Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 3 Tdo 134/2024-1820 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023 č. j. 2 To 12/2023-1666, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022 uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil zjednodušeně řečeno zaprvé tím, že první poškozenou, o které věděl, že nemá zaměstnání, peníze, ani zajištěné bydlení či rodinné zázemí, vylákal do Rakouska příslibem, že jí zajistí práci servírky. Po příjezdu jí sdělil, že jí dopravou na místo a pobytem tam vznikl dluh a přinutil ji vykonávat prostituci ve dvou nočních klubech. Polovinu výdělku musela poškozená odevzdávat provozovateli, eura, která získala, si od ní vzal stěžovatel s tvrzením, že je smění za české koruny, peníze si však ponechal pro sebe. Vyhrožováním ji dále donutil, aby se po krátkém odjezdu do České republiky vrátila zpět do Rakouska, kde pokračovala v práci až do doby, než se jí podařilo z klubu uprchnout.
2. Zadruhé se tohoto trestného činu podle krajského soudu dopustil tím, že druhou poškozenou, o které rovněž věděl, že nemá zaměstnání, peníze, ani kde bydlet, vylákal do Rakouska příslibem práce barmanky. Po příjezdu poškozená zjistila, že má za úplatu poskytovat sexuální služby v nočním klubu. To odmítla, stěžovatel jí vyhrožoval a sdělil, že mu dluží nejméně 100 euro a má se mu ozvat, až je vydělá. Poškozená setrvala v klubu, kde předstírala onemocnění, než se i jí podařilo uprchnout.
3. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Stěžovatele na jeho žádost znovu vyslechl, vyslechl také stěžovatelem navrženého svědka, který v řízení před krajským soudem využil práva nevypovídat. Vrchní soud dospěl k závěru, že ani takto doplněné dokazování nemá vliv na správnost a úplnost skutkových zjištění krajského soudu a další stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné. Konstatoval, že navržení svědci jsou svědci tzv. z druhé ruky, kteří se nemohou k samotné podstatě jednání stěžovatele blíže vyjádřit. Navíc s odstupem cca 7 roků lze jen těžko předpokládat, že si tito svědci na tehdy pro ně zcela nepodstatné události vzpomenou.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, vrchní soud je vyhodnotil jako nadbytečné, neboť o skutkovém stavu nebyly žádné pochybnosti. Nejvyšší soud ani neshledal žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy podle něj opomněly řadu pro věc podstatných důkazů, jejichž provedení navrhoval. Žádný ze tří důvodů, kterými lze odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu podle judikatury Ústavního soudu, přitom podle stěžovatele nebyl dán. Jím navržení svědci se měli vyjádřit ke skutečnostem, které uvedla "prakticky pouze" první či druhá poškozená. O tvrzení obou poškozených přitom panovaly pochybnosti, výrazné pochybnosti pak byly i ohledně věrohodnosti druhé poškozené. Stěžovatel dále podrobně popisuje své důkazní návrhy.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemají trestní soudy povinnost provést všechny důkazy navržené obviněným. Neakceptování důkazního návrhu obviněného ovšem může být podloženo "toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno" (nález ze dne 24. 2. 2004
sp. zn. I. ÚS 733/01
nebo např. nález
sp. zn. II. ÚS 1026/21
ze dne 28. 1. 2022, bod 29).
8. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vyhodnotily důkazní návrhy stěžovatele jako nadbytečné (třetí z citovaných důvodů), podle nich tedy již byl skutkový stav dostatečně prokázán jinými důkazy. Stěžovatel namítá, že skutková zjištění obecných soudů vychází zejména či výlučně z výpovědí poškozených a jím navržené důkazy ke zpochybnění těchto výpovědí nadbytečné být nemohly. Skutkové závěry obecných soudů ovšem nejsou založeny jen na výpovědích poškozených, jak stěžovatel tvrdí. Výpovědi poškozených jsou podporovány i výpověďmi dalších svědků a mimo jiné též audionahrávkou rozhovoru jedné z poškozených a stěžovatele, na které ji stěžovatel nutí pokračovat v prostituci, jinak jí nevrátí peníze, které tím dosud vydělala a které mu předala (bod 19 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel přitom nenamítá, že by při hodnocení těchto dalších důkazů obecné soudy pochybily. Věrohodností výpovědi poškozených se navíc obecné soudy výslovně a podrobně zabývaly (bod 41 usnesení Nejvyššího soudu). Naopak stěžovatel měnil svou výpověď v návaznosti na změnu důkazní situace (body 29 a 33 usnesení vrchního soudu).
9. Stěžovatelem navržení svědci se nadto měli vyjadřovat především k tomu, co jim řekly poškozené, takže by šlo o tzv. svědectví z doslechu (druhé ruky). Samo o sobě by to z ústavněprávního pohledu nebylo důvodem pro odmítnutí důkazního návrhu (viz např. usnesení ze dne 12. 1. 2021
sp. zn. III. ÚS 1773/19
, bod 14; usnesení ze dne 16. 10. 2024
sp. zn. I. ÚS 2770/24
, bod 13). Z ústavních mezí ovšem nevybočuje úvaha obecných soudů, že takováto svědectví by v posuzované věci nebyla schopna zvrátit zjištění o skutkovém stavu učiněná mimo rozumnou pochybnost. Vyhodnocení navržených důkazů jako nadbytečných tedy nevybočilo z ústavních mezí.
10. Ústavní soud nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu