatelkou zpochybněné právní posouzení věci provedené vrchním soudem (co do závěru, že datové zprávy doručené městskému soudu dne 20. 6. 2022 jsou žalobou na určení pořadí popřené pohledávky) ve skutečnosti zcela odpovídá závěrům ustálené judikatury. Ani Nejvyšší soud neměl žádné pochybnosti o tom, že z datových zpráv doručených městskému soudu dne 20. 6. 2022 plyne vůle vedlejší účastnice uplatnit (žalobou) právo na určení pořadí popřené pohledávky.
5. Vrchní soud se podle stěžovatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud domýšlel obsah procesního úkonu, který z něj ve skutečnosti nevyplýval. Stěžovatelka zdůrazňuje, že z textu elektronické zprávy je patrné pouze velmi strohé označení stran zahájeného incidenčního sporu. Text datových zpráv navíc obsahuje chybu v označení dlužníka. Zpráva vedlejší účastnice pak sice obsahuje údaj o žalobě na určení popřené pohledávky, není z ní však patrné, zda jde o určení pravosti, pořadí či výše. Teprve z kontextu příloh datových zpráv vrchní soud presumuje, že vedlejší účastnice podala žalobu na určení pořadí své popřené pohledávky. Takové domýšlení ze strany vrchního soudu je nepřípustné, neboť z judikatury Nejvyššího soudu, a to z rozsudku ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 503/2015, vyplývá, že § 41 odst. 2 o. s. ř. soudu neumožňuje, aby domýšlel obsah úkonu nebo aby z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Ustanovení § 43 o. s. ř. slouží pouze k opravě či doplnění obsahových nedostatků podání, nelze jím však domýšlet podstatné náležitosti procesního podání. Vrchní soud svým výkladem v podstatě umožnil, aby si vedlejší účastnice prodloužila lhůtu stanovenou pro podání žaloby. Tento výklad je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 136/2016, usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2020
sp. zn. III. ÚS 517/20
i se základním principem insolvenčního práva podle § 83 IZ, tedy že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné. Právo na spravedlivý proces v případě stěžovatelky bylo porušeno i tím, že Nejvyšší soud toliko odkázal na své stanovisko sp. zn. Plsn 1/2015, aniž by své rozhodnutí podrobněji odůvodnil.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
).
7. Podstatou námitek stěžovatelky je tvrzení, že zejména vrchní soud "domýšlel" obsah procesního úkonu vedlejší účastnice v rozporu s § 41 odst. 2 o. s. ř. a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, čímž nepřípustně prodloužil prekluzivní lhůtu v insolvenčním řízení. Ústavní soud však konstatuje, že napadená rozhodnutí (včetně usnesení Nejvyššího soudu) se s otázkou existence a obsahu procesního úkonu vedlejší účastnice vypořádala způsobem zcela akceptovatelným.
8. K námitce údajného domýšlení obsahu podání Ústavní soud připomíná, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne zákaz přisuzovat určitému a srozumitelnému procesnímu úkonu jiný smysl, než jaký z jeho obsahu plyne. Zároveň však z této judikatury současně vyplývá, že tam, kde procesní úkon účastníka obsahuje rozpoznatelný projev vůle směřující k uplatnění procesních práv, avšak trpí vadami určitosti či úplnosti, má soud postupovat cestou odstraňování vad podle § 43 o. s. ř., nikoli cestou popření účinků nebo samotné existence procesního úkonu. Vrchní soud a Nejvyšší soud vycházely ze závěru, že elektronický dokument vedlejší účastnice doručený soudu dne 20. 6. 2022 obsahoval ve spojení s přílohami jasně identifikovatelný projev vůle směřující k podání incidenční žaloby k popřené pohledávce, včetně označení účastníků. Stěžovatelkou vytýkané nedostatky (zkratka stěžovatelky jako insolvenční správkyně, označení dlužníka jeho dřívějším firemním označením) oba soudy posoudily jako vady žaloby. Takový přístup neznamená ani podle Ústavního soudu "domýšlení" obsahu v judikaturou zapovězeném smyslu, ale aplikaci zásady bezformálnosti procesních úkonů a povinnosti soudu hodnotit podání podle jeho skutečného obsahu a v kontextu všech jeho částí (včetně příloh).
9. Neobstojí tvrzení stěžovatelky, že obecnými soudy zvolený přístup povede k přílišnému rozvolnění podmínek vymezujících požadavky na elektronická podání, což naruší právní jistotu ostatních účastníků řízení. Takto formulovaná námitka stěžovatelky je totiž příliš neurčitá a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se k ní obecně vyjadřoval. Podstatná je naopak okolnost, že obecné soudy konkrétní, jimi řešenou, situaci posoudily přiléhavě a z ústavního hlediska zcela akceptovatelně. Přiměřenost řešení dané problematiky ve srovnatelných situacích pak záleží na konkrétních okolnostech jednotlivého případu.
10. Závěr, že již datová zpráva z 20. 6. 2022 představovala (byť vadné) podání, z něhož bylo zřejmé, že vedlejší účastnice uplatňuje incidenční žalobu, nemůže být hodnocen jako obcházení prekluzivní lhůty k podání žaloby. Ustanovení § 83 IZ brání možnosti prominout zmeškání lhůty, ale nebrání tomu, aby soud uzavřel, že podání bylo učiněno včas, byť ne zcela bezvadně. Judikatura, na niž stěžovatelka odkazuje, takový postup podporuje. Přílišný formalismus, který by při prokazatelném projevu vůle vedl k odepření soudní ochrany, by byl neústavní.
11. Konečně ani námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, neobstojí. Nejvyšší soud v dané věci odkázal na své sjednocující stanovisko (sp. zn. Plsn 1/2015) a na soulad nyní napadeného rozhodnutí s jeho judikaturou. V situaci, kdy byla sporná právní otázka judikaturně vyřešena, je uvedené odůvodnění zcela dostačující a přezkoumatelné. Uvedené stanovisko vychází mj. z toho, že i v rámci elektronického podání může účastník projevit vůli směřující k uplatnění svých procesních práv nebo ke splnění procesních povinností s tím, že i obálka elektronického dokumentu je součástí takto učiněného podání a proto soud hodnotí podání i v jejím kontextu.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu