Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky I. B., zastoupené Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Korunní 79, Praha 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1150/2012-370 ze dne 19. 9. 2012, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 146/2012-345 ze dne 24. 4. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 4 T 22/2011-324 ze dne 21. 2. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 4 T 22/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 4 T 22/2011-324 ze dne 21. 2. 2012 uznal stěžovatelku vinnou trestným činem zpronevěry ve smyslu § 206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Obvodní soud dále uložil stěžovatelce pro osvědčení povinnost podle svých sil a možností hradit poškozené organizaci způsobenou škodu. Současně obvodní soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit nestátnímu zdravotnickému zařízení Paracelsium Praha, s. r. o., škodu ve výši 530 989 Kč. Jednalo se o druhé rozhodnutí obvodního soudu ve věci, neboť předchozí rozsudek, jímž stěžovatelku zprostil obžaloby, byl odvolacím soudem zrušen. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu č. j. 4 T 22/2011-324 ze dne 21.
2. 2012 odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 61 To 146/2012-345 ze dne 24. 4. 2012 zamítnuto. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 1150/2012-370 ze dne 19. 9. 2012 jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka napadla posledně uvedená rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a že nebyl respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo jednoznačně prokázat její vinu a že tedy měla být s ohledem na princip presumpce neviny, resp. zásadu in dubio pro reo, obžaloby zproštěna.
Stěžovatelka v této souvislosti zopakovala svou obhajobu opírající se především o absenci přímých důkazů a o možnost spáchání trestného činu jinou osobou v důsledku nedostatečného zajištění pokladny a účetních dokladů; poukázala rovněž na skutečnost, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy jako např. daktyloskopické zkoumání pokladních dokladů. Stěžovatelka dále vytýkala obvodnímu soudu, že poté, co byl jeho původní rozsudek zrušen, obvodní soud rezignoval na samostatné hodnocení důkazů a pouze mechanicky odkázal na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, které ovšem žádné argumenty, průkazně vyvracející obhajobu stěžovatelky, neobsahovalo.
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy při hodnocení důkazů přihlížely toliko ke skutečnostem svědčícím v její neprospěch a namísto objektivního hodnocení zohledňujícího princip presumpce neviny se usilovně snažily prokázat její vinu. Na podporu své argumentace stran protiústavnosti postupu obecných soudů stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1975/08 a I. ÚS 3741/11
.
Kromě výše rozvedených pochybení vztahujících se k hodnocení důkazů spatřovala stěžovatelka neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces i v tom, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a trestním postihem účastníka soukromoprávního vztahu nahrazovaly nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a se závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Namítala-li stěžovatelka, že na základě těch důkazů, které byly v řízení provedeny, nebylo možno dospět k závěru o její vině, nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.
2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str.
257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatelky logicky a přesvědčivě zdůvodnily, a to i co se principu subsidiarity trestní represe týče (str.
6 usnesení Nejvyššího soudu).
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Zásadu "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo) je namístě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
12. 1998 sp. zn. III. ÚS 286/98 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy si byly alternativních verzí skutkového děje, předkládaných stěžovatelkou, vědomy, nicméně je pokládaly za natolik nereálné, že co do intenzity pochybnosti nedosahovaly míry potřebné pro aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch". Tomuto jejich závěru nemohl Ústavní soud, při neexistenci extrémních rozporů ve smyslu výše uvedeném, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazovala, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc nedopadají.
Pokud jde o rozsah dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze přitom co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 733/01 ,
,
,
II. ÚS 418/03 , dostupná na http://nalus.usoud.cz). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč byl stěžovatelkou navrhovaný důkaz daktyloskopickým zkoumáním nadbytečný, resp. pro posouzení viny irelevantní (str. 4 usnesení Městského soudu); s důkazním návrhem stěžovatelky se tedy vypořádal způsobem ústavně konformním.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěla tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu