USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o
dovolání, které podal obviněný T. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 31. 8. 2023, sp. zn. 2 To 12/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 1/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. B.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022, sp. zn.
17 T 1/2021, byl obviněný T. B. pod body 1. a 2. výroku o vině uznán vinným
zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr.
zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1. v době přesně nezjištěné, ale před datem 18. 12. 2016, pod příslibem
opatření práce servírky, vylákal do Rakouska poškozenou N. Š., o které věděl,
že nemá zaměstnání, nemá rodinné zázemí, nemá kde bydlet a nemá žádné peníze;
po příjezdu do Rakouska jí sdělil, že dopravou do klubu a pobytem v klubu jí
vznikl dluh, který musí uhradit a přinutil ji proti její vůli vykonávat
prostituci v nočním klubu D. V. v XY a v klubu D. V. v XY; N. Š. začala v
nočních klubech pracovat, přičemž její činnost spočívala v poskytování
sexuálních služeb za úplatu, polovinu výdělku, kterou tímto způsobem získala,
musela odevzdávat provozovateli klubu E. H., do konce roku 2016 získala nejméně
5000 €; dne 1. 1. 2017 za ní přišel T. B. s tím, že mu musí dát všechna eura,
která získala, a to z toho důvodu, že on je smění na české koruny, peníze si
však ponechal pro sebe, a dále N. Š. vyhrožoval odvezením do Turecka či
nahlášením, že distribuuje metamfetamin a to v případě, že učiní oznámení na
policii, čímž ji mimo jiné přinutil vrátit se do R. v období před vánočními
svátky po krátkém odjezdu do České republiky, N. Š. dále nesměla noční kluby
sama opustit a popsanou činnost vykonávala nejméně do 4. 1. 2017, kdy se jí
podařilo uprchnout;
2. v době přesně nezjištěné před datem 28. 6. 2017, pod příslibem opatření
práce barmanky, vylákal M. K. M., o které věděl, že nemá zaměstnání, peníze,
ani kde bydlet, k cestě do R., oba vycestovali dne 28. 6. 2017 a téhož dne ji
zanechal v nočním klubu D. V. provozovatele E. H. na adrese XY; po příjezdu na
místo poškozená zjistila, že nejde o práci barmanky, ale má za úplatu
poskytovat sexuální služby zákazníkům, M. K. M. to odmítala a předstírala, že
je nemocná; mezitím napsala B. Z., že tuto práci dělat nechce, že ji mají
odvézt domů, načež se jí ozval T. B., ten se jí nejprve vysmál a poté jí
telefonicky sdělil, že mu dluží nejméně 100 € a má se mu ozvat, až bude mít
tyto peníze k dispozici, do té doby má pracovat, také jí vyhrožoval dalšími
výroky, přičemž B. Z. jí zároveň sdělil, že neuvidí svého psa; také E. H. se k
ní choval výhrůžně, křičel na ni, měla z něho strach; v nočním klubu byla do 2.
7. 2017, kdy se jí dařilo předstírat nevolnost, takže nemusela pracovat s
žádným zákazníkem; uvedeného dne, tj. 2. 7. 2017, když jí pomohla jedna z žen z
nočního klubu, kolem 20:00 hod. utekla a nejprve stopem vycestovala do Spolkové
republiky Německo, poté za pomoci rodičů se dostala zpět do České republiky.
2. Za shora popsané jednání (pod body 1. a 2.) a za sbíhající se přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, za který byl již pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020, č. j. 8 T 69/2020-49, a
sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a
přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288
odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl již pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2021, č. j. 17 T 30/2019-9482, byl
obviněný odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 (osm) let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití
ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v
celkové výši 50.000 Kč (padesát tisíc korun českých).
4. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený
peněžitý trest ve splátkách po 2.500 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v daném
měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže nezaplatí dílčí
splátku včas.
5. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věci:
- 2 ks ampulí Deca, 1 ks ampule Deca otevřené, 2 ks ampulí Sustanon, 1 ks
ampule Sustanon otevřené – položka č. 14 protokolu o domovní prohlídce (ZV
2667/2018),
- 2 ks lékovek s pilulkami – položka č. 16 protokolu o domovní prohlídce (ZV
2669/2018),
- 1 ks pytlíku s bílou krystalickou látkou – položka č. 18 protokolu o domovní
prohlídce (ZV 2671/2018),
- 2 ks lékovek Denabol, 1 ks lékovky Clenbuterol, 1 ks lékovky Tamoxifen Ebewe
– položka č. 23 protokolu o domovní prohlídce (ZV 2676/2018),
- 1 ks váhy stříbrné barvy – položka č. 2 protokolu o prohlídce vozidla zn. BMW
(ZV 2684/2018),
- 1 ks sáčku s bílou látkou – položka č. 9 protokolu o prohlídce vozidla zn.
BMW (ZV 2692/2018).
6. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na
dobu 24 (dvacet čtyři) měsíců.
7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestního
příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020, č. j. 8 T
69/2020-49, a z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5.
2021, č. j. 17 T 30/20199482, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla
podkladu.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022,
sp. zn. 17 T 1/2021, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i
trestu.
9. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2023,
sp. zn. 2 To 12/2023, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
zamítl.
II.
10. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp.
zn. 2 To 12/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l.
1780–1789 včetně příloh spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů a rovněž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. A dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., neboť má za to, že došlo k zaměnění znaků trestného činu obchodování
s lidmi podle § 168 tr. zákoníku a trestného činu kuplířství podle § 189 tr.
zákoníku.
11. Obviněný namítá, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu podle § 168 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění vychází zejména z výpovědi
poškozené Š., která je však značně nevěrohodná. Jednak poškozená svou výpověď
měnila, jednak je její výpověď rozporná s řadou dalších důkazů, a to i důkazů
soudy neprovedených. Obviněný uvádí, že poškozená nebyla k prostituci nucena,
byla naopak řádně nahlášena k pobytu v Rakousku, kde obdržela průkaz
poskytovatelky sexuálních služeb, kdy rovněž absolvovala příslušná lékařská
vyšetření. Po celou dobu měla rovněž k dispozici mobilní telefon. Navíc v
průběhu posuzované doby navštívila Českou republiku, sama se pak do Rakouska
dobrovolně vrátila, aby v klubu E. F. a E. H. poskytovala zcela dobrovolně
sexuální služby. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z jeho výpovědi, ale i z SMS
korespondence, kterou poškozená vedla s jeho osobou o tom, že ji zpět veze její
známý a zda by mohla v klubu přespat. S dovolatelem komunikovala zcela
normálně. O tom vypovídali i další svědci – zejména E. H., B. Z. a blíže
nejmenované ženy pracující v klubu. Z žádných důkazů vyjma výpovědi poškozené
nevyplývá, že by měla k provozování prostituce jakékoli námitky, že by nesměla
klub opustit, bylo jí jakkoli vyhrožováno a byla k čemukoli nucena. Obviněný
dále uvádí, že neměl v klubu žádnou rozhodovací pozici, tedy rozhodně nemohl
poškozenou do čehokoli nutit. Nebyly podle něj provedeny ani žádné důkazy, z
nichž by vyplývalo, že provozovatelka klubu nebo E. H. se chovali k ženám tak,
jak popisovala poškozená či druhá poškozená K. M. Ve věci vypovídalo i několik
svědkyň z klubu, přičemž žádná z nich nepotvrdila, že by se v klubu něco
takového dělo. V této souvislosti zdůraznil, že trestní stíhání E. H. bylo v
Rakousku zastaveno a nikdo nebyl sankcionován za nedodržování rakouských
předpisů.
12. Rozpor je třeba podle obviněného shledat i ve skutkovém zjištění, že měl
využít tísně poškozené ve smyslu ustanovení § 168 tr. zákoníku. Osoba jednající
v tísni nemá fakticky možnost volby, v projednávané věci tedy jinou možnost než
vykonávat prostituci. Z provedených důkazů podle dovolatele nicméně nevyplývá,
že by poškozená Š. byla v takto mimořádně tíživé situaci, kterou by bylo možné
definovat jako tíseň, neboť byla v kontaktu s rodinou a před odjezdem do
Rakouska osm let pracovala, žila s přítelem a měla bydlení. Byla sice ve
zkušební době podmíněného odsouzení, to však nelze za stav tísně označit,
stejně jako situaci, kdy toužila po zaměstnání s vyšším výdělkem, její
nespokojenost s původním zaměstnáním či snahu o osamostatnění se. Nebylo
zjišťováno, zda si hledala práci či byla nahlášena na Úřadu práce. Rovněž
nebylo nijak prokázáno či ověřeno, že by měla zásadní neznalosti němčiny a že
nebyla v Rakousku orientovaná. Výpověď poškozené je podle obviněného v řadě
směrů nevěrohodná. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozená podala
trestní oznámení více jak jeden rok poté, co klub opustila. V původní výpovědi
u rakouského policejního orgánu uváděla, že byla doslova nevolnicí E. H.,
nesměla klub opustit, bylo jí vyhrožování odvezením do Turecka a byla k
prostituci nucena. Nezmínila, že by se vrátila do České republiky, že ji tam
dokonce vezl E. H., že se po pár dnech sama vrátila zpět do Rakouska, že s
dovolatelem normálně komunikovala, byla nahlášena na příslušném úřadě a
absolvovala nezbytné lékařské prohlídky. Když byla s těmito skutečnostmi
konfrontována, uvedla, že vše byla vina dovolatele. Rakouské policejní orgány
pak pro nevěrohodnost její výpovědi zastavily trestní stíhání E. H. Věc byla
předána do České republiky, přičemž poškozená znovu změnila svou výpověď poté,
co byla konfrontována s některými skutečnostmi a vyšlo najevo, že řadu
podstatných věcí rakouským orgánům zamlčela. Obviněný poukazuje i na to, že
poškozená začala poskytovat sexuální služby až poté, co podstoupila všechny
úřední procedury. Podle dovolatele z dokazování vyplynulo, že pokud by nechtěla
sexuální služby v Rakousku poskytovat, tak by je neposkytovala a z klubu by
odjela. K tomu se mohl vyjádřit svědek H. H., jehož výpověď byla také navržena
k důkazu, který se s ním v klubu stavoval, a ani poté poškozená nesdělila nic v
tom směru, že by chtěla z klubu odejít. Když byla s touto skutečností
konfrontována, začala tvrdit, že jí bylo ze strany dovolatele vyhrožováno.
Dovolatel však popírá jakékoli výhružky vůči poškozené za účelem, aby se po
návštěvě České republiky vrátila zpět do Rakouska. Poškozená o řadě okolností,
zejména pokud jde o její poměry v době, kdy do Rakouska odešla nebo o době
tomuto období předcházejícímu, vypovídala nevěrohodně a prakticky se k nim
nevyjádřila, resp. odmítala vyjádřit, odmítala uvést i jméno řidiče, který ji
do Rakouska vezl. Vedle důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, pak
uvedené skutečnosti potvrdil při své výpovědi v rámci veřejného zasedání u
odvolacího soudu i svědek B. Z.
13. Soudy podle dovolatele pochybily, pokud se nezabývaly motivem, proč
poškozená Š. mohla vypovídat nepravdivě. Poukazuje na obecnou nevěrohodnost
poškozené, která již byla odsouzena za trestný čin, stejně jako na její
specifickou nevěrohodnost s odkazem na tvrzení, která byla podle jeho názoru
vyvrácena v rámci provedeného dokazování. Poškozená Š. pod tíhou důkazů
fakticky vzala zpět obvinění vůči E. H. a začala tvrdit, že vše je vina
dovolatele. Takovouto výpověď v žádném případě nelze považovat za věrohodnou.
Motivem přitom mohla být žárlivost nebo závislost na jejím partnerovi –
svědkovi B., případně konflikt s jeho osobou kvůli nevrácení finančních
prostředků. Soudy podle dovolatele podhodnotily motiv poškozené prezentovat se
v roli oběti. Obviněný v tomto směru navrhoval důkazy, které však nebyly
odvolacím soudem provedeny. Připustil, že poškozené sebral prostitucí vydělané
peníze, nicméně k těmto okolnostem se vyjádřil, i k tomu, že mezi poškozenou a
majitelem klubu E. H. došlo ke konfliktu. Ten ale vznikl podle něj proto, že
poškozená nedodržovala režim nastavený v klubu, což ale nelze ztotožnit s
nucením k prostituci. Upozornil, že poskytování sexuálních služeb v povolených
veřejných domech je v Rakousku zcela legální.
14. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledává i v
případě druhé poškozené K. M. Poukazuje na její zřejmou nevěrohodnost, kdy
nejdříve uvedla, že si nic nepamatuje, poté vypovídala nevěrohodně a vyhýbavě.
Jedná se o osobu, která dlouhodobě poskytuje sexuální služby za úplatu, dokonce
je inzeruje na sociálních sítích. S dovolatelem komunikuje zcela normálně a z
ničeho nevyplývá, že by trpěla nějakým traumatem z jednání dovolatele. Dokonce
s ním řešila, co by měla vypovídat. Předložil soudu dva dopisy, kde sama
poškozená uváděla, že byl obviněn z něčeho, čeho se vůči ní nedopustil. Její
první výpovědi nebyl ani on ani jeho právní zástupce přítomen. Poukazuje dále
na její trestní minulost, kdy se trestné činnosti dopouštěla i v Rakousku, a
lze mít tedy za to, že rakouské prostředí jí nebylo neznámé. Obviněný rovněž
zmiňuje skutečnost, že poškozená byla v inkriminované době uživatelkou
pervitinu, dokonce užívala 1 gram denně, což je již množství, které může u
pacientů vyvolávat halucinace a výrazným způsobem ovlivnit vnímání okolností a
jejich jednání, např. posílit určitou paranoiu poškozené vůči jednání třetích
osob ve vztahu k ní. Zdůraznil, že na tomto stavu on sám neměl žádný podíl, ani
neměl o tomto stavu poškozené v rozhodné době žádné bližší informace. Důvodem,
proč si podle obviněného poškozená rozmyslela poskytování sexuálních služeb v
Rakousku, bylo, že zde neměla přístup k drogám. Podle dovolatele ani u této
poškozené nebyla prokázána žádná mimořádná tíživá situace. Užívání drog ze
strany poškozené či její rozhodnutí nebýt v kontaktu s rodinou a její
rozhodnutí vést takový život, jaký vedla, nelze za stav tísně považovat. Za
nevěrohodné obviněný označuje výpovědi otce a bratrance poškozené K. M., neboť
se jedná o blízké příbuzné a současně o svědky, kteří nebyli předmětným
událostem přítomni, kdy i samotné chování poškozené k dovolateli v následném
období je v příkrém rozporu s tím, jak celou událost popisovala po návratu z
Rakouska. Obě poškozené se navíc znaly.
15. Obviněný dále namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly
nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Jednalo se o výpovědi
svědků H. H., N. B., B. Z., E. F., J. Ř., A. T., J. M. a prozatím neztotožněné
ženy slovinské národnosti pracující v klubu a dalších dvou neztotožněných osob,
doplnění výpovědi dovolatele, obou poškozených a svědka D. B. s ohledem na nové
skutečnosti, čestné prohlášení svědka J. M., korespondenci mezi dovolatelem a
poškozenou K. M., facebookovou komunikaci mezi dovolatelem a poškozenými a
poškozenými navzájem, příslušné rakouské právní předpisy týkající se
provozování prostituce včetně informační brožury pro zájemce o poskytování
sexuálních služeb v R., a ztotožnění řidiče, který vezl poškozenou Š. zpět do
Rakouska a ztotožnění její kamarádky, u které měla v České republice po návratu
přespávat. Rovněž navrhoval doplnění dokazování o spisový materiál ve věci
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 146/2021, v
rámci níž bylo zastaveno trestní stíhání jeho osoby ve vztahu k osobě jménem N.
B., a dále protokol o hlavním líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2019, kde dovolatel vypovídal o tom, že drogy
do Rakouska E. H. nedodával. Odvolací soud však toliko vyslechl znovu jeho
osobu a svědka B. Z., který však potvrdil, že poškozené vykonávaly prostituci
dobrovolně. Další navržené důkazy byly zamítnuty, přičemž vyjma výpovědi
svědkyně T. se podle něho jednalo o pro věc podstatné důkazy, zejména pokud se
jedná o provozovatelku klubu E. F., svědka H. H., který spolu s dovolatelem
vezl poškozenou do R., a řidiče, který poškozenou Š. vezl zpět do Rakousko
poté, co se na chvíli vrátila do České republiky. Uvedenou osobu řidiče by bylo
možno identifikovat, neboť má k dispozici jeho telefon, stejně tak není problém
přes rakouské orgány ztotožnit ženu slovinské národnosti, která s poškozenou
pracovala v klubu. Obviněný uvádí, že bylo mnoho osob, se kterými byla
poškozená Š. v rozhodném období v kontaktu a s nimiž se o provozování
prostituce bavila. K dovolání proto přiložil i čestné prohlášení C. S.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
uvedl, že pokud odvolací soud poukazoval na to, že obviněný kořistil z
prostituce provozované poškozenými, že vzal poškozené peníze či že nalézací
soud uvedl, že se k poškozené Š. choval jako „pasák“, pak to ještě neznamená,
že spáchal trestný čin obchodování s lidmi. Poukazuje na to, že soudy zaměnily
znaky trestného činu obchodování s lidmi se znaky trestného činu kuplířství.
Popírá však, že by se vůči poškozeným dopustil jakéhokoli jednání, které by
mohlo naplňovat jednu či druhou skutkovou podstatu.
17. Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8.
2023, sp. zn. 2 To 12/2023, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 17 T 1/2021, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 1.
2024, sp. zn. 1 NZO 985/2023.
19. Státní zástupkyně úvodem zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky
obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů. Následně uvedla, že
dovolatel označil dovolací důvody správně a jím uplatněná argumentace těmto
odpovídá. Právní kvalifikace stíhaných skutků však byla soudy zvolena správně,
a na správně zjištěný skutkový stav věci. Nelze přisvědčit námitkám obviněného
vůči skutkovým zjištěním soudů, neboť tyto obviněný založil na své vlastní, od
soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Dovolatel hodnotí důkazy
selektivně a opomíjí zejména ty, z nichž jeho vina vyplývá. Soudy prvního a
druhého stupně se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nic na tom nemění ani
skutečnost, že prvním rozsudkem byl obviněný T. B. podle § 226 písm. a) tr. ř.
podané obžaloby zproštěn. Po jeho zrušení odvolacím soudem doplnil nalézací
soud provedené dokazování, a to především o listiny týkající se zastavení
trestního stíhání E. H., zjišťování poměrů obviněného i obou poškozených,
přičemž znovu byla vyslechnuta i svědkyně M. K. M. Nalézací soud podrobně a
logicky zhodnotil provedené důkazy, tedy nejen jednotlivě, ale i v jejich
souhrnu a jeho závěr o vině obviněného je přesvědčivý, důkazně podložený a
nemohou o něm vznikat rozumné pochybnosti. Obviněný v rámci svého vlastního
hodnocení důkazů opomněl, že výpověď poškozené N. Š. v podstatných bodech
souhlasí a odpovídá výpovědi druhé poškozené M. K. M., přičemž způsob, jakým s
nimi obviněný zacházel, byl v zásadě totožný. Výpověď poškozené N. Š. podporuje
výpověď svědka D. B., ale i stěžejní důkaz, a to audionahrávka předložená
poškozenou, z níž je zjevný vyhrocený konflikt mezi poškozenou a obviněným,
včetně nátlaku, aby v práci prostitutky kvůli dalším dluhům pracovala až do
března 2017, jinak jí nevyplatí peníze. O věrohodnosti výpovědi M. K. M. svědčí
závěry znaleckého posudku, stejně tak jako skutečnost, že o nedobrovolném
pobytu v Rakousku informovala svoji rodinu a z klubu utekla. To, že byla
opakovaně trestána pro drogovou, ale i majetkovou trestnou činnost na
věrohodnosti její výpovědi v zásadě nic změnit nemůže. Bylo jednoznačně
prokázáno, že do klubu D. V. ji odvezl právě obviněný, který po ní následně
vymáhal vrácení dluhu, se kterým nebyla srozuměna, a to ve výši 100 Euro.
Odvolací soud pak znovu vyslechl dovolatele a navrhovaného svědka B. Z. Naznal
však, že ani takto doplněné dokazování nemá vliv na správnost a úplnost
skutkových zjištění. Jestliže obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a
neztotožňuje se s tím, jak soudy hodnotily důkazy, uvedenou situaci nelze
posoudit jako zjevný rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními.
20. Státní zástupkyně dále uvedla, že v trestní věci obviněného není možné
identifikovat kategorii důkazů opomenutých, neboť soudy obou stupňů se s
důkazními návrhy obviněného vypořádaly řádně, přičemž na základě jeho požadavků
doplnil dokazování jak soud nalézací, tak soud odvolací. Zde je třeba
vyzdvihnout zásadu, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované ať
již obžalobou nebo obhajobou, neboť je to pouze soud, který určuje rozsah
dokazování, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř. V projednávané věci soudy obou stupňů náležitě vysvětlily, proč neprovedly
další důkazy požadované obviněným. Nalézací soud tak učinil v bodě 8. svého
rozsudku a Vrchní soud v Praze v bodě 33. svého usnesení.
21. Státní zástupkyně nepřisvědčila námitkám obviněného stran nesprávné právní
kvalifikace jeho jednání jako zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2
písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, případně jako trestného činu
kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, jejichž zákonné znaky byly podle
obviněného soudy zaměněny. Uvedla, že trestný čin obchodování s lidmi je vůči
trestnému činu kuplířství činem speciálním (viz usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. 6 To 26/2011, které bylo Nejvyšším soudem
publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 24/2012 Sb. rozh. tr.). U
trestného činu podle § 168 tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel jednal „za
použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje
jejího omylu, tísně nebo závislosti“. Obě poškozené byly přitom za účelem
provozování prostituce přepraveny do cizí země, přičemž ani jedna z nich nebyla
srozuměna s tím, že bude vykonávat právě prostituci, neboť jim bylo původně
nabízeno jiné zaměstnání vůbec nesouvisející s prostitucí. Do cizí země byly
tedy přepraveny bez znalosti všech okolností. Poškozené se pravou povahu práce,
kterou měly vykonávat, dozvěděly až ve chvíli, kdy se nacházely v zahraničí.
Rozhodnutí poškozených vykonávat prostituci nebylo dobrovolné a bylo natolik
ovlivněno nepříznivými okolnostmi na jejich straně, že se ze strany obviněného
jednalo o využití tísně, kdy obviněný navodil situaci, kdy poškozené postavil
do role dlužnic vůči jeho osobě, přičemž v daný moment ani jedna z nich neměla
v zásadě jinou možnost než provozovat prostituci, aby k umoření dluhu došlo.
Přestože poškozené dopravil do země s podobnými sociokulturními podmínkami, ani
jedna z poškozených nebyla v takové situaci, aby mohla nastalou situaci, do
které se nechtěně dostaly, řešit, a to minimálně z důvodu jazykové bariéry,
přičemž zásadní v této souvislosti je také skutečnost, že poškozené nesměly
samy noční klub opustit. Věrohodnost tvrzení, že takto s nimi zacházeno bylo,
podporuje zejména útěk poškozené M. K. M. z klubu.
22. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda
má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
24. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn.
2 To 12/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
26. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno
posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
(konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že
obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu
nalézacího, který ho uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest odnětí
svobody a trest zákazu činnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
27. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel,
neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě
přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst.
1 písm. g), h) tr. ř.
28. Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit
stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí
dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné
s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové,
s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto
markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však
přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů,
kdy se mělo jednat o výpovědi svědků (H. H., N. B., B. Z., E. F., J. Ř., A. T.,
J. M., neztotožněné ženy slovinské národnosti pracující v klubu), doplnění
výpovědi dovolatele, obou poškozených a svědka D. B., dále čestné prohlášení
svědka J. M., korespondenci mezi dovolatelem a poškozenou K. M., facebookovou
komunikaci mezi dovolatelem a poškozenými a poškozenými navzájem, příslušné
rakouské právní předpisy týkající se provozování prostituce včetně informační
brožury pro zájemce o poskytování sexuálních služeb v Rakousku, a ztotožnění
osob (řidiče, který vezl poškozenou Š. zpět do Rakouska, kamarádku poškozené
Š., u které měla po návratu přespávat v České republice). Rovněž se mělo jednat
o doplnění dokazování o spisový materiál ve věci vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 146/2021, a protokol o hlavním líčení ve
věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2019.
32. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení
nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení
důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8,
nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS
802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
33. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti.
34. Obviněný v rámci hlavního líčení dne 23. 9. 2022 prostřednictvím svého
obhájce navrhl výslech svědka R. C., který by měl vypovídat o tom, že se
poškozená Š. měla zajímat o poskytování sexuálních služeb v nočním klubu v ČR,
a dále doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie či vyhotovení odborného
vyjádření k otázce, jakým způsobem mohla být v době spáchání skutku osobnost
poškozené K. M. ovlivněna užíváním pervitinu, resp. její osobnost a schopnost
vnímání. Po tiché poradě senátu bylo bez přerušení jednání vyhlášeno usnesení,
že se důkazní návrhy zamítají, bylo podáno odůvodnění a důkazní řízení bylo
prohlášeno za skončené (protokol založený na č. l. 1337 spisu). Nalézací soud
se podrobně vyjádřil k uvedeným důkazním návrhům v bodě 8. odůvodnění rozsudku,
kdy uvedl, že oba důkazní návrhy shledal nadbytečnými. „Svědek se měl vyjádřit
k údajnému zájmu svědkyně N. Š. o prostituci po daném trestném činu, což je dle
názoru soudu rozsah dokazování již zcela nadbytečný. Znalkyně pak měla popsat
míru ovlivnění výpovědi svědkyně K. M. vzhledem k pravidelnému užívání
pervitinu. K tomu se však již znalkyně vyjadřovala, a proto se dle názoru soudu
jedná rovněž o důkaz nadbytečný.“ Jiné důkazní návrhy nebyly v rámci nového
projednání věci u hlavního líčení učiněny.
35. V rámci odvolání obviněný předložil dva dopisy, které mu adresovala
poškozená K. M. a navrhl provedení celé řady důkazů – výpovědí H. H., N. B., B. Z., E. F., doplnění výpovědí obou poškozených a jeho osoby, ztotožnění a
následnou výpověď ženy slovinské národnosti pracující v klubu, osoby řidiče,
který poškozenou Š. vezl do Rakouska, a kamarádky, u které přespávala po
návratu do České republiky, rovněž facebookovou komunikaci mezi ním a
poškozenými a poškozenými navzájem a korespondenci mezi jeho osobou a
poškozenou K. M. Následně obviněný navrhl provedení dalších důkazních návrhů:
usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 6 T
146/2021, o zastavení trestního stíhání jeho osoby pro skutky týkající se N. B., příslušné rakouské předpisy týkající se provozování prostituce včetně
informační brožury, výslechy A. T. a J. Ř., doplnění výslechu svědka D. B.,
vyžádaní protokolu o hlavním líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2019 (podání založeno na č. l. 1511–1554
spisu). Dalšími podáními navrhl provedení návrhu na povolení obnovy řízení ve
věci sp. zn. 17 T 30/2019 vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
(podání založeno na č. l. 1557–1560 spisu), a rovněž výslech J. M. a jeho
čestné prohlášení a výslech J. Ř. (podání založeno na č. l. 1600–1601 spisu). Do spisu bylo dále založeno vyjádření obviněného k odvolání, jehož provedení
rovněž navrhoval k důkazu (obálka s listinami založena na č. l. 1536). K dotazu
odvolacího soudu v rámci veřejného zasedání konaného dne 13. 7. 2023 obhájce
obviněného uvedl, že trvá na všech důkazních návrzích, zejména pak zdůraznil
výpověď B. Z. Veřejné zasedání bylo následně přerušeno za účelem porady senátu
a poté bylo vydáno usnesení, že rozhodnutí o návrzích na doplnění dokazování si
soud vyhrazuje do závěrečné porady. Po přednesení závěrečného návrhu obviněného
odvolací soud usnesením konstatoval, že ve veřejném zasedání bude pokračováno,
aby obviněný dostal možnost přednést svou výpověď, přičemž současně odvolací
soud pečlivě zváží, které z dalších navrhovaných důkazů bude třeba realizovat
(protokol na č. l. 1603–1609 spisu). V rámci veřejného zasedání konaného dne
31. 8. 2023 byl vyslechnut svědek B. Z. a obviněný, odvolací soud pak
konstatoval, že provedl doplnění dokazování v rozsahu, který považoval za
potřebný. K dotazu soudu obviněný navrhl provedení důkazů podle písemných
návrhů včetně návrhu svědkyně C. S. a provedení facebookové komunikace podle
písemného podání jeho přítelkyně ze dne konání veřejného zasedání. Odvolací
soud si rozhodnutí o provedení návrhů na doplnění dokazování nad rámec
provedených důkazů v rámci veřejného zasedání vyhradil usnesením do závěrečné
porady. Usnesením pak byly návrhy na doplnění dokazování učiněné v písemné
formě a ústně u veřejného zasedání ze strany obviněného zamítnuty (protokol na
č. l. 1627-1645 spisu). V rámci usnesení se odvolací soud ve zkratce k poměrně
obsáhlým důkazním návrhům obhajoby vyjádřil v bodě 32.
jeho odůvodnění, kdy
uvedl, že nalézací soud provedl před svým rozhodnutím stěžejní důkazy, kterými
jsou zejména výpovědi obou poškozených a další svědecké výpovědi, přičemž
„svědci, kteří jsou obhajobou navrhováni, jsou svědci tzv. z druhé ruky, kteří
se nemohou k samotné podstatě jednání obžalovaného blíže vyjádřit. Navíc s
odstupem cca 7 roků lze jen těžko předpokládat, že si tito svědci na tehdy pro
ně zcela nepodstatné události vzpomenou.“ Je zcela zjevné, že odvolací soud po
doplnění dokazování shledal důkazní stav za zcela dostatečný, resp. že měl za
to, že důkazy provedené v řízení poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí.
36. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrhy obviněného
na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich
zamítnutí, byly však s výjimkou výpovědí svědka Z. a obviněného shledány
nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav
věci.
37. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno
zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny
důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě,
pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován
důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s
to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj.
argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny
všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné,
duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod,
proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7.
2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci
dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily. Ačkoli se může zdát
odůvodnění odvolacího soudu poněkud strohé, s ohledem na jeho postup je zjevné,
že posouzení důkazních návrhů věnoval náležitou pozornost, kdy ctíc
dovolatelovo právo na spravedlivý proces tomuto umožnil se k věci vyjádřit
navzdory tomu, že původně ve věci vypovídat odmítl, a rovněž předvolal svědka
Z., na jehož výpověď obviněný apeloval. Skutečnost, že se odvolací soud
nevyjádřil jednotlivě ke všem návrhům, neznamená, že tyto důkazní návrhy
opomněl. Jak uvedl odvolací soud, navrhované důkazy, zejména pak svědecké
výpovědi, shledal nadbytečnými, neboť takto rozšířené dokazování nemohlo
zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán
vinným. Je zcela zjevné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měly
důkazní návrhy podle obhajoby vázat, žádné pochybnosti.
38. Dále je třeba uvést, že odvolací soud v rámci kasačního rozhodnutí ze dne
23. 9. 2021, sp. zn. 2 To 77/2021, žádným způsobem nevyslovil, že by mělo být
dokazování nutně doplňováno, jelikož by byl důkazní podklad nedostatečný. Měl
nicméně za to, že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k
jejichž objasnění bylo třeba soudem nalézacím provedené důkazy opakovat,
popřípadě provést další důkazy. Možnost doplnění dokazování tedy ponechal na
vůli obecných soudů, vyvstanou-li stran skutkových zjištění jakékoli
pochybnosti, přičemž v procesu dokazování jako takovém neshledal jakékoli
nedostatky. Odvolací soud se toliko neztotožnil s tím, jakým způsobem se soudy
s provedenými důkazy vypořádaly. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví
žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů.
Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací, potažmo
odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba
provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování
doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik
se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto
důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen
okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Nalézací soud doplnil dokazování podle své úvahy, zcela stejně
se pak zachoval soud odvolací, přičemž jejich postupu nelze ničeho vytknout.
39. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami,
které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem
hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii
nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného
(extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková
zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný
rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že
obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi
provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je
patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak
poškozených, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou.
Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než
obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
40. Námitky obviněného směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v
projednávané věci dospěly soudy, kdy soudu předkládá vlastní verzi podávající
se z jím učiněného hodnocení důkazů, a to i důkazů, které označil jako
opomenuté (tj. soudy neprovedené). Obviněný v podstatě namítá, že z provedeného
dokazování nelze vyvodit, že by byl osobou, která by poškozené k čemukoli
nutila, jakkoli jim vyhrožovala, využila jejich tísně a měla z takového jednání
prospěch. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté
polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký
význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nelze opomenout, že obsahově
totožné námitky obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku.
41. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro
vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy
hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních
návrhů, které učinil na svou obhajobu (viz body 31. a 35. výše tohoto
usnesení). V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi
skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala
podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají
skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to
jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce
obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v
souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku,
ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím
postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze odkázat zejména na odůvodnění
nalézacího soudu v bodech 6. až 9. odůvodnění rozsudku, kde nalézací soud
shrnul důkazní situaci, a v bodech 10. až 30., kde důkazní situaci vyhodnotil a
vyvodil z ní náležitá skutková zjištění. Nalézací soud byl vázán kasačním
rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 2 To 77/2021,
kdy vedle již v předešlém řízení provedených důkazů doplnil dokazování o
kompletní kopie obou rakouských trestních spisů týkajících se zastavení
trestního stíhání E. H., znovu vyslechl poškozenou K. M. a znovu provedl důkaz
rakouským trestním spisem, a to tak, aby z něj byly čteny toliko listinné
důkazy. Náležitou pozornost věnoval nalézací soud zejména otázce věrohodnosti
obou poškozených Š. a K. M. Ve vztahu k poškozené Š. konstatoval, že její
původní obvinění E. H. s ohledem na situaci, v jaké se ocitla, nepostrádá
logiku, kdy stěžejní skutečností zůstává, že již od 19. 12. 2018 vypovídá o
základních rysech skutku naprosto shodně, a to včetně role obviněného, tedy, že
tento již od počátku v celé věci figuroval. Nalézací soud se vyjádřil i ke
skutečnosti, že do Rakouska jela dvakrát, což byla skutečnost, kterou poškozená
nepopírala, přičemž vysvětlila, že podruhé se do Rakouska vydala právě z obavy
z toho, co by jí mohl obviněný udělat, a to navzdory tomu, že již věděla, o
jakou práci se jedná. Tato zjištění pak korelují se záznamy SMS zpráv, kdy
obviněný se stal pro poškozenou jedinou styčnou osobou, na kterou se v Rakousku
mohla obrátit a s kterou mohla česky komunikovat. K důkazu provedená
audionahrávka pak zachycuje způsob, jakým s ní obviněný jednal, přičemž je
zjevné, že se jednalo o situaci, kdy poškozená byla do jisté míry na obviněného
odkázána a ten si byl vědom své převahy, což užil k nátlaku na poškozenou
(zejména body 18. až 21. odůvodnění rozsudku). Z nahrávky se podává, že
obviněný na poškozenou vyvíjel nátlak, aby v práci v klubu pokračovala kvůli
dalším dluhům až do března 2017, jinak jí nevyplatí peníze.
Nalézací soud ve
vztahu k výpovědi poškozené Š. konstatoval, že je „třeba nyní konstatovat, že
výpověď poškozené ke skutku 1. výroku rozsudku není osamocená, ale podporuje jí
řetěz dalších nepřímých důkazů, jako takovou jí proto nyní soud hodnotí jako
věrohodnou“. K otázce věrohodnosti poškozené K. M. byl vypracován znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická
psychologie znalkyně Mgr. Miluše Pixové, neboť poškozená byla pravidelnou
uživatelkou návykových látek a bylo třeba zjistit, do jaké míry mohla mít tato
skutečnost vliv na věrohodnost jí podávaných informací. Poškozená sama nebyla z
počátku příliš ochotná se k věci vyjadřovat, nicméně její výpověď byla soudy
vyhodnocena jako věrohodná. A to nejen s ohledem na závěry znaleckého posudku,
v rámci něhož znalkyně uvedla, že u poškozené neshledala přítomnost jakékoli
závažné psychopatologie (zejména bod 26. odůvodnění rozsudku), tak i s ohledem
na jí uváděné skutečnosti, kdy poškozená v rámci své výpovědi před soudem
nakonec sdělila v podstatných rysech v zásadě to samé, co ve své výpovědi,
kterou na policii učinila trestní oznámení. Poškozená rovněž nijak neskrývala
svou problematickou drogovou a trestní minulost, ani skutečnost, že se následně
dobrovolně živila poskytováním sexuálních služeb. Tyto skutečnosti vyznívají ve
prospěch její věrohodnosti. Je třeba připomenout, že sama skutečnost, že
poškozená následně dobrovolně poskytovala sexuální služby, nijak nesnižuje
závažnost dovolatelova jednání, jímž bylo zasaženo do osobní sféry poškozené. Její výpověď je pak podporována i doloženou komunikací se svědkem L. M.,
kterého kontaktovala se svou žádostí o pomoc, rovněž jeho výpovědí a výpovědí
svědka L. M., kteří popsali okolnosti, za nichž poškozenou vyzvedli na
policejní stanici v Německu, a do určité míry rovněž výpovědí svědka Z., který
jí měl vyhrožovat nepředáním psa (zejména body 22. až 24. a 27. odůvodnění
rozsudku). Na straně druhé nalézací soud neuvěřil verzi událostí tak, jak byla
prezentována obviněným, který jakoukoli vinu od počátku popíral (bod 31. odůvodnění rozsudku).
42. Odvolací soud, poté co přezkoumal závěry nalézacího soudu, uvedl, že „nemá
žádné důvodné pochyby o tom, že by obě poškozené vypovídaly účelově, lživě, s
cílem poškodit obžalovaného“ (bod 33. odůvodnění usnesení). Odvolací soud
doplnil dokazování o výslech dovolatele, kdy následně poukázal na jeho nové
vyjádření, že peníze poškozené Š. vzal, přičemž se tak mělo stát proto, že byl
ve finanční nouzi, tedy tvrzení zcela odlišné od toho, co uváděl v rámci
předešlé obhajoby. Uvedl, že obviněný zjevně účelově mění svou výpověď podle
toho, jak se mění důkazní situace v trestní věci. Dokazování bylo rovněž
doplněno o výslech svědka Z., z něhož lze dovodit, že obviněný obě poškozené
znal a zprostředkoval jim odvoz a působení v nočních klubech v XY a XY, že
svědek hlídal poškozené K. M. psa, o němž uváděla, že jej u svědka nechala a
tento jí ho odmítal vrátit, a že se mu poškozená Š. svěřila, že jí obviněný
vzal peníze, které v klubu vydělala. Odvolací soud se pak se skutkovými
zjištěními nalézacího soudu plně ztotožnil (bod 34. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu).
43. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá
a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z
nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím
soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují
shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.
44. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
45. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové
okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného
ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
46. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
47. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá,
že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného
práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení
jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., §
207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto
směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z
tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak
soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř.
48. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze podřadit námitku, že soudy v projednávané věci zaměnily znaky trestného
činu obchodování s lidmi se znaky trestného činu kuplířství. Současně je možno
pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že zneužil tísně poškozených, že
poškozené věděly, o jakou práci se jedná, a nebyl tak naplněn znak „použití
lsti“, a rovněž znak „kořistění z prostituce provozované jinými“.
49. Zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d)
tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinou osobu za použití násilí, pohrůžky násilí
nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo
závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje,
přijme nebo vydá, aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným
formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického
díla, kořistí z takového jednání, a spáchá takový čin v úmyslu, aby jiného bylo
užito k prostituci.
50. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda (tzv. status libertatis,
postavení svobodného člověka v tom nejširším slova smyslu), která zahrnuje
volnost pohybu i sebeurčení v dalších sférách lidského života, tedy rozhodování
prakticky ve všech sférách života. Předmětem ochrany tu je i lidská důstojnost,
čest, nedotknutelnost osoby a další základní lidská práva, která jsou
porušována praktikami podobnými otroctví. Chrání se zde i morální zásady, s
nimiž je obchodování s lidmi v příkrém rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1438/2016). Úprava pak implementuje závazky,
které pro Českou republiku vyplývají jak z mezinárodního, tak unijního práva.
51. V odstavci 2 jsou předmětem útoku jiné osoby než děti, tedy dospělí. Jelikož se zpravidla jedná o osoby plně svéprávné, duševně vyzrálé, vyžaduje
zákoník, aby k obchodování za některým shora uvedeným účelem došlo za
zvláštních okolností, které neumožňují poškozenému svobodně se rozhodovat. Vyžaduje se, aby pachatel užil násilí, pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy,
použil lest, zneužil omylu, tísně nebo závislosti poškozeného (objektivní
stránka). Podmínkou je zde tedy nedobrovolnost, tj. situace, kdy se osoby
nerozhodovaly zcela svobodně, neboť se nacházely v situaci, která svobodné
rozhodování vylučuje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1695). Pokud zde pak
figuruje takováto zvláštní okolnost, je víceméně irelevantní, že poškozená
osoba dala k jednání pachatele souhlas či jej dokonce iniciovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1042/2017). 52. Oproti tomu trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, na
který obviněný v dovolání poukazuje a vůči kterému je zločin obchodování s
lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) ve vztahu speciality,
dopadá na případy, kdy poškozená osoba dobrovolně přistoupí na nabídku
pachatele provozovat prostituci, která může být i nereálná či nepravdivá (viz
pojmy „zláká“ či „svede“). Jedná se však o její svobodné rozhodnutí. Naproti
tomu pachatel trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2, 3 tr. zákoníku koná proti vůli poškozené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 160/2012, a ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo
545/2017). 53. V projednávané věci se zcela zjevně nejednalo o to, že by poškozené
dobrovolně vykonávaly činnost spočívající v poskytování sexuálních služeb, tj. prostituci. Prostitucí je poskytování pohlavního styku jiné osobě nebo osobám
za úplatu. Jak poškozená Š., tak poškozená K. M. byly přepraveny do Rakouska
bez znalosti všech okolností, neboť se domnívaly, že budou vykonávat práci
servírky či barmanky, tedy práci odlišnou od prostituce, a teprve ve chvíli,
kdy se nacházely v zahraničí, se dozvěděly o pravé podstatě práce, kterou měly
vykonávat. Nejen, že se ocitly v cizí zemi bez znalosti jazyka, ale navíc se
nacházely ve složité situaci i z dalších důvodů. Poškozená Š. neměla
zaměstnání, rodinné zázemí, místo k bydlení ani žádné finanční prostředky pro
svou obživu, a poté, co se ocitla v klubu, bylo jí řečeno, že jí vznikl dluh,
který musí uhradit. K tomu, aby provozovala prostituci a neučinila oznámení na
policii, byla přinucena i výhrůžkami, které vůči ní obviněný adresoval,
zejména, že ji odveze do Turecka či nahlásí, že distribuuje metamfetamin. To ji
přimělo se následně vrátit do Rakouska poté, co z klubu odešla a na čas se
vrátila do České republiky. V případě poškozené K. M. se jednalo o podobný
scénář, kdy se jednalo o osobu nemající zaměstnání, peníze a ani místo k
bydlení, navíc závislou na drogách.
Poté, co zjistila, že by měla poskytovat
sexuální služby, toto odmítla, předstírala nemoc, kontaktovala svou rodinu a z
klubu utekla, a to navzdory tomu, že jí bylo obviněným vyhrožováno, že má u
něho dluh 100 EUR a svědek Z. ji vyhrožoval tím, že neuvidí svého psa, kterého
měl v té době ve své péči. Vůči oběma poškozeným tak bylo užito pohrůžky násilí
nebo jiné těžké újmy (odvezení do Turecka, vystavení trestnímu stíhání, ztráta
psa), kdy obviněný využil lsti a zneužil jejich omylu a tísně, kdy poškozené
nutně potřebovaly prostředky na obživu a domnívaly, že budou vykonávat práci
servírky či barmanky. Lstí se rozumí vyvolání omylu u jiného s úmyslem ho
přimět, zjednat, najmout, zlákat, dopravit, ukrýt, zadržovat, přijmout nebo
vydat za účelem, aby ho bylo užito ve smyslu písmen a) až e) § 168 odst. 1 či 2
tr. zákoníku. Zjednodušeně řečeno, pachatel přiměje poškozeného k rozhodnutí,
které tento učiní na podkladě mylné představy o skutečném stavu věci. Není
přitom rozhodné, zda mylná představa byla pachatel přímo vyvolána nebo zda
pouze zneužil omylu poškozeného. V praxi jde nejčastěji právě o případy, kdy
pachatel pod smyšlenou legendou (např. lukrativního zaměstnání modelky či
zpěvačky nebo jen velmi dobrého výdělku výkonem domácích prací či hlídáním dětí
v Rakousku či jiné zemi) vyláká poškozenou do ciziny, ač ve skutečnosti je jeho
záměrem „prodat“ ji za účelem provozování prostituce ve prospěch jemu známých
osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo
1031/2017). Jako tíseň je pak chápán stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými
okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé
poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro
něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích (srovnej Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1696). V takových poměrech se nacházely obě poškozené, jak rozvedeno
výše, přičemž jejich nepříznivá osobní situace z nich dělala pro obviněného
snadnější cíl. Pokud pak obviněný zpochybňuje naplnění znaku tísně s odkazem na
to, že poškozená Š. v předešlých letech normálně pracovala, měla přítele a
bydlení, tak uvedená skutečnost nic nevypovídá o tom, v jaké situaci se
poškozená nacházela v době, kdy jí byla obviněným nabídnuta práce v Rakousku. Stav tísně není neměnným stavem, může trvat jen po přechodnou dobu (stejně tak
se může jednat o dlouhodobý stav). K námitce obviněného, že poškozená Š. absolvovala všechny potřebné právní a zdravotní procedury k tomu, aby mohla
poskytovat legálně v Rakousku sexuální služby, možno uvést, že tato skutečnost
sama o sobě nevypovídá o tom, že by tak jednala zcela dobrovolně a z vlastní
vůle. Jak uvedeno výše v bodě 51.
tohoto usnesení, pokud se u poškozené jednalo
o situaci, kdy se nerozhodovala zcela svobodně, neboť se nacházela v situaci,
která svobodné rozhodování omezuje či vylučuje, což u poškozené zpočátku
představoval právě stav omylu a tísně, v němž se ocitla (a následně k tomu
přistoupily i vůči ní adresované pohrůžky), pak je v podstatě irelevantní, že
by poškozená dala k jednání pachatele „souhlas“ (za přítomnosti majitelky klubu
absolvovala všechny prohlídky a administrativní jednání) či by jej dokonce sama
iniciovala, tedy se sama zajímala o práci prostitutky (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1042/2017), což však
navzdory tomu, co uvádí obviněný, z provedeného dokazování nevyplynulo. Pokud
obviněný tvrdí, že poškozená Š. s ním komunikovala v přátelském duchu,
oslovovala jej až intimním způsobem, dávala si s ním schůzku mimo klub, aby se
do něj následně vrátila či domlouvala přespání svého známého v klubu, je třeba
uvést, že uvedené skutečnosti nejsou ze závěry o vině obviněného v rozporu. Poškozená s poškozeným komunikovala způsobem, který odpovídal její situaci, kdy
se ocitla na pro ni neznámém místě, bez znalosti jazyka, bez finančních
prostředků (bylo jí řečeno, že má dluh, který musí provozováním prostituce
splatit, následně jí byly vydělané prostředky obviněným odebrány), kdy obviněný
byl jedinou osobou komunikující česky, který měl navíc u sebe její peníze,
přičemž nelze opomenout, že poškozená uvedla, že měla z pohrůžek obviněného
strach, resp. strach, že by je mohl uskutečnit, a proto se zjevně snažila být s
ním zadobře. Klub byl přitom paradoxně místem, kde měla alespoň základní
zázemí. Nelze přehlédnout, že ve chvíli, kdy se seznámila se svým přítelem,
svědkem D. B., tedy osobou, která jí v neznámém prostředí nabídla pomoc,
okamžitě klub opustila a u svědka se z obavy před obviněným na několik měsíců
schovala. Pokud se týká námitky nenaplnění znaku kořistění z prostituce
provozované jiným, pak je třeba uvést, že tímto se rozumí jakýkoli způsob
získávání majetkového prospěchu z takového jednání, zahrnuje tak jakoukoliv
výdělečnou nebo ziskovou aktivitu, při které plyne pachateli majetkový prospěch
z jednání jiné osoby některým způsobem uvedeným v příslušné skutkové podstatě. U obviněného se jednalo o to, že zjednal, najal, zlákal a dopravil poškozené do
klubu v Rakousku, kdy „měl dlouhodobé kontakty na E. H.“, … „Věděl o něm, že je
zapojen do provozování nočních klubů, kde se prostituce provozuje. Opakovaně ho
navštívil, znal prostředí, uměl se s ním v základních bodech domluvit“. Nalézací soud se ke všem těmto otázkám vyjádřil v rámci odůvodnění (zejména lze
poukázat na bod 35. odůvodnění), kde zjištěný skutkový stav zastřešil
příslušnou právní kvalifikací. Odvolací soud se následně s právní kvalifikací
obou skutků ztotožnil (bod 34. odůvodnění usnesení). 54. Nejvyšší soud tedy námitky obviněného vyhodnotil jako neopodstatněné. 55.
Závěrem je možno uvést, že obviněný uplatnil námitky veskrze totožné s
těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud
v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 –
citace Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). IV. 56. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li
o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2
tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného T. B. odmítl. 57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu